Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.
wz

 

XVIII.

Východní vítr

 

kapitola 52.

 

Jen málokdy si člověk vzpomene na sen, překrytý novým příkrovem spánku, toto však bylo jiné, třebaže se noční zážitek tolik snu podobal. Když Melwen otevřela oči, okamžitě věděla, co se v noci stalo, ba víc - věděla také, že po celou tu dobu, kdy spala, teplo v jejím srdci sílilo a rostlo, že roste doposud. Léto, které ji obklopovalo, bylo nyní až k neunesení krásné; pouhé vědomí, že je živa, chutnalo jako doušek vína. Pohled jí sklouzl na Tuilinda, který ležel vedle ní a spal s otevřenýma očima. Srdce jí zaplavila láska a vděčnost; byla by ochotna zemřít, kdyby ho tím mohla potěšit.

Jeho oči se vrátily do přítomnosti a zachytily její pohled. "Musím si dát pozor, abych toho nezneužíval, viď?" usmál se. "Ale snídani od tebe přijmu, pokud ti to udělá radost - až se vrátíš z lesa, samozřejmě. Moje tělo mě trestá za to, jak jsem s ním nakládal; myslím, že dnes budu celý den odpočívat."

Když si však začala rozplétat vlasy, okamžitě se posadil. "Počkej! Tohle si nemohu nechat ujít."

Chtě nechtě se tedy musela nechat učesat; na druhou stranu ji však teď, když přiznal, že mu není dobře, nemohlo nic přimět, aby odešla do lesa dřív, než mu poslouží. Připravila mu snídani, dokonce mu ohřála spoustu vody na koupel. Stříbrná hodina byla stejně pryč a navíc Melwen hleděla procházce vstříc s jistou tísní. Věděla, že pokud se mají splnit jeho slova z předchozí noci, čeká ji možná něco, co si dost dobře nedovede představit.

Samozřejmě to na ní poznal, ale vůbec se nesnažil ji utěšit, alespoň ne tak, jak by si to představovala.

"To je dobře, to je dobře," říkal jí. "Jen si ten strach pěkně vychutnej - je krásný sám o sobě. A to, co tě čeká, je ještě krásnější."

Jindy by dostala chuť se na něj aspoň žertem rozzlobit. Teď měla pocit, že už se nedokáže zlobit nikdy v životě. Opanovala svou úzkost a vyšla na procházku jako člověk, který poprvé uléhá na vodu a není si vůbec jist, zda ho ponese - jako maličké dítě, které večer zavírá oči a není si vůbec jisto, zda ještě někdy uvidí známý svět - jako umírající, který jde vstříc netušenému. Její přítel les ji však nezklamal. S každým krokem z ní trochu tísně opadlo, na každém kroku ji pohladil nějaký milý obrázek, až se upokojila úplně a vzpomněla si, že ji vlastně nemusí potkat nic zvláštního - stačí, když si připomene lásku a přijetí, které okusila před týdnem na hoře a nejméně dvakrát už předtím. Tichá, důvěrně známá náruč lesa jí s tou vzpomínkou splynula v jedno - znovu dokonale spočinula, naplněna naprostou lehkostí, plnou svobodou.

A tehdy k ní přišel, ten nadevšecko vyvýšený a přece nekonečně blízký, drtivě mocný a přece úžasně něžný, přišel k ní, třebaže mu tentokrát nehleděla do tváře, přišel k ní svěží jako jarní vítr a hřejivý jako pohlazení slunce a opojně silný jako vůně trávy a listoví. Teď už se přestala divit, co vlastně Tuilindo v těch dlouhých hodinách o samotě dělá. Nemuseli si ani nic říkat, pouhé vědomí, že jsou spolu, stačilo - a čas přitom utíkal závratnou rychlostí.

Pak přišla chvíle, kdy se zatoužila o všechno podělit s entkami, a zamířila zpět do tábořiště. Objala jednu po druhé a mlčky, jen srdcem, jim dala prožít, co prožila sama. Zároveň si jasněji než dřív uvědomovala jejich utrpení. Nebyly na tom už ani zdaleka tak zle jako v den, kdy je spatřila poprvé, a přece vnímala hloubku jejich žalu téměř tak silně jako tehdy; teprve teď konečně věděla, jak velice je zasáhlo, že se nemohou dotýkat živého světa kolem sebe. Sama však přitom netrpěla tolik jako onoho dne. Nekonečná láska ji obklopovala a podpírala; sdílela svůj soucit s tím, kdo ji provázel, a on s ní - a ta zkušenost stála za trochu bolesti. A Tuilindo, přitahován jako magnetem, bez ohledu na rozbolavělé tělo vstal, tiše přišel a postavil se vedle ní, takže lásku, která proudila na tom místě, ještě znásobil.

 

 

Když se pozdě večer vrátili k Laitovi, dosud spal.

"Jen ať spí," poznamenal Tuilindo spokojeně. "To není obyčejný spánek. Udělá mu dobře."

"Myslíš, že bys mi mohl povědět, co jsi přinesl jemu?" zeptala se Melwen nesměle.

Chvilku uvažoval.

"Možná ho budeš litovat," řekl pak. "Ale nedopadl tak špatně, vůbec ne. Ještě nějakou dobu bude hledět na to, čeho se dopustil, ale smí si to odbýt zde, ve světě živých, a ani to nebude trvat tak dlouho, řekl bych pár let, nanejvýš desítiletí. Uvědom si, oč je to kratší než trvání těch událostí samotných. Pak půjde za svým posláním s lehkým srdcem a myslím... ano, myslím dokonce, že se velmi rychle vrátí, jakmile bude po všem." Něžně pohlédl na spící černou chlupatou hlavu. "Teď zakouší jeho lásku, jako nedávno zakusil naši, a to s ním půjde do všeho, co má ještě před sebou."

Tak míjel zbytek léta onoho památného roku. Laito se probral až po několika týdnech. Byl podivně naměkko a o tom, co se s ním dělo, nemohl vůbec mluvit, jen mlčky Melwen potvrdil, že má pravdu, když mu zopakovala, co jí Tuilindo říkal. Melwen trávila mnoho hodin u entek stejným způsobem jako prvního dne po Tuilindově návratu s hory. Navenek nebylo důvodu si myslet, že je jim tím něco platná, ale přesto nějak cítila, že dělá dobře. Věnovala také hodně času vlaštovkám a když na podzim odlétaly, byla si téměř jista, že se jí podařilo upoutat jejich pozornost a vtlouci jim do hlavy svůj vzkaz.

 

 

Od samého začátku příštího roku bylo ve vzduchu cosi podivného a ne zrovna dobrého. Jaro se přihlásilo nezvykle brzy a rychle přešlo do vyloženě horkých dní. Téměř neustále vál východní vítr, suchý a bodavý. Melwen dosud žila z událostí loňského léta, nebýt jich, byla by dopadla mnohem hůře, i tak však trpěla častými bolestmi hlavy a podrážděností, kterou musela násilím ovládat. Občas se jí to nepodařilo a ranila slovem některého ze svých společníků; pak proto dlouho plakala.

Zpočátku se ještě občas stalo něco, co nepříjemnosti vyvážilo. Vlaštovky se vrátily a vyřizovaly, že se Stromovousovi daří dobře a měl z jejího vzkazu velkou radost. Příliš podrobná ta zpráva nebyla a jejímu stesku po domově ani zdaleka nestačila, přece však ji velmi potěšila. A brzy ji čekalo ještě radostnější zjištění.

Entí palouček vydatně zavlažovala bystřina, napájená ledovci na vrcholku hory, a jak jaro obléklo zelený kožíšek, tráva se pokojně uložila entkám u samých nohou, jako by na tom nebylo nic zvláštního. Soucit Jediného, který jim Melwen přinesla, nezůstal bez ovoce.

Několik dní z toho byla téměř opilá štěstím; pak se jí však začalo zmocňovat neblahé tušení, které sílilo víc a víc, až si naplno uvědomila smutnou pravdu: ani teď se entky nehodlaly probudit. Byly si dobře vědomy změny, která se s nimi stala, cítily radost i vděčnost a štědře ji Melwen dávaly najevo... tak, jak dávají své pocity najevo stromy. V žádném případě nebyly ochotny se vrátit do plného života a čelit jeho zvratům a možnosti dalšího utrpení; a už vůbec ne se znovu setkat s enty, kterým zřejmě dávaly z velké části za vinu to, co je postihlo. Neměly naprosto nic proti tomu, aby u nich Melwen zůstala a pečovala o ně - rozhodně jí však neslibovaly, že to bude mít ještě nějaké výsledky.

Tak beznadějné vyhlídky Melwen ovšem nesla velmi těžce, zvlášť po těch obratech k lepšímu, po kterých tolik doufala, že její poslání skončí úspěšně; a spolu se žhavým východním větrem to nahlodávalo její síly stále víc. Dosud se dokázala tvářit statečně a po většinu času jednat se svými společníky laskavě, ale jak léto postupovalo a dny byly stále úmornější, stále častěji ke své lítosti a marnému zahanbení shledávala, že na ně má úplně bez důvodu zlost. Už dávno ji Tuilindo nečesal - vyhýbala se mu, jak mohla, a on to respektoval jako vždycky, jen na dálku se jí snažil pomoci či ji potěšit, jak dovedl. Už dávno nechodila poránu na procházky - seschlá tráva už nepamatovala, kdy naposledy okusila rosu, a Melwen, která nyní spala velmi bídně, zpravidla nedokázala ráno přemoci únavu. Vlastně se o to ani nepokoušela - vyhýbala se tomu setkání stejně, jako se vyhýbala setkání s Tuilindem. Příliš se styděla za své zlostné myšlenky a špatné nálady.

Stále častěji teď byla v pokušení prostě všechno vzdát a vrátit se domů. Jak její dny zvolna ztrácely jakoukoli náplň, která by jí připadala užitečná, doléhal na ni víc a víc stesk po Fangornu, po Stromovousovi a po entech vůbec i po Stříbrovláskovi či alespoň po koních a po pocitu volnosti za divoké jízdy širou rohanskou plání. Opravdu to všechno zahodila na celý život, a úplně zbytečně? A co budoucnost? To se nikdy ani neprovdá? Nejenomže už se nenarodí ani jedno enťátko - ani ona nebude mít žádné děti? Komu tím pomůže, když promarní svá léta tady? A hůř, dokud neodejde, ani Tuilindo a možná ani Laito se odsud nehne - má vůbec právo je tu takhle držet?

Znovu a znovu ty myšlenky odháněla, znovu a znovu si opakovala, že musí stát ve svém poslání, dokud je alespoň špetka naděje - že už jednou se tu trápila podobně a hle, pomoc přišla, mimo všechno očekávání. Jenže to bylo jiné, napadala ji stále častěji odpověď. To byla pomoc zvenku, zásah milosrdenství, které ti bylo věnováno přes všechny tvé chyby. Co může pomoci entkám, aby se probudily, pokud se probudit nechtějí? I kdyby je dokázalo násilím vyrušit něco mocnějšího než ony, při první vhodné příležitosti usnou zas.

Jednoho dne na přelomu ledna a února konečně pocítila, že už nemůže dál. Pošle Mechodějovi vzkaz, ještě dnes. Nechá se přenést přes temnotu - musí zpátky.

Sotva na to však pomyslela, už věděla, že to nedokáže. Jak by se mohla starému entovi podívat do očí a vysvětlit mu, že se vzdává marné snahy... po těch pár letech, jejichž míjení asi ani nezpozoroval, když ji za celou tu dobu ani jednou nepřišel navštívit? Tak velikou zbrklost nebude schopen pochopit, raní ho to jako neláska a nevděčnost... ovšem, pokud nad tím nemávne rukou a neusoudí o ní, že je prostě jen rozmarné děcko, které si neuvědomuje, kolik trápení způsobuje jiným... také ne zrovna příjemné pomyšlení. Ne, nedokáže to udělat... musí zůstat tady... ale ach, vždyť to opravdu není k vydržení!

"Sestřičko, prosím tě, mohl bych s tebou mluvit?"

Dávno už si nepopovídali, ale nevybral si zrovna nejvhodnější okamžik. Už už měla chuť ho požádat, aby počkal, ze strachu, že se nedokáže ovládnout a nějak mu ublíží, náhle na ni však padla taková beznaděj a otupělost, že jí začalo být všechno jedno. Unaveně mávla rukou k zemi vedle sebe.

"Samozřejmě. Copak je?"

Na vteřinku zaváhal, jako by znovu, už posté, přemýšlel, jak nejlépe začít.

"Ty už toho tady máš dost, viď? Celé té práce, která se nezdá vést k nějakým výsledkům, toho nepříjemného počasí, téhle hory i nás obou, je to tak?"

Jeho schopnost uhodnout její pocity byla ovšem značnou pomocí, ale vždycky znovu ji zároveň i rozčilovala. Měl nad ní jakoby příliš velkou moc - někdy by bylo příjemnější mít aspoň své špatné myšlenky jen sama pro sebe.

"Takhle to nemůžeš říkat!" bránila se. "Ano, občas mě poslední dobou trápí, co tu vlastně dělám, když to stejně k ničemu nevede a asi ani nepovede, a nejvíc mě na tom mrzelo, že tu jste se mnou uvězněni i vy dva. Ale bojuju s tím, jak můžu... totiž," přiznala v rozpacích, "zrovna dneska jsem to už chtěla vzdát... ale rozhodně nemám dost tohohle krásného místa, není přece moje vina, že se mi občas stýská po domově," pokračovala zase s větším zápalem. "A už vůbec nemám dost vás dvou, já vím, že jsem někdy mrzutá, ale to s vámi nemá nic společného, to jen..."

"...ten východní vítr, viď?" dokončil laskavě. "Vždyť já vím. Nedělá dobře ničemu, co roste. Sestřičko moje, kdopak ti tu chtěl něco vyčítat? Odpusť, že jsem to neřekl dost přesně. Chtěl jsem ti jenom povědět, že jsem asi před měsícem poslal vzkaz na několik míst a dnes jsem dostal poslední z odpovědí. Zítra pro tebe přijde Mechoděj."

Teď se rozčílila doopravdy. "Jak jsi mohl něco takového udělat a vůbec nic mi neříct!"

"Nechtěl jsem budit marné naděje," odpověděl mírně. "No tak, sestřičko, já přece neposílal vzkazy tvým jménem. Všichni vědí, že to je můj nápad, můj plán, a že ty se teprve rozhodneš, jak sama budeš chtít. Mechoděj je ochoten tě donést do města na ostrovech. Potřebuješ si trochu odpočinout, podívat se někam jinam, přijít na jiné myšlenky, promluvit si s někým jiným - rádi ti poskytnou pohostinství. Pak se, budeš-li chtít, vrátíš sem - nebo, pokud bys raději to, doprovodí tě Mechoděj domů. S ním budeš v bezpečí, takže budu moci zůstat tady - budeš mít jistotu, že tvé poslání nesleže, pokud bude sebemenší naděje, že by mohlo uspět."

Jen těžko by rozlišila všechny pocity, které se jí v tu chvíli zmocnily zároveň: něha i zlost, úleva i zděšení, vděčnost i radost i nesnesitelné zahanbení.

"To přece nemůžeš udělat!" vypravila ze sebe.

"Proč ne? Mně tu nic nechybí; z tvého umění už jsem se lecčemu přiučil a času mám dost - mnoho stromů dožije, než bude třeba, abych odjel za moře. Pročpak se trápíš? Na to jsem přece tady, abych o tebe pečoval, a dělám to tak rád."

"Ale to snad by nebylo správné, abych ti jen tak hodila na krk něco, co bylo mou povinností," namítla Melwen už mnohem pokorněji.

"To by se mohlo zdát. Co když však věc není tak jednoduchá? Co když jsi už udělala, co bylo na tobě, a ostatek musí převzít jiný? Domníváš se snad, že to bylo náhodou, že se tvá cesta spojila zrovna s mou? Sloužit entovi vyžaduje čas a tvůj život je tak krátký! Ovšem, dalo by se namítnout, že je dost času nastoupit, až tvůj život skončí - je však opravdu třeba, abys ho prožila zde až do konce? Nebylo by užitečnější, abyses vrátila a založila rodinu? Tak velikou zásobu lásky máš v sobě - nebyla by škoda, kdyby jí neokusilo ani jedno dítě ve tvém náručí? A mnoho dalších jich čeká na okraji úmorných, bolestných cest, aby se občerstvili u tvého pramene. Jdi k svým, sestřičko - bude tě provázet mé požehnání, pokud smím nějaké dát."

Zůstala na něj hledět očima rozšířenýma překvapením. Pak sklouzla pohledem k zemi a dlouho neříkala nic.

"Ty... ty tedy myslíš, že by mohlo být zlé, kdybych se nevrátila k lidem?" zeptala se pak chvějícím se hláskem.

"Proč se ptáš?"

"Protože... protože..." prudce zamrkala a násilím ovládla hlas. "Protože pro mě bude moc těžké se s tebou rozloučit, víš? Byla bych to snesla, abych ti dopřála svobodu, ale pokud tu chceš zůstat tak jako tak... vůbec nemám chuť se vracet mezi lidi. Stejně je neznám a jejich zvyky jsou mi cizí. A je pravda, že jsem ty poslední roky občas myslela na manželství a na děti, ale připadá mi, že to snadno oželím, budu-li moci zůstat tady s tebou."

"Ach!" vydechl a jeho pohled zabloudil kamsi do dálky přes její hlavu. Čekala, že jí bude domlouvat, ale on hezkou chvíli mlčel.

"Vrať se tedy sem, sestřičko," ozval se konečně velmi tiše. "Tím nic nezkazíš - vždyť můžeš pak odejít, kdykoli se ti zlíbí."

"Nepůjdu nikam ani teď!"

"Ale no tak, buď rozumná! Prospěje ti to."

"Netrap mě! Vždyť se tam nebudu moci nikomu ani podívat do očí!"

Zasmál se. "Ale sestřičko, ty nejenomže tam půjdeš! Ještě o sobě svěříš to nejhorší tomu, na kom ti nejvíc záleží!"

Nebyl v tom ani náznak příkazu - přesto náhle poznala, že jí nic jiného nezbývá. Měl prostě pravdu, jako vždycky. Odevzdaně sklopila hlavu, pak si ji opřela o jeho hruď.

"Prosím tě... a dovolil bys mi... nemohla bych to aspoň svěřit tobě? Přijal bys mě, kdybych se ti vydala na soud? Aspoň... aspoň jako prvnímu? Když budu mít někoho, kdo už to ví a nepřestal mě mít rád, tak už nebude tak hrozné, i kdyby..."

Dotkl se jejích vlasů, tak výmluvně, že vycítila jeho něžný úsměv, i když ho neviděla.

"Příliš jsi trpěla v tom suchém větru?" opáčil tichounce. "Tolik, až jsi zanedbala péči o poklad, který v sobě nosíš? Tak pojď, napravíme to, dokud je čas."

Bez dalšího ji zvedl a zamířil k jezírku.

"Počkej!" vykřikla. "Přece nemůžeš jen tak..."

"Zmýlil jsem se?"

"Ale ne," broukla téměř nakvašeně. "Jen... jen mám dojem, že to bereš na moc lehkou váhu."

"Hleďme, kam se poděla tvá pokora!" dobíral si ji. "Stála jsi o můj soud nebo o svůj vlastní? Ty bys do rostlinky, která hyne suchem, nejspíš ještě bušila holí, co?"

"Jen mi záleží na tom, abych mohla mít jistotu, to je všechno. A ty sis to ani nerozmyslel..."

"To proto, že není času nazbyt, víš? Musíme zachránit, co se dá. Na ostatní je dost času potom."

Nebránila se příliš - dobře věděla, že voda je jediným útočištěm před žhavými prsty větru.

"Tak," řekl jí, když ji důkladně namočil a usadili se spolu po ramena ve vodě v mělké zátočině, která byla nyní téměř teplá, "teď už snad aspoň trochu cítíš, jak jsi obklopena láskou a odpuštěním - jak tě omývá, konejší a osvěžuje. Pusť ji tedy do sebe, všude tam, kde tě něco bolí. Zlobila ses, že jsem vyslovil doznání za tebe, dobrá, mluv nyní sama, nebudeš toho ušetřena; budeš však vyslechnuta s porozuměním a ochotou pomoci. Vyprávěj o všem, co jsi poslední dobou prožila."

Povzdechla si, ale neodporovala.

"Nevím, jak se mi to mohlo stát," řekla. "Nechtěla jsem mu ublížit..."

"Ne, tak ne," opravil ji jemně. "Ne pro moje uši."

Když zpozoroval, jak sebou cukla, usmál se na ni a kamarádsky jí přejel mokrou rukou přes obličej.

"Máš strach? To je dobře. Čeká tě něco krásného. A neboj se, budu také naslouchat a hodně o tobě přemýšlet, můžeš se spolehnout."

Povzdechla si znovu, ale udělala, co po ní chtěl, a třebaže se počasí nezměnilo, stala se během příští hodiny vyprahlou krajinou, kterou po dlouhé době vydatně svlažil déšť.

"Tak, a teď trochu bolesti," řekl jí Tuilindo pokojně, když vystoupili na břeh. "Ale nebude to pokárání, jen naléhavý vzkaz."

"Dělej si se mnou, co chceš," odpověděla. "Myslím, že mi nic nemůže zkazit náladu."

Přikývl. "Přesně to jsem si přál."

Vzal její ruku něžně do prstů, obrátil ji dlaní vzhůru, natáhl se pro rostlou větvičku a uhodil ji přes předloktí, dosti rázně. Prudce se nadechla, napůl překvapením. Pohyboval se rychleji, než stačila sledovat, takže v tu chvíli už dostala druhou ránu, napříč přes první. Na kůži zůstala červená stopa do tvaru písmene Z.

"Pokud tě ještě někdy bude trápit něco, co nosíš v sobě, už se před ním neschovávej," řekl jí. "Naopak, seber všechnu svou statečnost a vyhledej jeho pomoc co nejrychleji. To je vzkaz pro tebe: dvě rány, které se kříží jako meče v tvém vnitřním boji. Nějakou dobu je ještě na sobě uvidíš a ucítíš; připomeň si v takovou chvíli vždycky znovu, co znamenají. Později to už stačí méně často, asi tak jednou za den, ale poctivě, a to až do té doby, než ti ta myšlenka docela přejde do krve. Buď v tom věrná - pravděpodobně si tím mnohé ušetříš."

 

 

 

kapitola 53.

 

K ránu příštího dne se Melwen zdálo, že zaslechla zdálky slaboučké entí zahoukání. Okamžitě se probudila, posadila a napjatě naslouchala; a po chvilce zaslechla zahoukání znovu, docela zřetelně. Vyskočila a rozběhla se ke srázu; když se tam dostala, byl už Mechoděj téměř u bližšího břehu. Zahlédl ji mezi stromy, přiložil ruce k ústům a znovu vesele zahoukal. Tu se na jeho rameni cosi pohnulo a štíhlá postavička v šatech barvy mechu bez ohledu na smrtelné nebezpečí kolem sebe obratně vyskočila na nohy a pozvedla ruku k pozdravu. Melwen pocítila stejnou měrou velikou radost i tíseň; tvář se na takovou dálku nedala rozlišit, ale ona nepochybovala o tom, kdo to je.

Když zmizeli v porostu na břehu, náhle si uvědomila, jak je neupravená, a honem se vrátila do tábořiště. Ať byla sebenedočkavější, věděla, že se musí nechat učesat od Tuilinda, aby mu vynahradila, oč přišel a ještě přijde. Hodinku potom už byl Mechoděj u nich a z jeho ramene, přesně tak, jak čekala, seskočil Sineor a obličej mu jen zářil a ona nevěděla, kterého vítat dřív. A Sineor zřejmě vůbec nepovažoval za něco zvláštního, že putoval čtyři tisíce kilometrů daleko, aby ji mohl doprovodit; říkal, že přece bude potřebovat jeho pomoc na cestě, i kdyby ji měl jen chránit před obtížným a jedovatým hmyzem, a že tomu je rád, neboť se proto mohl s klidným svědomím uvolnit ze služby králi a vydat se jí naproti.

Toho dne Mechoděj navštívil entky a upřímně se radoval, když viděl, oč lépe se jim nyní daří, a tolik chválil její péči, až Melwen tonula v rozpacích, ale zároveň znatelně pookřála; už si tak zvykla na beznadějné myšlenky, že ji až překvapilo, když si znovu uvědomila, že tu přece jen byla něco platná. Příštího rána se pak v slzách rozloučila s Laitem a Tuilindem a Mechoděj ji přes moře tmy zanesl do džungle.

Byla to však jiná džungle, než jak ji poznala cestou sem. Podrost byl seschlý a žalostně Mechodějovi šustil pod nohama; kde dříve bujela zeleň a závoje květů, visely zažloutlé stonky jako mrtvé kosti. Melwen bolelo srdce, když viděla utrpení lesa a představila si, co asi cítí Mechoděj nebo i jen pralesní lid; a tím víc se styděla za to, že se nechala tak pohltit vlastním, mnohem menším trápením, až neměla oči pro jiné a dává si teď od nich sloužit. Mechoděj však ustavičně opakoval, jak ho potěšily výsledky její práce na hoře a kolik to pro něj právě nyní znamená; a Sineor, když mu během několika dní cesty vyprávěla o všem, co prožila za to dobu, co se neviděli, naslouchal s láskou a porozuměním, a když skončila a on viděl, jak je zdrcena pro své chyby, ani se nesnažil ji nějak napomínat, jen natáhl ruku a stiskl jí rameno.

"Už nemysli na to, co bylo," řekl s úsměvem. "Hle, přidávám svou kapku odpuštění k prameni, z něhož jsi pila; jen se napij ještě a osvěž tu rostlinku, kterou v sobě nosíš - neboť vidím, že to je tvoje jediná naděje."

Tu z ní spadla veliká tíha a už se netrápila pro minulost, ale obnovila se v ní radost ze života a dychtivost pomáhat ostatním alespoň tak, jak dokáže, teď a tady.

A tak putovali k severu, občas běželi pro potřebu pohybu a potěšení z něj, ale častěji se nechali nést, protože Mechoděj i volným krokem kráčel mnohem rychleji, než jak dokonce i elf dokáže běžet. Drželi se co nejblíže západnímu pohoří, neboť prameny v horách ještě občas napojil déšť od moře a na úpatí hor měly řeky vody poměrně dost, zatímco na své cestě rozpálenou džunglí ji rychle ztrácely. Kde bylo sucho, postupoval Mechoděj neúnavně dál i v noci, u řek se však zastavoval na celý den i víc, pil a odpočíval a sbíral síly k další cestě.

Minulo pět týdnů a podzimní období dešťů pomalu nastávalo, nic však nenasvědčovalo tomu, že se počasí změní. Zhoubný východní vítr týral les den za dnem dál a nikde ani stopy po kapce vláhy. Konečně v polovině šestého týdne dorazili k jezeru. I jeho vody o něco opadly, avšak ne natolik, aby to ostrovům nějak ublížilo. Většina mělčích kanálů a průplavů mezi nimi vyschla, takže souostroví se nyní změnilo v ostrov jediný, ale dosud prací mnoha rukou dobře zavlažovaný a kvetoucí jako vždycky.

Ihned po té, co je na něj Mechoděj přinesl, si však Melwen uvědomila cosi znepokojivého. Zpola viděný, spola tušený pohyb elfů kolem prozrazoval horečný neklid. Navzdory neporušené kráse okolí byli zřejmě obyvatelé ostrova v jakési nouzi či nebezpečí.

"Nevíš, co se děje?" tázala se Sineora starostlivě.

Nevěděl, ale během několika okamžiků to zjistil.

"Les hoří," řekl jí a jenom proto, že ho teď už tak dobře znala, dokázala odhadnout tíhu zármutku za tím nehybným obličejem.

"Cože! Jak se to mohlo stát?!" vykřikla zoufale.

Původně měl snad v úmyslu někam se rozběhnout, ale když viděl její úzkost a žal, ještě se zastavil.

"Už dávno se lidé neopovážili překročit hraniční řeku," odpověděl. "Až teď přišli zas, ve větším počtu než dříve; snad je k tomu hnala nouze - snad se v tomto zlém roce začali navzájem utlačovat či spolu bojovat, jak to mívají ve zvyku. A naši byli dotčeni tvým příběhem, Dítě lesa, takže je neusmrtili hned, jen je uspali a pak podstoupili značnou námahu a nebezpečí, aby je přepravili přes řeku a položili živé a zdravé na druhý břeh. Nebylo to však nic platné. Přišli zas, ještě ve větším počtu, a snad hnáni zoufalstvím zapálili les na tolika místech, že už ani sami nedokázali plameny zvládnout a někteří zahynuli i bez našeho přispění. Avšak strážců hranic bylo příliš málo na to, aby zastavili požár. Jsou tedy lidé zase všichni mrtví a les - hoří!"

Melwen se k němu zoufale přitiskla, ale on se napřímil a vyvinul se z jejího objetí, i když ji zároveň srdečně uchopil za ruce.

"Nepoddávej se zármutku, Dítě lesa. Vím, co cítíš, ale ještě nejsme poraženi. Jdeme nyní požáru vstříc, všichni až na matky s malými dětmi, a cestou se k nám připojí další z okolí, kam až jsme schopni v tak krátkém čase poslat zprávu. Musíme vykácet pruh lesa až na holou zem, aby se o to místo oheň zastavil. Je ovšem nejisté, zda se nám to vůbec může podařit; a pokud zahyne les, zahyneme i my - v takovém případě však zahyneme rádi. Zde budeš v bezpečí, Dítě lesa, i když tě smrt obklopí ze všech stran a bude na tebe číhat v mnoha podobách, jakmile vystoupíš na břeh jezera. Kéž i pak nalezneš ve svém srdci sílu, abys dovedla své poslání do konce."

Otočil se, aby odběhl, ale Melwen mu skočila po bok.

"Jdu s vámi!"

Znovu se zastavil a obrátil k ní, teď už poněkud neochotně.

"Zůstaneš tady," odpověděl s pochopením, ale velmi pevně.

"Nepřikazuj mi to!" zaprosila nešťastně.

Tváří mu přelétl úsměv. Jeho výchova nezůstala bez výsledku.

"Nestačila bys nám," připomněl jí něžně.

"Nebudu chtít, abyste na mě čekali! Nebudu-li stačit, přijdu aspoň za vámi."

"Jen šílená pýcha by nepřiznala svou slabost v takovouto chvíli, dceruško. Ani když ses vyčerpávala do úmoru, nemohli jsme s tebou běžet naplno; a sama v džungli můžeš zahynout desetkrát, než se dostaneš tak daleko, abys mohla být něco platná. Alespoň jeden by musel zůstat s tebou; pomoc bys nám odvedla, nikoli rozmnožila."

Sklopila hlavu, náhle ji však zase pozvedla.

"Tak mi aspoň dovolte hlídat vaše děti, aby vás mohlo jít víc! Prosím!"

Až doposud byl stále jednou nohou na odchodu; nyní se otočil naplno k ní. Několik vteřin uvažoval.

"Je něco, co by ti při takové práci pomohlo?" zeptal se pak jenom.

Během té krátké přestávky už si Melwen vzpomněla na své hry s jejich dětmi a chtě nechtě zapochybovala, zda je něco takového vůbec schopna zvládnout. Hra na schovávanou bývala beznadějná; a spíš bys polapil sluneční paprsek na zvlněné hladině než jedno to stvoření.

"Snad... kdyby se dalo nějak zařídit, aby se mi nerozběhly po celém ostrově. Nemám tak dobré oči jako vy."

Usmál se a bez dalšího odešel. Brzy však byl zpátky a požádal Mechoděje, aby je rychle přenesl na jiné místo podle jeho pokynů.

"Připravili jsme pro tebe příbytek, který zabírá celý ostrov - tedy bývalý ostrov," vykládal cestou. "V jednom z průplavů však ještě voda zbyla, budeš ji mít hned u ruky. Děti jsou pod příkazem nechodit bez tvého svolení mimo toto území - je to pro ně tvrdé omezení, ale cítí s námi v naší nouzi a myslím, že se rády podvolí. Pokud by přece některé neposlechlo, není třeba, abys ho nějak trestala - samy nám to poví, až se vrátíme. V krajní nouzi pošleme alespoň maminky zpět."

Mechoděj se zastavil a sundal ji na zem. Melwen spatřila, že stojí na okraji králova ostrova. Jeho vážná, důstojná atmosféra však byla ta tam. Po trávě se honilo klubko elfátek; z větví ústředního stromu visely v kolébkách ty nejmenší. Kolem pobíhaly maminky a chystaly jí zásoby a vybavení. Melwen užasle obrátila oči k Sineorovi.

"Je to jediný ostrov bez porostu," vysvětlil klidně.

Některé z dětí si ještě na Melwen vzpomínaly a s radostným lomozem se rozběhly k ní. Ostatní se k nim okamžitě přidaly. Na chvilku úplně zmizela v jejich chumlu. Sineor se zasmál.

"Krásná jako hory a les ať je tvá služba!" volal na ni, aby je překřičel. "A bude-li také namáhavá, neklesej na mysli. Ještě něco jsme pro tebe zařídili. Od slunce západu do slunce východu budou tvrdě spát a toto místo je dobře chráněno - budeš si moci bez obav odpočinout."

Vzápětí se rozběhl pryč a zbývající dospělí s ním. Během okamžiku zůstala u dětí sama jen s Mechodějem. Pohlédli si navzájem do očí; dobře věděli, že to může být naposled. Melwen cítila, jak se jí stahuje hrdlo... pak jí však cosi blesklo hlavou a na zármutek docela zapomněla.

"Za jak dlouho bychom se dostali k trpasličím horám, kdybys běžel hodně rychle?" zeptala se.

"Dřív, než by slunce vystoupilo od úsvitu k poledni," odpověděl. "Proč?"

"Zůstaň tu se mnou do zítřejšího rána! Budu tě nutně potřebovat!"

"Ale sněženčičko, to přece nejde! Musím k požáru! Co dokážou tihle elfové svýma mrňavýma slaboučkýma ručičkama, když jim nepomůžu?"

"Budeme oba hrozně riskovat, já vím. Ale když to vyjde, přivedeme jim dobrou pomoc. Zůstaň, prosím - do večera není daleko. Jestli umíš běhat tak rychle, ještě hravě pak elfy doženeš!"

Mluvila a rozhodovala se na jeho vkus hodně rychle, ale byl nyní vzrušený neštěstím lesa a dovedl se s tím vyrovnat. Chvilku se zamyslel, pak přikývl.

 

 

Čas, který zbýval do večera, strávil Mechoděj na břehu jezera, kde pil a odpočíval, aby nabral sil; u Melwen ovšem o nějakém odpočinku či nabírání sil nemohlo být ani řeči. Měla na starosti dobré tři desítky elfátek ve věku do deseti let a během pěti minut už jí z toho šla hlava kolem. Zatáhly ji do svých her tak rychle, že sotva měla čas je spočítat, aby se mohla přesvědčit, zda se jí nějaké neztratilo; na nějaké prohlížení připravených věcí a uvažování, co a kdy bude potřeba udělat, nebylo ani pomyšlení. Nakonec se poddala okolnostem a snažila se jim svou společností alespoň trochu vynahradit ztrátu svobody. Hra s ní jim působila zvláštní potěšení - se svou podivnou neobratností a neschopností mnohé vidět a slyšet, o exotickém vzhledu ani nemluvě, měla pro ně téměř půvab jakéhosi domácího zvířátka; na druhou stranu dovedla hru obohatit spoustou dobrých nápadů.

Po několik hodin tedy život běžel takovou rychlostí, že ho sotva stačila sledovat. S úlevou však zjistila, že pokud už se odhodlá k příkazu, poslechnou ji na slovo; a díky jejich vnímavosti se jejich neobyčejná činorodost vybíjela také dychtivostí pomoci, takže když potřebovala nakrmit či ošetřit některé z těch nejmenších, nabídlo se jí okamžitě víc ochotných rukou, než mohla využít.

Když se západem slunce konečně všechny usnuly, měla chuť se na místě položit a usnout také - věděla však, že je třeba něčeho jiného. Krátce se vykoupala a připravila si litr silné entí polívky a už tu byl Mechoděj, aby ji odnesl na její noční výpravu.

Naposledy se trošku pochybovačně rozhlédla po ostrově, ale všechny děti tvrdě spaly, přesně tak, jak Sineor říkal - zdálo se, že si do rána opravdu může vzít volno... ať už bude spát nebo dělat něco jiného.

"Tak pojď," řekla Mechodějovi. "Do svítání musíme být zpátky."

Rozběhl se dlouhatánskými skoky, nejprve vyschlými kanály, pak přes jezero a konečně korytem řeky, aby měl volnou cestu. Zpočátku byla Melwen ve velikém napětí a ustavičně se trápila myšlenkami, jak tento podnik asi dopadne; po nějaké době ji však houpání uspalo a ona zdřímla v entově náručí.

Probudila ji až změna pohybu, když šplhal přes hory. Nikde se nic nepohnulo; podle hvězd chyběly ještě téměř dvě hodiny do půlnoci. Mechoděj se po strmém svahu pohyboval stejně snadno a stejně rychle jako Tuilindo, když skákal z římsy na římsu, jenže oběma směry. Brzy už stanuli před branou trpasličího města.

Když ji ent postavil na zem a ona se chystala zburcovat stráže, zmocnila se jí na okamžik tak silná tíseň, že měla dojem, že se nedokáže ani hnout. Věděla však, že má velice málo času a vynaložila veškerou sílu vůle na to, aby strach překonala; a entova přítomnost jí přece jen dávala jistý pocit bezpečí. K jejímu ulehčení se v okénku brány objevil její starý známý Lévituk.

Jednal s ní velmi odměřeně až nepřátelsky. Nic jiného ovšem nečekala - měla však alespoň jistotu, že se s ním domluví.

"Přicházím s naléhavým poselstvím od pralesních elfů," řekla mu. "Totiž - neposílají mě oni, jdu sama za sebe, ale jsou to oni, kdo potřebuje vaši pomoc, a nejenom oni. Les hoří a já si myslím, že vy byste si s tím určitě dokázali nějak poradit a že... zkrátka že by bylo jen dobře, kdybyste měli se svými sousedy lepší vztahy než dosud."

Lévituk se krátce zamyslel, pak zřejmě usoudil, že zpráva je natolik důležitá, aby mohl krále vzbudit, a vyzval ji, aby počkala. Asi po půl hodině, která se zdála delší než rok, se znovu ukázal.

"Král tě očekává," ohlásil a otevřel bránu. Bylo ovšem zřejmé, že dovnitř se ent nevejde. Melwen musela dál sama.

"Samotnou ji tam nepustím," zabručel ent nepřívětivě.

"Nemůžeš čekat, že král vyjde před bránu, aby s ní jednal," odvětil Lévituk mrazivě. "O pomoc prosíte vy nás, ne my vás."

"Má pravdu," obrátila se Melwen k Mechodějovi. "Musím se ke králi chovat, jak se sluší a patří."

"Sněženčičko," bručel podezíravě, "nelez do té pasti. Mně se to nelíbí."

"Za chviličku budu zpátky!"

"Jestli ne, někdo si to tu šeredně odnese," odpověděl hrozivým hlasem a tak, aby to strážní dobře slyšeli. "Ještě těmhle trpaslíkům ukážu, jak se láme kámen!"

Melwen se k němu otočila a uchopila ho za ruce.

"Mechoději," prosila naléhavě, "ať už uděláš cokoli, slib mi, že se do rána vrátíš na ostrov alespoň sám! Nesnesla bych pomyšlení, že jsem nechala jejich děti bez ochrany a některému se něco stalo!"

Bylo na něm vidět, jak se mu to nelíbí. Chvíli se ošíval, pak si povzdychl.

"No dobrá, slibuju. Ale to ještě neznamená, že to těmhle projde, kdyby ti sebemíň něco udělali!"

Melwen udělala krok přes práh a brána za ní nehlučně zapadla.

Vzápětí ji dva ze strážných hrubě popadli a spoutali jí ruce za záda.

 

 

 

kapitola 54.

 

Těžko vypočítat, co všechno Melwen proběhlo hlavou během cesty do trůnního sálu krále trpaslíků. Zpočátku to byly především děsivé představy. Uvítání, kterého se jí dostalo, mohlo znamenat jen jediné: král je dosud rozezlen jejich útěkem, možná i jejich spojenectvím se svými nepřáteli, a hodlá s ní jednat podle toho. A už si kdysi dal dost záležet na tom, aby jí ukázal, jak s nepřáteli jedná. Neviděla sebemenší naději na záchranu: Tuilindo, který jediný by ji mohl vykoupit, byl tentokrát daleko.

Pokoušela se ty myšlenky zahánět, ale dlouhou dobu se jí to nedařilo. Pak však pocítila něco ještě silnějšího: zahanbení pro to, jak si nedovedla vážit celkem příjemné a bezpečné práce na hoře a jen tak pro nic za nic se vydala vstříc tomuto konci. Připadala si jako to nejpošetilejší a nejnevděčnější stvoření pod sluncem.

Ale pro les to stálo za to! napadlo ji po chvíli. Jenže vzápětí si uvědomila, že lesu nebude vůbec nic platná. Je málo pravděpodobné, že by král za těchto okolností její prosbu vyslyšel.

A přece to stálo za to! pomyslela si konečně. Poslání je poslání a má cenu v něm stát, i když se nepodaří. Když může Tuilindo obětovat stovky let svého života, aby pečoval o entky, dokud nezpráchnivějí, můžu já obětovat taky pár let, abych se pokusila zachránit hořící les, i když marně! A předstoupila před krále s hrdě vztyčenou hlavou.

Dobře si toho všiml a vůbec ho to nepotěšilo. V očích mu blesklo a jeho tvář ztvrdla ještě víc. Byl rozhodnut se jí pomstít, ano - ale byl také rozhodnut ji pokořit, stůj co stůj.

"Tak to jsi tedy zase ty, ano?" řekl pomalu. "Po té, co jste mi dvojnásobnou milost splatili nevděkem a urážkou, jsi v sobě ještě našla dost drzosti se sem vrátit - jako posel mých nepřátel? Snad sis nemyslela, že vyvázneš živa? Na kolena přede mnou a pros o rychlou smrt - možná se ještě dám pohnout a vyhovím ti. Ale pospěš si - později už mnou nepohne nic a tvá neslýchaná opovážlivost zasluhuje to nejhorší, co jsme schopni připravit."

Melwen okamžitě padla na tvář jako podťatý strom.

"Tak...!" broukl král, očividně potěšen. "Oč mě tedy žádáš?"

Melwen pozvedla hlavu a upřela na něj planoucí oči.

"O nic pro sebe, králi!" odpověděla jasným hlasem. "Jen o slitování s hynoucím lesem, který miluje a živí vás stejně jako mě. Jen o pomoc sousedům, jejichž přátelství by tobě prospělo stejně jako jim tvé!"

Jeho oči zasršely hněvem. Už se chystal promluvit, když v tom si Lévituk vyprosil dovolení a cosi mu spěšně vyprávěl - snad mu opakoval entova slova před bránou. Král však jen netrpělivě máchl rukou.

"Je sám!" zavrčel. Tolik už Melwen z trpasličí řeči rozuměla. Další králova slova už nerozlišila - snad káral své vojáky pro zbabělost, jak se dalo soudit podle posupného tónu. Melwen viděla, že začíná jít do tuhého. Nenechala krále ani nadechnout, když domluvil, a ozvala se zas, ještě naléhavěji.

"Nemám nic, čím bych mohla tak velkou pomoc splatit," volala. "Jen svůj život, ale ten ti ráda nabídnu, stojíš-li o něj - ve srovnání s tím pro mě neznamená nic!" V jeho tváři četla jen rostoucí hněv a věděla, že je všechno ztraceno. Horečně přemýšlela, zda přece jen není ještě něco, co by mohla udělat. A náhle ji opravdu cosi napadlo.

"A ještě jedno ti mohu dát," zvolala zoufale. "Kámen, který mám na krku - dotkly se ho ruce mého bratra. Kdysi sis cenil takových věcí. Vím, můžeš mi ho snadno odebrat násilím, ale pokud si přece jen daru vážíš víc, dávám ti ho dobrovolně, je tvůj, jen věnuj sluchu mé prosbě - jen zvaž, zda bys přece jen nemohl pomoci!"

Nyní poprvé se král zarazil. Znovu si vzpomněl na pověsti o špercích, které ztratily svou krásu, když se tvůrci stala nějaká křivda. Tuilindova díla dosud nesrovnatelně předčí všechny jeho ostatní poklady - musí si dát pozor, co dělá. Kdoví, co by se mohlo stát, kdyby mu tohle děvče popravil. Na druhou stranu, ponechá-li ji naživu, mohla by se naskytnout příležitost ji za něj vyměnit... A vůbec - jakpak asi vypadá jeho nejnovější práce? Že by byl schopný něco dokázat i bez pecí, nářadí a materiálu, které tu měl k dispozici? Mlčky natáhl ruku a Lévituk, který rozuměl Melweniným slovům, ihned přiskočil, stáhl jí kámen z krku a podal mu ho.

Král ho obrátil v prstech, poněkud rozpačitě, jak se Melwen zdálo - zřejmě na něm na první pohled neshledal nic pozoruhodného. Věděla, že by mu možná měla poradit, aby se do něj podíval proti světlu, ale nemohla vůbec promluvit - sotva dýchala napětím.

Král však její radu naštěstí nepotřeboval - měl už s Tuilindovými kameny své zkušenosti. Zvolna ho zvedl k očím a zahleděl se do něj.

Čas se zastavil. Melwen nespouštěla oči z králova obličeje. Jednu chvíli jí blesklo hlavou, že pokud kdy byl čas volat o pomoc k Jedinému, je to teď, ale nedokázala to - nezmohla se na jedinou souvislejší myšlenku. Nevěděla, zda je trpaslík vůbec schopen vidět v kameni to, co ona, a pokud ano, zda to pro něj bude něco znamenat. Dlouhou, předlouhou dobu, jak se jí aspoň zdálo, se nedělo naprosto nic. Nikdo v sále nevydal ani hlásku. Králův obličej se ani nepohnul. Melwen necítila ani, jak jí úzkostí chladnou konečky prstů.

Náhle zpozorovala, že po králově tváři sklouzla jediná slza - v tom tvrdém, zarputilém trpasličím obličeji to působilo až děsivě. Nechal ruku s kamenem klesnout do klína a ještě dlouho seděl mlčky.

"Dobře jsi vyřídila své poselství, Dítě lesa," ozval se konečně tiše. Pak zvedl hlavu, zhluboka se nadechl a vydal několik rozkazů. Strážní do jednoho okamžitě vyběhli z místnosti; jen Lévituk se u ní cestou krátce zastavil a uvolnil jí pouta. Vzápětí s králem osaměla.

Pokynul jí, aby přistoupila blíž, a když stanula pod stupni trůnu, vstal a podal jí kámen zpátky. Zaváhala a neodvažovala se po něm natáhnout ruku; a tu ke svému úžasu zjistila, že se král usmívá.

"Dva dary jsi mi nabídla," řekl. "Ale teď vidím, že by ode mě byla příliš velká troufalost přijmout kterýkoli z nich. Nesáhnu ti na život; proti tobě a tvému bratru už nikdo z nás nepozvedne ani prst. A svůj šperk si také vezmi. Bude to tak i spravedlivější - ať mi za mé služby zaplatí ti, kterým je poskytnu."

"No, jen se nezdráhej!" vybídl ji už poněkud netrpělivě, když stále ještě nedokázala zvednout ruku. "Tys tu věc už nosila a zůstala jsi naživu, nemusíš se tedy bát - já to riskovat nebudu, už s ohledem na svůj lid, za který nesu odpovědnost. Přijmi ho a jdi bez obav - jsi volná."

Teprve za dveřmi trůnního sálu dolehlo na Melwen prodělané napětí. Roztřásla se jako v horečce a kolena se pod ní začala podlamovat. Musela se oběma rukama opřít o stěnu, aby se vůbec udržela na nohou. Jak tak s námahou klopýtala vpřed, nesena jen vědomím, že se musí do rána vrátit na ostrov, matně si uvědomovala, že je celé trpasličí město už na nohou. Kolem to bzučelo jak v úle; ustavičně ji míjely spěchající postavy, které si jí vůbec nevšímaly. Když se konečně vypotácela z brány a klesla Mechodějovi do náručí, vypochodoval hned za ní silný oddíl trpaslíků.

"Tys to dokázala, holčičko! Tys to dokázala!" opakoval Mechoděj v radostném údivu. Na podrobnosti se zatím nevyptával a Melwen byla za to vděčná. Ani v nejmenším neměla chuť mluvit o tom, co prodělala, a nechtěla také v tuto chvíli probudit jeho hněv. Pevně se k němu přitiskla, zabořila tvář do mechu na jeho hrudi a cítila, jak se uklidňuje. Ještě nebyli ani za horami, když už tvrdě spala.

 

 

Vrátili se právě včas. Sotva ji Mechoděj složil na ostrově a odběhl, aby usměrnil a uspíšil pochod trpaslíků, vyhouplo se nad prales slunce a první z dětí otevřelo oči. Během dalších dvou minut byly všechny na nohou, báječně odpočaté a plné chuti do života.

Melwen se cítila, jako by do ní celou noc někdo bušil těžkou palicí, hlavně do hlavy. Samotné jiskřivé veselí jejích společníků ji však trochu vzpružilo a pro samý shon zpočátku ani neměla čas únavu příliš vnímat. A jak den postupoval a hlava bolela víc a víc, opakovala si tvrdošíjně, vidíš, ty hloupá, chtěla jsi zachraňovat les a tohle máš z toho - a skutečně se tak cítila: jako by platila za nějakou vinu či jako by možnost přispět k záchraně lesa byla výsada, jaké se člověku nemůže dostat zadarmo. A pouštěla se do hry i práce se zarputilým odhodláním.

Krátce po poledni se však děti jedno po druhém zvláštně zklidnily. Posadily či položily se do trávy, jako by na cosi čekaly; starší z nich se zdály zamyšlené. Pak k ní přistoupil nejstarší z hochů, jakýsi vůdce všech ostatních, a zadíval se jí do očí.

"Už si s tebou nechceme hrát, Dítě lesa," oznámil. "Jsi moc unavená a něco tě bolí. Co ti je?"

"Ale, dohromady nic," usmála se na něj. "Jen jsem v noci málo spala a teď mě z toho bolí hlava, to je všechno."

Hleděl na ni upřeně dál, zřejmě uvažoval.

"Tys byla v noci pomáhat tatínkům a maminkám," prohlásil pak.

"Nu... vlastně ano," přiznala.

Všimla si, jak mu zahořely oči.

"Půjdeš zas?" zeptal se.

Zavrtěla hlavou.

"Už jsem udělala všechno, co mi můj tatínek nezakázal, víš?" odpověděla. "Teď už mi myslím nezbývá než zůstat tady."

Povzdechl si a kývl.

"Ale stejně o tebe budeme pečovat, jak dokážeme," řekl pak. "Pro les a taky proto, že tě máme rádi. "Lehneš si a odpočineš si."

Znovu se usmála. "Ale já nemůžu, víš? Musím se postarat..."

Pozvedl ruku a odpověděl s citelnou autoritou: "O malé se dokážeme postarat sami stejně dobře jako ty. Dokud nevstaneš, nikdo nebude běhat, nikdo nebude zápasit, nikdo nepoleze na strom, nikdo nepůjde k vodě." Pak náhle úplně změnil tón a zaprosil vyloženě pokorně. "Dovol mi teď odejít z ostrova, Dítě lesa. Nutně si potřebuju něco přinést."

Zauvažovala. "Dokážeš se vrátit za půl hodiny? Jinak bych asi začala mít strach."

Mrkl na slunce, pak také chvilku přemýšlel. "Dej mi něco mezi půl hodinou a hodinou. Jestli chceš, půjdeme dva, aby ti jeden mohl podat zprávu."

"Tak dobře."

"Díky!"

Radostně vyskočil, rozběhl se ke skupince asi pěti nejstarších dětí a spěšně s nimi cosi domlouval. Pak přibral jednoho z kamarádů a společně zmizeli v džungli za vyschlým kanálem.

Zbylé tři děti k ní přistoupily a požádaly ji, zda by jim nemohla něco vyprávět. Ta žádost jí přišla vhod, jak nepochybně správně vycítily. Při vyprávění mohla v klidu sedět, nespat, ale zároveň se rozptýlit natolik, že nemusela myslet na únavu. Téměř všechny děti, i velmi malé, se ihned posadily co nejblíže k ní a vyloženě jí visely na ústech; příběhy milovaly a to, co prožila Melwen během svého putování, rozhodně bylo napínavé. Když některé z nejmenších začalo být neklidné, někdo z větších ho okamžitě vzal do náruče a utišil, aby se vyprávění nemuselo přerušit.

Přesně ve stanovenou dobu se oba poslové vrátili s náručí sladce vonících květin. Hodili je jedné z dívek do klína; během pár okamžiků z nich hbitými prstíky spletla věnec a položila ho Melwen na hlavu. Takhle zblízka byla vůně trochu příliš silná, až omamná. Bolest hlavy začala slábnout, zato únava se stupňovala... byla však vlastně docela příjemná, jako hluboká voda, do které se člověk může položit a uvolnit se...

Melwen se s vynaložením velké námahy probrala a napřímila. Sundala věnec z hlavy a položila ho do trávy kus od sebe. Jak se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu, bolest se vrátila citelněji než dřív, až musela zatnout zuby, aby to na sobě nedala znát. Tak jako tak však měla dojem, že stejně všechno vědí.

"Nesmím usnout," řekla. "Jste na mě moc hodní, opravdu, ale já nesmím usnout."

"Čeho se bojíš, Dítě lesa?" opáčil hoch, který s ní mluvil předtím. "Máš přece moje slovo. Teď dovyprávěj jen tak daleko, abychom věděli, jak to dopadlo, a pak si odpočiň. Kdyby se něco dělo, vzbudíme tě."

Sotva dovyprávěla, dívenka, která pletla věnec, jí ho znovu položila na hlavu a nechala ruce na jejích spáncích.

"Ty jsi nám vyprávěla, my ti teď budeme zpívat," oznámila jí. Melwen už neměla sílu se bránit. Za chviličku tvrdě spala, ale jejich čisté, líbezné hlásky jí po celý čas zněly do snů.

 

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )