Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Od Iarwaina věděli, co je nového v hobitím Kraji. Nic veselého to nebylo. Hobiti se dobyvatelům statečně postavili na odpor, ale byli poraženi velkou přesilou a mnoho jich padlo. Raněné a zajaté haradští většinou pobili - až na těch pár, které si ponechali jako kuriozitu, je nebrali ani do otroctví, neboť soudili, že nejsou schopni práce, která by stála za řeč. Ti, kdo zůstali naživu, většinou starci, ženy a děti, se rozprchli do úkrytů. Haradští vyplenili jejich příbytky a zásoby, ale pole a zahrady teď z větší části leží ladem. Zde na severu jsou zatím jen řídce roztroušené vojenské posádky - osadníci zatím nedorazili.

Laito si nechal popsat rozložení nepřátelských vojsk a naplánoval cestu, kterou by při troše opatrnosti mohli docela snadno - alespoň podle jeho slov - proniknout do srdce Kraje a zasadit třetí stromeček. Mín bylo při pomyšlení na vojáky dosti úzko, ale Laito jen hořel nedočkavostí. Zda to byla touha přispět alespoň špetkou k obnovení přírody v Kraji či touha vyzkoušet si své umění uprostřed nebezpečí a skončit už se zahálkou a pohodlným životem, Mín nedokázala odhadnout. Zaťala tedy zuby a opakovala si, že přece sama chtěla zasadit strom na každém místě, kde se kácelo, a v Kraji dvojnásob.

Dostali se tam rádovskou brankou v živém plotě - byla samozřejmě zamčená, ale Laito si se zámkem rychle poradil. Vyhnuli se zdaleka jak Rádovskému kopci, tak silnici a brodu, dvě hodiny po setmění přeplavali Baranduinu a zamířili co nejpříměji do Zálesí, do míst, kam kdysi elfové občas rádi zašli. Nyní stáli vrchy většinou holé, místy zarostlé křovím a mlázím, místy rozkopané na lomy a pískovny. Na polích a rozvalinách rostlo plno ostružin, svlačce, bolševníku, kopřiv a bodláčí.

Mín brzy uznala, že velké nebezpečí jim opravdu nehrozí. Jediná zdejší pevnost byla velmi daleko a i kdyby někdo z vojáků náhodou měl někam cestu v noci, nebylo zrovna pravděpodobné, že pojede jinudy než po silnici. Plevele bylo tolik, že místy ani nemusela sklonit hlavu, aby se v něm ukryla - a Laito se pohyboval vpřed lehce a tiše jako stín - sama měla někdy co dělat, aby ho viděla.

"Podívej!" šeptl jí do ucha.

Naklonila se kupředu a vyhlédla mezi větvemi. Dívala se po svahu dolů do travnatého údolí, jehož protější břeh byl hustě zarostlý spletí ostružin a šípkových růží. Náhle z toho houští vykoukla kulatá hlavička s velkýma tmavýma očima a kučeravými hnědými vlasy, rozhlédla se na obě strany, chvilku se zaposlouchala, pak na okamžik zmizela a vzápětí z houští nehlučně vyklouzla celá postavička, vysoká snad šedesát či sedmdesát centimetrů. Mín nejprve překvapilo, že je tak malá, pak si však uvědomila, že se dívá na děvčátko asi svého věku. Bylo oblečené do krátkých zelených šatiček a na hobita opravdu hodně hubené.

Tichounce jako dech se mihlo přes otevřené prostranství a zmizelo mezi kapradím vlevo od nich. Jen pár vteřin po něm se objevilo jiné, trošku snad menší, ale jinak mu podobné jako dva hrášky v lusku. V příštím okamžiku dva chlapci, jen krátce po sobě. Každý zmizel někde jinde - jeden proběhl kousek od nich, ale vůbec si jich nevšiml - oblečení z Lórien bylo spolehlivé. Tak to pokračovalo ještě chvíli, až Mín napočítala celkem deset hobiťátek. Poslední se pohybovalo pomaleji a nezůstalo v prvním úkrytu, do kterého vklouzlo. Po chvilce se vynořilo a zkusilo jiný, pak ještě jeden. To už Mín začínala mít podezření, že si tu ty děti prostě hrají na schovávanou.

Hra trvala téměř dvě hodiny a po celou tu dobu se Mín nepohnula, aby to křehké kouzlo nezaplašila. Konečně se z houští ozvalo zapískání, velmi podobné kosímu, ale silnější. Vzápětí se děti začaly trousit zpátky jedno po druhém. Už jich proběhlo pět... osm... deset... Mín konečně volně vydechla a trochu si protáhla ztuhlé tělo. Podívaná skončila. Děti jsou všechny doma.

Zhluboka si povzdychla. Teď už je tedy opravdu po představení.

Smál se.

"Tak vidíš! Teď, když už se jim nevede dobře, se jistě dají přemluvit! Musíme tu zůstat - musíme s nimi navázat spojení."

"Musíš s tím začínat zrovna teď? Ale no tak dobře - nerozumně jsem riskovala."

"Vyprosím si rozkaz."

"Ach jo."

"Ale Myšáčku! To mě ještě tak málo znáš?"

Téhož večera sestoupila Mín otevřeně do hobitího údolí. Šla s jistotou, že to tak má být, a to jí dodávalo kuráže; lehký úkol to však pro ni nebyl ani tak. Vědomí, že jde vstříc seznámení s novými lidmi (či lidičkami) ji naplňovalo tísní - a Laito zůstal v úkrytu. Byla s tím srozuměná, oba věděli, že to tak bude lepší, že Mín má větší šanci vzbudit v hobitech důvěru, ale doopravdy se pustit do toho úkolu sama bylo už něco jiného, o tíze odpovědnosti, pocitu, že nyní všechno leží jen a jen na ní, ani nemluvě. Znovu a znovu si opakovala, že jde prostě jen zasadit svůj stromeček, nic víc. Za nic na světě nesmí hobitům prozradit, že o nich ví. K žádnému setkání pravděpodobně ani nedojde, alespoň ne dnes... ale jednou k němu dojít přece musí, jinak by všechny její naděje byly marné... a ach, co si počne, až k němu dojde?!

Při těch myšlenkách se jí na okamžik podařilo zapomenout na předchozí stísněné pocity, náhle se jí však vrátily dvojnásob. Nyní si byla téměř jista, že se na ni někdo dívá - cítila ty oči na sobě. Stálo jí to všechny síly, aby se věnovala své práci jakoby nic a odolala pokušení se ohlédnout.

Napůl se otočila, aby nabrala vody, a v tom okamžiku měla dojem, že koutkem oka zachytila kulatý okatý obličejík, který na ni hledí z listí - vlastně velmi podobný tomu, který spatřila ráno jako první. Vzápětí byl pryč a ona se nemohla obrátit a zadívat se na to místo důkladněji - tím by všechno pokazila. Nezbylo než zůstat v nejistotě, zda se jí všechno jen nezdálo. Dokončila práci, zvedla prázdnou krosnu a navenek pokojně zamířila pryč. Ve skutečnosti jí však zmítaly protichůdné pocity: úleva, že už to má za sebou, i zklamání, že nedošlo k bližšímu setkání, ačkoli nic jiného ani nečekali; radost z toho, že ji snad někdo opravdu už dnes viděl, i plno starostí a obav do budoucnosti. Do toho všeho se více než nepříjemě mísila neblahá předtucha, jak se jí asi Laito vysměje, až to na ní všechno pozná.

Nakonec to však nedopadlo nejhůř. Pravda, několik mírných rýpnutí si neodpustil, ale jinak byl velmi laskavý, protože už znal její ostýchavost a věděl, co musela vydržet. Nezapomněl vřelými slovy pochválit její statečnost, nabídl jí společnou prosbu o požehnání, která se nakonec protáhla na dobrou hodinu a značně ji posílila, a navíc přišel se zajímavým nápadem na zítřejší program: Proč zasadit v hobitím údolí jen jeden stromeček? Proč sem nezkusit přenést další rostliny, které by jim nejenom poskytly záminku k seznámení, ale navíc by hobitům pomohly v jejich současné nouzi? Proč se nepokusit o vytvoření kousku země, na kterém by rostly věci vhodné k jídlu, i když neupraveně a nenápadně - o takovou entí zahrádku?

Pokračovali v práci ještě něco přes týden podobným způsobem. Mín chodila sázet a zalévat sazeničky, Laito jí pomáhal s jejich shromažďováním a pečoval o ni samotnou, ale k hobitímu údolí se příliš nepřibližoval. Ukazoval se jen letmo, natolik, aby bylo zřejmé, že není Haraďan, ale ne tolik, aby někdo mohl pojmout podezření, že není člověk. Ještě častěji měla Mín pocit, že ji při práci někdo sleduje, ale hobity se jim podařilo zahlédnout jen tehdy, když vynaložili všechno své umění a přiblížili se nepozorovaně. Teď už věděli o několika místech v okolí, kde někdo bydlel - celkem asi dvacet rodin, v nichž otcové byli nahrazeni dědečky nebo chyběli úplně. Hobiti žili velmi bídným životem, jen z toho, co se dalo nalézt či ulovit v bývalém lese, nebo z toho, co se jim s vynaložením velké námahy a nebezpečí podařilo zachránit z vypleněných domovů. Dospělí vycházeli většinou v noci, jen děti směly ven za svítání, aby jim nechybělo sluníčko.

V tu chvíli měla co dělat, aby se pod ní nepodlomila kolena. Jak dlouho už čekala na tuhle chvíli... ale když přišla, cítila se na ni stejně nepřipravena jako poprvé.

Vybalila tedy zásoby, které pro tuto příležitost nosila s sebou. Žádná elfí strava - usoudili s Laitem, že se budou snažit budit co nejvšednější dojem, a mimoto nač plýtvat - od Iarwaina měli ještě štědrou zásobu, trvanlivé pečivo, sýr a výbornou ostružinovou zavařeninu. Úspěch měla i tak značný - děda delší dobu nekazil jídlo žádnými řečmi. Trvalo to vlastně tak dlouho, že Mín nevydržela a prolomila mlčení jako první.

Ne že by se vzápětí nazačal vyptávat dál, přece jen však bylo znát, že ji přijímá s větší důvěrou. Vypověděla mu něco ze svého života a putování - držela se při tom hodně při zemi, protože věděla, že jiné než střízlivé vyprávění by jí nevěřil. Obry a zejména ohnivé draky však přiznala. Když mu svěřila své nepříznivé zkušenosti s haradskými, bylo znát, že to přijal s účastí. Sám si jí oplátkou postěžoval na příkoří, která jim dobyvatelé způsobili - vlastně už to všechno znala, ale poslouchat to takto, jako vyprávění ze života skutečné rodiny, bylo mnohem bolestnější. Děda - jmenoval se Hrášek - ztratil v bitvě o Kraj všechny tři syny. Jeden z nich byl svobodný, manželku druhého z nich vojáci chytili a ukrutným způsobem zabili. Společně se zbývající snachou se teď snaží uživit a vychovat jedenáct vnoučat.

Mín se srdce svíralo soucitem a nijak se s tím netajila, přece však měla stále na jazyku jednu otázku, která jí nedávala pokoje.

Když se s dědou rozloučili a ona se vracela k Laitovi, připadala si Mín jako hodně špatný prorok. Dostala skvělou příležitost hobity přemluvit, aby se zkusili odstěhovat jinam, a nejenomže ji nevyužila - div že dědu nepodpořila v jeho názoru. Přesto si však odmítala připustit, že by možná bylo nejlepší, aby se vrátili. Koneckonců určitou zprávu předala - hobiti nyní vědí o dracích - mohli by si to časem přebrat v hlavě. Mín však zkrátka nedokázala odejít a jen tak je tu nechat. Snad se zítra naskytne lepší příležitost - nebo pozítří - nebo za týden.

Teď už se před ní hobiti neskrývali. Tu a tam za ní některý zašel, sousedsky pohovořil a nechal se šťedře pohostit. Zejména však začaly chodit děti; je známá věc, že když rodiče zjistí, že se hobiťátka mohou někde zadarmo najíst, jdou všechny ostatní ohledy stranou. Iarwainovy zásoby ovšem mizely před očima, bylo tu však ještě dost pokladů z Imladris, které Laito připravil jako přilepšení pro ni a které nyní bez lítosti - nebo alespoň téměř bez lítosti - rozdávala, zejména jeho cukroví z prášku od pralesního lidu. Jako první za ní přišla kurážná tmavovlasá dívenka asi jejího věku.

"Hm. A jak se jmenuješ?"

Mín rychle zapomněla na nutnost držet své vyprávění při zemi. Světluška naslouchala tak dychtivě a věřila jí tak bezvýhradně, že nemohla než jí líčit po pravdě jeden příběh za druhým. I v příštích dnech, když Mín obklopily také ostatní děti, se často spolu vytratily někam, kde je nikdo nemohl najít, a pokračovaly ve vyprávění. Když už to Mín omrzelo, pro změnu si hrály. Stavěly z mechu a klacíků lesy, zahrady a statky pro zvířátka z Mínina náhrdelníku a sehrály s nimi řadu příběhů. Světluška měla spoustu nápadů a byla velmi energická, takže Mín většinou trochu komandovala, ale byla s ní legrace a byla od přírody velmi laskavá - snažila se kamarádce dělat radost, jak uměla. Oběma bylo spolu dobře.

"Ty jsi tak hodná, Mín," šeptala Světluška a oči jí zářily. "Ty jsi tak hodná! Ty budeš navždycky moje kamarádka."

Když pak Světluška odběhla domů a ona se vracela k Laitovi, převážila zase druhá část její bytosti a neodbytně jí vyčítala, že tak zahodila jeho dárek. Téměř s ním nepromluvila a už vůbec nebyla schopna se na něj podívat.

"Poslyš..." ozval se asi tak po hodině jen tak jakoby nic, "...máš ještě tu hračku, co jsem ti udělal?"

On ji chápe! On ji snad opravdu chápe!

Smál se.

"Ale Myšáčku! Dej svou lásku tomu, komu ji dát toužíš, třeba i mně - já ti bránit nebudu. To bych byl sám proti sobě, ne?"

Nazítří Mín skončila své vyprávění - Světluška už věděla všechno až do chvíle, kdy se setkaly. V tu chvíli bylo oběma skoro líto, že už je konec.

"Copak?"

Tu však zahlédla v mlází nalevo povědomý pohyb - jen těžko by se dalo vysvětlit, čím se lišil od zhoupnutí větve, ze které se vznesl pták, či od třepetání listí ve vánku, ale ona už si ho nemohla s ničím splést. Mimoděk otočila oči napravo... ach ano, už to tu bylo zas... Cítila, že i Světluška je podivně vzrušená, i když vůbec neví proč.

"Jdi ty... to nebylo nic zlého. On si jen tak hraje, víš?"

"Tak, a teď se vrať co nejrychleji domů, ať nemáš další nepříjemnosti, ano? A zůstaň tam ještě den potom, co budeš mít dovoleno vycházet. Když ti něco uloží vlastní rodiče, je potřeba to brát vážně. Pak můžeš zase přijít. Budeš-li chtít, zkusím tě odnaučit takhle křičet ve chvílích leknutí - je to teď pro tebe opravdu krajně nebezpečné. Ale každopádně ti do té doby vyřežu hračku." Sáhl do jedné kapsičky a vytáhl veliký modrý kámen. "Jeden mi zbyl - nehodil se mi mezi ostatní, byl příliš velký a rozřezat ho na menší byla škoda."

Nebylo třeba. V příštím okamžiku stál vedle nich.

"To se ví!"

"Nu..." řekl zase tak mírně po vteřinovém zaváhání, "takové věci víš naprosto jistě jenom ty sama."

Víc už se o tom nebavil a přešel k příjemějším záležitostem. Skutečně měl vymyšlenu hru, zaměřenou na to, jak pocvičit obě děvčata v sebeovládání - určitou odrůdu slepé báby - a dbal na to, aby se v roli postiženého octl nejprve on a potom Mín, aby si Světluška zvykla. Užili si dost a dost legrace a třebaže měla Světluška sklony křičet ještě v dobré polovině případů, Laito vždycky zasáhl včas, takže jim odpoledne nic nezkazilo. Nezapomněl ovšem ani na pohoštění a na rozloučenou dívence podle svého slibu daroval pěkného slona z drahokamu. Odběhla štěstím celá bez sebe.

Když Světluška následujících několik dní nepřišla, snažila se Mín ze všech sil na Laita nezlobit, že ji tak chladnokrevně uvedl do nesnází. Věděla, že to myslel dobře, ale musela si to často usilovně opakovat - a soucitu se svou kamarádkou se stejně neubránila, ani myšlenkám, že jsou na ni doma trochu příliš přísní.

Sklonil se k ní, aby mohli plakat spolu.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška ) ( O oddíl vpřed => )