Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.
wz

 

VI.

Skřet

 

kapitola 13.

 

Počátkem čtvrtého týdne od bouře, stále za vydatného deště, se konečně pustili dál. Po klikaté cestě sjeli k úpatí horského výběžku a pokračovali po silnici, která stále sledovala Hory stínu, ale vedla nyní přes mírně zvlněné zelené louky. Kromě běžných hlídek dosud nepotkávali nikoho, neboť obyvatelé krajů kolem jezera Núrnen využívali jako pastviny spíše jižní oblasti, kde se cítili mnohem bezpečněji. Dobře totiž věděli, že přes veškerou snahu Gondoru skřeti ani zdaleka nejsou vyhubeni.

Mezi služebníky Nepřítele patřili skřeti k těm méně nebezpečným a snáze zvládnutelným, ale zato byli jakoby nevykořenitelní. Už nekolikrát během historie byli na pokraji vyhlazení, ale vždy se zase rozmnožili do původního počtu. A zatímco jiné, mnohem strašlivější stvůry ztratily s pádem Saurona svou sílu, skřeti žili svým vlastním životem. Už deset let je gondorští vojáci pobíjeli, kdekoli na ně narazili. Zavalili všechny jejich chodby, které nalezli, a jakmile se objevil nový východ, počkali si u něho a zničili každého, kdo se opovážil na povrch. Skřeti žili zahnáni do nejtemnějších a nejnepřístupnějších míst, často trpěli tak hrozným hladem, že se požírali navzájem, často v malicherných sporech vraždili jeden druhého, živořili v Hnědých zemích, pomalu stravováni zlem, kterým je sami pomáhali zamořit, ale přesto jich neustále přibývalo. V horách se nedalo propátrat každé místečko a armáda Gondoru byla v těchto prvních letech z větší části zaměstnána válkami v zahraničí.

Nejlépe se nyní skřetům dařilo v Mlžných horách, uprostřed celkem vylidněných oblastí. Na severu Mordoru jich však už také bylo dost. Mívali kdysi sídla i na jihu, ale postupně je opustili pro častou sopečnou činnost a později i proto, že byli nasazeni jako bojovníci v severních krajích. Za léta podzemních výbuchů, výronů lávy a sesuvů půdy tam z jejich chodeb nyní už nezbývalo téměř nic.

Z jihu však teď už nepřijížděly pravidelně vozy se zásobami potravy. Z bývalých poslušných otroků se stali svobodní lidé, hospodařící na svém, kteří se skřety nechtěli mít pokud možno nic společného. Na mordorské skřety tvrdě doléhal hlad a začali pracně a s nesmírnou opatrností obnovovat a znovu razit staré chodby, aby se dostali blíže ke zdroji obživy. Tato práce se ovšem vlekla a jíst bylo třeba stále. Nejjednodušším řešením se tedy stalo proniknout co nejdále pod severními horami a pak provést razii po povrchu. Když v těch krajích několikrát zmizelo stádo i s pastýři, obyvatelé se poučili a přemístili veškerý dobytek co nejdále na jih.

Asi tak v době, kdy Melwen se svým doprovodem cestovala přes Mordor, se však skřetům podařilo dokončit prozatímní chodbu, která sahala téměř až k nejjižnějšímu cípu sverojižního masívu Hor stínu, a nouze je spojila do poměrně početné výpravy za kořistí. Skřeti vyspívají rychleji než lidé, takže i mláďata od sedmi let výše už se chopila zbraně. Stalo se tedy, že jen s malým zpožděním za Melwen, ale zato rychleji, bez nočních přestávek, putovalo pod zemí tímtéž směrem vojsko skřetů, připravené loupit na jižních pastvinách.

Vedl je zvěd mezi nimi nad jiné ceněný, skřet chytrý jako liška a obratný jako lasička, který se bystrostí smyslů a rychlostí i tichostí pohybů vyrovnal elfům. Spoléhali na něj, protože znali jeho schopnosti; to však ještě neznamená, že je vedl dobře. Nijak netrpěl nedostatkem nenávisti k vlastnímu plemeni a navíc u něj měli čerstvý vroubek, protože ho nedávno nechali ležet raněného na pospas hlídce a utekli, aby zachránili vlastní kůži. Sám sebe si také cenil více než dost a byl zvyklý dělat všechno s puntičkářskou přesností, což u splácení utrpěných křivd platilo dvojnásob. Zatím však na sobě nedával nic znát a plnil své úkoly výborně. Čekal na vhodnou příležitost a sledoval ještě jeden soukromý cíl.

Jakmile se dostali do úrodné krajiny, zahájila Melwen pátrání po entkách. Každý večer s kapitánem pečlivě naplánovali další etapu, aby se večer dostali do pevnosti včas. Museli většinou vstávat velmi časně a dny byly náročnější, ale Melwen nelitovala námahy, jen když mohla aspoň něco málo vykonat pro splnění svého poslání. Zpočátku však byla veškerá snaha marná. V Mordoru byly totiž stromy vzácností a pokud se tu už vyskytovaly, byly to zpravidla mladičké ovocné štěpy, které by jí toho mnoho neprozradily, ani kdyby promluvily.

Brzy si však uvědomila, že při hledání entek se tak jako tak nemůže soustředit jen na stromy. Entky přece měly zájem o jiný druh práce; pokud by tady o nich někdo věděl, byla by to nejspíše sama země. Melwen tedy začala chodit do polí a zahrad, kterých postupně přibývalo, jak sestupovali do úrodného říčního údolí, a všímala si země i drobných rostlin a živočichů, kteří ji obývali. Nyní se pro ni stali největší pomocí elfové. Melwen uměla mluvit se stromy - byla na to od dětství tak zvyklá, že ani nepřemýšlela o tom, jak to vlastně dělá. Zemi a její byliny měla ráda a s porozuměním o ně pečovala, avšak přímo oslovit zemi se ještě nikdy nepokusila a cítila se poněkud bezradná. Když však její noví přátelé byli kolem ní, zvyšovala se její vnímavost jako kdysi s Elanor. Aniž by jí cokoli vysvětlovali a aniž by vlastně sami uměli to, co se potřebovala naučit, krůček za krůčkem jí pomáhali a ona cítila, že je svému cíli stále blíž.

Konečně přišlo ráno, kdy poznala, o čem země hovoří. Nebylo to vlastně tak těžké, neboť vzpomínka na entky zůstávala dosud velmi silná. "Byly tady," vypovídala země každým zrnkem půdy. "Byly tady - celý kraj si dosud vypráví o jejich příchodu. Jak je všechno vítalo, jak všechno toužilo po dotyku jejich ruky! Ale marně. Přišly nedobrovolně, naplněny smutkem a velikou bolestí, a nikdy se půdy nedotkly, jenom lidem radily, jak s ní zacházet. Už je tomu velice dávno, co odešly - daleko, daleko, východním směrem."

Melwen, celá rozradostněná, to ihned hlásila kapitánovi.

"Nu ano," odpověděl po krátkém přemýšlení, "to je skutečně nejpravděpodobnější směr. K východu vede cesta jen přes mírnou pahorkatinu; teď je tam samozřejmě hradba a za časů Sauronových nepochybně vždycky také byla, ale je možné, že bezprostředně po válce byla pobořena nebo že si s ní entky snadno poradily. Jižním směrem by musely přes vysoké hory. Dobře, že je to tak - kdyby stopa vedla na jih, věru bych nevěděl, jak ti pomoci, protože s Haradem jsme ve válce. Musela byses vrátit do Minas Tirith, dokud neskončí. Teď to pro nás znamená postupovat po silnici dál nejprve jižním a pak východním směrem."

Den tedy začal povzbudivě; a bylo to asi potřeba, protože byl mimořádně náročný. Dopoledne došlo k mírným otřesům půdy, celkem běžným v této oblasti. Několik koní se splašilo a bylo nutno čekat, než je shledají. Když asi s hodinovým zpožděním dorazili k řece, zjistili, že zemětřesení poškodilo most, a dalších několik hodin strávili hledáním brodu. Řeka byla po dlouhých deštích rozvodněná a přechod obtížný. Následoval úmorný a vleklý pochod mokřinou, než se zase dostali na silnici. Museli ho z větší části absolvovat pěšky, aby se koně příliš nebořili. Než mohli opět volně pokračovat v cestě, už se valem stmívalo a do pevnosti zbývalo ještě nejméně šest hodin jízdy.

V hustém dešti postupovali dál. Unavení koně šli většinou krokem. Jen elfové byli dosud v dobré náladě. Melwen zezadu slyšela Tuilinda, jak si tiše bzučí cosi o "průzračných prstech deště, křísících zemdlenou zemi". Z lidí se jen ona sama nechvěla chladem; elfí pláště výborně chránily proti horku i zimě a entí oblečení bylo v dešti k nezaplacení. Zato byla k smrti unavená. Vojáci snášeli nepohodlí disciplinovaně a občas spořádaně seskočili z koní a klusali vedle nich, aby se zahřáli; nikomu však nebylo do řeči.

Šero valem houstlo v černou tmu. Melwen začala klouzat z koně; v poslední chvíli se vždycky s trhnutím probudila a narovnala. Pak pocítila, jak ji Tuilindo dojel, přesedl si za ni a vzal ji do náruče. Vděčně se o něj opřela a v okamžiku tvrdě spala.

Probudil ji rázný kapitánův hlas, udílející rozkazy. Zřejmě z nějakého důvodu zastavili a teď se oddíl formoval do dvou kruhů kolem ní. Ze tmy se ozývaly nejrůznější nepříjemné zvuky: drsný divoký pokřik v nějakém ošklivém jazyce, řinčení kovu, bolestné výkřiky. Tuilindo tiše sklouzl na zem a kamsi zmizel. Těsně kolem hlavy jí s nepříjemným zasvištěním přeletěl šíp. Vykřikla a honem seskočila. Víc však dělat nemohla - její luk tady nebyl nic platný.

Situace vypadala od počátku vážně. Skřeti se sice s oddílem střetli nechtěně, vlákáni do pasti zrádným zvědem, ale měli značnou početní převahu a nepovažovali za nutné ustupovat. Když narazili na oddíl, který jim připadal jako snadno odstranitelná překážka, získala v nich vrch dlouho potlačovaná nenávist ke Gondoru. Zaútočili zuřivě a nedbali ztrát.

Boj ve tmě byl pro lidi značnou nevýhodou, i když se Melwen snažila pomáhat, jak uměla, a rozsvítila několik louží. S ohledem na její bezpečí nemohli koní dostatečně využít. Brzy byli nuceni sestoupit a bít se muž proti muži. Byli však jako všichni, kdo konali službu v Mordoru, zvlášť cvičení pro případ boje proti velké přesile. Navíc to byli zralí muži, zkušení v bitvách, zatímco mezi skřety bylo přes polovinu sotva odrostlých mláďat. Ačkoli každý voják musel odrážet až pět nepřátel najednou, po dlouhou dobu dokázali držet vyrovnané řady. Elfové pomáhali podle svých sil. Rychle se jim podařilo proklouznout skřetům do týla. Ve svém oblečení byli pro ně sotva postřehnutelní a stanoviště měnili tak rychle, že je nikdo nedokázal zasáhnout, zatímco sami viděli v noci stejně dobře jako ve dne a s neúprosnou přesností usmrcovali každým šípem.

Nepřátelé však dotírali dál. Na několika místech se jim podařilo rozbít vnější kruh. Záloha okamžitě zasáhla, ale kapitán dal rozkaz o dva kroky couvnout a držet útvar.

Jeden ze šípů zasáhl Stříbrovláska do krku. Kůň bolestně zaržál a trhl sebou. Melwen úzkostně vykřikla. Začala Stříbrovláska hladit a snažila se ho konejšit vlídnými slovy, přestože se jí hlas třásl a oči měla plné slz. Přitom se citlivými prsty pokoušela šíp vyprostit. Konečně se jí to podařilo a vydechla úlevou; zdálo se, že neporanil tepnu ani neztížil dýchání. Vzala láhev s vodou a pečlivě ránu vymyla. Pak ji ovázala pruhem z vlastního pláště.

Nevnímala ani, že nepřátelé zaútočili s novou silou a rozbili kruh úplně. Náhle kolem ní nastal nepředstavitelný zmatek. V Minas Tirith ji vycvičili alespoň v základech sebeobrany, sáhla tedy po meči, ale zatím ho nemohla použít. Kapitán klesl k zemi, když ji chránil vlastním tělem, a nad Melwen stanul odporný ramenatý skřet s vyceněnými tesáky. Než stačila cokoli udělat, skácel se s nožem v zádech. Ten, kdo mu ránu zasadil, však nůž ihned vytáhl a pečlivě olízl, než ho vrátil do pochvy. Trvalo mu to jen zlomek vteřiny. V příštím okamžiku stejně hbitě uhnul Melwenině ráně, chytil ji, jediným velmi bolestivým stiskem ji přinutil, aby pustila zbraň, přikryl jí dlaní pusu, hodil si ji přes rameno a s kočičí lehkostí odskočil směrem k horám. Proklouzl mezi bojujícími, než si kdo z kterékoli strany stačil uvědomit, co se děje, a ve chvilce už kličkoval mezi balvany svahem vzhůru.

Jediný, kdo ho zpozoroval, byli elfové, avšak ani oni ne dost včas, neboť boj právě zuřil nejhůře. Když ho Tuilindo postřehl, už byl mimo dostřel a celé bitevní pole leželo mezi nimi. Ihned obloukem zamířil za ním; cestou musel srazit dva skřety, kteří se mu připletli do cesty. Timpë a Ruirin mu brzy vyrazili na pomoc, ale většina elfů zůstala, aby pomohli lidem v kritické situaci.

Skřet s Melwen se ztratili z očí kdesi mezi skalami, když jejich pronásledovatelé byli ještě pod svahem. Když se však dostali do těch míst, objevili tam po chvíli usilovného pátrání nenápadný otvor, vedoucí do podzemí. Bez váhání se pustili dovnitř.

 

 

 

kapitola 14.

 

Skřet ubíhal dlouhými měkkými skoky černočernou tmou. Vidět z něho nebylo nic a slyšet také ne. Melwen z něj vnímala jen nárazy jeho ramene do svého žaludku, tvrdý stisk jeho ruky a jeho pach. Byl cítit potem, ale ne starou špínou jako díra u Morannonu, jak si později s jistou vděčností uvědomila. Nyní byla soustředěna jen na horečné přemýšlení, co by bylo nejlepší udělat. Pustí se někdo za nimi? Snad ano, zadoufala, elfové přece tak dobře vidí. V tom případě by se měla pokusit nechat stopy. Nevěděla, zda je chodba vlhká či suchá, ale zaměřila všechno své úsilí na to, aby rozsvítila nějakou hodně malou kapičku vody, kdyby se v okolí nějaká vyskytovala. Konečně spatřila, jak přímo pod její hlavou zamrkalo droboulinké světélko.

Skřet se ihned zarazil a dupl na něj patou. Okamžik váhal, zřejmě uvažoval, zda s tím ve své současné situaci mohla mít něco společného. Pak, aniž pustil její ruce, ji shodil z ramene a ucítila ránu bičem, dosti citelnou. Výkřik potlačila; nechtěla ho podráždit ani potěšit.

"Tohle byl můj měkkej bič," vykládal jí klidně a věcně, když si ji opět hodil na rameno, aby pokračoval v další cestě. "Je to dobrej bič, ale moc ti neuškodí. Pak mám ještě tvrdej, ten bych na tebe bral moc nerad. Ale udělám to, jestli budu mít podezření, že značíš cestu pro moje nepřátele."

Poučila se. Nyní se začala snažit, aby dala vodě pokyn k co nejpomalejšímu rozsvěcení, tak aby se značky objevily, až budou daleko za nimi.

Skřet uháněl neúnavně dál a dál, hodinu za hodinou. Melwen se cítila velmi nepohodlně, ale chvílemi ji vyčerpání přemohlo a na okamžik zdřímla. Mezitím byla většinu času v mrákotné otupělosti, kdy člověk ani pořádně nespí, ani není vzhůru. Přesto se čas od času vzchopila a vynaložila všechny síly na to, aby rozsvítila další značku. Nemohla ovšem ani v nejmenším vědět, zda se jí to daří nebo ne.

Náhle skřet zastavil a znovu ji shodil na zem. Vzpomněla si na jeho předchozí hrozbu a byla by vykřikla hrůzou, ale přiklopil jí ruku na ústa.

"Teď budu potřebovat volný ruce, tak tě trochu svážu," vysvětloval. "Buď zticha a chovej se klidně a nic se ti nestane."

Zručně jí spoutal ruce i nohy, zvedl ji vysoko nad hlavu a zasunul ji nohama napřed kamsi pod strop chodby. Pak se mrštně vyšvihl za ní a začal se plazit po břiše a posunovat ji před sebou.

"Jo jo, holčičko," šeptal jí spokojeně zblízka do obličeje, "že to ale byla fuška, chytit tě znovu! Škoda, že to nevyšlo, když jsme tě načapali tam na severu. Ale jednu výhodu to přece má: jsme tu spolu sami. O tomhle průchodu neví nikdo, jenom já. Už jsme skoro v bezpečí; ale pro jistotu ještě kousek uběhneme."

Ucítila, že se jí nohy převažují do prázdna. Podržel ji za ramena a spustil dolů, až byla opřena o stěnu nějaké nové chodby či místnosti. Skočil za ní a opět ji rozvázal.

"Teď půjdeš kousek po svých," prohlásil. "Pak si uděláme přestávku. Opři se o mě a běž."

Pevně ji chytil kolem pasu a rozběhl se něčím, co zřejmě považoval za velmi volné tempo. Nezbývalo jí než se také rozběhnout a ze všech sil se snažit s ním držet krok, aby ji nevlekl za sebou. Běžet naslepo bylo velmi nepříjemné, ale podlaha tu byla zřejmě dokonale rovná - ani jednou neklopýtla.

Zanedlouho pocítila, že jí začíná docházet dech. "Dost, prosím," vypravila ze sebe.

Zastavil se. "Moc nevydržíš," poznamenal. "Ale to se časem zlepší. Dobrá, dáme si přestávku, jak jsem řek. Teď už si to můžeme dovolit. Pak pocestujem dál, někam, kde nás nenajde vůbec nikdo. Tam se spolu usadíme."

Střelhbitě po čemsi lapl oběma rukama, uvelebil se vedle ní a začal spokojeně chroupat. Melwen usoudila, že ulovil netopýra, což se jí vzápětí potvrdilo, protože jí milostivě hodil křídlo. S odporem se odtáhla. To ovšem znamenalo, že se bude muset obejít bez jídla - všechny její věci zůstaly na bojišti.

Zasmál se. "Jsi fajnová, co? A vůbec se mi nelíbíš: ta tvoje bílá kůže a vlasy jako sláma. Ale stejně je na tobě něco, co mě přitahuje od tý chvíle, kdy jsi po nás nejdřív střílela a pak mě zase ošetřovala. Pročpak jsi to dělala, co? Možná jsem se ti taky zalíbil, viď? Myslím, že si spolu za chvilku budem rozumět."

Zaťala zuby, mlčela a soustředila se na naději, že ji její přátelé snad přece najdou. Nechá další značky. Nebo má riskovat výkřik, aby je upozornila na odbočku?

Podle zvuků usoudila, že odepjal od pasu polní láhev a pije. Při pomyšlení, že by se měla dotknout ústy hrdla láhve, z níž pil on, navíc těsně potom, co jedl syrového netopýra, se jí div neudělalo špatně; ale zřejmě nebude vyhnutí.

"Dej mi pít," požádala ho.

"To bys musela hezky poprosit," opáčil.

"Dej mi pít, prosím," řekla okamžitě. Žádný skřet ji nebude učit slušnému chování.

"Řekl jsem hezky poprosit," poroučel si. "Řekni `prosím, miláčku'!"

Dostala vztek. "Obludo odporná," zasyčela.

Jen se smál. "Tak to ovšem napít nedostaneš," oznámil jí klidně a pověsil láhev na místo. "Ale možná dostaneš pusu, protože jsi opravdu roztomilá, když se tak zlobíš."

Ucítila jeho dech zblízka na tváři a rozpřáhla se k nejtvrdší ráně, jaké byla schopna.

Nebyla na něj dost rychlá. Zachytil její ruku dávno předtím, než ho mohla uhodit, a vzápětí už svíral obě její zápěstí.

"Já to věděl," radoval se, zatímco ji znovu svazoval, "já to hned věděl, že jsi děvče, který má v sobě jiskru. To se mi líbí!"

"Samozřejmě, dlužen ti to nezůstanu," dodal. "Ani to, že jsi mě poranila. Pořádek musí bejt. Jen počkej, až se dostaneme trochu dál, kde nás nikdo neuslyší. Vezmu bič a našlehám ti, že budeš pištět! Ale tu pusu ti stejně dám."

Přitiskl své pysky, zmazané netopýří krví, na její rty.

Teď už nemusela přemýšlet, jestli má křičet nebo ne. Výkřik se jí sám vydral z úst.

Okamžitě ji opět umlčel.

"Ne ne, Slaměnko," vykládal beze zloby, "ještě ne. Taky už se nemůžu dočkat, až budeš pištět, ale musíme to ještě chvilku vydržet."

Utrhl další kus jejího drahocenného pláště a důkladně jí zavázal ústa. Pak si ji znovu hodil na rameno a pokračoval v cestě.

 

 

Tuilindo a jeho přátelé běželi co nejrychleji chodbou a pátravě se rozhlíželi na všechny strany. Minuli už asi dvě odbočky a nemohli si být ani zdaleka jisti, že se pohybují správným směrem. Náhle se Tuilindo zastavil a přiklekl k čemusi na zemi.

"Svítící kapička vody," řekl. "Hle, její znamení. Neztratila kuráž."

S novou nadějí se pustili dál.

Běželi hodinu za hodinou. Kapky nacházeli pravidelně, ale dosti daleko od sebe, takže se občas museli vracet a hledat správný směr. Posléze se octli v místě, z něhož nevěděli kudy kam. Propátrali už několik chodeb, často popraskaných, pobořených či zavalených, ale kapku neobjevili ani v jediné. Nevěděli, kterým směrem byla Melwen vlečena, ani zda ještě mohla nechávat značky. Nakonec se rozhlodli pokračovat přímo vpřed.

Sotva však uběhli několik kroků, dolehl k nim slabý výkřik; zněl mírně zezadu a ze směru, kterým prokazatelně žádná postranní chodba nevedla.

Vraceli se a bedlivě prohlíželi stěnu, spoza které se výkřik ozval.

"Tady," řekl Tuilindo konečně. Nahoře, až těsně pod stropem chodby, spatřil skalní římsu a nad ní něco, co mohlo být stejně dobře hlubší prohlubní jako otvorem, vedoucím do neznáma.

V několika vteřinách byli nahoře.

 

 

Znovu se Melwen bezmocně natřásala jako ubohé zavazadlo na skřetově rameni. Znovu se střídaly chvíle neklidného polospánku, bolestného polovědomí a urputného úsilí rozsvítit značku. Dosud neměla nejmenší ujištění, že se jí to někdy podařilo. Čas od času jí skřet rozvázal nohy a přinutil ji běžet naslepo. V takových úsecích byl samozřejmě se značkami konec.

Konečně, po dalších několika hodinách, opět zastavili. Melwen měla dojem, že jsou v nějaké rozlehlé místnosti či jeskyni. Cosi se tu totiž ozývalo a znělo to docela jinak než v malém uzavřeném prostoru... a to, co se ozývalo, byl... ach ano, byl to zvuk tekoucí vody.

Nebyla ovšem určena pro ni. Skřet ji shodil na zem a loudavě se šel napít. Pak se podle zvuků dokonce myl, velmi důkladně a dlouho. Nevěděla, zda potkala jakousi bílou vránu mezi skřety či zda to dělá jen proto, aby ji dráždil. Každopádně to bylo k zešílení.

Konečně se vrátil k ní a šťouchl do ní špičkou nohy.

"Tak co, Slaměnko," oslovil ji. "Nechceš se taky napít?"

Jediným trhnutím ji postavil na nohy a strkal blíž k nádrži. Pak ji rozvázal ústa.

"No tak!" vyzval ji. "A teď hezky poprosit!"

"Netvore," cedila mezi zuby. "Obludo odporná, hnusná! Jen ať umřu hodně brzo! Aspoň se tě zbavím!"

Dal se do smíchu a smál se srdečně a dlouho. Pak se k jejímu překvapení sklonil a uvolnil jí pouta.

"Ty jsi správná holka, Slaměnečko," chválil ji. "Jen se neboj, postarám se, abys mi vydržela co nejdýl." Postrčil ji k nádrži. "No tak, běž se napít, na co čekáš? Za tohle si to zasloužíš."

Po několika tápavých krocích ucítila pod rukama okraj veliké kamenné mísy. Pít vodu, v níž se myl skřet, se jí příliš nechtělo. Když však natáhla ruku do tmy, podařilo se jí nahmatat místo, odkud voda tryskala. Nabírala ji do dlaní a pila, pila a pila co nejrychleji, pro případ, že by si to zase rozmyslel. Když měla dost, zatoužila se také vykoupat. Potmě se však bála vlézt do nádrže. Málem už požádala o dovolení, aby si mohla rozsvítit, ale pak si vzpomněla na kapičku v tunelu a mlčela. Zároveň si však uvědomila, že bude tím pádem možná muset strávit ještě hezky dlouhou dobu v naprosté tmě. Na vteřinku zatoužila po světle tak silně, že byla ochotná podstoupit či riskovat cokoli; pak se přece jen ovládla.

Odložila alespoň pláštěnku a vyprostila se z drátěné košile, nyní, po té řadě hodin, kdy ji nesměla svléknout a otloukala si o ni žebra s každým skřetovým krokem, opravdu zoufale nepohodlné. Okamžik se potěšila pohledem na Elanořin svetr, pak svlékla i ten a umyla se, jak to potmě dovedla. Skřet si zatím ulovil dalšího netopýra a s chutí obědval.

"Teď už si dáš kousek?" zeptal se přátelsky.

"Ne, díky," odpověděla zdvořile, i když s patrným odporem.

"No, snad tě hlad naučí," usoudil zamyšleně. "Jinak nevím, jak bych tě tu živil. Jsou zlý časy, holčičko, nedá se vybírat. Kdo není dost rychlej, aby chytal netopýry, musí často sušit hubu."

"Dovedu se o sebe postarat sama," odpověděla trochu příkře. "Jenom... bych potřebovala nějakou nádobu nebo něco," dodala pokorněji.

Okamžitě jí strčil do ruky svou polní láhev.

"Jen si posluž!" řekl a v jeho hlase byla patrná zvědavost.

S radostí vzala láhev a velmi pečlivě ji několikrát vymyla. Nabrala vodu, ale pak už to nešlo tak hladce. Vyrobit entí nápoj v kamenné místnosti pod zemí nebylo tak snadné a brzy jí začalo být jasné, že poslepu je to zhola nemožné.

"Bez světla to nedokážu," povzdechla si, napůl zklamaně, napůl prosebně.

Její pokora mu očividně dělala dobře.

"Tak ti posvítíme," souhlasil ochotně. "Proč ne?"

Slyšela, jak pracuje s křesadlem, a za chvilku se v temnotě ukázal malý plamínek. V jeho světle poprvé zahlédla skřetův obličej - jen velmi nezřetelně, čemuž byla opravdu ráda. Podal jí tenkou louč. Teď už byla schopna entí nápoj dokončit - trochu slabý, jak zjistila, když ho pomalu pila, ale o hodně lepší než nic. Naplnila ji nová síla - dokonce i hlava ji přestala bolet.

Skřet ji se zájmem pozoroval.

"Tak ty dovedeš bejt živa jen z vody?" podivoval se. "No to je ovšem výhoda."

"To není voda," ohradila se. "Chceš... chceš ochutnat?"

Ucítila, jak si od ní vzal láhev se zbytkem nápoje - teď už zase byli dávno v úplné tmě.

"Pěkná břečka," prohlásil s odporem. "Ale možná by to opravdu bylo k něčemu dobrý, když by byl hlad a nebylo nic jinýho," poznamenal po chvíli. Zřejmě dokonce i pro skřeta měl v sobě entí nápoj jistou životodárnou sílu. "No, každopádně jsem rád, že něco umíš a že se o mě tak hezky staráš."

Přisedl si k ní a položil jí ruku kolem pasu. Odtáhla se.

Zasmál se a vmžiku ji držel jako v kleštích.

"Já se taky budu o tebe hezky starat," sliboval. "Totiž aspoň většinou. Protože my dva, Slaměnko, máme ještě spolu nevyřízený účty."

Ucítila, že ji kamsi vleče a pak přivazuje čelem k nějakému sloupu. Zděšeně vykřikla.

Tentokrát jí nebránil.

"Správně, Slaměnečko," poznamenal, "už přišel čas pištět."

Tím ji okamžitě umlčel.

 

 

Tuilindo a jeho dva přátelé procházeli nekonečným bludištěm chodeb a síní. Některé byly pobořené či zavalené, ale mnoho zůstalo zachováno v celé své dokonalosti - snad dílo nějaké zapomenuté jižní větve trpaslíků, kteří se tu usadili v dobách míru a později zahynuli či odešli, když se v Mordoru opět usadil Nepřítel či po nějakém větším výbuchu sopky. Po hladkých podlahách se běželo lépe než hrbolatou skřetí chodbou, ale po značkách se pátralo mnohem obtížněji, když sály ústily jeden do druhého všemi směry a cesta mohla vést docela libovolně. Věděli, že mají malou šanci Melwen objevit, a pokud se jim to podaří, čeká je velmi nesnadný úkol, až se budou snažit najít opět cestu ven. Nyní už tomu bylo velmi dlouho, co nenarazili na žádné znamení.

Tu se kdesi daleko opět ozval slabý výkřik. Bez meškání se rozběhli tím směrem.

 

 

Melwen stála u sloupu a skřet se pohodlně uvelebil kousek od ní. Chytil si dalšího netopýra a beze spěchu ho pojídal. Čas od času ji přitom přetáhl bičem, líně a nepříliš bolestivě, jen tak si pohrával s její bezmocností. Dusila se vzteky a uvažovala, má-li křičet nebo ne. Možná by bylo lepší křičet, pro případ, že by tu přece jen někdo po ní pátral, ale prostě zatím nemohla tomuhle skřetovi tu radost udělat. Mimoto jí zalichotilo, když chválil její statečnost, třebaže to by si byla nikdy nepřiznala.

Věděla, že ho mlčením provokuje - přímo cítila, jakou má chuť se do ní pustit pořádně, ale ovládá se, aby nepřišel moc brzy o svou zábavu. Dřív nebo později se však stejně dočká. Přemýšlela, zda to bude jen tak zlé jako v Minas Tirith nebo mnohem horší.

Teď dojedl a vstal. Zaťala zuby. Rány začaly dopadat jedna za druhou, i když ani teď ještě ne příliš silně. Melwen mlčela.

Náhle přestal a znovu se rozesmál. Pak ji přátelsky poplácal po zádech.

"Nedá se nic dělat, Slaměnečko, musíme to nechat na jindy," řekl jí. "Příliš mě okouzluješ. Vezmu si tě hned teď."

Už se ovládnout nedokázala. Vykřikla hrůzou.

Začal ji odvazovat.

"Jen křič, Slaměnečko, jen hezky křič," povzbuzoval ji. "Já věděl, že na to dojde."

Teď už jí to bylo jedno. Musela křičet, dokud ze sebe nevykřičí všechno napětí, úzkost i bolest.

 

 

Byl to čich, co ho varovalo. I ve chvílích zábavy zůstával ze zvyku vždycky ve střehu, jenže sluch mu tentokrát nebyl nic platný. Čichem však okamžitě poznal, že se ve vzduchu něco změnilo; zvedl hlavu a pohlédl smrti vstříc.

Na prahu stáli tři elfové, tváře jako z kamene a v očích třpyt chladný jak tasená ocel. Ještě pár kroků, jen zlomek vteřiny, a budou na dostřel.

V tom zlomku vteřiny zhodnotil svou situaci. Věděl, že se jim rychlostí vyrovná. Jednoho z nich by mohl dostat stejně dobře jako on jeho. Zbývají však dva na to, aby ho vzápětí usmrtili.

"Vyvedu vás ven," vyslovil rychle a zřetelně.

Nyní hodnotili situaci zase oni, stejně bleskově jako on. Věděli, že mají jistou naději se odsud dostat i bez něj, ale bude to pravděpodobně znamenat dlouhé bloudění a oni tři nejsou pro Melwen v těchto místech ani zdaleka jistou ochranou, nehledě ani na obtíže, kterým by zřejmě byla vystavena. Mimoto je sporné, jestli je vůbec rozumné pokoušet se vrátit stejnou cestou; jiný východ by za stávajících okolností mohl být mnohem bezpečnější. Ovšem, není žádný důvod věřit, že je skřet nezavede do pasti. Zdá se však, že po setkání s příslušníky svého plemene nebude příliš toužit, neboť je podle všeho zradil a navíc nemá zájem se o Melwen s někým dělit.

"Dobrá," odpověděl Tuilindo. "Daruji ti život, vyvedeš-li nás bezpečně ven. Pokusíš-li se o zradu, zahyneš jako první."

 

 

 

 

kapitola 15.

 

"Ruce za hlavu a ustup třicet kroků," rozkázal Tuilindo. Skřet okamžitě poslechl. Elfové se mezitím o hodný kus přiblížili; teď už i Melwen viděla, jak jim oči žhnou hněvem. V té naprosté tmě by to působilo dost strašidelně, kdyby neslyšela jejich hlasy. Pak jedny ty oči nehlučně připluly až k ní a ona rozeznala Tuilindovu postavu a tvář, zářící slaboulinkým světlem - spíše jen tušené v temnotě. Ucítila, jak ji jemně vzal do náruče. Měla sto chutí se rozplakat úlevou, ale její nepřítel stál kousek od ní a nechtěla se před ním shodit. Navzdory všemu úsilí se však začala aspoň třást, až se jí rozdrkotaly zuby. Měla na sebe zlost, ale nemohla tomu zabránit.

"Musíme je rozdělit," prohlásil Tuilindo.

"V pořádku," odpověděl mu Timpë ze tmy kousek vlevo. "Vezmeme ho vedle a dáme na něj pozor. Ty se postarej o ni."

Za okamžik zaslechla, jak skřet dlouze, temně zavrčel. Timpë a Ruirin ho spoutali a to se mu ani trochu nelíbilo; věděl však, že nemá na vybranou. Pak nastalo ticho.

"Už jsou pryč," řekl Tuilindo po chvíli. Třásla se tak, že mu nedokázala odpovědět.

Posadil se s ní k nádrži a stále ji pevně objímal.

"Mluv," vyzval ji něžně. "Musíš to ze sebe dostat. Bil tě?"

"M-moc ne," vypravila ze sebe.

"Jsi zraněná?"

Zavrtěla hlavou.

"Jen trochu odřená a celá potlučená... a zbitá víc než dost," dokončil místo ní tak teple a přirozeně, že ji opustily poslední zbytky statečnosti. Upřímně přikývla.

Na vteřinku se odmlčel.

"Ponížil tě?" zeptal se potom stále tak mile, ale přece jen se znatelnou námahou.

"Nne... ale... ale kdybyste byli nepřišli..."

Konečně se rozplakala.

Dlouho ji objímal a neříkal nic, ale těšil ji svou přítomností. Když se trochu uklidnila, namočil si prsty do vody v nádrži a začal jí omývat čelo a tváře. Pak jí dal napít z dlaní jako malému dítěti.

"Jsme na docela hezkém místě. Nechceš si rozsvítit a trochu si ho prohlédnout?" vybídl ji nečekaně.

Ještě před hodinou zoufale toužila po světle. Teď jí najednou připadalo, že nemá sílu už vůbec na nic. Ale Tuilindo od ní očividně očekával, že rozsvítí celou nádrž.

"Ty myslíš, že to dokážu?" namítla.

"Aspoň to zkus. Stojí to za to, opravdu."

Mluvil, jako by jí chtěl ukázat nějakou zajímavost na příjemné procházce přírodou. Najednou jí začalo připadat, že tu jsou opravdu na výletě jako kdysi kolem Minas Tirith a všechny její zážitky se skřetem byly jen ošklivý sen. Rozsvítila nádrž bez potíží.

Ukázalo se, že Tuilindo mluvil velmi zdrženlivě. Jak se zlaté světlo začalo šířit sálem, zamrkaly mu v odpověď tisíce drobných světélek. V příští chvíli se ustálilo a Melwen v úžasu hleděla kolem sebe.

Co jí před nedávnou dobou bylo temným sklepením, v němž se cítila uvězněna možná nadosmrti, se změnilo v snovou, pohádkovou síň. Po stěnách se střídaly mnohabarevné vrstvy kamene, zvlněné do nejroztodivnějších tvarů, takže se pod jejíma očima změnily v sled fantastických obrazů, střídajících se podle toho, z jakého úhlu na ně pohlédla. Tu a tam se do výše zvedala silnější jednobarevná žíla, plná drahocenných krystalů, vybroušených na místě, kam je zasadily žhavé prsty sopky, právě jen tolik, aby vynikla jejich přirozená krása. Sloup, u něhož před tak krátkou dobou byla uvázána, byl z kamene zeleného jako borové jehličí, protkaného temně rudými drahokamy. Ze dna kašny na ni hleděly veliké průzračné krystaly, přesně to, co světlo a voda potřebovaly, aby ukázaly všechnu svou skrytou nádheru.

"Hle, zámek jako pro princeznu," řekl jí Tuilindo s úsměvem, když se trochu vzpamatovala. "Dnes patří jen tobě. V této nádrži se budeš koupat a pod tímto stropem odpočívat, dokud se spolu nevydáme na prohlídku dalších krás tohoto podivuhodného podzemního města. Půjdu teď střežit druhý vchod, abyses cítila v úplném bezpečí, než se vykoupeš." Položil na okraj nádrže malou krabičku. "Tohle použij na odřenou nebo podrážděnou kůži."

Poddala se jeho hře a vystoupila ze dna bídy na vrchol přepychu. Dopřála si lázeň, jaké možná žádný z lidí před ní ani po ní neokusil. Její zážitek by nijak nepokazilo, ani kdyby byla voda ledová, jak čekala - na takovou byla z lesa zvyklá. Zjistila však, že shora sice do nádrže přitéká chladný, čerstvý pramen, avšak zdola zřejmě pramen teplý, takže výsledek se vyrovnal sluncem prohřáté lesní tůni. S potěšením se ponořila a nechala se omývat proudy světla, dokud všechny temné zážitky neodnesla podzemní řeka. Pak se očistila od stop skřetova biče mastí z Lórien a vyprala si šaty. Nebylo to nic těžkého; a stačilo je důkladně vyždímat a vytřepat, aby byly zase suché. Znovu si je natáhla a zavolala Tuilinda zpátky.

"Díky, tisíckrát díky za všecko! Ty jsi přesně věděl, čím mi pomůžeš! A díky za to, že jste už zase pro mě tolik riskovali a pustili se za mnou až sem."

"Byla to pro mě radost, sestřičko," odpověděl s opravdovým štěstím v hlase.

Jíst zatím ani nepotřebovala, ale přesto jí povzbuzoval, aby si vzala alespoň trochu toho nejlepšího z jeho zásob. Pak jí ustlal co nejměkčeji pomocí své přikrývky a obou plášťů, posadil se k ní a její hlavu si položil na kolena.

"Tak, a teď budeš spát," řekl jí.

"Mám zhasnout?" zeptala se.

"Nemusíš. Myslím, že je pro nás světlo na tomto místě spíš výhodou. Cokoli, co by na nás tady mohlo zaútočit, bude vidět potmě; ale ty se ve světle lépe ubráníš. Někdy bývá ochranou už jen světlo samotné."

Rozbil jí pohádku, kterou pro ni sám vytvořil. Všiml si, jak se zachvěla.

"Ach ano, princezničko," řekl smutně, "jen málokdy kolem sebe na své cestě budeš mít pevnou hradbu. A co jsme my tři? Jen zrnka prachu na tváři země, která prudší vítr odvane. A přece jsi ve větším bezpečí, než ti připadá, neboť tě neviditelně chrání tvé poslání."

Položil jí prsty do vlasů a ona se poddala pokoji, který ji zvlona zaléval. Teprve teď se rozpovídala a vylíčila mu popořádku všechny svoje zážitky.

"Tak vidíš," dodala ještě smutně, "všechno se to stalo zase jen proto, že jsem se snažila dostat nezákonně do Mordoru, jako blázen. To mě ta jediná chyba bude pronásledovat celý život?"

"Ano," odpověděl s určitostí, a přece s porozuměním; a nedal na sobě znát bolest, kterou mu způsobila. "Každý tvůj čin, dobrý i zlý, je jako kámen, hozený do vody, od něhož se šíří kruhy stále dál. Lidé si to často neradi připouštějí, a to jsou smrtelní. Co kdyby byli připoutáni k zemi, dokud země trvá, tak jako my? Ale netrap se příliš. Což nebyla v tvém jednání vedle ukvapenosti i láska a touha pomoci? I to se ti jednou vrátí. A i kdyby toho nebylo, voda má v sobě cosi očistného a tišivého; sama jednou kruhy utlumí. Hle, jen dvakrát jsi vykřikla za dobu svého utrpení, a vždycky v pravou chvíli, abychom mohli pokračovat v cestě za tebou. A nalezli jsme tě živou a zdravou, dobrá, to tě chránilo tvé poslání. Ale nalezli jsme tě i nedotčenou a to už je..." na vteřinku se odmlčel, jak hledal vhodné slovo, "...dar?"

Jeho slova pro ni postavila všechno do docela jiného světla. Připadala si teď hrozně nevděčná, až se zastyděla. Náhle jí však prolétla hlavou nová myšlenka. Otevřela oči dokořán.

"Ty... ty myslíš, že by to opravdu mohl být dar?"

Jeho prsty v jejích vlasech se zachvěly.

"Ano," odpověděl po krátkém mlčení. "Ano, mohl by to být opravdu dar."

 

 

 

kapitola 16.

 

Melwen usnula někdy kolem páté hodiny odpoledne a spala klidně až do časného rána. Jenže zde se světlo s denní dobou neměnilo. Nádrž, kterou vysvobodila z temného příkrovu, stále stejně zlatě zářila a odhalovala jejím očím všechnu nádheru kolem. Ještě si s Tuilindem dopřáli ten luxus na tom místě posnídat, než se vydali za svými přáteli a jejich zajatcem.

Nevedlo se mu nijak zle. Timpë a Ruirin mu dokonce zase rozvázali ruce, aby si mohl chytit něco k jídlu. Elfové dovedou ve spravedlivém hněvu zabít, ale jakákoli krutost, byť viníkem stokrát zasloužená, se jim ze srdce protiví.

"Tak už ses konečně vyspala, Slaměnko?" pozdravil ji přátelsky svým drsným hlasem. Vzápětí mu oči padly na rozsvícenou láhev v její ruce a řekl si spíš jen pro sebe: "Tak přece, holčičko, tak přece!" Víc si nedovolil, ale věděla přesně, na co myslí, a byla opravdu ráda, že už není v jeho moci.

Nyní si ho konečně mohla doopravdy prohlédnout. Nebylo o co stát. Osobně se považoval nejenom za mimořádně chytrého, zdatného a bystrého, ale také za vyjímečně pohledného a snad mezi skřety skutečně byl. Alespoň oči v té ohyzdné, černé tváři s ploským nosem a vyčnívajícími tesáky měl živé a inteligentní, i když poněkud pichlavé. Na sobě měl dokonale padnoucí oblečení z jemné kůže, pečlivě upravené, a široký pás s množstvím kapsiček a úchytek, na kterém nosil svoje "nářadí"; mimo běžných věcí, jako byl toulec se šípy, láhev na vodu či nůž tam měl oba své biče, křesadlo s loučemi a řadu dalších nástrojů, jejichž účel si netroufla odhadnout. Postavy byl spíš menší a štíhlejší, až se podivila, kde se v něm bere síla, kterou na vlastní kůži poznala.

Tvrdil, že zná podzemní palác dobře a že ví nejméně o čtyřech použitelných východech. Jeden byl ten, kterým přišli, dva další vedly do Haradu, což pro ně v té době nepřicházelo v úvahu. Rozhodli se tedy pro čtvrtý východ, který měl ústit v horách nedaleko pramenů řeky Harnen, avšak na mordorské straně.

Brzy už byli na cestě. Procházeli jednou síní za druhou a z toho, co z nich Melwen ve světle své láhve stačila zahlédnout, se jí až točila hlava. Neměla však možnost krásy kolem sebe příliš obdivovat, neboť šli co nejrychleji a i když na ni její přátelé všemožně brali ohled, sama se snažila, co mohla, aby je nezdržovala. Všimla si také, jak se skřet po ní netrpělivě ohlíží, a mimoděk přepínala své síly. Když konečně kolem poledne krátce zastavili, už téměř nemohla dál.

"Hele, šéfe, tohle nemá cenu," oslovil skřet Tuilinda. "Hrozně se táhneme."

"Už teď jsme ji vyčerpali až dost," odpověděl krátce Tuilindo.

"No jo, ale já mám dojem, že bysme sebou měli mrsknout," opáčil skřet. "Něco se mi tu dneska nezdá. Mohlo by to tu bouchnout."

Elfové ztichli a zpozorněli.

"Máš pravdu," pravil Tuilindo po chvíli velmi vážně a vstal. "Půjdeme dál."

"Jestli chceš, šéfe, klidně ji zase ponesu," nabídl se skřet opovážlivě. "Mě to nic neudělá. Ale asi chtít nebudeš, všim jsem si, že si na ni sám brousíš zuby."

"Ta dívka je mou sestrou," odpověděl Tuilindo s hlubokým klidem. "Jiný nárok si na ni nedělám. Máš naprostou svobodu se o ni ucházet, pokud to ovšem sama bude chtít. Vyslov se, sestřičko, přeješ si cestovat v náručí tohoto skřeta?"

"Ne!" zvolala Melwen v opravdové hrůze. "Běžte, jak nejrychleji umíte, budu držet krok. Stejně jste se tak zdrželi jen kvůli mně!"

Ale elfové se smáli a ujistili ji, že na skřetových službách nejsou závislí. A skutečně, od té doby, když už nemohla, ji vždycky střídavě nesli v náručí a nezdálo se, že by jim byla příliš velkým břemenem.

Chvění země zesílilo. Teď už je vnímala i Melwen v těch několikavteřinových zastávkách, které dělali. Zepředu bylo občas slyšet rachot, dunění a zvláštní, bublavé zvuky. Pak ucítili žár, který stále sílil. Skřet se zastavil.

"Dost," řekl. "Musíme to vzít zpátky."

Věděli, že má pravdu.

Rozběhli se zpět, ale tím se ani zdaleka neoctli mimo nebezpečí. Dunění a otřesy, místo aby slábly, znatelně sílily. Ve stěnách i podlaze se objevily praskliny a ze stropů se začaly uvolňovat kusy kamene. Hora se dala do pohybu.

Postupovali mnohem rychleji. Melwen už téměř vůbec nesměla běžet po svých, i když ji to velmi hnětlo. Elfové byli přece jen rychlejší, i když ji nesli.

Brzy jim bylo pořádně horko. Puklinami v podlaze bylo občas vidět ve veliké hloubce rubínovou záři. Jedna puklina, dobré tři metry široká, se otevřela přímo před nohama Tuilindovi, který zrovna běžel poslední s Melwen v náručí. V hlubinách žhnula láva, až oči bolely, a vzhůru stoupal nesnesitelný žár. Tuilindo zabalil Melwen celou do pláště z Lórien a lehce přeskočil, ale na druhé straně hodil dívku Timpëmu a klesl k zemi. Ruirin se skřetem ho kus cesty nesli a ještě několik hodin poté ho musel jeden z jeho přátel podpírat, zatímco druhý se postaral o Melwen. Skřetovy napůl posměšné nabídky pomoci nebrali na vědomí.

Původně měli teď v úmyslu zamířit k východu, kterým se dostali dovnitř, ale nebylo možné držet směr. Celá severní část masívu byla zemětřesením postižena nejhůře a kdyby chtěli postupovat nejkratší cestou k severozápadnímu východu, vystavovali by se největšímu nebezpečí, že budou někde zasypáni. Mnohokrát museli změnit směr, protože sál, kterým měli proběhnout, se zhroutil či zmizel v hromadách suti. Nakonec se octli opět v sále s kašnou, který byl o hodný kus jižněji než jejich cíl.

Na pár okamžiků se zdrželi, aby se napili a doplnili láhve s vodou, neboť jinak by už asi nedokázali doběhnout daleko. Tuilinda hodili do nádrže celého, což ho do značné míry postavilo na nohy. Vzápětí však už zase běželi dál. Když byli u dveří na opačné straně rozlehlé síně, proplazil se protějšími dveřmi dovnitř žhavý růžový jazyk a začal se rozlévat po podlaze. Hora, snad žárlivá na svá tajemství, se rozhodla své umělecké dílo přepracovat.

Jak se vzdalovali k jihu, otřesy slábly. I zde bylo mnoho místností poškozeno a podlaha rozpukaná, ale neměli už žhavou lávu přímo pod nohama. Asi po hodině opět na chvíli zastavili. Elfy už držela na nohou jenom síla vůle a dokonce i skřet začínal jevit známky únavy. Posadili se zády ke stěně, odpočívali a něco pojedli; bylo to jejich první jídlo od poledne a nyní už venku míjela půlnoc. Skřet si nedovolil žádné nepředloženosti; dobře věděl, že ho přinejmenším jeden z elfů i ve chvílích odpočinku bedlivě sleduje.

Zanedlouho už zase běželi dál. Po dalších několika hodinách k nim zezadu dolehla ohlušující rána a vzápětí hromový rachot. Podlaha se jim pod nohama pohnula, že dokonce i elfové jen stěží udrželi rovnováhu. Do většího nebezpečí se už nedostali; bylo však jasné, že cesta zpátky je definitivně uzavřena.

Postupovali dál celou noc. Posledním výbuchem hora zřejmě vyplýtvala většinu sil a nyní už otřesy spíše doznívaly a směrem k jižnímu svahu byly cítit jen velmi slabě. Melwen svým společníkům v náručí znovu a znovu tvrdě usínala; byl to mnohem příjemnější odpočinek než na skřetově rameni.

K ránu se dostali na jižní konec paláce. Skřet je provedl několika polorozbořenými místnostmi a posléze jim ukázal nízkou trhlinu ve zdi, kterou se s bídou dalo plazit po břiše. Elfové se po sobě podívali.

"Budeš to muset strpět ještě jednou," řekl Timpë skřetovi téměř laskavě. Pak ho bez ohledu na jeho vrčení znovu důkladně svázali.

Asi půl hodiny namáhavě lezli vpřed těsnou škvírou; skřeta postrkovali mezi sebou. Pak Timpë, který byl vepředu, ucítil na tváři čerstvý venkovní vzduch. Za chvíli už ho s rozkoší dýchali všichni.

Stáli ještě dost vysoko mezi skalami na jižním svahu hor. Právě se rozednívalo. Malý kousek cesty pod nimi začínal hustý porost, který strmě klesal do údolí. Na dosah ruky padal ze skály vodopád: řeka Harnen. Daleko vpravo bylo v lese vidět předěl, kudy vedla haradská silnice, hlavní cesta na jih. Vzduch voněl horským ránem a ptáci už zpívali naplno. Věděli, že jsou ve svízelném postavení, přesto však citelně pookřáli. Elfové se rázem cítili o polovinu svěžejší než před chvíli.

Tuilindo se sklonil a rozvázal skřetovi pouta.

"Dostál jsi slovu," řekl mu. "Jsi volný a nikdo z nás se tě nedotkne. Pokud se však někdy setkáme znovu, budeme s tebou jednat, jako bychom tě viděli poprvé."

Skřet se nevzrušeně posadil a masíroval si kotníky.

"To hned tak nebude," prohlásil. "Já nikam nepospíchám."

Taková řeč je poněkud zaskočila.

"Ale ale, copak?" ohlédl se po nich. "Snad se nedivíte? Já jdu se Slaměnkou, to je přece jasný. Jestli nás někdo chcete doprovázet, prosím."

Elfové si okamžitě uvědomili, že jeho slova jsou sice troufalá, ale nepříliš moudrá; snad ho zamilovanost zaslepila. Pokud tolik touží po Melwen, bude pro ně mnohem lepší, když ho budou mít na očích. Neodpověděli mu tedy a nechali mu svobodu jít s nimi, kam se mu zlíbí.

Otázka ovšem byla, kam vůbec půjdou. Průchod zpět pod horami byl nyní nemožný. Přes hory však také; ty byly teď, v době války, přísně střeženy. Kdyby je hardaští zahlédli, nenechali by je projít živé. Elfům by se snad mohlo podařit překročit na nějakém těžko přístupném místě, kam se lidé nedostanou, ale byl to riskantní podnik a nechtěli vystavovat Melwen přílišnému nebezpečí. Považovali za moudřejší skrývat se v opuštěných končinách Haradu jako psanci a čekat, dokud válka neskončí. Po krátké debatě, vedené pro jistotu jazykem elfů, se tedy pustili do lesa. Všichni dovedli naštěstí procházet podrostem zcela beze stop.

Brzy se ukázalo, že teď, když už neutíkají o život, je skřet mnohem méně příjemným společníkem než dřív. Sluníčko mu pod hustou klenbou větví vůbec nevadilo a měl z nich dosud nejvíc energie. Nedělal vlastně potíže záměrně; pouze se vytrvale dvořil Melwen a činil tak po skřetím způsobu. Opovážlivé řeči byly to nejmenší; mimo to ji téměř ustavičně škádlil. Ve zbývajícím čase se drze dožadoval její péče a pozornosti. Když konala pro své přátele nějakou drobnou službu, zamíchal se mezi ně, jako by se to rozumělo samo sebou.

Elfové byli neustále ve střehu a nesčíslněkrát mu jeho žertíky nenápadně a účinně zarazili, ale přesto to neúnavně zkoušel znovu a znovu, dokud neuspěl. Zdálo se, že se tou hrou docela dobře baví, tím víc, že ostatní ji nesli s nelibostí. Elfové byli přece jen značně unaveni a když se teď octli v přírodě, rádi by byli aspoň jeden po druhém nechali svou mysl odpočívat; to neustálé napětí je dráždilo. Pokud šlo o Melwen, dokázala své trápení snášet důstojně, protože od malička vyrůstala v lese, ale nic příjemného to pro ni nebylo. Když ji jenom házel brouky za krk, ještě to ušlo; horší bylo, když ji shodil do trní nebo jí zahnal vosu do vlasů. K večeru už toho začínala mít opravdu dost a když uléhala, obrátila k Tuilindovi oči s němou, avšak úpěnlivou prosbou, aby ji aspoň v noci ochránil. To se mu také podařilo; ráno však všechno začalo nanovo. Situace se rychle stávala neúnosnou.

"Nepříteli," oslovil Tuilindo skřeta někdy v půli dopoledne, "moje trpělivost je u konce."

Mluvil klidně, ale skočil po něm rychlostí myšlenky. Skřet zareagoval stejně rychle a uhnul, ale v téže chvíli se připojili Tuilindovi přátelé a než si Melwen vůbec stačila uvědomit, co se děje, pevně ho drželi. Vrčel a chňapal po nich jako pes, ale nebylo mu to nic platné.

"Správně jsi usoudil," pokračoval Tuilindo zase tak mírně, "že nezruším své slovo a nesáhnu na tvůj život, ani abych se zbavil tvé mimořádně obtížné společnosti. Pokud však chceš i nadále cestovat s námi, považuji za nutné dát ti poučení, jak se máš chovat k dámě ze svobodného rodu."

Nechal si ho položit na zem, vzal mu bič, užitý kdysi na Melwen, a uštědřil mu důkladný výprask, ač nijak ukrutný a míněný opravdu nejvíce ze všeho jako okolnostmi vynucená lekce slušného chování. Co do míry byl stěží něčím víc než spravedlivou odplatou za stará i nová příkoří, učiněná Melwen, a skřetovi nijak neuškodil; jeho ješitnost však utrpěla těžkou ránu. Po celou dobu vrčel a prskal jako zběsilý a jakmile ho pustili, vymrštil se jako pružina, v letu shrábl své věci a zmizel v lese. Ani na vteřinku nedoufali, že ho viděli naposled.

"Přidali jsme ke svým nebezpečím další," poznamenal Tuilindo odevzdaně. "Ale jednu výhodu to přece má: až ho uvidíme příště, nebudeme už vázáni žádným slibem."

 

 

 

 

 

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )