Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Melwen, která byla vzhůru celou noc a většinu dne, po bídném spánku na skalách, a od časného rána nic nejedla ani nepila, začala brzy klopýtat a několikrát upadla. Tuilidno si vyprosil povolení ji vzít do náruče, víc gesty a očima než slovy, a nějakou dobu tak skutečně dokázal jít, nesen silou svého odhodlání jí pomáhat; i jemu však rychle docházely síly. Laito mu toužil pomoci, ale netroufal si, aby mu projevy svého přátelství zbytečně nepřitížil. Jejich věznitelé se však krátce poradili mezi sebou, povolili jim přestávku na jídlo a odpočinek a během další cesty vzali Melwen jeden po druhém na záda. Tímto způsobem byli zajatci schopni dalšího pochodu, který trval do večera, celou noc a většinu příštího dne.

Od časného rána druhého dne měla Melwen zvláštní pocit, že potkávají mnoho dalších elfů, třebaže žádného z nich nevidí. Cítila je v neproniknutelné džungli po svém boku a měla dojem, že pro jejich věznitele jsou ta setkání docela běžná, jako když jdou dva přátelé proti sobě na volné cestě. Bylo to maličko nepříjemné, až strašidelné - jako pohybovat se v hustém davu neviditelných. Časem si uvědomila pozdravy, vyměňované gesty či pohledy, i několik slov, která byla určena jiným uším než uším členů oddílu. Až do poledne však z džungle nezaslechla žádný hlas, nespatřila tam žádnou tvář.

Krátce po poledni začali dosti příkře stoupat a když nyní pohlédla proti proudu řeky, spatřila tam svah horského hřebene, podobného horám, obklopujícím území trpaslíků, ale nižšího a více zbrázděného. Nedaleko před nimi ležela nyní jeho první vyvýšenina jako veliký stupeň napříč jejich cesty, z něhož se řeka lila krátkým vodopádem. Když se dostali pod něj, zastoupil jim jeden z elfů cestu otevřeně. Byl sám, ale Melwen tušila další, kteří se neukázali. Jejich věznitelé s ním promluvili a on je nechal projít. Melwen měla podivný pocit, že právě minuli stráž u brány do paláce, třebaže nikde kolem nebylo ani stopy po díle kohokoli jiného než přírody.

Vyšplhali na stupeň po krkolomném schodišti, tvořeném sotva na dlaň širokými římsami, a pokračovali proti proudu řeky. Cestou zdolali ještě dva podobné stupně, u jejichž paty vždy narazili na stráž. Když se Melwen ohlédla z vrcholu horního z nich, viděla už prales pod sebou jako zelené moře a nitku řeky, vinoucí se do dálky, i hory trpaslíků, které teď vypadaly jako jediný nízký hřeben na obzoru. Hřbet, k němuž mířili, už byl na dosah ruky.

Sotva se dostali na břeh, odrazily od ostrova tři čluny a rychle se blížily. Ve všech byla kromě veslaře tříčlenná ozbrojená stráž. Mezi ní a jejich vězniteli nepadlo o mnoho víc slov než přátelský pozdrav; bylo zřejmé, že už se o nich ví a jsou očekáváni. Každého ze zajatců naložili do jednoho z člunů; jejich doprovod zůstal na břehu.

Jak putovali touto změtí ostrůvků z jednoho na druhý, byla si Melwen více než dřív vědoma mnoha zvědavých i nepřátelských pohledů, které je sledují, třebaže se nikdo neukázal. Většinu ostrovů totiž také kryla hustá džungle, i když jiného charakteru než na březích. Jako by tu byly shromážděny a pečlivě rozmístěny rostliny s nejkrásnějšími květy a nejlákavějšími plody, rostliny příjemných vůní i působivé na pohled; džungle nikde neztratila svůj neučesaný vzhled, avšak čím hlouběji do středu ostrova, tím více vzbuzovala dojem nádherné zahrady. Obrovští motýli i maličcí kovově lesklí ptáčci se třpytili ve vzduchu jako létající skvosty a píseň, kterou zaslechli přes vodu, zněla nyní všude kolem nich, sladká a divoká zároveň. Melwen věděla, že skutečně vstoupili do paláce a nyní procházejí z komnaty do komnaty; a přes útrapy cesty i obavy z toho, co je čeká, hleděla kolem sebe okouzlena a žasla nad jejich krásou.

Putovali tak několik hodin, až konečně těsně před slunce západem stanuli na ostrově v samém středu paláce. Zde nerostly žádné stromy kromě jediného, vznosného a majestátního na asi metr vysokém pahorku uprostřed; zbytek ostrova kryla pouze tráva. Zde konečně spatřila Melwen opět některé z elfů tváří v tvář. Sedm jich sedělo se zkříženýma nohama na zemi pod stromem, tři vlevo, tři vpravo a král uprostřed. Oblečený byl stejně prostě jako kterýkoli z jejich průvodců a jeho temné vlasy nezdobila ani koruna z listí; přesto z něj Melwen cítila důstojnost a moc, s níž se nemohla rovnat sláva krále trpaslíků, ba ani přirozená autorita Faramirova. Když na ni dopadly jeho oči, celá se zachvěla; a třebaže se ze všech sil snažila opětovat jeho pohled, aby mu dokázala, že má vůči němu čisté svědomí, brzy musela sklopit oči.

Chvíli si je mlčky prohlížel. "Budu od vás vyžadovat vysvětlení ve třech věcech," oznámil jim pak stručně a naprosto nevzrušeně. Rozuměli mu dobře, neboť mluvil jazykem velmi blízkým quenijštině; a Melwen zamrazilo, když si uvědomila, že to pravděpodobně bude řeč z počátků elfí historie, dosud uchovaná v jeho paměti, i jak stár musí být ten, kdo s nimi hovoří. "Za prvé, proč jste vůbec vnikli na mé území; za druhé, proč jste na něj zavedli skřeta..."

"Dovolíš-li," ozval se Tuilindo, ale král pozvedl ruku.

Elf po jeho pravici povstal a řekl cosi strážným jejich jazykem. Chopili se Laita a kamsi ho vedli; čtyři z královy družiny se k nim připojili. Melwen dosud nedokázala vykřiknout ani promluvit, ale nyní jí vytryskly slzy z očí a ona padla na kolena a vztáhla ke králi ruce v němé prosbě o slitování. Jeho tvář však zůstala nepohnutá a neřekl už ani slovo. Vzápětí strážní přinutili Melwen vstát a vedli pryč ji i Tuilinda, každého jinam. Na jednom ze sousedních ostrůvků ji připoutali ke stromu a jeden z nich se k ní posadil, aby ji hlídal.

Náhle si uvědomila, že opět slyší zpěv. Tentokrát však ne bezhlasý: měl slova, kterým rozuměla, a zpíval je hlas, který důvěrně znala. Vzápětí umlkl, ale jen na okamžik - pak se rozezněl znovu a už neustával. Pohladil ji a pozvedl a když se do něj zaposlouchala, vzal ji za ruku a vedl ji pryč z tohoto místa, ven z bolesti i úzkosti. Tentokrát však nezpíval její oblíbenou píseň. Melwen s úžasem zjistila, že naslouchá příběhu svého vlastního života, příběhu opuštěného dítěte, vychovaného v entím lese, příběhu dívenky, která se vydává sama do širého světa, aby dokázala nemožné. Píseň krátce zmínila její dětství a začátek jejího putování, taktně se dotkla jeho prvních kroků, aniž zmínila její selhání u Morannonu a ponížení v Minas Tirith; a už vůbec pomlčela o Tuilindově zápasu s obrem. Zato se obšírně věnovala Laitovu příběhu. Události, které Melwen sama prožila a měla v živé paměti, však byly náhle obetkány kouzlem, které v nich dříve neviděla - dokázaly ji strhnout a uchvátit. Přistihla se, že naslouchá bez dechu, jako by nevěděla, co se stane dál, a s napětím očekávala rozuzlení.

Tuilindo stál u svého stromu, vyčerpaný a v bolestech a sevřený nemenší úzkostí než ona; také on měl své stíny, které se za ním táhly, svůj neklid ohledně mnoha rozhodnutí, které udělal; také on ze srdce toužil přátelům jakkoli, aspoň sebeméně pomoci. A pak, zcela náhle, v jediném světlém okamžiku, si uvědomil možnost, kterou má. Začal zpívat.

Tuilindo se usmál.

A zpíval dál.

Jeho strážce smyslu jeho slov dost dobře porozuměl. Jeho hrdost se vzpírala přijmout Tuilindovu nabídku, opožděně si však uvědomil, že jeho hrozba byla unáhlená. Nemůže sáhnout zajatci na život před výslechem, to by bylo velmi nemoudré jednání a oprávněně by vyvolalo králův hněv. Zajatec to zřejmě pochopil dřív než on - to právě ho hnětlo. Měl velikou chuť mu srazit hřebínek a navíc měl pocit, že je jeho povinností ho umlčet. Nakonec se rozhodl pro kompromisní řešení: prudkým pohybem zarazil svůj nůž až po jílec Tuilindovi do ramene.

Bolest, kterou mu způsobil, byla krutá, kdo však ví, zda tak krutá jako oné noci s Laitem. A dokonce i tehdy v sobě Tuilindo nalezl sílu k písni. Zpíval dál.

Když si Melwen opět začala uvědomovat své okolí, už se blížilo ráno a všude bylo zase ticho. Právě když otevřela oči, spatřila, jak se rozhrnuly větve a před jejím strážcem stanul jiný elf. Cosi mu tiše pověděl a společně ji začali odvazovat. Jeden z nich ji zachytil, aby nepadla na zem, položil ji a dal jí čehosi napít; druhý jí obratnýma rukama propleskal ruce a nohy. Brzy pocítila, jak se do nich vrací život, a když na ni kývli, aby vstala, dokázala poslechnout. To už listí zezelenalo a zajiskřilo v prvních slunečních paprscích.

"Vypovídal shodně s tím, co jsme v písni slyšeli, pane," odvětil jeho rádce. "A to dříve, než se ozvala. Poté byl podroben bolesti, jak jsi poručil," pokračoval s patrnou lítostí v hlase, "ale svou výpověď nezměnil. Bolest pak snášel s takovou pokorou a... láskou, že to bylo u skřeta velmi neobvyklé. Konečně pak prožil, co se mu muselo jevit jako dobrá příležitost uniknout, pokud sáhne na život svému strážci; nijak se však nepokusil jí využít."

Rádce přetlumočil jeho rozkaz strážcům a ti Melwen pokynuli, aby je následovala. Vedli ji přes několik mostů na maličký ostrůvek, zarostlý bujně kvetoucím porostem. Tam jeden z nich rozhrnul větve a ona zjistila, že uvnitř džungle je dutina, malá komůrka v zeleni s lůžkem z nasušených bylin. Nikde nebylo znát žádnou krytinu, stěny ani střechu, přesto bylo uvnitř dokonale sucho a ani stopy po hmyzu. Jeden strážce se vzdálil, aby jí opatřil něco k jídlu a pití, a když nesměle projevila přání se vykoupat, druhý ji ochotně doprovodil k jezírku s písčitým břehem. Po koupeli se najedla s chutí a nechala se i uložit, aby své strážce nepohněvala, i když si byla jista, že jí starost o Laita i přes velikou únavu usnout nedovolí. Jeden z nich jí však jen kratičce přiložil ruce na spánky a v tu chvíli o sobě nevěděla.

Přes její protesty trval na svém a odmítl ji ke králi doprovodit, dokud ho neposlechne, takže si nakonec prosadil svou. Konečně však vyšli z komůrky a vydali se na králův ostrov. Jejich strážci je dosud doprovázeli, ale naprosto uvolněně a přátelsky; stěží tu byl nějaký rozdíl proti společné procházce. Také napětí a nepřátelské pohledy nyní už nebylo nikde znát. Občas někoho potkali docela otevřeně: muže i dívky, přecházející za běžnou prací po mostech z ostrova na ostrov, děti, koupající se u břehu. Mnohem více setkání však bylo pro Melwen dosud zastíněno spletí rostlinstva; i nyní cítila mnoho pohledů neviděných očí, často velmi zvědavých, ale rozhodně už nic horšího.

"Mnoho jsem o vás přemýšlel," oslovil je král. "A pokud se mne samotného týče, nepochybuji o vás ani v nejmenším. Nemám však žádný naprosto přesvědčivý důkaz pravdivosti vašich slov a proto je mou povinností jakožto krále svého lidu přese všechno jednat, jako bych pochyboval, a udělat vše pro to, abych chránil bezpečí své země. Nalezl jsem však způsob, jak ušetřit vaše životy, dokonce vám pomoci, a přitom učinit zadost své povinnosti. Poskytnu vám družinu, která vás doprovodí až na hranice mého území libovolným směrem, který si zvolíte; tak se vám dostane ochrany, vedení i pomoci, a já zároveň budu vědět o všech vašich pohybech. Na cestu se přirozeně vydáte teprve tehdy, až se zotavíte z ran, které jsme vám způsobili; do té doby budete našimi hosty."

Zvedl se a sestoupil k nim ze svého vyvýšeného prostranství.

Laito jen mlčky stiskl podanou ruku. Zjistil, že nedokáže promluvit.

"Bylo... bylo to moc zlé?" ptala se.

Usmál se a mávl rukou.

"Ale, znáš elfy, ne?" odpověděl shovívavě. "Nikdy nedovedou bejt tak tvrdý, jak by chtěli. A když zjistili svůj omyl, ošetřovali mě tak něžně, že mi to skoro stálo za to. Jen jedno mě na ně mrzí - nedovedou si vážit dobrý práce. Moje krásná kazajka je na cáry. Tý je větší škoda než skřetí kůže. Nu co, udělám si jinou - aspoň nebudu muset nosit hadry po skřetovi."

Položil jí ruku na rameno. "Ale no tak, Slaměnečko, nebreč! To víš, že ti odpouštím. A ani si nemyslím, že to byla v první řadě tvoje vina. Za to, že vězím v tomhle těle, si můžu jenom já sám, nebo ne? Mám takovej pocit, že se dobře stalo - že na tohle měli naši právo - a že jsem vyvázl ještě dost lacino. Ale no jo, samozřejmě, právě proto bych ti měl trochu rozumět, viď? Tak dobrá, dobrá, vymyslím ti ještě něco - něco za ten kámen - něco mnohem horšího než minule, aby měla dušička pokoj, ano?"

"Ne ne, Slaměnečko, neboj, už žádný násilí. Budu s tebou jednat jako s princeznou. Nezkřivím ti ani vlásek - ale zase to nebudeš mít tak hned za sebou."

Vyvedl ji z džungle na břeh širokého průlivu. Zde bylo ještě docela dobře vidět. Laito sáhl do jedné ze svých kapsiček - dostal už zpět všechny svoje věci kromě nástrojů, které byly považovány za zbraně a které mu odebrali, hned když je zajali - a cosi jí ukázal. Když se Melwen podívala zblízka, s úžasem poznala svůj kámen. Laito se posadil, odstranil přetržený řetízek a navlékl jí ho na obyčejný řemínek.

"Nenech se tak snadno propustit, sestřičko, rozhodl moudře," ozval se vtom nečekaně Tuilindo. "Tvá duše je úžasně čistá, ale ještě jsi zdaleka nepodstoupila všechny zkoušky. Může ti ještě být velikou pomocí, budeš-li mít něco, co by ti připomnělo, jak zrádné je ulpět srdcem na čemkoli, co přijímáme. A kdo ví, zda nebudeš ušetřena horšího poučení, vezmeš-li toto na sebe dobrovolně. Rozmysli si dobře, zda chceš tu možnost zahodit, jen abys uhnula před bolestí, kterou jsi sama chtěla, sotva ji doopravdy začínáš cítit."

Po nějaké době se utišila a sklonila se k vodě, aby se umyla. Její tvář nyní kromě smutku odrážela zatvrzelé odhodlání. Neřekla ani slovo, jen vykročila na další cestu. Doprovodili ji na její ostrůvek, ale otáleli s odchodem; příliš se jim nechtělo nechat ji samotnou. Ani Melwen se nepokusila vejít do komůrky a ulehnout. Po chvíli nerozhodného postávání se posadili na písčitý břeh vedle jezírka. Teď už nastala hluboká noc, vzduch byl plný vůní a tichého zpěvu, hvězdy se blyštěly na hladině. Dlouho tak mlčky seděli; konečně se Melwen obrátila k Tuilindovi a vzala ho za ruku.

"Vůbec ne," odpověděla po pravdě. "Takhle bídně mi nebylo ještě nikdy. Ten kámen mi to všechno znova oživil... a navíc mám pocit, že mě pronásleduje, že se ho nezbavím; i kdybych se sebevíc snažila žít jinak, jsem teď už navždycky poznamenaná... jako ti z vašich, kdo na sebe přivolali prokletí, když se příliš upnuli ke klenotům, které vyrobili..."

"Poprvé jsem se narodil do světla a krásy Valinoru, do dokonalého štěstí, jeden z těch, kdo přijali dary a měli možnosti, jaké už dnes nikdo nemá a nebude mít. Okoušeli a vstřebávali jsme světlo, jemuž se dnes žádné nevyrovná - jen proto, abychom po něm chamtivě vztáhli ruce a nazvali ho svým! Tehdy na světlo v nás padl stín a jeho krása byla porušena, ale my jsme to nezpozorovali a nezastavili jsme se včas. Podrobeni zkoušce, přidali jsme k chamtivosti hořkost a šílenou pýchu; prolili jsme krev rodných z vlastní vůle, horší v srdci než ti, které zlomil nepřítel. Vůbec si nezasloužímě dosud nosit sličnou podobu!

Mnoho staletí jsem hleděl v Mandosu na vlastní duši, sestřičko. Byla to trpká doba. Vidíš všechno zlé, co je v tobě, a nemáš oči, které bys mohl zavřít; vnímáš utrpení, které jsi zavinil, a nemůžeš udělat nic, abys ho napravil; cítíš, že kolem tebe jsou takoví jako ty, ale nemůžete jeden druhého potěšit slovem. Ano, byla to tvrdá zkušenost, ale dlouho jsem byl za ni vděčný, protože jsem si myslel, že mi dala vnitřní pevnost a sílu zlo rozpoznat i odmítnout.

Pak jsem byl propuštěn - docela nečekaně, všichni moji nejbližší tam ještě zůstali - a dostal jsem nové jméno, protože bylo předpovězeno, že se jednou stanu poslem dobrých zpráv a nové naděje dokonce i na tom místě. Ach, jak to bylo krásné, být zase živý pod nebem! Přišel jsem jako jeden z lesního lidu a na dlouhou dobu jsem odložil všechnu hrdost a žil jsem jejich životem - neužíval jsem svých schopností a nevytvářel vlastníma rukama nic nad to nejnutnější; místo toho jsem věnoval své srdce naslouchání všemu živému a byl jsem tak šťastný. Objevil jsem mnoho krásy, kterou jsem dříve neviděl; a nemohl jsem ji podržet ani nazvat svou, a přece ke mně sama přicházela vždy znovu, v ustavičně se měnících podobách. Příroda mě učila témuž, čemu jsem se učil už v Mandosu, ale něžně a laskavě; a já se tomu poddával ochotně a rád a jak míjely pomalé roky, cítil jsem, že se uzdravuji. Nedychtil jsem po velkých činech, dokonce ani po brzkém naplnění svého poslání, neboť jsem cítil, že takový život má cenu sám o sobě.

Až jsi přišla ty, sestřičko, smrtelné dítě, křehké a bezmocné, a obrátila jsi mi všechno naruby. Díky tobě jsem poznal, že i krása života samotného, dokonce i krása vlastního srdce, se může stát svodem, zahledíme-li se do ní příliš, takže už nevnímáme ty, kdo potřebují naši pomoc. Budiž, mohu prostě přijmout to poučení, ale já v tu chvíli poprvé zapochyboval, zda je poučení skutečně to, čeho je mi nejvíc potřebí - to, čím se doopravdy něco napraví. Mluvíš o stínu, který se za tebou táhne, a já ti tak dobře rozumím, protože i já ho cítím - stín, kterého jsem se tisíce let snažil zbavit, a on se pak vynoří ve zcela nečekané podobě. Jakou zprávu mohu přinést druhým, když sám marně hledám vysvobození? Možná mi řekneš, že jsem dostal milost v Laitovi. Snad - ta myšlenka je to jediné, co mě ještě trochu drží. Jistě však mohu vědět pouze to, že milost dostal on. Ale co horšího, nevidím už nic, co bych mohl ještě udělat, jediný krůček, který by mě aspoň přiblížil k tomu, kým jsem býval. Do té pasti sklouzneš snadno, ale jak se dostat ven!

Jak dobře ti rozumím, sestřičko! Vím, co to je, když ti přátelé odpustili, ale přesto dál neseš svou hanbu zřetelněji než kámen na krku. I mně to postihlo velmi hmatatelně, když jsem byl nucen se po staletích vrátit k starému řemeslu. Myslíš, že ti to vyčítám? Ne ne, je dobře, že se to stalo - je vždycky lepší si pravdu uvědomit, než před ní zavírat oči. Viděla jsi, jak jsem se snažil před ní utíkat? Smířit se s osudem, nasadit všechno pro tvou záchranu... jen ne vzít do ruky kámen? Jak pošetilé počínání! Jako bych se mohl oddělit od minulosti prostě tím, že změním způsob života - jako by to, co dělám navenek, mělo moc nad tím, co nosím v srdci! Stále ještě zůstávám tím provinilým a prokletým, ještě docela nedávno přinesla má zaslepenost druhým utrpení a smrt, dokonce si ani nemohu být jist, zda dosud nepřináší a já jen nečekám, až mi někdo zase otevře oči! Smíme zpátky domů, ano, ale čím více světla kolem tebe, tím zřetelněji vidíš vlastní špínu. Světlo v nás se zakalilo a to je stokrát horší než ztráta silmarilů. Po věky můžeme pěstovat lásku a moudrost a nic nám to nepomůže, jen tím ostřeji budeme nakonec vnímat, co schází. Možná jsem kdysi cítil nějakou hrdost na svůj rod, na to, čeho jsme dosáhli, ale nyní si ji už nedovedu ani představit. Zůstala jen bolest, bolest, kterou nic neztlumí, ani kdyby mi bylo dopřáno ti sloužit a pro tebe trpět po celý svůj život!"

Melwen se k němu přitiskla v zoufalém soucitu, ale Laito se náhle začal tiše smát.

Tuilindovy útlé prsty sevřely jeho černou ruku téměř bolestivě.

I dříve bylo ve tmě kolem Tuilinda vždycky znát slabounké světlo. Nyní však znatelně zesílilo. Jeho vlasy se proměnily v žhnoucí vlákna, oči ve studánky zlatozelené záře. Melwen přímo cítila, jak do něj světlo těma očima vstupuje a pulsuje celou jeho bytostí, tak jak to kdysi sama prožila. Pak pomalinku klesl na kolena a sklonil tvář k zemi, tak prostě a přirozeně, jako když se otevírá květ. A Melwen pro něj dosud neudělala vlastně skoro nic, jen na něj hleděla plna okouzlení a věděla, že je svědkem zázraku, třebaže pro ni z větší části neviditelného.

"Což jsem ti, sestřičko, neslíbil, že nebudu trpět?" odvětil Tuilindo s úsměvem. "Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy prožil. Setkal jsem se s mnohem větší láskou, než jsem čekal. Po léta nás moudří nazývají jeho dětmi, ale nikdy jsem netušil..." Náhle rozhodil ruce, obrátil tvář vzhůru a z jeho hrdla vytryskl výkřik nespoutané radosti, dlouhý, silný a melodický, vylétl do výše nad koruny stromů, rozptýlil se nad celým ostrovem a smísil se s jeho písněmi v hudbu nečekané krásy. Tu ji Tuilindo k sobě přitáhl a položil si její hlavu na srdce, jako by chtěl, aby si přímo poslechla to, co se slovy nedá vyjádřit, a začal zpívat, tichounce, jen pro ni. Nikdy potom si nedokázala vybavit, zda rozuměla slovům a zda píseň vůbec nějaká měla, ale než skončil, měla už chuť křičet taky.

Sotva ji nechal trochu najíst. Brzy už spolu běželi napříč ostrovem k jeho severovýchodnímu konci, po březích a plážích, aby měli volnou cestu, neboť radost jim nedovolila chodit pomalu. Tuilindo ani jednou nevkročil na most; mělčiny přebíhal, až voda stříkala, na hlubších místech bral Melwen do náruče a přeskakoval, dokonce i tam, kde mu muselo být jasné, že nemá šanci tu vzdálenost zvládnout, takže několikrát cákli doprostřed průlivu a dokonale se zmáchali. Posléze se dostali na poslední ostrůvek, z jehož pobřeží bylo už vidět volnou plochu jezera a o něco níže lesy, kterými sem přišli. Když se zastavili, Melwen si uvědomila, že tu cítí zvláštní prázdnotu - nikde kolem nebylo živé duše; snad že sem Tuilindo zašel předem a všechno domluvil.

Do tůňky rychle proudila čerstvá voda a Melwen se přesunula k hornímu konci, kde se jí skutečně brzy ulevilo. Netrvalo dlouho a začala se cítit příjemně, tak příjemně, že Tuilindovi zase všechno odpustila a přešla na okraj jezera, kde si ještě s chutí zaplavala, než konečně svolila k tomu, že vystoupí z vody. Konečně se posadili vedle sebe na písčitý břeh, aby ji polední slunce osušilo.

"No... to tedy ano."

"Protože skutečně jsi čistá," řekl důrazně. "Na tu záležitost s kamenem už nemusíš myslet, ani na nic jiného z toho, co tě trápí. Je to pryč, jako by se to nikdy nestalo. Už ti to nebude břemenem na další cestě. I kdyby se ti někdy zdálo, že to má ještě nějaké následky, bude to způsobeno chybami jiných, nikoli tvými. To je první dar, který ti přináším. A můžeš ho přijmout i v budoucnosti, kdybys někdy potřebovala, vždycky znovu, jen na požádání."

Zasmála se.

"Vidíš, na to jsem nepomyslela! Samozřejmě že ti věřím. Každé slovo!"

"Říkal, že tě má rád."

V tu chvíli jí od hlavy až k patě projela vzpomínka na noc pod Horami stínu, krásná, až to zabolelo. Melwen, řekl jí, zrovna když po týdnech podivného nepoctivého života udělala zatím největší chybu vůbec, když ležela ve špíně, zničená a zoufalá a už už chtěla zbaběle vyhledat smrt - Melwen, řekl jí, nic víc. Cítila, jak se jí na rty dere podobný výkřik jako ráno Tuilindovi, nemohla a vlastně ani nechtěla se mu ubránit, vylétl z ní na křídlech radosti a roztříštil se v prozářeném vzduchu jako vodotrysk.

Takové sdělení ji trochu polekalo.

Vydali se zpátky, tentokrát zvolna, ale o nic méně šťastní než prve.

"Tak povídej!"

"Ano."

"Jak jsi ho mohl potkat?"

"To se by dost těžko popisovalo. Ale chtěl bych tě poprosit, abys pro něj nebyla smutná. Je s tebou, i když ho nevidíš; a budeš-li to potřebovat, zase přijde. A každopádně se o něj nemusíš bát - takoví jako on nejsou závislí na svém těle, i když je na čas přijímají."

"Že jsem ho viděl?"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )