Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Celý měsíc prožili Melwen, Tuilindo a Laito jako hosté krále pralesních elfů. Nebyl to špatný život. Měli naprostou volnost, obklopeni přírodou stejně svobodnou jako oni sami, a přitom dostatek ve všem, co potřebovali k životu. Pralesní lid vynikal schopností přežít a cítit se dobře uprostřed divočiny téměř s holýma rukama - umění, které bylo do značné míry vlastní i Melwen a díky kterému vlastně zůstala naživu od dětství až po tu dobu; vysoko ji však převyšovali schopností opatřit si mnoho příjemného a krásného, ačkoli to na přírodě kolem bylo sotva znát. Když s nimi Melwen chodila džunglí, nikdy se jí nedotkl žádný škodlivý hmyz ani nic jedovatého; když je provázela při jejich běžné práci na ostrově, vždycky znovu žasla, když objevila jejich dílny na místech, kde by je nikdy nečekala - a jakmile ukončili práci a odcházeli, jen stěží by někdo cizí poznal, že tam kdy kdo pracoval.

První dny pobytu trávili většinou o samotě. Kdykoli něco potřebovali, vždy to našli už připravené, a pokud chtěl Tuilindo něco zařídit, jako oné druhé noci, vždy si našel někoho, kdo mu poradil nebo pomohl; nikdo si však nepřišel s nimi pohovořit a jen málokdo je vůbec přímo oslovil, takže v Melwen i přes poměrně častá setkání stále sílil onen pocit života v hustém davu neviditelných. Pomalinku však ostych jejich hostitelů ustupoval a rodila se první nesmělá přátelství. Melwen se sblížila s menšími dětmi a s radostí se zapojila do jejich her. Vynahradila si tak částečně cosi, co v dětství nikdy nepoznala, a zároveň se jí v jejich společnosti dotýkalo kouzlo, které mají elfové pro smrtelníky, zbavené všech nepříjemných příměsí obdivu a zahanbení, které pociťovala ve vztahu k Tuilindovi. Brzy ji vzaly mezi sebe i maminky a dívky a naučily ji mnohému ze svých dovedností. Jejich jazyk pochytila rychle, neboť od dětství mluvila nejméně čtyřmi, takže jí nepřišlo zatěžko učit se novému - a mimoto nebyl quenijštině zase tak vzdálený. Za Tuilindem zašel strážný, který ho první noci hlídal, a vyprosil si jeho odpuštění, dávno už beztak darované. Věnoval mu svůj luk a vyměnil si s ním nože; Melwen přinesl malou opičku, kterou už předem naučil mít ji ráda a vždycky se k ní vracet. Měla huňatý smetanově bílý kožíšek a příjemný melodický hlas a způsobila Melwen ještě mnohem větší radost, než dárce čekal.

Nebylo zřejmě nikoho, kdo by nenaslouchal Tuilindově písni první noci či kdo by o ní neslyšel vyprávět; po pravdě řečeno zřejmě nebylo dokonce nikoho, kdo by nevěděl, co se odehrálo noci následující. V životním příběhu hostí bylo očividně něco, co se srdcí jejich hostitelů velmi úzce dotýkalo, třebaže potřebovali delší čas, aby se s tím mohli vyrovnat a přijmout to za vlastní. Padlo jen velmi málo otázek a ani jedna přímá, avšak Tuilindova píseň byla stále znovu žádána a mnozí mu časem nabídli nějakou společnou činnost prostě proto, aby s ním den dva pobyli a mohli ho chvilku vnímat; pak se zase stáhli, aby si rozvážili, co přijali.

Laitovo postavení bylo trochu složitější. Pravděpodobně za to nemohl ani tak jeho vzhled jako spíš jeho minulost a celá pohnutá historie vztahů mezi elfy a skřety. Nedalo se říci, že s ním někdo navázal přátelství - stěží s ním vlastně kdo dooporavdy mluvil. Nebyl však přijímán nepřátelsky - naopak, zdálo se, že se mu hostitelé svůj ostych, kterého jsou si dobře vědomi, snaží vynahradit zvláštní něhou. Když zjistili, že se odřekl násilí a od té doby se musí živit jen entími nápoji, vynaložili veliké úsilí na to, aby mu připravili lehce stravitelná jídla, která bude moci jíst bez obtíží, takže se brzy měl jako král, alespoň jemu to tak připadalo, i když byl živ jen o medu a kaších a sušeném ovoci, a to pouze některém; na syrové dosud nemohl ani pomyslit. A nejenomže dostal pěknou jemnou kůži na nové oblečení, třebaže pralesní elfové lovili jen výjmečně a taková věc u nich byla vzácností - navíc mu nedovolili, aby si oděv ušil, ale zhotovili mu ho sami stejně pěkný, jako měl dřív, ba dokonce, jak velmi neochotně připustil, v některých maličkostech o něco lepší.

Melwen nemusela nikoho žádat, zda by ji nevzal do pralesa hledat stopy po entkách - naopak, dostala víc nabídek, než mohla přijmout. Někteří z elfů dokonce měli dojem, že kdysi možná zahlédli v džungli někoho, kdo pravděpodobně byl entího rodu. Nic bližšího jí však říci nedokázali. Nevěděli o nikom, kdo by s někým takovým přímo mluvil, neměli tušení, zda měla ona bytost někam namířeno a kam, a pokud šlo o čas, ten elfové vnímají velmi odlišně od lidí - a pralesní lid nikdy neměl potřebu se nějak namáhat s počítáním let.

Přesto to byly pro Melwen povzbudivé zprávy a ona ochoty hostitelů dychtivě využívala, nakolik mohla; zatímco se její společníci zotavovali, propátrala široké okolí. To bylo také její první sblížení s mužskou částí obyvatel království. Jen její veliká touha jít za svým posláním jí umožnila překonat strach, který z tohoto sblížení měla. Po prvních zkušenostech s pralesními elfy nabyla dojmu, že jsou nejenom nesnesitelně ušlechtilí jako Tuilindo, ale navíc namísto jeho přívětivé citlivosti pěkně ostří, stateční a vyžadující statečnost až za hranice únosnosti. Časem se však přesvědčila, že to je pravda jen částečně. Statečnost byla ovšem ceněna a do určité, ne zrovna malé míry považována za samozřejmost; navíc byla běžným zvykem velmi tuhá kázeň, takže například aby mladší neuposlechl pokynů staršího bylo něco neslýchaného. Právě díky tomu však ke konfliktům docházelo jen zřídka a už vůbec nikdy nebyla Melwen svědkem toho, že by musely být řešeny nějakým násilím; a po většinu času panovala atmosféra uvolněné ohleduplnosti a sdílené radosti, jakou už poznala v Lórien.

Ani tak pro ni soužití s nimi nebylo lehké, neboť měli jen velmi mlhavou představu o křehkosti smrtelníků a ona jen nerada a v krajní nouzi spolkla svou hrdost a přiznala, že na něco nestačí. Znamenalo to hodně dřiny a ustavičné napětí; nebylo to zdaleka jen vedro a vlhko níže položeného pralesa, od kterého si vždy po několika dnech s úlevou chodila odpočinout na ostrov. Nejhůře tento problém pociťovala ve vztahu k elfovi, který vedl skupinku, jež ji doprovázela, žel nejčastěji. Jmenoval se Sineor a byl mimořádně zdatný i zběhlý v životě v džungli i podle elfích měřítek; navíc si dovedl velmi rychle získávat srdce druhých a měl přirozené vůdcovské nadání. Melwen ho upřímně obdivovala a nesmírně toužila na něj udělat dobrý dojem, jak se zdálo bezúspěšně - neustále jako by ji pobízel, aby zkusila ještě o trochu víc, než zatím dokázala, a jeho bystrým očím nic neušlo.

Posléze skutečně vyrazili provázeni patnáctičlennou skupinkou se Sineorem v čele; na cestu dostali mnoho užitečných dárků a ještě více srdečných slov a upřímných přání zdaru. Pustili se přímo k jihu, takže postupovali královstvím pralesních elfů po délce - tvořilo totiž podle jejich popisu poměrně dlouhý a úzký pruh, ohraničený na západě pohořím a na východě mohutnou řekou, tekoucí od pramene v blízkosti sídel trpaslíků téměř přímo k jihu a přibírající řadu přítoků ze západních hor. Za řekou už začínala krajina, obydlená lidmi, ale své území si elfové zatím ještě vždy dokázali uhájit.

"Sami dobře nevíme; cítíme však, že ty hory jsou posvěcené a ani my sami tam běžně nechodíme. To je také jedním z hlavních důvodů nepřátelství mezi námi a trpaslíky: neseme s nelibostí, že v horách, které by měli chovat v úctě, chamtivě těží kámen a rudy a dolují si tam své příbytky. Každopádně nám byly hory vždy bezpečnou ochranou proti jejímu potomstvu; jen na jihu nás stálo mnoho námahy a obětí, abychom uhájili hranici. Nyní už je dávno pryč, ale na kraji, kde se zdržovala nejdéle, temnota dosud spočívá a kdo by tam zabloudil, už se nevrátí - ačkoli takových není mnoho, neboť živí tvorové se hranicím toho kraje zdaleka vyhýbají. Zdá se, že postupem času temnoty zvolna ubývá; ještě dlouho ale zřejmě potrvá, než bude ta země očištěna úplně. Zprostřed moře tmy se však zvedá jedna velmi vysoká hora, a to je čisté místo. Nic zlého tam nikdy nevstoupilo, takže se domníváme, že ta hora byla kdysi také posvěcena. Je na ní mnoho zeleně a ptáci v hojnosti; z tvorů, chodících po zemi, se tam nedostane žádný."

Mnoho dní trvala jejich cesta k jihu. Melwen nyní už uměla chodit džunglí téměř stejně obratně jako její průvodci a rozhodně byla mnohem silnější a otužilejší, než když odcházela z Fangornu, ale přesto to byl pro ni tvrdý život. Den za dnem ze sebe vydávala všechny síly, aby s elfy udržela krok, a nikdy ani chvilka oddechu, ani chvilka úlevy na chladnějším místě. Čas od času narazili na cosi, co by se snad dalo nazvat osadou, možná někdy dokonce městem, ačkoli se to na pohled téměř vůbec nelišilo od nedotčeného pralesa. Na takových místech byli sice vždy už očekáváni a dobře přijati, avšak Melwen se snažila právě během zastávek zjistit co nejvíc o entkách, jak od elfů, tak od stromů - a nikdy se samozřejmě nemohla vydat do džungle bez doprovodu, takže rozhovory s elfy byly jediné chvíle, kdy si trochu odpočinula, a to zdaleka nestačilo.

Směrem k jihu však osad ubývalo, až ustaly docela a jediní, s kým se setkali, byli strážci hranic. To znamenalo zdánlivě nekonečný řetěz dní, vyplněných úmorným pochodem. Časem pro Melwen příroda kolem ztratila svůj půvab a jí se zmocnila tupá lhostejnost. Většinu doby myslela jen na to, jak se udržet na nohou, než bude konečně moci padnout a spát. Stěží byla schopna vůbec mluvit se stromy; jen díky velkému štěstí se jí občas podařilo znovu zachytit stopu. Přesto stále tvrdohlavě pokračovala ve svém úsilí. Jen Tuilindo měl nad ní trochu moci - věděla, že jemu nic předstírat nemůže, a když jí nabídl pomoc, většinou se neubránila. Neuvědomila si, že jí slouží sám, kde by se jich mohlo patnáct pohodlně vystřídat, ale nesl to s humorem a dosti snadno.

Postupem času se teplota trochu zmírnila, zato však nyní často neměla klid ani v noci, neboť třebaže jí pokaždé postavili komůrku, kde si mohla lehnout, čím dále k jihu, tím častěji se stávalo, že jejich tábořiště napadla i vícekrát za noc nějaká dravá šelma a její průvodci ji museli zneškodnit; sami se přitom sice pohybovali nehlučně jako vždycky, ale hluk útoku a smrtelného zápasu zvířete ji většinou probudil. Časem byly útoky stále divočejší a nebezpečnější a Melwen se většinou probudila hrůzou ještě dřív, než k nim došlo; jako by je už nenapadala obyčejná zvířata, ale tvorové naplnění jakousi zlou vůlí. Dva z elfů byli zraněni a jeden přišel o život. Přesto byli ochotni je provázet dál až na nejzazší hranici; nyní už je k nim poutalo pevné přátelství a k Melweninu poslání jejich srdce ani zdaleka nezůstala lhostejná.

Po třech měsících cesty, zcela náhle, prales skončil. Vystoupili z hustého porostu a octli se na holém skalním svahu, příkře spadajícím do čehosi, co vypadalo jako černé jezero. Jeho hladina se však neleskla jako hladina vody: všechno světlo, které na ni dopadalo, pohlcovala, takže působila dojmem černého sametu. Byla v ustavičném pohybu, jako by se pod touto látkou plazili a svíjeli nějací přízrační živočichové, a vydávala slabý, avšak odporný zápach. Melwen cítila, jak se jí vytratila všechna krev z obličeje a jak se jí dělá špatně od žaludku.

Věděla však, že je u cíle. Nedaleko, sotva deset kilometrů od břehu, se z moře tmy zvedala mohutná hora - tak mohutná, že by mohla být celým horstvem; tyčila se však jednolitá a strmá do závratné výšky, kde proti jasnému nebi zářil její zasněžený štít. Kolmé skály se rudozlatě třpytily stejně jako západní pohoří a hory trpaslíků, ale většina úbočí se ztrácela v bujné zeleni. Na tuto horu, na místo naprosté samoty, kam se nedostane žádný tvor dobrý ani zlý, se tedy entky uchýlily - při jejich výšce nebylo nic těžkého tmu přebrodit. Zrovna včera po dlouhé době objevila mluvící strom, který jí to potvrdil. Věděla, že je u cíle; zdolala tisíce kilometrů, aby se k němu dostala. Zbývalo už jen posledních deset; nezdálo se však, že by byla nějaká možnost, jak je překročit.

"Zde jsme tedy na hranici našeho území," ozval se konečně Sineor. "Dál už vás provázet nemůžeme. Rádi bychom viděli, kdybyste se bezpečně dostali na horu; nejenom proto, že byste nalezli to, kvůli čemu jste už tolik podstoupili, ale také proto, že bychom věděli, že o vás nemusíme mít starost. Hory se nedotkne žádná zlá moc; a přes moře tmy se nedostane žádný člověk, který by vás mohl ohrozit, ani dravá šelma. Pokud však existuje způsob, jak temnotu překročit, my o něm nevíme."

Pousmál se.

"Vždyť ty... ty přece v sobě teď nějaké to světlo máš, ne? Nemyslíš, že by to třeba mohlo pomoci?"

"To nebude třeba, sestřičko. Šetři síly - jde jen o chvilkovou zkoušku."

"To myslíš... to myslíš..."

Netrvalo dlouho a Tuilindo se vynořil. Klopýtal a potácel se jako slepý a museli mu pomoci nahoru. Nohy i ruce měl poskvrněné jakousi černou břečkou, jako by se dole u dna tma měnila v cosi hmatatelného; Melwen z ní beztak měla takový dojem už dříve. Posadili ho zády ke stromu a ustaraně uvažovali, jak mu pomoci; rychle se však vzpamatoval, pohlédl na ně vidoucíma očima, usmál se, pak pohlédl na sebe a šel se umýt k potoku, který tudy stékal do tmy.

"Ze srdce vám přejeme, aby se vám splnilo, po čem toužíte," poznamenal k tomu Sineor. "Jistě však chápete, že tu s vámi nemůžeme čekat neomezenou dobu. Už ten postup nejdelší možnou cestou a s mnoha zastávkami trval velmi dlouho. A opustit vás také nemůžeme, neboť jsme přes všechno přátelství a důvěru, jež nás nyní pojí, stále ještě vázáni rozkazem vás sledovat, dokud nebudete za hranicemi našeho království. Dáme vám sedm dní; pak se s námi musíte vrátit ke králi. Nepochybuji o tom, že vám neodmítne pohostinství, dokud se nebudete moci bezpečně pustit přes území, obydlená lidmi."

Sama se pokoušela podle svých sil o totéž, ale po pravdě řečeno si vůbec nedokázala představit, jak to někomu může zabrat takovou dobu. Pro ni to byla záležitost na pár minut a víc času tím vyplnit nedokázala - rozhodně ne tolik jako starostmi, co bude, pokud žádnou pomoc nedostanou. Věděla sice, že ani v případě, že by se museli vrátit, není nic ztraceno; pokud by pomoc přišla později, mohou se sem přece vypravit znovu, navíc možná pohodlnější cestou přes lidmi osídlenou krajinu. Tuilindo s ní o tom hovořil velmi často, protože ji znal. Připomínala si to, jak jen mohla, a snažila se potlačit pocity, které v ní vyvolávalo pomyšlení na zpáteční cestu na ostrov, stejnou, jako byla cesta sem, nebo ještě horší. Přesto se však nedokázala ubránit úvahám o tom, že vlastně není vůbec jisté, zda kdy nějakou pomoc dostanou - zda odchod z tohoto místa neznamená porážku a selhání všeho, oč usilovali.

Jak dny míjely a toto vědomí v ní stále sílilo, vyplynula z něj i další myšlenka: Proč vlastně takhle trpně čeká na pomoc elfů, i Tuilinda samotného? Nezvykla si trochu příliš, že budou řešit všechno za ni? Tato cesta je však jedině jejím úkolem, jejím posláním - pokud se teď stáhnou zpět a jejich úsilí proto skončí nezdarem, bude to jedině její vina. Oni jsou pouze společníci, kteří jí byli přidáni, a nikdo neříkal, že navždycky. Pokud už s ní nemohou dál, není její povinností pokračovat bez nich, třeba s někým jiným? Přinejmenším má teď opičku, kterou si může vzít jako květinu do vlasů...

Nastala poslední noc. Tuilindo byl na své skalce, z elfů někteří odpočívali, někteří drželi stráž. Melwen několik hodin spala tvrdě, ale pak se probudila a už usnout nedokázala. Starosti se jí vracely znovu a znovu; dobře věděla, že zbývá jen posledních pár hodin. Jak tak ležela a marně se snažila usnout, pocítila nyní už dobře známou hrůzu a vzápětí si všimla rozruchu v tábořišti - zdálo se, že jsou napadeni hned ze dvou stran zároveň. V okamžiku jí všichni její strážci zmizeli v džungli.

V tu chvíli Melwen projelo jako blesk vědomí, že to je její příležitost - pravděpodobně poslední, kterou kdy bude mít. Očím elfů neunikne jindy než v době, kdy jsou zaměstnáni něčím naléhavým, co vyžaduje všechnu jejich pozornost - a zítra ráno mají nastoupit zpáteční cestu. Nebyl čas znovu zvažovat, co by bylo nejlepší udělat; nebyl čas si připouštět hrůzu, kterou v ní temnota vzbuzovala, ani si klást otázku, jak se jí vůbec může podařit přejít, když Tuilindo očividně nebyl schopen ani pár kroků tam a zpátky. Jen s nejasnou představou, že zkusí jít naslepo stále vpřed, proklouzla mezi stromy a několika skoky seběhla na břeh. Věděla, že musí jednat - hned.

Rozespalá opička se jí choulila v náručí a očividně nechápala, co se děje. Melwen na ni soucitně pohlédla a zahalila ji celou do pláště z Lórien, aby jí ušetřila strach. Sama pocítila svíravou úzkost, jak teď stála těsně u okraje černoty, a na vteřinku zaváhala. I ve tmě noci silně vnímala hustou a děsivou tmu pod sebou. Pak se napřímila, zaťala zuby a vkročila do ní. Ještě jednou se však otočila - náhle jasně věděla, že se pouští pravděpodobně do posledního dobrodružství ve svém životě, a nechtělo se jí odejít tak úplně bez rozloučení a nechat přátele v nejistotě, co se s ní stalo. Rychle stáhla přes hlavu svůj kámen a nechala ho ležet na břehu.

Ani předtím toho mnoho neviděla. Nyní jí však oči nebyly naprosto k ničemu - nezáleželo na tom, má-li je otevřené či zavřené; vlastně je raději zavřela, neboť se jí zmocnil pocit, že si je musí chránit - že by třeba už nikdy nemusela nabýt zraku, kdyby na ně tmu nechala působit. Vzduch, který dýchala, byl dusný a páchnoucí. A s každým krokem, s každým nadechnutím v ní sílil odpor a hrůza, jako by do ní proudily každým pórem těla, dokonce i očima, byť pevně zavřenýma. Nohy jí čvachtaly ve slizkém bahně a co chvíli jí uklouzly, takže několikrát zavrávorala i upadla a potřísnila si také ruce; brzy by byla opičku ztratila, kdyby se jí pod pláštěm křečovitě nedržela za šaty. Nad bahnem se vznášela mračna komárů, kteří se na ni okamžitě hladově vrhli.

S tím vším víceméně počítala. Stále ještě se snažila držet směr a jít dál, všechno přetrpět a a mířit ke svému cíli. Zpočátku se řídila sklonem dna, které pomalinku, rovnoměrně klesalo. Už po pár metrech se však vyrovnalo a sotva po něm putovala další minutu či dvě, uvědomila si, že není nic, podle čeho by mohla soudit, že stále ještě jde vůbec nějakým směrem. Temnota začínala působit na její mysl. Vybavovaly se jí nejhorší zážitky jejího života, ztráta domova, bloudění pod Horami stínu, únos na jižních hranicích Mordoru, tak živě, jako by tím vším procházela znovu.

Teď už nevydržela mít oči zavřené. Hrůza tak zesílila, vědomí, že je obklopena nepřáteli, bylo tak zřetelné, že prostě musela napínat oči do tmy v marné snaze cokoli uvidět. Jenže pak opravdu začala vidět. Všude kolem ní se rozsvěcely oči, bledé a děsivé, rozsvěcely se a zase zhasínaly a plížily se stále blíže k ní. Znovu oči zavřela, aby se na ně nemusela dívat, ale viděla je dál. Pak si náhle uvědomila, čím se to vlastně brodí - to přece není žádná tma, to jsou pavoučí těla, jedno vedle druhého, malá jako jablko i ohromná, větší než koruna stromu, prostupná, a přece citelná a hnusná na dotek, prostupná, a přece živá... cítila, jak jsou v ustavičném pohybu, jak po sobě lezou, kroutí se, požírají se navzájem... byla by křičela hrůzou, ale nemohla otevřít ústa, aby se jí to do nich nedostalo.

Laito se vrátil do tábořiště jen chviličku po jejím odchodu a téměř okamžitě zpozoroval, že je pryč. Jat neblahou předtuchou bez prodlení zamířil na břeh. Melwen tam už nebyla, ale rychle objevil její kámen a jeho obavy se potvrdily. Zapískal poplašný signál pralesních elfů. Když za pár vteřin přiběhli, měl už navázaná tři lana a stál po pás ve tmě.

"Ani pro mě. Ale co když ho přesto musíme prožít až do konce? My jsme si ho nedarovali, abychom si mohli dovolit ho takhle zahodit. Nepůjdu tam - a ty také ne."

Za svítání se Laito vzpamatoval a začal zase vidět. Ani se však nepokusil vstát, nevšímal si ani kalu, kterým byl umazaný téměř od hlavy k patě. Zůstal sedět na místě, na otázky odpovídal jednoslabičně a v očích měl tupé zoufalství - snad kvůli Melwen, snad i z jiných důvodů. Náhle se však pohnul Tuilindo. Zvedl se, očistil si oblečení, protáhl se. Téměř se usmíval.

"Jdeš tam," ozval se. Nebyla to ani otázka.

Tuilindo kývl.

"To ne. Ale mám rozkaz."

"Přece tam ale nepůjdeš sám!"

Melwen, zalykající se ošklivostí, bloudila hodinu za hodinou zlým snem. Dávno už zapomněla, proč do něj vstoupila - dávno už nevěděla o svém poslání, o směru, který chtěla udržovat. Nevěděla o žádném důvodu, proč se ještě drží na nohou, kromě neurčité hrůzy z pronásledování a pomyšlení, do čeho by musela padnout, kdyby jí došly síly. Jenže sil jí rychle ubývalo, ať chtěla nebo nechtěla. Temnota ji dusila, šílený strach by ji vyčerpával sám o sobě, i kdyby většinu doby neběžela, jak nejrychleji dokázala. Pokaždé, když upadla, bylo o něco těžší se zvednout. Opička pod jejím pláštěm už se nehýbala - hlavu měla zavrtanou pod Melweninu paži a její drápky dosud pevně svíraly Melweniny šaty, ale jinak visela jako bez života.

Pozvolna začala Melwen ztrácet orientaci úplně. Jen s námahou si uvědomovala, zda stojí, běží nebo klečí v bahně. Hrůza z pronásledování ji neopouštěla, spíše se stupňovala, ale rychle ztrácela schopnost rozpoznat, zda utíká doopravdy či zda je to jen sen uprostřed snu. Znovu upadla a nevnímala už bahno, do kterého klesla - cítila nyní bahno všude kolem sebe. Padla na tvář a skoro ani nevěděla, že se dusí... a tak jako tak už by neuměla vstát.

Tuilindo vběhl do tmy bez zaváhání, nesen dvojnásobnou láskou, ani pro něj to však nebylo snadné. Měl už za sebou jednu zkušenost, nic příjemného, a nakolik věděl či cítil, k žádné změně od té doby nedošlo. A tentokrát neměl ani lano, jediné spojení z vnějším světem. Pokud mohl z okolností soudit, šel na jistou smrt - a to, jak Laito správně říkal, velmi ošklivou. Neměl ani valnou naději, že bude moci padnout ve cti se zbraní v ruce - spíše to vypadalo, že se nakonec zalkne bahnem jako červ; a než k tomu konci dojde, může to trvat hezky dlouho. Měl však jistotu, že jít má a musí, a světlo v něm bylo obnoveno - šel svému osudu vstříc se vztyčenou hlavou, naplněný hrdostí a silou, která předčila i první dny Války o klenoty; na okamžik krásný jako hvězda, než ji pohltí temný mrak.

Po pár krocích tmou už si však uvědomil, že tu je určitý rozdíl. Ani jeho pronikavý zrak mu zde sice nebyl nic platný, ale temnota nyní neměla žádnou moc nad jeho myslí - zachoval si jasnou hlavu a věděl naprosto bezpečně, kterým směrem leží břeh. A čím dále šel, tím menší moc nad ním měla. Místo aby mu vysála zrak jako posledně, pozvolna se poddávala jeho očím, až nakonec nebyla horší než obyčejná noční tma, ve které viděl docela slušně. Rozeznával na dně kameny a skály, částečně vyčnívající z bahna, a zpozoroval mnoho míst, na kterých byly čerstvě potřísněny, jak bahno náhle vystříklo nahoru či jak se o ně někdo otřel; tu a tam se dokonce vyskytl otisk ruky. Ta stopa se dala sledovat značnou rychlostí.

A tak ji našel, nehybnou stříbřitou skvrnku v černém moři, spatřil ji a s výkřikem úzkosti k ní skočil a zvedl ji k sobě. Tvář měla pokrytou souvislou vrstvou černého bláta a nedýchala, ale srdce jí dosud bilo. Klekl do bahna a položil si ji na kolena, otřel jí obličej cípem svého pláště a bez ohledu na kal, který na ní dosud ulpíval, přitiskl svá ústa na její, aby s ní sdílel svůj dech.

Když se dostali na břeh, bylo dosud časné ráno. Všichni, Laito zvlášť, se seběhli kolem něj a vítali ho s obrovskou radostí, ale nedokázal jim odpovídat. Úzkost ho dosud ani zdaleka neopustila. Nechal padnout k zemi Melwenin plášť, odtrhl od ní polomrtvou opičku a položil Melwen do potoka tak, jak byla; věděl, že je dítětem lesa a že voda na ní mívá zázračné účinky. Ponořil ji celou, jen hlavu jí podepřel dlaní a druhou rukou jí začal omývat obličej. Přitom na ni stále mluvil. Ve vodě se uklidnila, její oči však stále hleděly do prázdna a nezdálo se, že ho slyší. Ostatní se drželi poblíž, naplněni téměř stejnou starostí jako on sám. Snažili se mu nepřekážet, ale jejich hlasy se velmi brzy spojily v píseň, sladkou jako ta, která jim zazněla vstříc, když se blížili k ostrovu, avšak mnohem svěžejší a silnější - píseň občerstvení a povzbuzení. Bylo to dobré. Tuilindo přímo cítil, jak se o ni může opřít, když už by jinak nemohl dál.

Zvedl ji z potoka a přitiskl k sobě.

Teprve teď si Tuilindo uvědomil nesmírnou únavu. Ta noc ho stála mnohu sil. Sotva se držel na nohou a celý se třásl, ale nedokázal si lehnout a spát, třebaže na něj jejich průvodci naléhali. Když se na okamžik odtrhl od Melwen, obracel se k Laitovi. I ten mu dělal starosti. Na první pohled se zdálo, že už je celkem v pořádku, ale úplně ztratil svou bývalou jiskru. Až na dva okamžiky, kdy Tuilindo odcházel pro Melwen a kdy se zase vrátil, vůbec nejevil o nic zájem. Tuilindo se pokoušel k němu proniknout, ale marně. Zatím nejlépe ze všech postižených na tom byla Melwenina opička. Jeden z elfů se jí hodinku dvě věnoval a teď už zase šplhala po okolních stromech, jako by se nic nestalo.

Příštího dne se zlepšilo i to. Stále ještě opakovala svou prosbu mnohem častěji, než mu bylo milé, a zdálo se, že jeho ujišťování vůbec nevnímá, ale v přestávkách s ním už mluvila docela rozumně. Hovořil s ní jen o všedních a příjemných věcech; ničeho, co souviselo s temnotou, se ani slovem nedotkl. Toho dne nastoupili zpáteční cestu. Melwen nesli, neboť dosud neviděla.

Také u Melwen první radost ze znovunabytého zraku polevila a vystřídala ji skleslost, kterou Tuilindo pozoroval už na Laitovi. Pochodovala s nimi a navenek vypadala v pořádku, ale byla podivně zamlklá a sklíčená. Když se druhého dne v poledne zastavili, poprvé ho sama od sebe oslovila.

"My se vracíme?" zeptala se.

"Zpátky do Fangornu! To nemyslíš vážně!"

Pozvedl její obličej proti svému.

Jen to zvýšilo její bolest.

"Chceš její vinu opravdu přejít jen tak?" namítl. "Kdyby byla z našich dětí, dostalo by se jí citelného pokárání!"

Chytila ho kolem krku.

"Je pod tvou ochranou," ozval se Sineor. "Neudělám nic bez tvého svolení."

"Tak dobrá... ať je po vašem. Půjdu se projít, abych jí vyhověl, a ty nezapomeň, že je smrtelná, snese sotva polovinu toho, co vaše děti."

"Budu na to myslet."

"Ano," odpověděla Melwen. Pak pozvedla hlavu a dodala velmi pevně: "A myslím, že by bylo spravedlivé, abys věděl, že jsem naprosto stejnou chybu udělala už jednou, dokonce jsem za to dostala deset ran bičem, ale zřejmě jsem se vůbec nepoučila."

Když se Tuilindo vrátil, nalezl ji už ošetřenou, ale zřízenou hůř než v Minas Tirith. Rozkousala si ret do krve, jak se snažila nekřičet. Přesto se zpočátku zdálo, že jí bolest prospěla. Otupělost z ní spadla a vystřídala ji lítost. Tuilinda už prosbami o odpuštění netrápila, ale zato se tak obracela na všechny ostatní; a elfové, obměkčeni její pokorou a statečností už docela, jí odpovídali velmi laskavě. K Tuilindovi byla co nejohleduplnější, mluvila s ním téměř vesele, tvrdila, že její potíže nestojí za řeč a nechtěla ani slyšet o tom, že by se nepokračovalo v cestě. Kousek tedy ušli, aby jí vyhověli; ještě před večerem však dostala horečku a brzy o sobě nevěděla.

Okamžitě se ukázalo, že temnota neztratila nad Melwen vládu tak snadno, jak se zpočátku zdálo. Sotva ji oslabila horečka a bolest, vrátila se velmi rychle do stavu, v němž byla během svého bloudění. Tuilindo u ní seděl hodinu za hodinou a snažil se jí pomáhat, jak uměl, ale ačkoli jí dokázal částečně ulevit, nezačala vnímat své okolí. Jeho hlas a hlasy ostatních elfů ji trochu uklidňovaly, i když zůstávala ve světě svých zlých snů; zato Laito si nemohl dovolit ani špitnout, jinak okamžitě začala křičet hrůzou. Bylo na něm vidět, jak ho to trápí, ale snažil se to nedávat přílíš najevo. A když se jí Tuilindo pokusil zazpívat její oblíbenou píseň, začala křičet tak strašně, že nic podobného už nezkusil.

Jak noc pokračovala, přisedl si Sineor k nim. Pravděpodobně se cítil vázán slibem, že Melwen dá zase do pořádku, ale bylo zřejmé, že mu na ní záleží tak jako tak. Tak prudké zhoršení jejího stavu ho však očividně zaskočilo. Občas, mezi záchvaty čistého odporu a hrůzy, prožívala Melwen znovu části svého života, někdy podivně pokroucené. Volala na ně, když beznadějně bloudila temnými chodbami, plakala pro smrt svých rodičů a nejčastěji ze všeho úpěnlivě prosila Tuilinda, aby jí přišel na pomoc, že ji chytili skřeti a tak strašně ji bijí, že už to nevydrží. Tento sen se jí zřejmě vracel znovu a znovu a Sineor to nesl s patrnou nelibostí. Bylo to trochu, jak by ho někdo obviňoval, že vychovává své děti skřetími metodami, a on nevěděl, jak se k tomu postavit.

"...snese sotva polovinu toho, co my?" dokončil Sineor. "Ano, to jsi mi říkal, a já ti slíbil, že na to nezapomenu. Vyčítal jsem ti neprávem, není tvá vina, že ses spolehl na moje slovo. A nebyl to jen nedostatek zkušenosti, proč jsem tě zklamal - věřil jsem ti jen napůl, znal jsem ji jinou, než jak by se zdálo z tvého chování... připadalo mi, že jsi k ní zbytečně měkký. Ale pokud jsi měl pravdu ty... potom musela hrozně přepínat své síly, po celou dobu... proč to jen dělala?"

"Vrátilo se ti něco z minulosti?" zeptal se ho.

"A pak, dokud jsi živý, nemusíš být sám... Svěř se mi, ponesu to s tebou."

"Nevím... ale zkoušet to nebudu."

"Tak vidíš."

Večer se Melwen zase přitížilo. Horečka jí stoupla a Sineorův nápoj už nepomáhal - naopak, byla stále rozpálenější. Zabalili ji do všeho, co měli po ruce, ale přesto se viditelně třásla. Chvílemi už ani nevnímala jejich hlasy a její sny ztrácely i to poslední spojení se skutečností; teď už ponejvíce jen křičela čirou hrůzou. Už jí nedokázali ani dát napít, nedokázali vůbec nic. Měli podezření, že se ke zranění a temnotě přidala ještě nějaká nemoc z těch, které napadají smrtelníky. Sineor byl hluboce nešťastný, protože proti něčemu takovému neznal žádnou pomoc; a měl pocit, že i na to měl pomyslet předem.

"Na jak dlouho!"

"Ale... ty po mně žádáš, abych se k němu choval jako dítě k otci!"

Tuilindo se usmál a pozvedl ruku.

"Tak jak?" ptal se Laito.

"A co ona?"

Posadil s k Melwen, položil si její hlavu na klín a začal jí zpívat, poprvé od marného pokusu předevčírem večer. Tuto píseň však od něj dosud neslyšeli. Byla docela nová, píseň o noci, kterou prožil na ostrově, píseň obnovy světla, nekonečné lásky a něhy. Krásnější z jeho úst dosud nezazněla. Veškerý pohyb v tábořišti se zastavil, všichni poslouchali bez dechu; Laito i Sineor znatelně okřívali - jako rostlinky, které po dlouhém suchu svlaží déšť. I Melwen ztichla. Když Tuilindo skončil a dotkl se jejího čela, byla dosud rozpálená; zdálo se však, že poprvé za celou dobu doopravdy spí.

Ent upřel oči na Laita.

"Hmmmm! O tobě už jsem taky leccos slyšel. Podivné věci, moc podivné." Laito jeho pohled bez bázně opětoval. Hezkou chvíli bylo ticho. "Hmmmm, no, neukvapujme se," řekl ent konečně. "Třeba z tebe opravdu ještě něco bude - proč zbytečně zašlápnout něco, co by mohlo růst. Ale kvůli tomu jsem nepřišel. Dozvěděl jsem se - stromy, které znám, mi to vyprávěly - že je tu s vámi lidské dítě, které vyrostlo mezi enty na severu a rozumí stromům, jako by bylo našeho rodu. Snad pochopíte, že jsem začal být trochu zvědavý..."

"Ale ale... co se jí stalo?"

"Kdyby se probudila, dejte jí to pít," řekl jim ent a odešel zpět do džungle. Melwen však spala, dokud se nevrátil, i když ke konci zase už poněkud neklidně. A právě když přišel, otevřela oči a bylo znát, že skutečně vidí. Nějak ji však vůbec nepřekvapilo, když ho spatřila. Snad se právě vrátila z bloudění svého dětství a toto setkání jí připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Neřekla nic, jen se celá rozzářila a vztáhla k němu ruce; a když ji opatrně zvedl k sobě, vší silou se k němu přitiskla a rozplakala se úlevou.

Už ji vůbec nepustil z náručí a pečoval o ni, zatímco ostatní kolem běhali, jak poroučel, a nosili a podávali a připravovali mu všechno, co potřeboval. Ze Sineora spadlo veliké břemeno. Mohl se nyní věnovat tomu, co dovedl, a s novou nadějí k tomu; sloužil jí citlivě a obratně a Melwen neměla ani tušení, s jakými obtížemi používá levou ruku. Ba, šel daleko nad to, co bylo potřeba, dělal jí pomyšlení a snesl jí všechno možné, o čem soudil, že by ji to mohlo posílit či potěšit, až Melwen nevěděla, zda se radovat či stydět a jeho druhové, kterým už zase začínalo být do žertu, ho častovali útrpnými poznámkami, že už je horší než Tuilindo.

Tu noc spala Melwen klidně v entově náručí a příštího rána si spolu poprvé jaksepatří popovídali. Melwen vypověděla Mechodějovi celý svůj život a on jí zase vyprávěl, že do těchto lesů zašel před dávnými lety, v dobách, kdy entky ještě žily ve svých zahradách a lesem se dalo projít téměř souvisle od jehličnatých hvozdů na severu až sem. Z přátel, kteří si zamilovali teplé kraje a občas se setkali v džungli, zbývá už sám; ostatní zestromovatěli. Dlouho se toulal pralesem a spokojeně pospával uprostřed skřehotání opic a papoušků a neměl žádné zprávy ze severu, až se k němu donesly zvěsti o šířícím se zlu a zkáze a zpozoroval, že mnoho lidí táhne do boje; zdejších lesů se však válka nedotkla. O mnoho později se setkal s entkami, když tudy putovaly k jihu.

"Byla mezi nimi i ta moje, Bělokvítek jsem jí říkával," povzdychl si. "Ale mračila se na mě a nechtěla se mnou zůstat. Myslím, že nám všechny měly za zlé, že jsme je dost nechránili, ačkoli od nás samy odešly - taková už je na tom světě nespravedlnost. Ale chápu je; zkusily si svoje, než se jim podařilo osvobodit. Nejhorší ze všeho pro ně bylo, že je Nepřítel zasáhl zlem z Hnědých zemí, aby se jich mohl zmocnit, a od té doby všechno živé, čeho se dotkly, uhynulo. Ty znáš naši lásku k tomu, co roste, a tak si dovedeš představit to utrpení. Dlouho musely radit jeho otrokům, jak vypěstovat co nejvíce potravy, a přitom se nesměly půdy ani dotknout, aby jí neublížily; teď chtěly jen na všechno zapomenout a spát. Myslím, že už dočista zestromovatěly."

To slovo mělo na Melwen zázračný účinek. Jakmile jí svitla naděje, že se navzdory své pošetilosti přece jen na horu dostane, začala se zotavovat takřka před očima. Druhého dne už byla na nohou a chtěla se rovnou vydat na cestu, ale Mechoděj radil, aby se neukvapovala a raději ještě počkala, než se znovu odváží do blízkosti zhoubné temnoty; a Tuilindo s ním srdečně souhlasil. Dostala trochu strach, co bude ent při svém pomalém způsobu života považovat za dostatečně dlouhý odstup, ale po nedávnýcch zkušenostech se samozřejmě podvolila beze slůvka odporu. Místo toho chodila jen na zdravotní procházky po blízkém okolí a ent či Tuilindo ji doprovázeli. Čtvrtého dne jí nabídl svou společnost Sineor a ona po nepatrném zaváhání souhlasila. Jaké bylo její překvapení, když před ní náhle poklekl, aby si vyprosil její odpuštění!

"Už na to nemysli," prosila ho rozechvěle. "Už jsem ti odpustila - je to pryč."

V tu chvíli ji ještě nenapadlo, že by něco takového mohl udělat úmyslně, kvůli ní. Pochopila však, že chce její odpuštění hmatatelně zakusit, a byla tomu ráda. Snažila se, co mohla, aby je skutečně pocítil, vytahala mu trny co nejrychleji a nejjemněji, ačkoli si i tak připadala zoufale neobratná, a přiměla ho, aby jí ukázal rostliny, kterými léčil ji, aby ho mohla ošetřit. Než skončila, cítili oba, jak jsou si najednou blízko.

"Nikdy nemůžeme znát všechno, co je v srdci druhého."

"Nejvíc ze všeho jsem si vždycky přála doopravdy patřit mezi vás," přiznala pak tiše. "Měla jsem na sebe zlost, že toho tak málo dokážu, že jsem vždycky slabší i horší, ať se snažím sebevíc. A teď mám strach, že jsem si to zkazila docela."

Prudce zvedla hlavu.

"Ach, já nevím... nebo ano. Ty mi sice věříš, že už stejnou chybu nebudu opakovat, ale teď ti snad můžu přiznat, že já sama sobě nevěřím už ani trochu. Já vlastně lidi taky moc neznám, víš, ale začínám mít dojem, že jsme mnohem horší, než si dovedete představit. Ale je tu něco, co pomohlo i skřetovi... určitě znáš tu historii. A tak bych tě chtěla poprosit, kdykoli si na mě vzpomeneš... prokaž mi stejnou službu!"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )