Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Netrvalo dlouho a Melwen už si začala klást otázku, zda by opravdu nebylo bývalo lepší řídit se podle Stříbrovláska.

Jakmile překročili řeku, octli se na poušti - ošklivé, pusté, zcela nehostinné poušti, kde nerostlo ani stéblo trávy, ani kousíček lišejníku, kde nebylo široko daleko stopy dokonce ani po dávno uschlém stromě. Melwen vyjela na nejbližší vyvýšeninu, aby se mohla trochu rozhlédnout; kam až oko dohlédlo, vypadal kraj stejně: mrtvá, holá hnědá pláň, mírně zvlněná, ale rozhodně nezpestřená jediným tvarem, na němž by mohl spočinout zrak. Nikde v dohledu nebyl sebemnší náznak vody.

Kůň si odfrkl, Melwen se zdálo, že pohrdavě, nečekal ani na její pokyn a dal se do běhu, samozřejmě k severu. Melwen usoudila, že nemá smysl mu bránit. Systematické pátrání bude tak jako tak lepší začít od kraje Hnědých zemí a snad tam najdou nějaké místečko, kde se jim podaří zatábořit lépe než zde. Každopádně to poslední, co si přála, bylo zůstat v těchto končinách sama a odkázaná na vlastní nohy.

Jak dne ubývalo, Melwen si s jistým zahanbením stále jasněji uvědomovala, že tady kůň těžko najde něco k snědku a že to mohla vědět předem. Jako věrná kamarádka se s ním odpoledne rozdělila o každé sousto, ale to byl pro koně spíš pamlsek než pořádné jídlo. Zdálo se, že to Stříbrovlásek bere statečně a nic jí nevyčítá. Stále ještě překypoval energií a jen ji pobízel k další cestě. Drželi se blízko Anduiny, aby měli aspoň co pít.

Den skončil, aniž se kolem co změnilo. Dosud nezahlédli naprosto nic, co by jakkoli rozptýlilo prázdnotu. Snad tisíckrát už se Melwen v duchu ptala sama sebe, co tady vlastně chce hledat a jak. Odpověď jí nenapadala žádná. Na noc nezbylo než si lehnout na holou zem.

Třebaže byla Melwen důkladně utahaná, neusínala snadno. Zem jí byla nepříjemná na dotek a zdálo se jí dokonce, že slabounce, ale odporně páchne. Kůň si nelehl vůbec. Stál vedle ní, neklidně přešlapoval a co chvíli odfrkl, asi mu tu také něco nevonělo. Štítila se na takové zemi ležet a ten pocit ji rušil a dlouho jí nedovolil zavřít oči.

A to ještě nevěděla, že právě Hnědé země, kterým se lidé většinou vyhýbají, se staly nouzovým útočištěm mnohým z rozprášených nepřátelských vojáků.

Uprostřed noci se Melwen s trhnutím probudila. Bylo větrno, mraky letěly přes měsíc a kolem bylo plno matoucích polosvětel a stínů. Stříbrovlásek ržál a vyloženě tančil vzrušením. Co chvíli se sklonil a šťouchl do ní nosem - očividně ji pobízel, aby si nasedla. Chvíli jí trvalo, než se alespoň částečně probrala, další chvíli, než rozmrzelý pocit člověka, kterého jeho příliš činorodý společník nenechá ani v noci vyspat, vystřídalo vědomí skutečného nebezpečí. Začala se mu škrábat na záda, v rozespalosti poněkud neobratně. Tu uslyšela, jak se do jeho ržání mísí hlasy další - nevlídné, drsné, odpudivé hlasy. Ze všech stran se blížily jakési temné stíny - a blížily se hrozivou rychlostí. Jeden z nich už byl nadosah, když Stříbrovlásek prudce vyhodil zadníma nohama a velikým obloukem ho odmrštil. To však už byla Melwen nahoře a udržet se uměla. V příštím okamžiku vyrazili.

Zezadu zaslechla dlouhý mnohohlasý výkřik zklamání a zuřivosti, děsivý, avšak marný; nikdo z útočníků pravděpodobně nebyl vyzbrojem lukem - to by se byli pokusili koně zastřelit z dálky. Vítr svištěl Melwen kolem uší a Stříbrovlásek pádil dlouhými skoky přes pláně. Pevně svírala koleny jeho boky a urputně se snažila zůstat vzhůru. A přece si chvílemi nebyla jista, zda se jí to všechno jen nezdá. Ten temnostříbrný, neskutečně vyhlížející svět kolem, neúnavný let koně, směs hrůzy a nadšení z divoké jízdy, všechno se to podobalo snu. Vlastně si nyní jasně vybavovala, že takové sny se jí často zdávají: jak se ze všech sil drží na koni, který uhání pustou nocí, a za ní nenávist, zkáza a smrt.

Měsíc se sklonil k západu a noc o odstín zesvětlela. Tu a tam se kolem mihlo něco nezřetelného, snad osamělé stromy. Největší změnu však bylo cítit ve vzduchu. Ten podivně nepříjemný, mrtvý vzduch, který se vznášel nad Hnědými zeměmi, náhle vystřídala svěží, lahodná vůně - vůně mokré hlíny, trávy i kvítí, které roste z tlejícího listí - vůně jarního lesa. Za několik okamžiků se octli mezi stromy.

Zprvu kůň ani nezvolnil běh. Pak, když stromů přibylo, maličko zpomalil, ale proplétal se mezi nimi obratně jako jelen. Brzy však rostly tak hustě, že musela Melwen sesednout a jen stěží společnými silami vyhledávali pěšinky, kudy by mohli projít. Melwen věděla, že nyní je na ní, aby dělala, co může, pro záchranu obou. Sama uměla lesem chodit tak, že nezanechávala žádnou stopu. Teď však vynaložila veškeré své umění na to, aby také zahladila stopy po Stříbrovláskovi. Bylo to často velmi zdlouhavé a ona cítila, jak jí srdce buší až v hrdle. Co když je pronásledovatelé dostihnou?

Tu a tam se jí zdálo, že dokonce už zaslechla jejich hlasy, skřehotavé a nepěkné. Jako by vyly zuřivostí a lačností kořisti... vzteky, když se jim nedařilo objevit stopu... některé výkřiky jako by byly až bolestné... ale hrůzu naháněly všechny.

Zakázala si poslouchat, zakázala si myslet a soustředila veškerou svou pozornost na to, aby po nich nezůstávaly stopy. Věděla, že jedině na tom nyní záleží.

Před polednem zastavili na paloučku u lesní tůňky. Zdálo se, že pronásledovatele setřásli - kolem dokola bylo hluboké ticho, rušené jen zpěvem ptactva a jinými přívětivými lesními zvuky. Melwen byla polomrtvá únavou. Od včerejšího odpoledne nic nejedla, spala jen pár hodin, prožila veliké napětí a od časného rána namáhavě pracovala; přesto však jí připadalo, že se cítí ještě mnohem hůř, než by tomu všemu odpovídalo. Také si teď poprvé všimla, že mech a lišejník, z nichž měla šaty, docela zvadly. Její oděv se začínal drolit a rozpadat. Pravda, když Hnědé země zůstávají pusté po tolik staletí a dokonce i teď, po konečném pádu Nepřítele, jistě to má svou příčinu - nějaké zlé kouzlo, škodlivé všemu živému.

Stříbrovlásek se napil z tůňky a pak se s chutí pustil do svěží trávy. Melwen cítila, že potřebuje vodu, spoustu vody. Shodila zbytky oblečení a asi hodinu plavala. Pak jí bylo už mnohem lépe: byla teď jen k smrti unavená a příšerně hladová. K jídlu neviděla široko daleko nic, nanosila si tedy v dlaních do prohlubně v pařezu asi litr vody a vyrobila si z ní entí nápoj. Vypila ho jedním douškem a usnula jako zabitá.

Když se vzbudila, na lesy už padal soumrak. Melwen dobře věděla, kde je: na jižním okraji Velkého zeleného hvozdu, v končinách, kde kdysi stávala strašlivá Dol Guldur a nikdo se sem nemohl opovážit. Galadriel však věž zbořila do základů a oblast prohlásila za část svého království, Východní Lórien. Nyní je to dobrý a bezpečný kraj a je pravděpodobné, že když proniknou dost hluboko do lesů, už jim nic nehrozí.

Zbývající hodiny denního světla využila k tomu, aby si udělala nové šaty. Pak ještě asi do půlnoci postupovali se Stříbrovláskem dál. Konečně si našli útulnou kotlinku u paty obrovitého stromu a tam se uložili k odpočinku.

Dnešní nocleh se opravdu lišil od toho včerejšího! Nejenomže všechno kolem vonělo čistotou a životem - poprvé od odjezdu z Fangornu se Melwen cítila vyloženě doma. Tak na ni působil ten strom, tak silný a krásný, jistě stovky let starý, plný tiše spících ptáků - slyšela jejich drobné pohyby a šelestění - a ano, přinejmenším trochu probuzený... vlastně poměrně hodně probuzený... pocítila, jak si uvědomil, že k němu přišel někdo, kdo mu rozumí, jak je tomu rád... Melwen se poddala línému, pokojnému proudu jeho šepotu a zavřela oči.

Ve snách se toulala životem stromu, možná životy několika generací stromů, vzpomínkami, předávanými od semínka k semínku. Prožívala s nimi padání listí, zimní spánek, nalévání pupenů, otevírání květů i zrání, vnímala bzučení hmyzu i švitoření nesčetných ptáků, příběhy jejich hašteření, namlouvání a hnízdění i příběhy, které přinášeli na rychlých křídlech z daleka široka.

Náhle se její sny změnily. Nyní prožívala období, kdy byl strom či některý z jeho předků probuzený mnohem víc než jindy, téměř úplně. A byla to těžká doba. Docela blízko v skrytu lesa sídlilo zlo, spřádalo své temné sítě mezi větvemi a dusilo všechen život, až zbýval sotva v konečcích větví. Zlo však bylo i všude kolem. Poděšení ptáci zoufale křičeli nad korunami stromů a přinášeli zprávy o bojích a zkáze. Jejich hlasy se měnily v obrazy, rychle za sebou jdoucí obrazy ničení a utrpení. Krásné stromy padaly k zemi, kvetoucí krajina se měnila v poušť a moře jakýchsi odporných, černých, ukrutných bytostí vleklo kamsi kmeny nádherných lesních velikánů, vleklo je do tmy, zatímco daleko vpravo zapadalo krvavě rudé slunce, ale ne, vždyť to nejsou stromy, to jsou krásné staré paní s očima... s očima... ach ano, určitě: jedna každá z nich má entí oči!

Melwen se s výkřikem probudila. Byl už bílý den a strom navenek pokojně podřimoval v jarním sluníčku. Když ho však objala oběma rukama a pevně se k němu přitiskla, Melwen dosud zřetelně vnímala vzkaz, který jí předal. Z očí jí tekly hořké slzy, přesto však stromu z hloubi srdce děkovala, protože věděla, jak nesmírně jí pomohl v jejím hledání. Ano, zpráva, kterou se dozvěděla, byla strašná. Znamenala, že entky byly odvlečeny k jihu, do nepřítelovy říše, což mohlo znamenat hrozné utrpení pro ně i množství težkostí pro toho, kdo by se odvážil po nich pátrat. Znamenala však také, že je tady možnost, že jsou dosud naživu! Odvléci enta není zrovna nejlehčí práce - snad je nepřátelé vzali do zajetí, protože je chtěli nějak využít. Melwen cítila, jak jí odhodlání je najít přímo pulsuje v žilách s každým tepem srdce.

Pár kroků od ní bublal mezi kapradím potůček. Vyskočila a běžela se umýt. Pak si začala rozplétat vlasy, ale přitom si uvědomila, jak veliký má hlad... a vlastně i žízeň. Nabírala vodu do dlaní a dychtivě pila - něco vydatnějšího si chtěla připravit potom.

Jak tam tak klečela na břehu potoka, šedozelené šaty ozdobené vodními kapkami, světlé vlasy rozhozené po zádech, dlaně s křišťálově čistou vodou vztažené k ústům, vyhlédly zpoza větví čísi oči, průsvitně zelené jako jarní lístky, a s tichým zalíbením na ní spočinuly. Celý ten palouček s mohutným stromem, měkkými zelenými stíny, nádherným stříbroskvoucím koněm a dívkou tak přirozeně půvabnou, že vypadala, jako by na břehu potoka vyrostla a rozkvetla, tvořil obrázek, který by rozhodně měl vydržet věčně.

Jenže Melwen o tom nevěděla. Dopila, vesele pohodila hlavou, zamávala Stříbrovláskovi, nabrala vodu do dlaní a začala se rozhlížet po vhodném dutém pařezu či jamce v kameni, která by jí posloužila jako nádoba na entí nápoj. Teprve tehdy ji oslovil.

"Dítě lesa," zaslechla Melwen mírný, melodický hlas, "jestli nejsi vidění nebo sen, dovolíš nám s tebou chvilku porozprávět?"

Melwen sebou trhla, nechala vodu vylít na zem a ohlédla se po hlase. A nyní zase jí se naskytl milý obrázek. Mezi stromy na kraji paloučku stál mladík štíhlý a pružný jako mladý kmen, se šaty a vlasy stříbřitě šedými jako buková kůra a s očima vesele, zářivě zlatozelenýma jako slunce v listoví. Pod jejich svěžím, jiskrným povrchem však Melwen vytušila hloubku nespočetných let, let, která nijak nepoznamenala jeho tvář ani úsměv, veselý jako samo jaro.

"Neboj se!" zavolal na ni. "Smýšlíme s tebou dobře! Jsme elfové z Lórien, já se jmenuji Tuilindo a toto jsou mí přátelé Timpë a Ruirin."

V tu chvíli zpoza stromů vystoupili další dva elfové, s vlasy a šaty stejnými jako on, ale s očima čistě, měkce šedýma jako tichý jitřní déšť.

"Mně říkají Melwen," odpověděla Melwen nesměle. Nebyla zvyklá se stýkat ani s lidmi, natož s elfy.

"A kdopak ti tak říká, smím-li se ptát?" opáčil Tuilindo s udiveným úsměvem. "Prozraď mi, kdo jsou tví rodiče, že dávají svým dětem jména v našem jazyce? Nebo se opravdu pouze zdáš být lidskou dcerou, ale ve skutečnosti jsi dítětem lesa, vyrostlým jako mladý strom v nějakém tajném zákoutí zdejších hvozdů?"

"Narodila jsem se u lidí," odpověděla Melwen. "Ale nemám už rodiče a nepamatuji se na ně. Vychovali mě enti ve Fangornu a svoje jméno mám od nich... i když ve skutečnosti je mnohem delší, než jsem vám pověděla. Dítě lesa mi také říkají... jen trochu jinak než ty," dodala váhavě.

"Podivuhodný je tvůj příběh... Aldaríel?" pronesl s nepatrným náznakem otázky. Uměl to jméno vyslovit zvláštním způsobem, tak lahodně a zároveň jakoby s příchutí čehosi snového či teskného. "Velice rád bych tě poznal blíž. Dovolíš, abychom se s tebou na chvíli posadili a trochu tě pohostili?"

Melwen, nyní ještě více v rozpacích než předtím, němě přikývla.

Elfové k ní přistoupili, mimoděk zvolna a co nejklidněji, jako by byla plachým živočichem, kterého nechtějí polekat, a posadili se na trávu vedle ní. Nabídli jí svůj výborný chléb a sušené ovoce a také nápoj, který jí velice chutnal, protože měl chuť i vůni dobré čerstvé vody, ale přitom nádherně osvěžoval i povzbuzoval. Brzy z ní všechna tíseň spadla a ona si s nimi povídala jako se starými kamarády. Dozvěděla se, že včera za časného rána překvapili ještě s družinou svých přátel na okraji lesa početný houf skřetů, kteří se opovážlivě pokusili proniknout za hranice jejich území. Jejich luky samozřejmě nezahálely, takže jen málokdo z vetřelců bude mít možnost na to vzpomínat. Zdálo se, že skřeti kohosi pronásledují, podle stop osamělého jezdce na koni. Jeho stopa se však krátce za hranicí lesa úplně ztratila. Družina se proto rozdělila, aby po postiženém pátrala a podle svých sil mu poskytla pomoc, pokud ji bude potřebovat. Na oplátku pak pověděla zase Melwen jim něco o svém cíli a dosavadním putování. Její příběh je očividně zaujal i dojímal.

"Ale co si počneš teď, Dítě lesa?" zeptal se Tuilindo potom.

"Vydám se za nimi, co jiného!" odpověděla Melwen udiveně.

"Nevíš, co mluvíš. K branám Mordoru je odtud nejméně tři sta mil ptačím letem, z toho dvě stě přes Hnědé země, kudy nyní rozhodně není radno cestovat. Ani zbytek cesty však není natolik bezpečný, abysis tam mohla troufnout takhle sama a beze zbraně. A i kdybys ve zdraví dojela až k bráně, dovnitř se nedostaneš. Na severu a západě Mordoru se dosud pátrá po zbylých služebnících nepřítele a dost často se tam ještě tvrdě bojuje. Celý ten kraj je obsazen gondorským vojskem a všechny cesty jsou přísně střeženy. Nikdo nepovolaný tudy nesmí projít."

"Mě by přece pustili, kdybych jim řekla, proč tam jdu!"

"Nemyslím. Soudili by zřejmě, že bys šla na jistou smrt a svého cíle stejně nedosáhla. Tak jako tak se však zřejmě nedostaneš ani tam."

"Přeplaveme Anduinu zpátky a budu cestovat po západním břehu."

"Ten úkol je nad tvoje síly. Proč se nevrátíš k entům a nepodáš jim zprávu o tom, co jsi zjistila? Společně byste měli mnohem větší naději."

Melwen si však nebyla jista, zda její zpráva probudí enty natolik, aby se vydali na tak dalekou a obtížnou cestu. Pravděpodobně budou mít zato, že entky už dávno zahynuly a že jejich hledání by bylo marné. Ona sama to cítila jinak - byla rozhodnuta jít dál, dokud bude zbývat sebemenší jiskřička naděje. Co ji tedy nakonec čeká, jestli se vrátí? Bude muset tajně utíkat z Fangornu podruhé, a mnohem obtížněji.

"Přijmi tedy aspoň naše pozvání a doprovoď nás do Západního Lórien," vyzval ji nakonec Tuilindo. "Snad se v Caras Galadhon pro tebe rada najde."

Na břehu řeky se na smluveném místě setkala celá družina. Melwen nevycházela z rozpaků, ale všichni elfové měli upřímnou radost z toho, že ji vidí živou a zdravou. Jakmile Tuilindo ostatním všechno vypověděl, vzal si s Timpëm jeden člun a pustili se přes řeku. Za nějakou dobu se vrátili a vyzvali Melwen, aby si k nim přisedla. Je v Západním Lórien srdečně vítána a Celeborn ji možná během několika dní přijme.

Elfí člunek zdolával řeku s překvapivou lehkostí, téměř tak snadno jako Stříbrovlásek, který se k Melwenině velké radosti pustil na druhou stranu zároveň s nimi, se stejnou pokojnou jistotou jako poprvé. Brzy už se všichni brouzdali hebkou trávou, protkanou drobounkým křehkým kvítím, často takovým, jaké Melwen dosud nikde nespatřila. Co chvíli neodolala a sklonila se, aby si některý kvítek prohlédla zblízka. Jeden zářil červení tak ohnivou, že když ho vzala do prstů, zdálo se jí, že jí po kůži stékají krůpěje živoucí krve. Jiný jí skanul do dlaně jako kapka medu a ještě jiný, světlounce zelený a střapatý, jí přeběhl přes ruku jakoby mnoha lehounkými nožkami, jejichž dotek rozveseloval a osvěžoval. Objevila i kvítky maličké jako zrnka písku, seskupené do lehounkých zlatožlutých obláčků, které měnily barvu podle toho, kam je na slunci naklonila. Nejvíce jí však zaujal zvonek modrý jako zimní obloha, menší než nehet na jejím malíčku, vroubený uzounkou stříbrnou linkou. Když se na něj zadívala, měla náhle pocit, že skutečně zvoní - nebyla schopna jeho píseň doopravdy slyšet, ale naplnila ji hlubokou touhou.

Ani nepozorovala, že jde jako ve snách; docela zapomněla, s kým tu je a co ji sem přivádí - vlastně i na sebe samotnou. Lórien po Galadrielině odchodu začalo pozvolna ztrácet svůj pohádkový pel, ale ještě ho zbývalo dost, aby se jí něžně dotýkal. Její společníci na ni nemluvili, aby ji nerušili, jen ji po očku sledovali s úsměvy plnými porozumění.

Nebylo jí však dopřáno snít dlouho. Znenadání se všechno kolem rozeznělo smíchem a stříbrnými hlásky. Ze všech stran se k nim sbíhaly elfí děti.

"Stříbrovlásku, Stříbrovlásku!" volaly ve svém jazyce. "Ty ses nám vrátil!" Melwen pochopila, že nebyla první, kdo na to jméno přišel.

Vzápětí se jí Stříbrovlásek před očima proměnil. Jeho důstojný, vznešený vzhled byl ten tam. Pohodil hlavou, v očích mu vesele zablýsklo a už dováděl s drobotinou na louce jako malé hříbě.

Melwen se znovu octla v rozpacích. Nechtělo se jí opustit Stříbrovláska, který byl její přítel a vlastně ten jediný, koho tu doopravdy znala. Na druhou stranu měla pocit, že by se asi slušelo, aby šla dál s těmi, kdo ji sem pozvali. Tuilindo to postřehl a okamžitě jí přispěchal na pomoc.

"Celá tato zem je náš domov, do kterého jsme tě pozvali, a budeme rádi, když se tu budeš cítit jako doma a počínat si jako doma. Choď si, kde je ti libo, pobývej s tím, v kom nalezne tvé srdce zalíbení. Zatoužíš-li po nás, najdeme si tě, a až bude čas předstoupit před Celeborna, dáme ti vědět."

Než Melwen stačila něco odpovědět, byla sama. Její společníci se rozptýlili po okolí tak tiše a rychle, jako by se rozplynuli ve vzduchu. Zrovna začínala uvažovat, má-li se připojit k chumlu dětí kolem Stříbrovláska, když se od něj oddělila dívka asi jejího věku a přistoupila k ní. Byla celá v bílém, velmi útlá, se spoustou kučeravých, zlatě se třpytících vlasů. Nebyly dlouhé, ale zato husté a pevné jako ovčí kožíšek, takže její hlava vypadala jako huňatý zlatý míč nebo malé sluníčko. Melwen okamžitě pocítila téměř neodolatelnou touhu se těch vlasů dotknout.

"Vítám tě," pozdravila ji dívka s milým úsměvem. "Ty jsi přišla se Stříbrovláskem, viď? Já se jmenuju Elanor."

Něco z její slunečné radostnosti přeskočilo i na Melwen, takže dostala chuť si trochu zažertovat. S vážnou tváří se představila celým svým entím jménem. Obě se tomu srdečně zasmály a už si povídaly dál o celém Melwenině životě a jejím dosavadním putování.

Nepostřehly ani, že se stmívá, dokud šero kolem nich nezhoustlo a v dálce se nerozsvítila světélka Caras Galadhonu. I potom by Elanor byla pokračovala v rozhovoru, jako by se nic nedělo, ale když si všimla, že Melwen trochu znejistěla, pospíšila si ji uklidnit.

"Dneska spíš u nás, to se rozumí samo sebou," zasmála se vesele. "Chceš se tam jít rovnou podívat? Pojď!"

Večer byl tak líbezný, že se samou radostí rozběhly. Melwen se své družce rychlostí vyrovnala, ale mnohem dříve se unavila. Elanor nepůsobil běh žádnou námahu; zdálo se, že se snad ani nedotýká země. Sotva nějaká krůpěj rosy se skutálela z trávy.

Konečně prošly bránou v travnaté hradbě a vstoupily do města. A teprve zde se Melwen okouzlením doopravdy zatočila hlava. Od malička vyrůstala mezi stromy a učila se jim rozumět; žádný elf na ně nebyl tak vnímavý jako ona. A nyní tu stála obklopena stromy, jakým nikdy neviděla podobné. Staletí největší slávy Lórien, věky neposkvrněné, nadzemské krásy byly zřetelně vepsány v jejich tkáních; jejich dokonalý, mohutný vzrůst, nádherné tvary, vznosné koruny, obtěžkané zlatými květy, byly vlastně pouhým odleskem toho, co cítila zevnitř. Teprve za hodnou chvíli byla schopna jít s Elanor dál - ještě zmámenější než dole na lukách.

Na obytné plošině ve větvích se octla v kruhu světel a přátelských tváří. Byli tu někteří z Elanořiných sourozenců, dva mladší něž ona a několik starších. Členové rodiny se nescházeli pokaždé všichni - přebývali po libosti na nejrůznějších místech a domů se vraceli, když po tom zatoužili. Rodiče poznala jen podle očí, jinak se nezdáli o nic starší než jejich dospělé děti. Zvláště maminka, útlá a drobná jako Elanor, se zdála být spíš zlatovlasou dívenkou než starší paní. V jejím hlase a způsobu, jakým Melwen vzala za ruce, když ji vítala, však bylo cosi, co Melwen téměř vehnalo slzy do očí. Nikdo by na jejím místě nezapochyboval, že toto je maminka - pravá maminka.

Jedli a povídali si v různě se měnících skupinkách. Melwen, už dost unavená cestou a silnými novými dojmy, si z toho večera nezapamatovala nic příliš jasně. Zůstala v ní jen vzpomínka na ovzduší naprosté uvolněnosti a vzájemné ohleduplnosti a lásky, která byla znát z každého slova, každé drobné služby. Nebylo težké se tu cítit doma.

Konečně ležela vedle Elanor pod měkkou, teplou pokrývkou. Neměla v sobě žádný neklid, avšak usnout nedokázala. Teď, v tichu a temnotě noci, si uvědomovala ještě silněji stromy kolem sebe, jejich nádheru a věkovitou moudrost. Nakonec už to nevydržela. Vyklouzla z lůžka.

Elanor se okamžitě posadila.

"Musím jít poslouchat stromy," vysvětlila jí Melwen šeptem.

"Můžu jít s tebou?"

Melwen se ta myšlenka příliš nezamlouvala. Toužila po samotě.

"No, víš... ale nebudu si s tebou moct povídat..."

Elanor tiše vyprskla smíchy.

"Zač mě máš? Jen se neboj, budu jako pěna."

Opatrně se protáhly mezi spáči - bylo jich ostatně jen několik - a sešplhaly po žebříku do měkké tmy. Byla bezvětrná noc, hvězdy jasně zářily a všude vládl klid a mír. Občas k nim z dálky zalétla píseň, ale vždycky natolik souzněla s neslyšnými hlasy jejich okolí, že vůbec nerušila; pokud se na ni přímo nesoustředily, vlastně ji vůbec nevnímaly.

Pomaloučku procházely městem. Bylo to nepopsatelně nádherné. Melwen se zdálo, že snad celý lidský věk tak putuje od stromu ke stromu, naslouchá jejich srdcím a docela se ztrácí v jejich životech. Elanor uměla našlapovat stejně tiše jako ona a opravdu nevydala po celou dobu ani hlásku. Nejenomže ji vůbec nerušila, naopak; její blízkost ještě umocňovala Melweninu vnímavost a zvyšovala její štěstí. Jako by všechno viděla dvěma páry očí a cítila dvojím srdcem.

Když konečně noc zestříbrněla do úsvitu a obě se, svěží a odpočaté, jako by se právě probudily, vracely ke snídani, Elanor poprvé promluvila.

"Díky, Dítě lesa," řekla. "Tolik jsem se toho od tebe naučila!"

Melwen nic nenamítala. Rozuměla jí.

"Já bych měla taky jedno přání," ozvala se po chvíli nesměle. "Ale nesmíš si myslet, že jsem divná."

Elanor se k ní obrátila s tak přívětivým úsměvem, že z ní rázem polovina tísně spadla.

"Mohla bych ti, prosím tě, sáhnout na vlasy?"

"Prosím," usmála se znovu Elanor a zastavila se. "Ale víš, jsou docela obyčejné."

Nebyly. Jak Melwen zabořila prsty do té pružné, měkké hebkosti, pocítila takové štěstí, že jí až mráz přeběhl po zádech. Vlasy i v šeru zlatě zářily a Melwen vnímala, jak se jejich světlo pozvolna ukládá v jejím srdci, aby v jeho nejhlubším koutku navždycky svítilo, ať bude tma kolem sebevětší. Ale to nebylo všechno. Zároveň z nich cítila totéž, co celou noc ze stromů kolem sebe: jako by měly nějaký skrytý, vnitřní význam, jako by jí chtěly o něčem povědět. O čem, to ještě netušila, ale bylo to něco tak krásného, že byla rozhodnuta to zjistit za každou cenu.

Program na den měla Elanor už vymyšlený. Zatímco starší elfové vážně dumali nad Melweniným příběhem a zvažovali, zda by nebylo nejlepší, aby sdělila svůj objev entům, Elanor bylo okamžitě jasné, že Melwen půjde za hlasem svého srdce, a věděla také, že ji nesmí na takovou cestu pustit jako bezbrannou ovečku, vydanou všanc každému nepříteli. Hned zrána se tedy pustila do výroby luku se šípy a Melwen měla k tomu, aby ji co nejvíc pomáhala, takže bude v případě potřeby schopna si vyrobit luk nový. Zároveň ji začala učit lukostřelbě. V tom byla Melwen naprostou začátečnicí, takže první pokusy nebyly snadné, zvlášť když viděla, jak Elanor a její kamarádky sestřelí libovolný lístek ze stromu v takové vzdálenosti, na kterou sama nedokázala rozeznat víc než jednolitý obrys koruny. Elanor však brzy pochopila, že Melwen nemá bystrozraké elfí oči, začala jí vybírat snadnější cíle a první úspěchy se staly velikou vzpruhou. Během několika dní střílela Melwen sice zdaleka ne dokonale, ale na začátečníka velmi slušně.

Vyhledaly spolu také několik elfů, kteří se účastnili první války se Sauronem a mohli Melwen něco povědět o zeměpise a nejrůznějších nebezpečích jeho země. Vzniklo tak několik plánků, které pečlivě opatrovala.

Jedinou noc v Lórien Melwen neprospala. Většinou chodila poslouchat stromy a velice jí to prospívalo. Den ode dne se cítila zdravější a zdatnější na těle i na duši, k čemuž asi vydatně přispěla i elfí strava a nedlouhé, avšak významné chvíle, které strávila s Elanořinou maminkou. Ta ji s naprostou samozřejmostí brala do náruče a klidně si s ní povídala o zcela nedůležitých věcech a Melwen v hloubi duše cítila, že po něčem takovém vlastně už celá léta touží.

Sedmého dne se pro ni zastavil Tuilindo s vyřízením, že ji má uvést k Celebornovi. Byla v ní malá dušička, když šplhala po nesčetných žebřících sídelního stromu, a hlavou se jí honily nejrůznější obavy. Nehledě ani k tísni, kterou přirozeně pociťovala při pomyšlení na setkání s tak vysoce postavenou osobností, měla strach z toho, co jí asi poví. Žádný z elfů, se kterými až dosud mluvila, sice otevřeně nevyslovil, co si myslí, že by měla dělat, ale jejich názor se dal do značné míry vycítit. Melwen připadalo pravděpodobné, že jí Celeborn poradí, aby se vrátila k entům. Co si potom počne? Poslechne ho a pak si to bude třeba celá léta vyčítat, až se ukáže, že její cesta proto skončila nezdarem? Nebo se opováží jednat proti radě někoho tak nesmírně moudrého? Nebude jí to pak tížit jako kámen, až narazí na mnohé nesnáze své nebezpečné cesty?

Celeborn se k ní však choval neobyčejně vlídně a laskavě. Přijal ji docela sám a vedl ji po dalším žebříku vzhůru až na maličkou plošinku vysoko ve větvích, odkud se otevíral výhled do kraje. Tam se posadil vedle ní na holou podlahu a velice prostě a srdečně si s ní povídal nejenom o její cestě, ale o celém jejím životě včetně zdánlivě bezvýznamných maličkostí, až docela zapomněla na tíseň a cítila se s ním příjemně. Pak se na dlouhou dobu odmlčel a hleděl do dálky. Tu se jí pozvolna začaly vracet staré obavy. Ale on jí položil ruku kolem ramen a s úsměvem na ni pohlédl.

"Ty se bojíš, že ti budu radit, abyses vrátila k entům, viď?" řekl jí. "Ano, kdybych ti chtěl radit něco takového, musel bych tě domů poslat násilím a s doprovodem, abys měla klidné svědomí, že ses svému úkolu nezpronevěřila. Já ti však v této věci nebudu radit nic. Neboť jak bych ti mohl radit, abyses vydala na cestu, kde můžeš lehko zahynout ne jednou, ale tucetkrát? A přece vím, že na tobě spočívá poslání, které určovalo vše, co tě až dosud v životě potkalo, a že ty, právě ty jediná, můžeš entky nejenom najít, ale také vrátit do života, pokud je nalezneš. Proto ty jediná se musíš rozhodnout, co uděláš. Ale jednu radu ti přece dám: nechoď sama. Půjedš-li, budeš zbytečně dávat svůj život v sázku, způsobíš si mnoho utrpení a ničeho nedosáhneš. Nechoď sama. Společníci ti vždycky budou přidáni."

Pak zase dlouho neříkal nic, jen ji jemně objímal a ona, nyní už klidná, vnímala jeho velikou moudrost a sílu a připadaly jí jako skála, které se může zachytit uprostřed neznámého, nejistého a nebezpečného světa. Veděla, že také on je jedním ze společníků, kteří jí byli přidáni, třebaže se jejich cesty setkávají jen nakrátko.

Toho večera neměla Melwen nikde stání. Když se vrátila od Celeborna, překypovala radostí a už se nemohla dočkat, až se vydá na další cestu; nyní na ni těžce dolehlo loučení. Za pouhých sedm dní si tuto krásnou zemi zamilovala natolik, že si ani nedokázala představit, jak se odtud odtrhnout. Bloudila mezi stromy, ale nemohla se soustředit na jejich hlasy. Stýskalo se jí po Elanor, ale ta se hned po večeři kamsi vytratila.

Pak k ní zdálky zalétla melodie písně a Melwen zamířila tím směrem. Poslouchat stromy dnes nemůže a spát rozhodně také ne; snad bude lepší naslouchat elfímu zpěvu než se o samotě trápit.

Nikým nepovšimnuta usedla pod strom, jehož koruna plála jako ze žhavého zlata. Nahoře bylo zřejmě shromážděno mnoho elfů a jeden po druhém zpívali. Jejich písně byly lahodné místy až k neunesení, ale táhlé a smutné. Hovořily o zašlé slávě a kráse Lórien, kdy tu ještě vládla Galadriel a země všude kolem žily v míru. Lidu Lórien bylo už známo, že se Celeborn chystá brzy odcestovat. Nejenom na Melwen, i na všech obyvatelích země ležela tíha loučení a nejistoty, co bude dál.

Náhle však zazněly jiné tóny, mocné a majestátní. I tato píseň hovořila o slávě a kráse, avšak tentokrát tak nesmírné, že až drtí a vzbuzuje bázeň, a přece pozvedá mysl, neboť nepomíjí. Melwen se napřímila jakoby občerstvena a v tom okamžiku s jistotou rozpoznala Tuilindův hlas.

Zpíval o hudbě Ainur, veliké a nádherné, v níž bylo obsaženo všechno, co jest; o Ilúvátarovi, Jediném, z jehož srdce vyprýštila a jehož živým slovem se stala skutečností. Melwen ani zdaleka nebyla jeho píseň shopna pochopit; nebylo to však třeba, neboť do ní vstoupila a žila v ní. Viděla, slyšela a okoušela věci, které se odehrály před zrozením světa, stála uprostřed hudby Ainur a žasla, hleděla na slávu Ilúvátarovu a naplnila ji větší bázeň, než by jindy bylo její srdce schopno snést. Nyní však přežila a nejenomže netrpěla - naopak, štěstí pulsovalo v její bytosti stále novými vlnami jakoby zlatého světla, až se sama stala světlem a hudbou. Pak pocítila jeho bolest a protože byla dítě, zapomněla na bázeň úplně a milovala ho s veškerou něhou, kterou v sobě měla.

Nevěděla, kdy píseň skončila. Když si znovu počala uvědomovat svoje okolí, byl už bílý den a elfové se zřejmě rozešli. Někdo z nich ji zabalil do teplé přikrývky, aby neležela na studené zemi. Snažila si vybavit a vrýt do paměti všechno, co během písně prožila, ale podařilo se jí rozumem zachytit pouze nepatrné zlomky. Jedno však věděla nprosto jistě: dnes v noci objevila, co hledala. Dotýkala se toho, o čem k ní mluvily zdejší květy, hlasy stromů a Elanořiny vlasy a vlastně všechno, co kdy milovala, už celá léta předtím.

Elanor přišla toho rána na snídani mnohem později než ona a když ji Melwen spatřila, téměř vykřikla leknutím. Elanor byla totiž ostříhaná téměř dohola. Ze zářivé nádhery jejích vlasů jí na hlavě zbýval pouze kratičký, sotva na prst silný kožíšek.

"Co... co se ti to stalo, prosím tě?" vykoktala Melwen vyděšeně. Ale Elanor se jen smála.

"Však zase brzy dorostou," odbyla ji vesele.

Po snídani se za Melwen jeden po druhém začali trousit hosté. Třebaže nikomu své plány nesvěřovala, všichni nějak věděli, že dnes odchází, a přišli se rozloučit. Mnozí přinesli aspoň nepatrný dárek a někteří zůstali, aby ji doprovodili. Přeplavili se s ní přes Stříberku a ještě hodný kus šli zvolna, mlčky s ní. I Elanor nyní otevřeně plakala. Jediný, kdo měl dobrou náladu, byl zřejmě Stříbrovlásek. Přihnal se za nimi k řece plný nadšení a kuráže, všechny je postříkal od hlavy až k patě a pak si vykračoval vedle Melwen se vztyčenou hlavou na nohách, napjatých jako strunky. Každá žilka v jeho těle jen hrála, jak byl dychtivý do dalších dobrodružství.

Jeden po druhém se doprovázející vytráceli, až zůstala pouze Elanor. Konečně se zastavila i ona. Mlčky podala Melwen hotový luk, toulec se šípy a malý balíček v hebkém šedém šátku.

Melwen látku rozbalila a konečně věděla, kam se poděly Elanořiny vlasy. Držela v rukou zářivě zlatý svetřík, pletený velmi volně, ale překrásným květinovým vzorem, nadýchnutý a hřejivý na omak.

"Jsem moc ráda, že mě to napadlo," usmála se v slzách Elanor. "Bude tě v chladnu hřát a ve tmě svítit a... budu se tě tak vlastně stále dotýkat, i když budeš daleko." Prudce stiskla Melwen v náručí. Sama měla na sobě pláštěnku, kterou pro ni její kamarádka utkala z lišejníku po entím způsobu.

Když Melwen konečně osaměla, sevřelo se jí srdce bolestí tak krutou, že věděla, že musí okamžitě na koně a tryskem pryč, jinak to nevydrží. Když se vyšvihla na Stříbrovláska, ještě naposledy se ohlédla. Elanor už nikde neviděla, ale na skále na protějším břehu Stříberky stál Tuilindo a hleděl za ní. Rozeznávala jeho maličkou postavičku kupodivu do nejmenších podrobností. Slunce mu svítilo do vlasů a jeho tvář byla stažená jakoby úzkostí nebo bolestným neklidem.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )