Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

"Já jsem doopravdy usnula! Všechno jsem to zkazila!"

Laito ji poplácal po rameni.

"On tě neodmítl, sestřičko," ozval se Tuilindo.

"Mluvil s tebou?"

"Ne."

"Tak jak to víš?"

"To nevím. Proč bych také měl? Je to však ta nejčastější zkušenost, kterou jsem za poslední roky udělal. Většinou neodpovídá. Jenom naslouchá."

Dlouze se na ni zadíval.

"Když ti jde o čistotu," začal Tuilindo s výkladem, "žáru ohně se nic nevyrovná. Nemyslete však na bolest; má moc nás očistit velmi příjemným způsobem, pokud se mu vystavíme. Totéž platí o lásce druhých: otevíráme-li se někomu, podstupujeme nebezpečí bolesti, neboť může odpovědět tvrdostí a nepochopením; a možná všichni uznáme, že má na to vlastně právo. Pokud však odpoví láskou, daruje nám zkušenost štěstí a osvobození, jaké se hned tak něco nevyrovná. Toto je tedy poselství sedmého dne: stojíš-li o tu zkušenost, zajdi za tím, na kom ti nejvíc záleží, a svěř mu o sobě všechno, i to nejhorší. Pak přijmi jeho soud o sobě, ať bude jakýkoli, s pokorou a láskou."

"Inu... " usmál se Tuilindo, "jsem k tomu ochoten, budeš-li si to přát. Nemysli si, že to je nějak příjemná služba. Každopádně však hodlám požádat já tebe, abys vyslechla mě," pokračoval vážněji. "Cítím, že by mi prospěla ta zkušenost; mlčel jsem příliš dlouho, než jsem se ti otevřel aspoň trochu, a prodloužil jsem si tím zbytečně čas strádání; a ještě ani teď nevíš všechno, a to už mi z mé strany začíná připadat jako vyložená zbabělost. Avšak pro tebe to může znamenat velkou oběť a mnoho bolesti, proto tě prosím, abys mi vyhověla jen tehdy, pokud opravdu chceš - nenech se tlačit touto hrou ani ničím jiným."

"Dobrá," promluvil konečně Tuilindo a oči mu jiskřily. "Jsme tedy zajedno. Budeme postupovat tak, že projdeme jeden po druhém celou cestu, nebo lépe řečeno tu část cesty, kam až kdo bude ochoten jít: nejprve svěří druhým, co je potřeba, pak strpí jejich soud - ten se zpravidla provádí hmatatelně, aby zkušenost byla silnější. Většinou se k tomu užívá trojího: mast jako symbol uzdravení," položil na břeh svou dřevěnou krabičku, "voda jako symbol očištění, nu, a metla pro ty nejhorší případy." Přihodil svazek vrbového proutí, který měl uložený vedle hraničky dříví. "Ale prosím vás, žádné barbarství," dodal ještě. "Soudíte srdce druhého - i to nejmírnější pokárání bude bolet víc než dost. Posledním krokem pak bude lázeň ohně. Nabídla ses, že začneš, sestřičko; to nebývá lehké. Myslíš, že to opravdu dokážeš?"

Usedla vedle něj na prosluněné místo a chvíli si velmi nepříjemně uvědomovala jeho i Laitovo naslouchání... i tichou přítomnost entek všude kolem. Během celé hry v ní sílil dojem, že s jistou zvědovostí sledují, co se děje, i když to nedávají nijak najevo; že určité věci prožívají s nimi - občas dokonce že s napětím sledují, jestli s ní její spoečníci opravdu jednají, jak se sluší a patří. Večer pátého dne si zpětně vybavila, že během potyčky s Tuilindem vnímala okamžik velmi zřetelného napětí, jako by to pro něj nemuselo dopadnout dobře, kdyby jí ublížil. Myslívala na tyto dojmy se směsí obav a naděje - nikdy si nebyla tak docela jista, zda je to skutečnost nebo jen její přání a představivost. Nyní poprvé nepochybovala - a neměla z toho žádnou radost.

"A na kom z nás ti víc záleží? Komu se vydáváš na soud?"

Teď už se musela usmát také.

"Ne... ještě chvilku!" prosila Melwen. Rychle upravila zem kolem budoucího stromku do misky, pak seběhla k jezírku, nabrala vodu do dlaní a zalila ho, podruhé, potřetí a znovu a znovu, až půda kolem něj důkladně nasákla vodou.

Pak ji zavedli do domečku, vytopeného žhavým uhlím a horkými kameny, nechali ji důkladně rozehřát a pak znovu zchladit v jezírku. Nakonec ji zabalili do pláště a uložili do trávy a Tuilindo, s ohledem na sváteční příležitost, jí sám připravil něco k obědu. A když tak ležela, unavená a šťastná a jakoby mnohem lehčí než obyčejně, zeptal se jí:

"Opravdu jsi odhodlaná to podstoupit?"

Rychle se posadila.

"Jen tvou ruku, sestřičko, to bude stačit. Jestli tě opravdu smím poprosit, podej mi ruku a ponech mi ji, dokud budeš se mnou mít alespoň soucit. Kdybys zjistila, že je tvé srdce vůči mě už docela chladné, odtáhni ji. Tak rychle poznám, jaký osud mě potkal, a budu-li se na to moci spolehnout, bude mi to útěchou."

"Jak chceš, ale já se od tebe nikdy srdcem neodtáhnu!"

Toho dne tedy Melwen konečně vyslechla celý příběh jeho života a skutečně byl tvrdý a místy velmi temný; ani na chvíli však nepustila jeho ruku, naopak - když viděla jeho bolest, tiskla ji ještě pevněji, třeba sama plná hrůzy nad tím, co slyšela. A on ani jednou nesklopil oči, ale upíral je pevně do jejích, ačkoli často z hloubi duše plakal. Konečně, když už slunce stálo těsně nad západem, skončil slovy: "A nyní se ti vydávám na soud, sestřičko."

"A přece s takovou úzkostí čekám na ten tvůj! Alespoň mi pověz, zda mě ještě vůbec sneseš ve své blízkosti. Nechtěl bych způsobit, abys mou vinou porušila smlouvu, která je mezi námi; pokud by pro tebe nyní bylo těžké nebo nemožné mě dál přijímat jako bratra, chci se stáhnout zpět a pomáhat ti jen zpovzdálí - tak zůstaneš bez viny a přece nezatížená mou přítomností."

"Jen tomu tedy vděčím za tvé milosrdenství? Příliš na tebe působí, co máš před očima? Ale co kdybys skutečně viděla krev na mých rukou? Kdybych k tobě přišel pokrytý krví z Alqualondë... a z Menegrothu... a od Sirionu... odvrátila byses ode mě s odporem? Litovala bys, žes mě kdy přijala za bratra?"

A pozvolna, jak se snažila si naplno uvědomit, pochopit a zvážit všechno, co k němu patří, skutečně prožila, že jeho něha a úžasné porozumění, které jí věnuje den za dnem, nejsou jedinými složkami jeho osobnosti. Nejprve se jí živě vybavil ten hrůzný den v lesích Blízkého Haradu: den, kdy se jí její laskavý přítel před očima změnil ve smrtící stroj, fungující s hrozivou dokonalostí. Dala se do pláče. A pak, dřív než si stačila uvědomit, co vlastně dělá, uchopila obě jeho ruce a pokryla je polibky a skropila je slzami.

"Jsou krásné," šeptala. "A dobré. Prosím tě, moc tě prosím, už nikdy, nikdy je nepoužívej k zabíjení, ani kdybychom měli oba zahynout! Nebyly stvořeny k zabíjení."

"Jak by mohly zůstat beze změny, když se jich dotkly tvé rty a tvé slzy," pravil pak pomalu a tiše. "Nemohu zůstat netečný, bude-li ohrožen někdo slabý či bezbranný - to bych se dopustil horšího zla. Všechna zvířata ti však dávám, Dítě lesa - žádnému už nesáhnu na život, ani kdybych měl zemřít hlady."

Vzala jeho metlu do ruky a zasadila ji vedle své.

"Jen proto, že jsi byl osvobozen na tom vyšším soudu, troufám si udělat tohle," řekla. "Jinak bych ji byla hodila do ohně, protože chci, aby tvoje utrpení nadobro skončilo. I kdyby tě celý svět zavrhl, vždycky se můžeš ke mě vrátit, protože já tě přijímám a jsem ráda, že jsi můj bratr." A jak vzpomínala na to, co jí vyprávěl o Mandosu, nabrala vody a omyla mu tvář a především oči, a ještě se jich dotkla mastí z Lórien. "Ať rosteš," řekla mu. "Ať jsi stále silnější a šťastnější, až nadobro zapomeneš na všechno zlé a bude to pro tebe, jako by se to nikdy nestalo. Tak, a to je všechno. Už to máš taky za sebou."

"Díky, sestřičko," odpověděl. "Jsi ke mně něžná jako padající kvítek, ale moje srdce mi říká, že máš pravdu. Přijímám tvé rozhodnutí."

"Ne, ne, ne!" odporovala Melwen vášnivě. "To já jsem ho přemluvila, aby tě nezabíjel, já jsem tě držela za ruku tu první noc - a říkal jsi, že ti to pomohlo, že tě to zachránilo! Nechci se tím nějak vynášet, ale zkrátka mám pocit, že mám nějaký podíl na tvém životě. Nemůžeš mě z toho jen tak vynechat!"

Melwen pohlédla na Tuilinda.

"V žádném případě," rozhodl. "Hned ráno přeložíme tábořiště; vrátíme se sem teprve na soud."

"Tak co myslíš, zasadíme ji?"

"A přece mám dojem, že by to bylo namístě," ozvala se pak pomalu. "Když někdo prošel tím, čím on, snadno by se mu mohlo stát, že by ztratil ze zřetele to hlavní, čím se provinil - že se podvolil Nepříteli, třeba i za tak strašných okolností. Svleč si ten kabát, Laito. Žádné barbarství ode mě nečekej, ale naložím s tebou tak, jako Tuilindo toho prvního dne. Potřebuješ tu připomínku - já sama ji potřebuju."

Melwen ovšem ještě zdaleka neskončila. Zasadila Laitovu vrbu a požádala ho, aby na ni sám nanosil vodu. Pak ho zavedla do jezírka a zůstala tam s ním nejméně hodinu, dokud oba neprokřehli na kost, protože se nepohybovali, a dokud ji Laito neujistil, že aspoň trošku vnímá, jak voda odnáší všechno zlé do nenávratna. Pak se k němu posadila na břeh a položila dlaň, potřenou mastí z Lórien, na jeho čelo, srdce a ruce - ne jenom na okamžik, nýbrž beze spěchu, aby si mohl doopravdy uvědomit ten dotek a prožít si, co znamená. Nakonec políbila i jeho ruce a řekla mu, že budou přinášet pomoc a potěšení. A Laito plakal, zasažený jejím milosrdenstvím, nyní už zcela bez zábran, neboť nikdo z elfů se nestydí za slzy, pokud pro ně má dobrý důvod.

"Viď! Také jsem na to hodně myslel. Připadá mi kruté, že byste neměli mít žádnou slavnost, když jste hráli tak poctivě. Ještě pro ni nedozrála roční doba; jsme tu jen tři a pouze jeden z nás dovede zpívat; budeme se muset obejít bez slavnostního šatu, bez hudby a všeho vnějšího lesku, ale ať! Pojďme slavit alespoň tak, jak dokážeme! Pojďme vystoupit na horu!"

Laito vzhlédl k bílému štítu v závratné výšce nad nimi.

I Tuilindovy oči zabloudily k vrcholku hory. "Ach ano, rád bych stál na špici její koruny, uprostřed věčného sněhu, obklopen jen nekonečnou oblohou," přiznal. "Některé touhy však musí zůstat semínkem, které pokvete až ve svůj čas. Chci vás vést na slavnost, ne do utrpení. Vystoupíme jen tak vysoko, jak dokážeme, jen na pokraj království zimy - soudím, že to docela postačí."

Jakmile ji učesal, byli s přípravami rychle hotovi. Splést ozdobný košík na ovoce, které s sebou chtěl vzít jako obět díkůvzdání, zabralo Tuilindovi sotva chviličku; naplnili a ozdobili ho všichni společně. Až na pláště z Lórien a Elanořin svetr neměli na sebe nic teplého; Melwen i Laito chodili bosi, jen na zimu si Melwen brávala cosi jako punčochy z mechu a lišejníku - ty si teď připravila s sebou. Všichni si vzali něco jídla, Tuilindo čtvrtý plášť a Laito kotouč lana přes rameno a mohli vyrazit.

Skalní stěna nad tábořištěm i nad entím paloučkem byla velmi strmá, v horní části dokonce trochu převislá. Dobré dvě hodiny museli postupovat po své terase, než konečně nalezli místo, kde se dalo s velkou bídou vylézt o patro výš. Pak se situace opakovala, takže se vrátili zase téměř až nad tábořiště, mezi oba potoky. Tam podle očekávání objevili širokou prohluneň, vodní koryto, které se naplňovalo vždy při jarním tání. Dalo se jím po balvanech a skalních výstupcích šplhat asi se stejnou námahou jako po žebříku. Tak zdolali ještě několik teras. Stromy postupně ustoupily zakrslým borovicím a borůvčí a konečně se ztratily i samy terasy a koryto se táhlo výš a výš stále stejně příkrým svahem, jako by nemělo nikdy skončit.

Melwen se drala vzhůru celá udýchaná a zanedlouho s roztřesenými koleny; Tuilindo si celou cestu tiše zpíval písně ze starých slavností. Na tom příkrém svahu beze stromů, kde měli nad sebou jen štít, zvedající se strmě k bílé špici, a pod sebou hloubku, z níž se točila hlava, působily jeho písně ještě mocnějším dojmem než dřív. Dokonce i Melwen, kterou stálo všechny síly se plahočit nahoru, se cítila šťastná a jakoby mimo skutečnost, v nějakém jiném světě.

Kolem poledne udělali zastávku na místě, kde se dalo usednout na větší balvan, a společně se najedli, pod nohama výhled na širý kraj, přes který se občas plazily mraky. Nikdo z nich přitom nepromluvil, a přesto bylo i na tom jídle cosi svátečního. Zde, v této výšce, vnímala i Melwen alespoň trochu to, co museli cítit elfové, když mluvili o tom, že hora je posvěcená. Samotné jejich okolí působilo majestátně a jejich nepatrnost proti němu dobře vynikala; průzračný vzduch se dobře dýchal, avšak stálo velké úsilí vůle poskvrnit ho slovem.

Teprve odpoledne řečiště konečně vyústilo na rovnější prostranství. Hora na tomto místě vypadala jako uťatá nebo vykousnutá: kilometr či dva mírnějšího svahu a za ním téměř kolmý štít jako stěna. Zde už nerostlo ani stéblo trávy, jen troška lišejníku na holém kameni, holém, ale krásném. Kus nad nimi, v srdci hory, byla odhalena mohutná zlatá žíla, která tvořila v narudlém kameni velikou hvězdu s mnoha různě dlouhými paprsky. Ani v tom nejužším místě by ji Melwen neobsáhla rozpaženýma rukama. Svah byl otevřený k severu, takže sem svítilo slunce a propůjčovalo jí svou záři. Kolem ní se třpytila drobná i větší očka průzračných krystalů. Po jedné straně úbočí se plazil ledovec, zpod jehož čela se valila prudká bystřina a přepadala přes skály na své cestě k entímu jezírku.

Melwen nějakou dobu jen stála na místě kousek nad srázem, příliš unavená i užaslá, než aby dělala něco jiného. Pak si opláchla zpocené ruce a čelo v ledové vodě a maličko se napila. I na plném slunci tu bylo tak chladno, že teď, když se nepohybovala, si na sebe ráda oblékla všechno, co měla. Pak, aniž si co řekli, začali společně zvlona stoupat po svahu, poklekli a do středu hvězdy položili svůj košík letního ovoce. Tak zůstali dlouhou chvíli, každý sám se svými pocity a myšlenkami.

Pak nastalo opět ticho, rušené jen šuměním bystřiny. Melwen se znovu zmocnil ten pocit očekávání z dnešního rána, jen mnohokrát silnější. Připadalo jí, jako by se i vzduch kolem nich chvěl vzrušením. Teď už jí nepřipadalo těžké věřit Tuilindovým slovům o tom, že je zde někdo, kdo vždycky naslouchá. Sama nyní vnímala, jak naslouchá, ba víc - čeká na její slovo, její rozhodnutí.

A v tom okamžiku, sama ani nevěděla jak, začala zpívat, tak krásně jako kdysi v díře u Morannonu, tak krásně, že i Tuilindo dlouho jen mlčky naslouchal a jeho srdce se chvělo štěstím. Pak se k ní připojil a nakonec zpívali všichni tři společně a dokonce i Laitův hlas zněl toho dne docela jinak a mnohem lahodněji než obyčejně, poprvé a naposledy.

Vystoupili spolu po svahu, nyní už zase mlčky. Přiblížili se z boku k ledovci; zela do něj široká trhlina, ze které čišel mráz. Tuilindo neřekl ani slovo, ale náhle chytil Melwen do náručí, pečlivě ji zabalil a vklouzli dovnitř. Octli se v ledové síni se stěnami a stropem té nejzářivější modři, jakou si vůbec lze představit; tíha ledu je za léta ozdobila ladným vlnivím vzorem, zpestřeným droboulinkými bublinkami. Pod Tuilindovýma nohama zurčely pramínky, stékající k bystřině.

"Voda," zašeptal Tuilindo s nadšením. "Vidíš? I zde je krásná. A hle, jaká nádherná řeka vytryskne z ledovce, když ho jen trochu pohladí sluneční paprsky!"

Pak ji vynesl zase ven, lehce vyskočil na ledovec a dal se do běhu vzhůru. Tak se dostali až pod ten nejprudší svah. Tam se Tuilindo zastavil a otočil. Svět pod nimi nyní tonul v měkkém zlatém světle a oni na něj hleděli plni okouzlení. Melwen se cítila pokojnější než ve chvíli mlčení dole nad srázem; všechny dojmy dnešního dne, třebaže si je už jasně nevybavovala, ji plnily tichým štěstím. Vnímala mocněji než kdy dřív, že vypovídají o kráse, která není vidět - o kráse kohosi, kdo k nim vztahuje ruce a obdarovává je, štědře a s potěšením, hodinu za hodinou - a kdo dokáže být šťastný, když se oni nabídnou jemu. A toto vědomí spolu se zážitky posledních dnů ji plnilo stejným pocitem lehkosti, jaký zažila po lázni ohně. Necítila se o nic lepší po tom všem, co prodělala s Tuilindem a Laitem, a přece se cítila jinak: vstoupila do jejich utrpení tak opravdově, že pro ni její vlastní přestalo tolik znamenat; zakusila, že ji přijímají přesně takovou, jaká je, a že je potěší, když jim to oplatí. A dnešního dne jako by se všechno opakovalo na jiné rovině: opět směla do něčeho vstoupit a docela se tam ztratit a okusit i tam lásku a přijetí. Věděla teď, že už nemusí po ničem zoufale toužit. Skutečně může docela dobře dojít k tomu, že jí bude dopřáno se stát živým stromem a tekoucí vodou - vždyť to vlastně bude jen jiný vnější projev téhož daru. Náhle se jí zdálo, že téměř rozumí Tuilindovým slovům o čistotě, která tu je i bez porovnávání se špínou.

Jak míjela noc, pochopila Melwen, co myslel, když mluvil o květech, které neuvadnou. Stesk po posvěceném místě pod vrcholem hory byl ten tam; nyní vnímala snad až příliš jasně, že celá hora je posvěcená, a stále silněji. Místo aby cítila, že je po všem, zmocnila se jí znovu radostná dychtivost dnešního rána. Snad té noci spala, stulena u ohně - rozhodně nebyla ráno unavená; pamatovala si z ní však dlouhé chvíle, kdy bděla, oči upřené do plamenů, nic neříkala, na nic nemyslela a nic nevnímala kromě onoho zvláštního napětí ve vzduchu, nabitá očekáváním. Vždycky přitom viděla Laita, jak sedí proti ní, velmi bdělý, a jeho oči říkaly, že prožívá totéž.

Nastalo ráno, aniž se na tom co změnilo. Melwen si umyla oči, napila se z potoka, nechala se od Laita učesat, dokonce se dlouho procházela v lese. To všechno však zůstávalo někde v pozadí; hlavní, co vnímala, bylo vědomí, že se cosi chystá, cosi stane - bylo to jako těsně před bouřkou, avšak dobrou, krásnou a vytouženou. Mnoho času strávila u entek, ale nedělala tam o mnoho víc, než že se s nimi mlčky sdílela.

Míjela noc za noci a den za dnem, stejné jako předchozí. Melwen a Laito téměř nejedli a vůbec nemluvili, jen občas si vyměnili pohled a tak si řekli dost. To čekání bylo už téměř k nevystání, a přece měla Melwen pocit, že by takhle chtěla čekat navždycky. A věděla také naprosto jistě, že Tuilindo nyní stojí na samém vrcholu hory, nehybně a mlčky, a hodinu za hodinou, vlnu za vlnou, proudí světlo skrze něj. Cítila jeho štěstí, jako by stála vedle něj - jako by měli jedno srdce.

"Ještě jeden dar ti přináším, ale ten smíš přijmout pouze tehdy, budeš-li po tom opravdu toužit," řekl jí. "Hle, vnímavost a láska, po které jsi volala, taková, jaká byla dána Prvorozeným. Mohu ji dnes zasadit do rány v tvém srdci, aby v tobě rostla. Svolíš k tomu? Budeš pak cítit ostřeji každou radost, ale také každou bolest; budeš si uvědomovat radost i bolest druhých silneji než svou vlastní, a ne vždycky bude v tvých silách jim pomoci. A nedá ti větší odolnost ani delší život, jen sebe samu. Nebudeš však nikdy zapomenuta a nezůstaneš bez pomoci."

Tu přiblížil ruku s květinkou k jejímu boku, k místu, které tolik bolelo. Čekala, že bolest zesílí k nesnesení, až se ta žhnoucí rostlina dotkne otevřené rány, ani však nepostřehla, kdy se to stalo. Jeho prsty ji nepatrně, velmi šetrně hladily a přinášely každým okamžikem znatelnější úlevu. Tu si Melwen postupně uvědomila cosi zvláštního a dost těžko popsatelného. Z jejího srdce se do celého těla začalo rozlévat teplo - víc a víc - už to byl vlastně žár, avšak žár, který vůbec nepálil, jen ji zahříval a... pomalinku rozpouštěl. Působilo to maličko děsivě, ale ne nepříjemně. Nebyla jako kus ledu na slunci, spíš jako zmrzlá zem, která se na jaře otevírá novému životu - stále měkčí, uvolněnější, svobodnější, živější.

"Hle, je zasazena," pravil Tuilindo. "Avšak bude potřebovat tvou péči, Dítě lesa, jako každá rostlinka, den co den. Můžeš ji pošlapat, pokud ji zanedbáš ze strachu či z nepozornosti, a bude-li strádat delší dobu, může i zahynout. Ale poroste a bude sílit, bude-li zavlažována - a ty už víš, už jsi prožila, že skutečná, pravá voda je milosrdenství toho, kdo ti tento dar posílá. Daruj mu čas každého dne, daruj mu hodinu rosy, i kdybys nemohla jindy než v pravé poledne: čas, který dopřeješ sama sobě, abysis mohla znovu uvědomit jeho lásku; čas, kdy od všeho odpočineš a dáš mu příležitost, aby s tebou mluvil a pečoval o tebe, bude-li chtít."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )