VII.

Nepřítel a přítel

Nyní neměla jejich cesta vlastně žádný cíl. Zpátky na sever nemohli, i cesta k jihu, východu či západu by je však poměrně brzy vyvedla do obydlených končin či do otevřené krajiny. Přesto věděli, že si nemohou dovolit zůstat na jednom místě. Postupovali tedy lesem dál a několikrát změnili směr.

Les byl plný zvěře. Lovit nepotřebovali a často se jim stávalo, že pobývali se zvířaty na jednom místě, aniž by se navzájem rušili. Jeleni a srnci je bezstarostně míjeli cestou k napajedlu a s jedním mládětem divokého králíka se Melwen dokonce spřátelila tak, že se od ní nechtěl hnout. Nosívala ho pak na rameni nebo za košilí, žral jí z ruky a v noci ji příjemně hřál.

Změnili směr a postupovali lesem další tři dny bez vyrušení; pak se setkání téměř přesně opakovalo. Melwen to považovala za náhodu; postřehla však, že její přátelé si začínají dělat starosti. Když ustoupili do bezpečné vzdálenosti, vyhledali dostatečně vysoký strom a ukryli se v jeho koruně. Timpë pak pokračoval až nahoru do nejvyšších větví, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Vrátil se až po několika hodinách a byl velmi vážný.

"Někdo jim dal vědět," zkonstatoval Ruirin.

"Bude mít na svědomí mnoho jejich životů, pokud se nám nepodaří projít," povzdechl si Tuilindo.

"Pokud jsou to spojenci skřetů, není proč je šetřit."

"Ještě to nevíme jistě."

"Snad ne, ale téměř."

"Jakou máme naději vyklouznout z kruhu?"

"Malou, jsou už dost blízko u sebe a budou blíž, než se k nim dostaneme. Ale ještě by se to mohlo podařit."

"I kdyby se to podařilo, udělají prostě nový kruh."

"Pojďme tedy uniknout co nejjižněji, abychom měli pak větší prostor."

"To budou čekat - a my se dostaneme příliš blízko k okraji lesa."

"Usmrtit je jednoho po druhém, dokud je čas."

"Na to je vždycky času dost."

Přes zdánlivě protichůdná slova Melwen cítila, že to všichni prožívají podobně. Chvíli bylo ticho, během něhož všichni tři zvažovali, co bylo řečeno, a dospěli ke stejnému rozhodnutí. Mlčky pohlédli jeden na druhého, sestoupili ze stromu a pustili se jižním směrem.

Teď zpomalili. Tuilindovy prsty Melwen pověděly, že se ocitají v necitlivějším místě. Za několik okamžiků se dostanou na spojnici mezi dvěma pronásledovateli. Našlapovala ještě opatrněji než dřív a neodvažovala se téměř ani dýchat.

Skřetí šíp.

Melwen postřehla pohled, jaký si Tuilindo a Timpë vyměnili, a poznala, že jde do tuhého. Až do této chvíle s snažili jednat s lidmi milosrdně; teď byli zahnáni do kouta, vázáni odpovědností za její bezpečí a navíc měli potvrzeno, že stojí proti spojencům svých dávných nepřátel. V očích jim znovu zahořelo chladné, smrtící světlo.

Po nějaké době ztratila pojem o čase. Běžela a zastavovala se na povel jako stroj, ochromená hrůzou, a jen si přála, aby to skončilo.

Náhle sebou Tuilindo trhl a zamířil tam, kde celou dobu tušila Timpëho. Po několika krocích ho spatřila; ležel na zemi, ale žil.

Zatočil se s ní celý svět a zatmělo se jí před očima. Musela se opřít zády o kmen, aby neupadla. Zoufale toužila dát se do pláče, ale nedokázala to. Dva krásní elfové, její drazí přátelé, jeden mrtev a druhý těžce raněný... a tolik zabitých lidí... a co je u kořene toho všeho? Skřetí zloba? Anebo zase její nerozum?

Tuilindo zřejmě nějak vycítil, co se v ní odehrává, protože náhle vzhlédl od rány, kterou ošetřoval, a podíval se na ni.

"Musíme to strpět, sestřičko," řekl sevřenými zuby.

"Dojdu ti pro vodu," nabídla se a aniž čekala na odpověď, sešplhala opět dolů a pustila se směrem, kterým oba slyšeli potok.

"Nechoď," řekl Tuilindo tiše, ale zřetelně hned vzápětí, ale Melwen, otupělá zármutkem, to vůbec nevnímala. Věděl, že se musí pustit za ní, ale jeho přítel byl vážně raněný; pokud mu neposkytne aspoň nejnutnější ošetření, není naděje, že přežije. Dokončil tedy práci co nejrychleji, zajistil raněného, aby nespadl, přikryl ho od hlavy až k patě pláštěm z Lórien a rozběhl se k potoku.

Sotva se Melwen sklonila k potoku, ucítila už povědomý stisk drsné skřetí dlaně na ústech a v příštím okamžiku přistála žaludkem na tvrdém rameni. Starý známý!

Teď pádil dlouhými pružnými skoky lesem. Nevydal ani hlásku, ale dovedla si představit, co jí říká v duchu: "Tak, Slaměnečko! Konečně jsme se těch otravů zbavili! Teď ti ukážu, jak se chová správnej skřet k dámě ze svobodnýho rodu. Jen počkej!"

Křičet nemohla, ale srdcem volala zoufale o pomoc ke všem stromům, které míjeli. Nemohly jí pomoci, nebyly dost probuzené, ale vnímaly její volání - cítila napětí, které se šířilo lesem.

Tuilindo to napětí cítil také. Šel najisto.

Čekala, že hned vyskočí na nohy, ale kupodivu to neudělal, jen si ji jedním trhnutím posunul tak, aby ho kryla svým tělem. Držel ji v pase a kolem ramen tak pevně, že se nemohla ani hnout, ale hlavu měla volnou a zkusila ji stočit ke straně, aby viděla, co se děje.

V tu chvíli přiklekl Tuilindo vedle nich. Luk použít nemohl, ale už měl v ruce nůž a skřetův krk byl částečně volný. Než si stačila uvědomit, co dělá, strčila mu hlavu do rány. Zarazil se v posledním okamžiku.

"Pozor, sestřičko!" napomínal ji polekaně.

"Není zvykem živit zrádce, i kdyby to nebyl skřet," řekl chladně, jen s náznakem obvyklé vlídnosti. Chápala, že je nešťastný, rozhořčený, že skřet překročil všechnu míru, po kterou ještě snad mohla být naděje na milost. Sama vůči němu cítila jen směs hrůzy a hněvu.

Jenže Melwen už měla vraždění dost.

"Nezabíjej, když nemusíš!" prosila znovu. "Potrestej ho, jak chceš, zbav ho té příšerné šikovnosti, udělej cokoli, ale nezabíjej. Když zabiješ, už se to nikdy nedá vzít zpátky!"

Už měl ruku na jejích vlasech, aby jí jemně, ale pevně odsunul hlavu stranou, ale teď na okamžik zaváhal. Všechno v něm se vášnivě vzpíralo jejím slovům, ale nemohl jim nerozumět.

Postřehla to a naléhala dál.

"Nikdy nevíš, co všechno se ještě mohlo stát, kdybys nezabil! A co když je skutečně pravda to, co mi kdysi vyprávěl Stromovous - že skřeti vznikli tak..."

"Mlč!" zarazil ji spíš prosebně než přísně. "Žádný skřet není mého rodu, i kdyby byl jejich původ jakýkoli! A kdybys měla pravdu, je to jen o důvod víc, proč ho usmrtit!"

"Ale... ale..." koktala Melwen, "vždyť to už jsou tisíce let... a několikrát je skoro vyhubili... to přece on sám nemůže pamatovat!"

"Mluv!" vyzval ho tvrdě. "Vzpomínáš si na chvíli, kdy jsi zradil poprvé?"

Skřet vykřikl.

"Byl to strašlivý nepřítel," pronesl konečně a znělo to, jako by mluvil odněkud z hlubin času. "Mistr ukrutnosti. Vynalezl mnoho způsobů, jak nás podrobit děsivému, nepředstavitelnému utrpení a přitom neustále oddalovat zničení těla, které jedině mohlo z jeho rukou vysvobodit. Zrada za takových okolností se nedá omluvit... ale dá se pochopit! A my se jim nikdy nepokusili pomoci... my je zabíjeli bez milosti, kdekoli jsme na ně narazili!"

"Tisíciletí vraždění a nenávisti!" pokračoval Tuilindo a v jeho hlase zaznělo vedle hořkosti i nesmírné znechucení. "A přitom jsme dokázali pěstovat lásku, krásu a moudrost, zahleděni do své vlastní dokonalosti!"

"Tuilindo, netrap se tak strašně," domlouvala mu Melwen celá nešťastná a položila mu ruku na paži, jako by ho chtěla probudit ze zlého snu. "Třeba... třeba i to voda jednou utlumí. Třeba ještě není konec. V srdci Jediného je láska, já to vím!"

"Tohle neutlumí nikdo," řekl mrtvě.

"Tuilindo!" Teď už s ním zatřásla doopravdy. "Jak můžeš tak úžasně zpívat o jeho slávě a potom říkat takové věci! Pojď," prosila snažně, "budeme k němu volat hned teď, třeba napraví, co Nepřítel zničil, před našima očima!"

Teprve teď na ni doopravdy pohlédl a obličejem mu přelétl náznak úsměvu.

"Díky, Slaměnečko," řekl, "Tys měla vždycky slabost pro chudáka skřeta, viď?"

Možná to bylo míněno upřímně, ale nepříjemný skřetí hlas a dobře známý ironický tón udělaly své. Tuilindo byl vmžiku zase ve střehu. Pokud teď udělá chybu, pokud padne do nějaké léčky tohoto proradného a prohnaného stvoření, riskuje nejen vlastní život, ale i život Melwenin a její poslání... o tom, čím by musela projít, než by zemřela, ani nemluvě.

"Tuilindo... aspoň to zkus," špitla Melwen zkroušeně.

Ano, věděl, že teď už to zkusit musí.

Také skřet zřejmě usoudil, že se situace začala vyvíjet v jeho neprospěch.

"Poslechni ji, šéfe," řekl hlasem stejně nepřirozeně klidným a zřetelným jako už jednou, když mu šlo o život. "Zabij mě až potom."

"A co se mnou uděláš, šéfe?" tázal se skřet s mírně pobaveným úšklebkem. "Zabiješ mě taky?"

"Možná nejenom to," odvětil Tuilindo suše. "Nemohu ti oznámit své rozhodnutí předem. Teď vol."

Skřet se začal smát. Smál se úplně nehlučně, ale dlouho a srdečně, až se celý roztřásl.

"Dobrá, šéfe," vypravil ze sebe konečně. "Beru. Zůstávám s tebou."

"Tak copak je, šéfe?" pobídl ho skřet. "Budeš mě asi chtít svázat, pro jistotu, ne? Pak ti povím, co a jak, abys na mě takhle nekoukal."

"S tím si nedělej hlavu, šéfe," uklidňoval ho skřet. "To je maličkost."

"Dobrá, jdeme. Timpë už je tam sám dost dlouho."

"Tuilindo," ozvala se Melwen nesměle, "prosím tě, nezlob se, ale já... víš, ten strom, co mi pomohl... je probuzený... měla bych to zkusit... možná bude něco vědět!"

Pohlédl na ni, jako by se vrátil z daleké cesty a musel si připomínat, jak vypadá její tvář.

"Ty mě prosíš, abych se nezlobil, sestřičko?" opáčil už zase se starou něhou. "Jak jsem se k tobě asi musel chovat, že jsem si vysloužil něco takového! Odpusť. Nikdy si nesmíš myslet, že ti odmítnu pomoc v plnění tvého poslání. Pojď nyní s námi, přineseme je oba sem. Pak tu zůstaneme, jak dlouho budeš potřebovat."

"Tuilindo!" zvolala konečně v radostném údivu. "Ony tu byly! My jsme mysleli, že šly k východu, ale ony tamtudy zřejmě jen prošly a pak se vrátily sem a pokračovaly na jih! Ten strom se na ně ještě dobře pamatuje - právě tehdy prvně promluvil!"

"Hle, tvůj nepřítel tě donesl na správnou cestu!" poznamenal Tuilindo tiše. "Vidíš, sestřičko? Přesně to jsem čekal. Jen pro lásku jsi chybovala, a ta se ti teď vrací."

Večer zatábořili na mohutném stromě. Tuilindo zhotovil pro Melwen a Timpëho visutá lůžka z pokrývek; skřeta prostě přivázal k větvi. Mnoho hodin té noci strávil na stráži vysoko v koruně, ale ke své radosti široko daleko žádného člověka nespatřil.

Postarali se o Timpëho, jak uměli - mnoho toho už dělat nemohli. Pak poněkud sklíčeně usedli vedle sebe na větev a večeřeli. Dlouho nikdo nepromluvil.

"Jsi dnes hodně unavená, sestřičko?" zeptal se konečně Tuilindo.

"S tím skřetem ti rozhodně pomůžu, jestli myslíš na tohle."

Přikývl. "Nemohu to už odkládat. Čím déle to trvá, tím větší tíha na mně leží. Možná budeme oba mnoho riskovat, ale pokud jsi ochotná, začal bych hned."

Když se tak na něj podívala už po několikáté, jejich pohledy se setkaly.

"Nevím," odpověděla upřímně. "Já vlastně vůbec nevím, co dělat."

Kývl. "No... tak doufejme, že aspoň šéf to ví."

"Víš, co si myslím?" oslovila skřeta znovu. Také ona mimoděk šeptala, aby Tuilinda nerušila.

"Možná... možná by bylo potřeba, abys něco udělal ty. Jde především o tebe... Mám takový dojem, že by ten, ke komu voláme, mohl chtít jasné slovo, že souhlasíš - že s tebou neděláme něco proti tvé vůli."

Oddechl si a znovu pohlédl na Melwen. "Tak, a co mi radíš teď?" zeptal se.

Mimoděk se na něj usmála. "Nic. Teď už to není na tobě. Spi, jestli můžeš."

Spát asi nemohl, ale zřejmě poslechl její rady, protože se očima kamsi zatoulal - kdo ví, na co myslel. Trvalo to však jen okamžik. V příští chvíli se jeho tvář křečovitě stáhla a z hrdla se mu vydral výkřik, tentýž jako předevčírem. Melwen připadalo, že snad nikdy neskončí. Instinktivně se k němu sklonila a stiskla i jeho ruku.

"Vydrž, prosím tě, vydrž," opakovala mu naléhavě.

Nedalo se odhadnout, zda ji slyší. "Ne!" vykřikl až z hloubi duše, tak hlasitě, že téměř ochraptěl. "Ne, ne, ne!"

Třesoucími se prsty znovu uchopila jednoho i druhého za ruku a šeptala slova útěchy, ani sama pořádně nevěděla, jaká.

Nevěděla ani, kolik uběhlo času, ale náhle zjistila, že se Tuilindo probral a dívá se na ni. Když zachytil její pohled, natáhl ruku a pohladil ji přes obličej.

"Díky, moje statečná sestřičko," zašeptal. "Nikdy ti nebudu moci splatit, co jsi dnes pro mě udělala."

"Jak je ti?" zeptala se stísněně.

"Bídně," odpověděl stručně. "Moc bídně. Ale plným právem. Když se někdo proviní lhostejností vůči něčímu utrpení, je snad tak přísný soud, že si pak naplno uvědomí, čím ten druhý prošel? Nikoli; to je jen to nejmenší, co by se mu mělo stát. Jak je Timpëmu?"

"Už dlouhou dobu se neozval, ani neotevřel oči. Snad... snad spí nebo ztratil vědomí."

Na vteřinku na ní ulpěl vědoucím pohledem, rychle vstal a lehce přešel po větvi k Timpëmu. Na okamžik se nad ním sklonil, pak se vrátil. Na její tázavý pohled jen mlčky přikývl. Timpë byl mrtev.

Tuilindo se posadil na své místo. Skřet se dosud neprobral; sténal a škubal sebou v poutech, až se odřel do krve. Tuilindo beze slova povolil uzly a vzal ho do náručí.

Skřet to zřejmě vůbec nevnímal. Zdálo se, že se jeho bolest stupňuje. Melwen mu položila obě ruce na čelo a znovu se pokoušela ho konejšit. Byla už na pokraji sil.

Náhle jí v mysli vyvstal zlomeček vzpomínky na cosi, co zatím vždycky potěšilo.

Pohlédl na ni nevidoucíma očima a tápavě se dotkl jejích vlasů.

Už ho pro bolest ani neslyšela.

"Tuilindo... zpívej!" opakovala vyčerpaně.

Pohlédl na ni a poznal, co prožívá. Soucit v něm zvítězil. Sebral všechny síly a přinutil se začít uprostřed svého utrpení radostnou, oslavnou píseň.

Ještě nikdy nepocítil její účinky sám na sobě tak silně. Nejenom skřetovi se o něco ulevilo; nejenom Melwen si ulehčeně vydechla a pustila se do své služby s novou silou. Jak zpíval, poznenáhlu i jemu bylo, jako by se mu nějaký přítel postavil po bok, sňal z něj polovinu jeho břemene a pošeptal mu do ucha slovo naděje. Jeho píseň žila svým vlastním životem, občerstvovala, povzbuzovala, pomáhala vydržet a jít dál.

Než skončil, skřet se utišil. Ležel mu nyní na klíně bez hnutí a zdálo se, že spí. Melwen tvrdě usnula, opřená o jeho rameno. Usmál se na její spící obličej a dovolil svým myšlenkám, aby odpočinuly.

Když se Melwen probudila, byl už dávno bílý den a její králík už se několik hodin spokojeně pásl dole pod stromem. Pohlédla na Tuilinda; objímal ji pevně, ale zdálo se, že je myslí kdesi daleko.

Podívala se na skřeta. Tvář měl v ranním sluníčku stejně ohyzdnou jako vždycky. Hleděla na tu strašidelnou, polozvířecí masku a uplynulá noc jí připadala jako vzdálený sen.

"Znám tě," řekl svým škaredým hlasem, zvolna a potichu, jako by se s námahou na něco rozpomínal. "Ty jsi Slaměnka. Často jsi ke mě přicházela, utěšovala mě a povzbuzovala. Nebýt tebe, nebyl bych vydržel. Díky, holčičko."

Noční zážitky se jí vrátily více než živě.

Tuilindo se probral a pátravě se na něj zahleděl. Skřet se po chvíli uklidnil a opětoval jeho pohled.

"Díky šéfe," řekl mu. "Vyšlo to. A teď jsem ti k dispozici, jak jsi chtěl. Můžeš mě soudit." Znovu se tiše rozesmál. "Ano... to bude ono. Nějakej ten soud, to bude přesně to, co mi teď udělá dobře!"

"Tak ty tedy chceš, abych tě soudil," opakoval po něm Tuilindo zamyšleně.

"Ano," přisvědčil skřet poněkud udiveně.

Skřet se odmlčel a chvíli hleděl do dálky, jako by mu dělalo určitou potíž si vybavit, co se stalo před dvěma dny.

Nečekal ani na opověď a podal Tuilindovi to, čemu říkal "tvrdej bič", ukrutně vyhlížející nástroj se třemi krátkými řemeny, na nichž byly navléknuty ostré kamínky. Tuilindo ho štítivě obrátil v prstech a podal mu ho zpátky.

"Nebudu užívat takovou nečistou věc," řekl. "A už vůbec bych ji nepoužil na někoho svého rodu," formuloval stále ještě poněkud opatrně.

"Neblbni, šéfe," radil mu dobrosrdečně skřet. "Přece se nebudeš párat s měkkym bičem! Nadřeš se desetkrát tolik na stejnej výsledek."

"Skřetí bič jsem vzal na skřeta," odpověděl Tuilindo. "Na někoho ze svých, když už mi nic jiného nezbývá, vezmu poctivé dřevo z lesa. Budeš se s tím muset spokojit."

"Buď to strpíš dobrovolně, nebo vůbec ne!" řekl téměř hněvivě.

"No dobrá, šéfe, jak chceš," chlácholil ho skřet. "Nemusíš se rozčilovat. A ten řemen jsi mohl rozvázat a někdy znovu použít, byl to dobrej řemen."

"Pojď dolů," přikázal mu Tuilindo stroze.

Seskočili na zem. Melwen se za nimi nedívala.

Slyšela, jak dopadla rána, pak druhá, třetí. Pak nastalo ticho.

"Copak, šéfe?" ozval se posléze skřet a Melwen si byla skoro jista, že za jeho navyklým výsměšným tónem se tají skutečná účast. "Nejsi ve formě? Měl jsi se mnou těžkou noc? Můžem to taky nechat na jindy, jestli chceš. Nebo ti mám vyprávět pár historek, abych tě znovu dostal do varu?"

"A ne!" vykřikl Tuilindo osvobozeně a odhodil hůl daleko do lesa.

"Dost," řekl skřetovi. "To stačí. Přijmi ty tři rány jako přátelské pokárání na prahu nového života, na připomínku, abyses už nikdy nevzdával předčasně. Nebudu předstírat tobě ani sobě, že tě trestám za něco, za co je každý trest málo."

"Ty... ty mě ani nezabiješ?"

"Má sestra mě prosila, abych nezabíjel zbytečně, a měla pravdu. Skřeta jsem na její přání ušetřil. Myslíš, že vztáhnu ruku na někoho ze svých?"

Teď už Melwen stála vedle nich a viděla, jak se skřet k němu obrátil naplno, rozčilený, zkroušený.

"To mi nemůžeš udělat, šéfe. Já vážně chci, abys mě soudil. Víš, jak mi teď před tebou je?"

"Už jsem rozhodl," odpověděl tiše Tuilindo a nijak už se nesnažil svou bolest skrýt. "Jestli vůči mně cítíš nějaký dluh, buď mi takovým přítelem, jakým mi byli oni."

Drsná, ironická slupka spadla ze skřeta docela.

"Strašně jsem ti ublížil," zašeptal. "Hrozně mě to mrzí."

A teď to Melwen spatřila, zázrak proměny i v Tuilindově tváři. Jako by to z veliké hloubky vyplulo na povrch: porozumění a ohleduplnost, které sama tolikrát okusila. Tuilindo pohlédl na bývalého skřeta s krásným úsměvem a položil mu ruku na rameno.

"Odpouštím ti," řekl prostě. "S velikou radostí. Jak se jmenuješ?"

Jeho druh krátce zapátral v paměti. "Laito," odpověděl.

"Laito..." opakoval Tuilindo, "Laito... jaro, život a nová naděje. To je dobré jméno. Laito, i já tebe prosím za odpuštění, jménem svým i jménem tvého lidu, který vás opustil v neštěstí a pobíjel vás, kde mohl."

"Ale no tak, šéfe... vždyť my jsme vám taky nezůstali nic dlužni."

Tuilindo se znovu usmál. "Laito... zkus to vyslovit," učil ho laskavě.

"Odpusť," vypravil ze sebe Laito se znatelným úsilím. "Já taky odpouštím tobě i vám všem... s radostí."

"I já tobě jménem všech svých."

"Myslíš... myslíš to vážně? Vždyť vůbec nevíš..."

"Tak vidíš... tak vidíš," opakoval tiše. "A ty mi odmítáš i jen nařezat."

"Tisíciletí nenávisti a ukrutností," řekl také tak tiše. "Strpěl jsi jich nejméně tolik, kolik jsi sám spáchal. A to je zase moje vina, moje a těch, kteří ti nepomohli. Toužíš po trestu? Rozumím ti. Přemůžu se a splním ti tvé přání. Ale pod jednou podmínkou: pak uděláš totéž ty pro mě."

Laito prudce zvedl hlavu. "V životě nikdy už neublížím ničemu živýmu!" zvolal s hrůzou a odporem. "Odpusť, Tuilindo," dodal měkce. "Už to po tobě nebudu žádat."

Pochopení a účast... Melwen je sledovala, jak nabývají vrchu v jeho výrazu... silnější než bolest, než muka vlastního svědomí. Byl na to nevšední pohled v tom skřetím obličeji.

"Netrap se," utěšoval nyní on svého druha. "Třeba to, co jsi pro mě udělal, bude mít ještě nějaký výsledky. Už mám tak trochu v hlavě jistej plán... způsob, kterým by se to, co tě nejvíc mrzí, dost vyřešilo. Možná jsi taky dostal novou šanci... a mám takovej dojem, že jsi jí využil."