Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Byla teplá, ale podmračená a temná letní noc, když se Mín a Laito znovu přiblížili k hůrecké pevnosti. Stalo se to hned druhého večera po jejich odchodu z Kraje. Laitův neklid stále sílil, takže většinu cesty běžel naplno a v Iarwainově domě se zdržel sotva tak douho, aby v rychlosti pojedli a krátce svěřili hostitelům, co prožili a prožívají. Do budoucnosti jim však nemohli povědět nic jasného. Kromě naléhavého pocitu, že ho někdo volá, nevěděl Laito nic - neměl tušení, kdo a odkud.

Postavil ji na zem a stiskl jí ruku.

"Počkej na mě, Myšáčku. Hned jsem zpátky."

Bylo to jako ošklivý sen, který se opakuje.

"Ale Myšáčku! Nezapomeň, že jsem se nejenom pošetile nechal chytit tady, ale také tě vynesl z Minas Tirith, nesrovnatelně lépe opevněné. Už žádná nepodložená víra v slušnost či vděčnost smrtelníků - a také nikdo, kvůli komu bych byl nucen riskovat. Uspím to tam mnohem snáze sám, než kdybych musel šplhat přes hradby s tebou. Ale až to bude hotovo, vrátím se pro tebe, abys mi mohla pomáhat, neboj."

A pak jí napadlo ještě něco. Na tomto místě prožili hodně zlého, ano, ale také přece hodně dobrého. Směli tu pomoci mnoha lidem - a neodcházeli snad oba s pocitem, že jejich práce zůstává jaksi nedokončená? Není divu, že je Laito volán zpět! Snad bylo celé jejich vysvobození jen krátký oddech, jen příležitost, aby mohli varovat hobity před nebezpečím z jihu, nic víc. Teď se vracejí zpět na své místo.

V tu chvíli Mín nepochybovala ani na okamžik, co má dělat. Přesto nebylo lehké vykročit ke hradu. Človek může být vnitřně odhodlaný, ale tělo samo se přirozeně odtahuje, když cítí utrpení. Mín v duchu hubovala sama sebe, domlouvala si a poroučela si, jak dovedla, ale její nohy jako by přirostly k zemi - nechtěly se hnout z místa. Pak však přece s námahou jednu odtrhla - pak druhou - pak už to šlo o něco snáze. Pomalinku, nyní už navykle nehlučnými pohyby, ale s rozhodností vykročila do svahu. Blížila se ke hradu.

S jedním však nepočítala. Jak se dostala asi do poloviny kopce, zaslechla už Laitovu píseň, slaboulinkou, sotva slyšitelnou, a přece k neunesení krásnou. Ještě chvíli dokázala odhodlaně kráčet vzhůru, ale všechny myšlenky ohledně nepříjemností, které ji nahoře čekají, se jí rázem vytratily z hlavy. Náhle stála na prahu čehosi nepojmenovatelného, ale nade vše nádherného. Zbýval už jen krůček - stačilo jen natáhnout ruku - jen ještě vteřina té písně - a vstoupí do štěstí bez hranic.

Škoda, škoda se z takového snu probouzet!

"Odvahu, Myšáčku, odvahu!" těšil ji. "Pokud to opravdu musí být takto, čeká tě štěstí, jemuž se žádná bolest nemůže rovnat. Ale já jsem na pochybách. Domníval jsem se, že sem jdeme za jiným úkolem - za něčím naléhavým, neodkladným... Zdá se mi, že budeme mít víc možností pomáhat, zůstaneme-li na svobodě... Pojďme se raději zeptat ještě jednou."

Tiše se smál.

"Svým způsobem máš pravdu, Myšáčku. Příště se zeptáš doopravdy - neošidíš svého Otce o příležitost si s tebou pohovořit. Ale buď k sobě spravedlivá. Pokud jsi opravdu věřila, že jsi dostala rozkaz, v žádném případě se ti to nemůže počítat jako opakování staré chyby. A to, co jsi udělala, má svou cenu - nabídla jsi sama sebe tak, jak jsme to o slavnosti neměli možnost udělat, a byla jsi přijata s velkou radostí a láskou." Znovu se zasmál. "Ne ne, Myšáčku, to není jen planá útěcha - či jen myšlenka, na kterou bych přišel sám. Nevzpomínáš, že ses necítila po celou dobu jako napomínané dítě? Teď však už pojď, máme práci a čas nečeká."

Potichounku prošli zase zpět, odemkli si další dveře a vystoupili po schodech do prvního patra. Tady to Mín neznala, ale Laito šel najisto. Otevřel jedny z dveří po pravé straně - zamčené nebyly - a ukázala se poměrně slušně zařízená místnost, kde spali dva lidé.

Tentokrát se jim podařilo dveře otevřít. Mín čekala, že se jim vyvalí vstříc odporný puch, ale nebylo to ani zdaleka tak zlé. Snad tu po ní opravdu něco zůstalo - uvězněné byly zřejmě schopny si tu udržovat alespoň trochu čistotu, což za starých časů byl úkol nad lidské síly. Laito jí pokynul, aby počkala, a tiše vklouzl mezi pokroucená spící těla. Až na slabounké světlo jediné pochodně z chodby byla uvnitř úplná tma a Mín ho brzy ztratila z očí.

Jak se dostal k ní, poznala Mín Mairó, svou malou kamarádku.

Veškeré nebezpečí bylo nadobro zapomenuto. Mín a Laito klečeli na dláždění a pokoušeli se dívenku ošetřit. Stáhli z ní špinavý pytel a zděsili se nad tím, co spatřili. Její na kost vyhublé telíčko bylo téměř souvisle pokryto modřinami i otevřenými ranami; všechny byly špinavé a mnohé zanícené. Na důkladné ošetření nezbýval čas, ale vymyli je co nejlépe entí polívkou. Místo obvazu jí prostě navlékli čistou Laitovu náhradní košili a teple ji zabalili do jeho pláště. Během celé té doby se neprobrala k vědomí, ale Mín cítila, jak jí drkotají zuby. Zřejmě měla strašnou horečku.

Jakmile bylo to nejnutnější hotovo, Laito opět odběhl a Mín osaměla s Mairó v náručí. Tiskla ji k sobě, aby ji aspoň trochu zahřála, ale nebylo to nic platné. Při pohledu na tu zbědovanou tvářičku plnou odřenin a modřin se jí stále znovu hrnuly slzy do očí, ale statečně se jim bránila a snažila se místo toho o dívenku pečovat, jak se dalo. Věděla, že při horečce bude mít velkou žízeň, a mimoto potřebuje trochu posilnit. Jednou volnou rukou šmátrala v batohu po láhvi s vodou a s velkým úsilím připravila ještě trochu entí polívky. Přiložila Mairó láhev k ústům, ale nedokázala do ní nápoj vpravit - nemocná nebyla schopna pít. Mín marně zatoužila po lžičce - tou by se snad dalo pracovat lépe. Pak jí něco napadlo. Vyhledala čistý kousek látky, namočila ho a po kapkách ždímala malé do pusy. Marně - Mairó nespolkla nic. Nakonec to Mín vzdala a alespoň jí trochu svlažila rty.

Mín se s trhnutím probrala a zvedla se. Vrátili klíče na místo a bez překážek vyšli na nádvoří. Aby nemuseli pacienty vláčet přes zeď, půjčili si klíče od brány; Laito pak s nimi ještě zaskočil zpátky. Pak vzali do náruče každý jednoho a pustili se na namáhavou zpáteční cestu.

Byla zoufale pomalá. Okruh kolem hradu, který předtím oběhli za necelou hodinu, se nyní zdál nekonečný. Mín včera přes den spala, ale nyní už byla hodně unavená a putování s tak velkým břemenem ji rychle vysilovalo, zvlášť když neviděla na cestu a často klopýtala nebo i padala. Navíc si nepříjemně uvědomovala, jak čas utíká, a zmocňoval se jí neklíd. Co když se nepodaří dojít do bezpečí? Co když je dopadnou? Nejenomže se sami dostanou do zajetí, navíc to přinejmenším jedno z dětí jistě zaplatí životem. Snažila se přinutit ztěžklé nohy k co nejrychlejší chůzi, ale platila za to jen dalšími pády.

V nejbližším houští Laito skutečně upravil pelíšek pro ni i pro hocha, přikryl je oba jejím pláštěm a sám s dívenkou na rukou odběhl do tmy. Do hodiny se vrátil, odnesl druhého pacienta, a konečně přišel i pro ni. Několikrát mu zdřímla v náručí, ale i tak poznala, že neběží nejkratší cestou. Mátl stopu, jak se dalo, dvakrát se vrátil ve vlastních stopách zpět, potom běžel několik kilometrů potokem, to všechno nepochybně už potřetí. Věděla také, že běží mnohem rychleji než obyčejně na tak dlouhé vzdálenosti. Odhodlání dětem pomoci ho opět drželo na nohou daleko za hranice možností.

Laito se posadil do mokré trávy a Mairó si položil na klín. Byla důkladně zabalená do pláště a přes něj do entí pláštěnky, ale přesto se stále třásla. Laito jí dýchl na čelo a přitiskl ji k sobě. Mín beze slova přiklekla k Roiróvi. I jeho čelo pálilo jako oheň. Přitáhla si ho na kolena a také se pokoušela ho zahřát. Sama se teď bez pláště třásla zimou.

"Podívej!" zvolal tiše.

Mín vstala a pohlédla tam, kam on.

Laito si neodpustil zamávání směrem k Hůrce, pak k sobě přitáhl Mín a pomaleji než jejich hostitelé, přece však úžasnou rychlostí se pustil k západu.

Mín se probudila až pozdě odpoledne na lůžku v Iarwainově domě, úplně odpočatá. Trochu se umyla a napila, na jídlo ani nepomyslela a vydala se hledat ostatní. Nalezla oba pacienty, jednoho v péči Laita, druhého v péči Zlatěnky. Iarwain nebyl doma - řekli jí, že se vypravil střežit svůj dům před případnými nevítanými návštěvníky. Zlatěnka si zřejmě nedělala vůbec starosti s tím, že by sem snad někdo z pronásledovatelů mohl dorazit. Stačil jediný pohled z okna, aby Mín pochopila proč. Na východní straně domu, kde dříve býval jen hladký travnatý svah, se nyní černal neprostupný les.

Roiró už měl zřejmě nejhorší za sebou. Všechny rány měl vyčištěné a obvázané, namíchali mu něco proti horečce a pro utišení bolesti, vypil hodně entí polívky a většinu dne prospal, i když sebou občas neklidně házel a mluvil ze spaní. Mairó se však dosud přes všechno Zlatěnčino úsilí ani neprobrala z bezvědomí, ani nepolkla jediný doušek. Začínala dýchat velmi slabě a trhaně, tak jako Laito oné hrozné noci. Zlatěnka se od ní nehnula téměř na krok, ale netěšila se marnou nadějí.

Tak jsme přišli pozdě, letělo jí hlavou znovu a znovu. Všechno jsme dělali na rozkaz, jak jsme nejlépe dovedli, a přece jsme přišli pozdě. Jak je to možné? Dopustili jsme se přese všechno nevědomky nějaké chyby? Neměli jsme ty děti nikdy vracet domů... měla jsem Laita přemluvit, aby se rozhodl jinak? Ale jak jsem mohla, když je o tolik moudřejší než já - copak mu můžu začít diktovat, co má dělat? Nebo to snad takhle mělo být - měla se Mairó aspoň v posledních chvílích svého života octnout v dobrých rukou? Ale copak vůbec může být správné, že umře? A co všechno to utrpení, které ty děti prodělaly, a beztak jen kvůli nám, zatímco my jsme si spokojeně žili mezi hobity a neměli o tom ani tušení! Měli jsme se víc zajímat... neměli jsme vůbec přijmout jejich nabídku vysvobození? Anebo má lidské utrpení z hlediska věčnosti tak malou váhu?

Dnes tu myšlenku Laito nevyslovil nahlas, Mín však náhle vyvstala v srdci tak živá a silná, jako by to byl udělal. Jejich duše se dotkly - Mín věděla, že její přítel prožívá něco podobného, možná horšího - on to byl, kdo udělal ono osudné rozhodnutí. A přece se nenechává zlomit, přece důvěřuje. Možná by teď sám na sebe ani neplivl, ale i tak poradí sám sobě to, co kdysi Tuilindovi: "Není přece jen lepší pokusit se vyprosit život, než se užírat?"

Teď už se slzám neubránila, ale také se o to nepokoušela. Roiró i Zlatěnka pro ni přestali existovat. Teď tu byla jen ona, spojena nad lůžkem maličké ohnivým poutem lásky se svým přítelem, jen oni dva a ten, který vždycky naslouchá. A rychle také zjistila, že nejenom naslouchá. Její bolest se zostřila a prohloubila a ona pochopila, že se s jejich srdci spojilo ještě třetí, neskonale větší a plné nesrovnatelně silnější lásky - tak prudký žal by se za normálních okolností vůbec nedal snést, ale nyní jí pomáhal, neboť utišil všechny její otázky. V soucitu tak nesmírném ztratily svou důležitost; už bylo zbytečné se jimi trápit.

"Pít," zašeptala Mairó s námahou.

Ještě několik hodin se Mín točila kolem Mairó. Ne že by toho bylo tolik potřeba - maličká dostala lék proti horečce a dávku entí polívky a téměř ihned potom tvrdě usnula - Mín se však přesto nemohla odtrhnout. Přijala jídlo, které jí Zlatěnka nabídla, ale po celou dobu, co jedla, a ještě dlouho potom se na dívenku dívala, naslouchala jejímu dechu, nyní o tolik hlubšímu a klidnějšímu, a znovu a znovu se vracela domů, s překotnými díky i novými prosbami.

Pak se jí však zmocnil neurčitý neklid. Nevěděla proč, ale začala mít pocit, že by vlastně měla být někde jinde; ať se mu bránila sebevíc, nemohla ho ze sebe setřást. Kdyby byla Laitem, řekla by asi, že ji někdo volá.

Zašla do ložnice, ale nebyl tam. Pak si všimla, že chybí i jeho batoh, a to ji už polekalo. Nebylo mu podobné, že by ho zde odložil někam jinam než na obvyklé místo - a pokud odešel s batohem, není jen tak na toulkách, aby si odpočinul. Vydal se na dlouhou cestu - nebo do nějaké nouze. A kolem Hůrky se to teď rojí, jako když píchneš do vosího hnízda!

"Laito!!!"

"Laito! Kam jdeš?"

"Jdu se pomstít."

"Laito..." vypravila ze sebe s námahou. "Laito, prosím tě, nezlob se, ale já se tě na jednu věc musím zeptat. Na jednu jedinou."

"Ach!"

Zavedl ji do domu, posadil ji na lůžko a zabalil ji do všeho, co našel.

"Už je to dobré, Myšáčku. Choval jsem se jako blázen - jako bys mi ty sama večer nepřipomněla, že jeho láska tu mou dávno předchází. Ale myslím, že ještě dostanu tu milost zůstat v jeho službách, dokonce i podniknout to, k čemu jsem se chystal, i když ne hned, samozřejmě! Teď mi nezbyde než se pár dní pocvičit v důvěře a trpělivosti. Díky, Myšáčku, udělala jsi pro mě moc - teď už si lehni a spi."

Po několik příštích dní věnovali většinu času péči o nemocné. Dětem se vracely síly před očima - když dali Laito se Zlatěnkou své schopnosti dohromady, dokázali o ně pečovat velmi účinně, a svou roli jistě sehrálo i to, že oba pacienti věděli, že jsou v dobrých rukou, a měli radost ze shledání s přáteli. Roiró byl teď většinu času vzhůru a povídal si s nimi. Potvrdil jim, že všechno skutečně začalo jejich útěkem - Laito ho příliš dobře odnaučil lhát rodičům, takže na přímou otázku dal čestnou odpověď. To se stalo asi týden po jejich útěku. Tehdy bylo dětem řečeno, že když osvobodily otroky, zaujmou jejich místa, a od té doby s nimi bylo nakládáno tím nejhorším způsobem. Roiró ani teď neřekl o svém otci nic, co by nemohl vyslovit s plnou úctou; Laito však už věděl dost ode dne, kdy hoch mluvil ze spaní - o tom, jak ukrutný hradní pán chodil své děti týrat osobně, natolik, že je rychle dostal na pokraj smrti. Svou ženu strašlivě zbil jen za to, že se za ně přimlouvala.

Jen Roiró byl první den stále ještě trochu neklidný. Laito to rychle postřehl a třebaže si byl celkem jist, co je příčinou, položil mu několik obratných otázek, aby to slyšel přímo od něj.

"Kdybys tam zahynul, jistě by to prokázalo mnohé," usmál se Laito. "Ale už by to nemělo moc velký smysl. Kdo jsem já, abych určoval, jak přesně má zkouška proběhnout? Když ti nakonec byla uložena v jiné podobě, než jak jsem původně čekal, proč to společně pokorně nepřijmout? Podle mého soudu jsi dokázal víc než dost. Tak jako tak však nás teď osud spojil dohromady. Stejný bič pil mou i tvou krev - jsem ti bratrem, i kdybych nechtěl."

"Neříkej to slovo! On se mnou žertuje a sám snad nejlépe ví, nakolik si to smí dovolit. Ty teď už ten příběh znáš, víš, že po Melian a Lúthien mám sotva kapku krve, a to ještě přes někoho, kdo si dobrovolně zvolil smrtelnost. Pro tebe jsem obyčejný bílý člověk, sice z rodu králů, ale z rodu, který už vymírá a podlehl ve válce. Pokud mě uznáváš za svou příbuznou takto, prosím!"

Tak míjel den za dnem a Mín si dobře uvědomovala, že každý z nich je pro Laita napomenutím, které si dovede míchat se svou radostí ze života, ale to ještě neznamená, že je necítí. Co horšího, čekal od ní, že s ním bude sdílet chvíle vzpomínání, tak jako on kdysi s ní.

"Chystal jsem se zbytečně riskovat a nevyprosil jsem si rozkaz, Myšáčku," vyznával s velikou lítostí. "A nejen to. Zapomněl jsem na jeho lásku, jeho věrnost - chtěl jsem vzít spravedlnost do svých rukou - skoro jsem mu vyčítal, že se stalo to, co se stalo. Strašně jsem mu ublížil, Myšáčku - kdybych měl být po zásluze potrestán, všechno by bylo málo. A on mi místo toho ještě nabídl pomocnou ruku v pravou chvíli - v tobě."

Konečně v něm však jednoho rána postřehla změnu. Ještě jí ráno zopakoval svou lekci, a rozhodně by nemohla říci, že s menší opravdovostí než jindy, ale jeho lítost tentokrát vyústila do mnohem citelnější radosti. Oči mu jen hrály a celou jeho bytostí perlilo jiskřivé veselí - měla pocit, že přeskakuje i na ni, sotva se přiblíží, a když se ho dotkla, začalo to být k nevydržení.

Vstali toho dne krátce před polednem - už se pomalu pokoušeli přejít na denní způsob života, ale dosud v tom moc nepokročili - a do večera prožili pár báječných hodin. Delší chvíli bláznili po lesích, pak ji však Laito donesl až domů a trval na tom, že připraví tentokrát pro všechny jídlo sám. Mín samozřejmě věděla, že tím se z oběda stane pohádkový zážitek, a nijak se nezklamala. Odpoledne vzali haradské děti ven a Laito přicházel s jedním nápadem, jak jim udělat radost, za druhým. Toho dne by se byl pro ně rozkrájel. Všechno to bylo naprosto skvělé, až na dvě věci: Laito jí odmítal říct, co se vlastně chystá udělat, a nechtěl jí ani prozradit, zda ji vezme s sebou. Teprve když se slunce začalo sklánět k západu a dali malé kamarády spát, řekl jí rozmarně:

Smál se.

Běžel naplno a slabou hodinku po setmění měl Hůrku nadohled. Z posledního hřebene bedlivě prohlédl celé okolí, než se pustil dál. Pak rychle, ale velmi opatrně, kradmo a lehce jako stín, proběhl poslední úsek. Znovu se octli u odbočky z aleje.

"Ty jsi tak hodný!"

"Nu, možná jen opatrný - už si nejsem jist, zda si mohu dovolit tě někde chvilku nechat bez dozoru. A ještě jsem neskončil. Budeš mi za to muset slíbit, že si ucpeš uši a nebudeš ani trochu poslouchat, jak zpívám."

"Nedá se nic dělat, Myšáčku. Dnes musím použít něčeho silnějšího než dřív - pokud tam bude někdo hodně zesláblý, možná ho uspím nadobro... ano, riskuju hodně, ale ne bez rozkazu, díky tobě. Ty jsi však dítě - neměl bych jistotu, že bych tě vůbec dokázal probudit, a každopádně bys mi tu nebyla nic platná, protože bys usnula přinejmenším na několik dní. Pokud budeš ve velkém pokušení neposlechnout, mysli na to, že už se nikdy nechceš nerozumně vydávat do nebezpečí."

Přitáhl ji zády k sobě, aby mu neviděla do tváře, a přiklopil své dlaně přes její ruce, když si ucpala uši. Přesto by byla nemohla říci, že jeho píseň vůbec nevnímala. Po celém těle jí naskočila husí kůže, po zádech jí běhal mráz. Cítila velice dobře, že se kolem děje něco ne snad zlého, ale hodně zvláštního, silného a nebezpečného. Podruhé v životě dostala z Laita strach... ale tentokrát jinak než dřív, a právem.

Byla pevně rozhodnuta dát na jeho radu, ale skutečně to nyní už nebylo tak snadné. Když už ji nechránily i jeho dlaně, jeho píseň k ní slabounce pronikala, nezachytitelná, hrozivá, a přece nádherná - právě svou nezachytitelností dráždila a přitahovala. Mín by byla už už podlehla pokušení - náhle si však znovu vzpomněla, že má už svou vlastní cestu mimo svět. Chvíli jí proti té jeho připadala k pláči navyklá a všední, pak však v posledním zoufalém odhodlání lásky přitiskla ruce na uši ze všech sil a vykročila po ní... a nebylo to nakonec tak špatné, vůbec ne.

Přelezli hradby a octli se na nádvoří. Vypadalo to tam hodně podivně a vlastně děsivě, jako po boji. Všude se válela pokroucená těla v nejrůznějších polohách, všechno vojáci v plné zbroji. Nic jim však nescházelo - jen velmi tvrdě spali. Snad měli na hradě stálou pohotovost už od zmizení obou dětí, snad první tóny Laitovy písně vyvolaly po předchozích zkušenostech poplach, který však nebyl nic platný: každý podlehl tam, kde právě stál či běžel, uprostřed úkolu, který se chystal splnit.

Octli se v přepychově zařízené komnatě. První, čeho si Mín všimla, sotva překročili práh, byla vůně těžkého parfému, kterou byl vzduch doslova přesycen. Pod nohama cítila kožešiny, na stěně, které se ve tmě přidržovala jednou rukou, nahmatala gobelín. Laito proklouzl k oknu a rozrazil okenice. Mín začala matně rozeznávat nejrůznější drahocennosti, rozvěšené po zdech i rozestavené po truhlách - byla tentokrát jasná noc. Na lůžku pod oknem ležel vedle své ženy hradní pán.

Jeho tvář Mín překvapila. Po tom, co o něm slyšela, čekala někoho odporného na pohled, téměř netvora. Člověk, na kterého teď hleděla, však byl docela obyčejný - vlastně poměrně pohledný. Dost se podobal Roiróvi - Mín mimoděk blesklo hlavou, že by se možná dokázal také tak hezky usmát. Pak zabloudila očima na stěnu nad lůžkem a spatřila, že tam visí hned tři biče, jeden ošklivější než druhý.

Přistoupil k lůžku, přehodil si bezvládné tělo přes rameno, Mín odepjala obrovitý svazek klíčů a vydali se po schodech zase dolů. Sešli do horního sklepení, kde byly pelechy otroků, pak po dalších schodech do hradního žaláře. Konečně Laito otevřel další malou železnou branku, rozsvítil pro Mín svou láhev a začal sestupovat po příkrém, vlhkém schodišti do nejspodnějšího sklepení. Nalezli tam další dvířka s několika těžkými zámky.

Ta práce byla opravdu všechno, jen ne lehká a příjemná. Zachráněných bylo ke třicítce - než skončila, venku už svítalo. Navíc se jí začal zmocňovat strach. Sotva Laito vytáhl paty, vrátily se jí všechny vzpomínky na toto místo. Co když se něco nepovede? Co když je tu někdo chytí? Laito jí však nosil za dveře vodu, brzy dokonce ohřátou z hradní lázně, a celou cestu si vesele, bezstarostně pískal - to ji vždycky uklidnilo a povzbudilo. Vždy asi po dvou hodinách práce ji také zavolal ven a když si odmítala jít odpočinout, dokud nebudou všechny potřebné v pořádku, alespoň ji pokaždé nechal alespoň chvilku oddechnout ve svém náručí a dal jí něco na posilněnou.

Ke konci se už přesto sotva vlekla a když bylo konečně všechno hotovo, měla pocit, že se už nikdy nebude moci ani hnout.

Na rukou ji odnesl po schodech nahoru, kde už pro ni všechno připravil, nechal ji vykoupat a uložil do nejlepší komnaty vedle hradní paní.

"Nebylo toho zrovna málo," odvětil spokojeně. "Všechny otrokyně a pár nejhorších pacientů spí v pěkných ložnicích pro dozorce a důstojníky, zbývající otroci v noclehárně pro obyčejné vojáky, všichni řádně ošetření. Celá posádka je v noclehárnách pro otroky nu, a pro dozorce a důstojníky nevybylo místo jinde než dole v žaláři. Nemají tam žádné světlo, ale je to tam alespoň lépe větrané než ten dolní sklep. Dal jsem je každého zvlášť, aby měli dost klidu - pokud vím, většinou mají hodně o čem přemýšlet."

Krátce se zasmál.

"Tohle, Myšáčku? To je skutek milosrdenství, a pěkně namáhavý k tomu. Samozřejmě, mohl bych osvobodit otroky a vyklidit pole, ale nedalo mi to. Pomysli, k čemu ti lidé tady spěli, kdyby je nikdo nezastavil, a věnuj jim prosbu nebo dvě, pokud to dokážeš. Trpět nebudou - vody jim nechám dost a až se probudí, budou už mít nejhorší hlad za sebou. Jakmile odsud odejdeme, je jen otázkou času, kdy je někdo osvobodí. Déle než několik týdnů to trvat nemůže a za tu dobu jim hlad neuškodí, naopak, možná prospěje."

"Jsem rád, že takto smýšlíš, po tom všem, co jsi tady prožila. Mohl bych držet z dálky stráž, abys měla jistotu... mohli bychom konečně i zůstat přímo tady, pokud se nebojíš. Svým způsobem bychom to tak měli jednodušší - mohli bychom se lépe starat o zachráněné... a koneckonců i pro ty ostatní bychom mohli ledacos udělat..."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )