Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Několik dní měli Laito a Mín hrad pro sebe. Počáteční tíseň brzy polevila a Mín se nechala provést po celé pevnosti a všechno si ukázat. Nenašla toho mnoho, co by ji upoutalo - toto nebyl Elrondův dům, ba ani zámek, určený především k bydlení, nýbrž čistě vojenské zařízení, a bývalý pán domu zřejmě nepatřil k těm, kteří by pěstovali vědu či umění nebo snad sbírali knihy. Nalezli však řadu drahocenností, mnohé z nich velice zajímavé, nepodobné těm, na které si Mín vzpomínala z dětství, i kožešin, nad kterými jí Laito mohl vyprávět o zvířatech jižních krajů. V kuchyni provedli důkladný průzkum zásob, se kterými Laito nakládal bez ostychu jako s vlastními; Mín se chtě nechtě zaradovala, když objevili slušnou zásobu onoho hnědého prášku, ze kterého se dalo zhotovovat tak výborné cukroví. Využili času k přípravě nových zásob na cestu.

Laito se také pustil do výroby oblečení pro zachráněné. Zatím měli bývalí otroci na sobě stejnokroje prostých vojáků a otrokyně šatstvo hradní paní - na případný útěk a skrývání jim však chtěl nabídnout něco vhodnějšího. Protože nechtěl opustit pevnost na poměrně dlouhou dobu, nutnou k opatření potřebné zásoby mechu a lišejníku na entí oblečení, rozhodl se Laito využít zbylých uniforem, které stačilo jen trochu upravit a obarvit. Práce mu šla od ruky jedna radost a Mín se snažila pomáhat, jak dovedla. Mimoto se ovšem starali o ty, kdo potřebovali ošetřování - nyní však už nepospíchali a nenamáhali se přespříliš. Laito si teď dopřával dostatek odpočinku, kdy se toulal očima po krajině, ale jen čas od času se na chvilku soustředil na pozorování příjezdové cesty. Začal si také hrát s prstýnkem, který mu Mín darovala. Pořádný elfí nůž krájí dřevo jako máslo a ocel či kámen jako měkké dřevo. Laito se nyní bavil tím, že vypiplával k této dokonalosti miniaturní nožík zpod zeleného kamene. Dokonce si dovolil denně několik hodin spánku - Mín tu dobu vždycky držela stráž na věži. Toho prvního týdne však nikdo nepřijel.

Pokud jde o hradní paní - jmenovala se Ladalla - ukázalo se, že je to tichá, zakřiknutá bytost, zvyklá se bez odporu podřizovat. Uložili jí velmi mírné domácí vězení, ale jinak se jí Laito snažil ve všem vyhovět a jednal s ní velmi něžně a uctivě, což pro ni zcela očividně bylo cosi nového. Přesto pro ni změny na hradě znamenaly těžkou ránu, se kterou se vyrovnávala jen s obtížemi, a několik dní prožila v čiré hrůze navzdory všemu jejich úsilí ji upokojit. Příliš silně si uvědomovala, že je zcela v rukou někoho, kdo je vybaven nadpřirozenými schopnostmi neznámého rozsahu a kdo by měl dobrý důvod se mstít za utrpěné křivdy. Postupem času se poněkud uklidnila, především díky Mín, která jí všemožně dávala najevo přátelství. Ladalla v ní viděla přece jen nejvíc ze všeho dítě, které mnoho vytrpělo, a nad strachem převažovala lítost a touha jí vše alespoň trochu vynahradit laskavostí. Laita se stále bála natolik, že se jí nakonec začal pokud možno vyhýbat, aby ji zbytečně netrápil. Mín nechal v její komnatě, částečně proto, že s ní Ladalla byla schopna navázat vztah, částečně jako určitou pojistku proti případným pokusům osvobodit vězněné. Tady se však zřejmě nebylo čeho obávat - Ladalla se nepokusila proti novému pánu hnout ani prstem, ať už čistě proto, že se neodvážila, či proto, že byla v skrytu duše ráda, že unikla manželově tyranii.

S bývalými otroky zašli Mín či Laito promluvit okamžitě, jakmile zjistili, že se probudili. Dobře je tu znali, takže neměli potíže s důvěrou. První dny, kdy byli zachránění ještě celí omámení a zmatení, se omezili hlavně na to, aby jim vysvětlili, že se Laito ujal správy hradu, vojáci jsou zneškodněni a žádné nebezpečí nehrozí. Den dva je nechali odpočívat, případně, pokud už některý sám vstal a chtěl něco dělat, jim přidělili nějakou lehčí práci, hlavně okolo přípravy jídla pro ostatní. Teprve když už byli vzhůru všichni a všichni se dostatečně probrali, shromáždili je na nádvoří, důkladně jim vysvětlili situaci a společně uvažovali, co dál.

To nebylo jednoduché rozhodnout. Laito samozřejmě nemohl držet hrad donekonečna a i kdyby to dokázal, bez obdělávání polí by brzy nastaly potíže se zásobováním. Obnovit své domovy a začít pracovat na polích však hůrečtí také dost dobře nemohli, vždyť sem mohl kdykoli přijet někdo z jižněji položených pevností, zjistit, co se stalo, a přivést silnější vojsko, nehledě ani ke dvěma posádkám v Kraji. Zbýval bídný život v úkrytech, podobný životu, jaký vedli hobiti, ovšem pro velké a mnohem hlučnější lidi mnohem obtížnější, navíc vlastně nemožný v blízkém okolí pro nedostatek vhodných útočišť. Jedinou další možností byl útěk a hledání nových sídlišť. Jenže všichni zajatí patřili samozřejmě k těm, kdo tento návrh odmítli, když s ním elfové přišli poprvé, a nebyli jím nijak nadšeni ani teď, když se na vlastní kůži přesvědčili, že byl rozumný. Pokud to dřív znamenalo nebezpečnou cestu s pochybným koncem, nyní to platilo dvojnásob. A mnozí ze zachráněných byli staří, zesláblí, ranění či zmrzačení.

Několik dní se dlouhé hodiny debatovalo, aniž to vedlo k nějakému výsledku. Začaly propukat hádky mezi těmi, kdo byli spíše nakloněni odchodu, a těmi, kteří by spíše rádi zůstali, a ozvalo se dokonce mnoho trpkých slov na adresu Laita, který změnil nelehký, avšak jednoduchý úděl otroků v neřešitelnou situaci. Navíc se našli lidé, kteří velmi toužili pozabíjet bývalé pány, případně si předtím na nich trochu vylít zlost, a když to Laito nechtěl dovolit, začali vyloženě vyhrožovat.

Laito čelil situaci s úsměvem jako vždy, maličko pobavený tím, kolik si smrtelníci dovedou sami přidělat problémů, i když pod tím z něj občas Mín cítila lehkou netrpělivost. Sama však ani zdaleka tak klidná nebyla. Čím déle to dohadování poslouchala, tím víc ji tížilo srdce ze všeho toho křiku a sporů, nehledě k tomu, že se jí začal zmocňovat docela obyčejný strach. Co když se nakonec všichni spojí proti nim a něco jim udělají? Co když se někdo rozhodne pro vzpouru ve snaze své bývalé pány zabít, nebo hůř, osvobodit v naději, že si tím na úkor druhých pomůže?

Nakonec už nevydržela a v půli jedné z debat utekla do své komnaty. Ladalla přihlížela se soucitem, když se Mín vrhla na lůžko a dala se do pláče. Zpočátku se pokoušela na ni promluvit, zjistit, zda by nemohla pomoci, ale když poznala, že o to Mín nestojí, už ji nerušila. Po chvíli se Mín trochu uklidnila a její pláč docela přirozeně a neznatelně přešel v rozhovor s tím, o kom věděla, že vždycky naslouchá. Už byla dlouho zvyklá mu všechno přinášet.

Během příštího dne bylo všechno domluveno a obě skupiny začaly připravovat všechno potřebné k odchodu. V každé z nich se vytvořila malá skupinka vůdců, kteří plánovali a organizovali cestu; další lidé pomáhali s úpravou zbývajícího oblečení, ošteřováním raněných a rozdělováním a úpravou hradních zásob, zbraní a dalšího vybavení. Všechno běželo jako na drátku - Laito neměl jinou práci než držet stráž, zvykat hradní psy na nové pány a občas přispět radou ohledně geografie a možných nebezpečí bližších i vzdálenějších krajin.

"Už tam sedí potmě a sami přes dva týdny," vysvětlil jí, když se ho zeptala. "Dost už se namysleli na svou vlastní pomalou smrt, o níž předpokládají, že je čeká. Je čas, aby obrátili pozornost k něčemu jinému. Chodím jim tam zpívat o životních osudech jejich obětí. Nu... aspoň většinou. Občas jim to proložím trochou historie, aby dostali představu, že je možné se k sobě navzájem chovat i jinak, než jsou asi zvyklí."

"Jak... jak to snášejí?"

"Těžko říct. Jen o jednom vím, že doopravdy trpí - bývalý pán této pevnosti. Zpívám mu často o tom, co provedl vlastním dětem - slyšel jsem hned zkraje, jak si vojáci, uvěznění společně, povídají o tom, že je tohle neštěstí postihlo pravděpodobně pro to, čeho se velitel dopustil. Je to ukrutnost i podle jejich vlastních měřítek a on to v hloubi duše dobře ví. Sám mi otevřel cestu do svého srdce."

O mnoho víc už o tom nemluvili, jen občas Mín položila otázku, jak se zajatci mají, a Laito odpovídal, že asi tak stejně. Často však vzpomínala na jeho slova a věnovala těm dole téměř denně prosbu, někdy i dvě. Když si je představila, jak tam sedí den za dnem, o hladu, sami, v nejistotě, co s nimi bude, v úplné tmě a v tichu, jen občas vystřídaném Laitovým hlasem, který jim líčí utrpení jejich obětí a který, jak sama poznala, dovede události vybavit tak, jako by je člověk prožíval na vlastní kůži... ať byli, jací byli, přece jen se nedovedla ubránit soucitu.

Minuly další čtyři týdny. Na počátku té doby přijel jeden spěšný posel z jihu, ale Laito ho snadno uspal a zařadil mezi ostatní vězně. Jinak šlo všechno hladce. Většina bývalých otroků už byla po dobré stravě v plné síle, ranění se uzdravili, zásoby i vybavení byly připraveny. Někteří z těch, kdo se chystali k hledání nových domovů, dostali do opatrování část entího semínka. Obě skupiny měly v nejbližších dnech odejít. Tu se jednoho dne stalo, že Laito kolem poledního vešel za Mín a Ladallou do komnaty. V náručí držel bezvládné tělo, celé zkrvavené.

"Laito..." vykoktala v hrůze, "tys... tys jim dovolil..."

"Tiše, tiše, Myšáčku. On jim dovolil. Ale teď ne. Musíme se o něj postarat - nesmíme ho nechat umřít."

"Chodil jsem mu zpívat, jak už víš," vyprávěl Laito. "Každý den jsem mu zpíval o jeho dětech, mimo jiné, samozřejmě. Cítil jsem, že trpí, ale dlouho to snášel mlčky. Je to úžasně statečný člověk, Myšáčku. Pak mi začal spílat, jak nejhůř dokázal, a já věděl, že se mě snaží vyprovokovat, abych užil násilí - že by dal smrti, ba dokonce i jen bolesti samotné, přednost před tím, co je nucen prožívat. Vždycky jsem ho ještě dokázal přimět, aby zmlkl a poslouchal, ale věděl jsem, že se pomalu dostává k hranici toho, co je člověk schopen snést. O milost neprosil - zřejmě něco takového vůbec nezná. Začalo mi být jasné, že ho budu muset učit jako malé dítě.

`Pse,' nato on, `na tebe já ani neplivnu!'

Tu na mě vychrlil vodopád nadávek, nu, tak jsem mu začal zpívat a umlčel jsem ho, jinak to nešlo. A zpíval jsem mu hezky dlouho. Pak jsem se chystal odejít, ale zavolal mě zpátky a udělal všechno, co jsem mu uložil. Musel jsem se posadit vedle něj a vyprávět mu o obnově duše, jako skřet skřetovi." Při té vzpomínce se Laito usmál. "Už je to hezky dávno, co se mi něco takového stalo naposled. A on rozuměl, Myšáčku, moc dobře rozuměl.

Druhý den jsem mu šel zase zpívat, samozřejmě, jako obyčejně, ale teď mi to už nedalo a zašel jsem zas k němu dovnitř. Chtěl jsem mu stát tváří tvář, když už jsme se tak dobře znali. A zpíval jsem mu a on to strpěl bez odporu. Ale pak mě zase zadržel, když jsem se chystal odejít, a prosil mě, abych mu odpustil, co mi provedl tehdy, když jsem mu přivedl děti domů - bez naděje, že ho propustím nebo zabiju, chápeš, chtěl jen to holé odpuštění. Tak jsem mu ho dal, co jsem měl dělat. A pak, slovo dalo slovo, vyšlo najevo, že by o totéž rád požádal i další lidi, kterým ublížil. `Víš, já bych ti je sem mohl přivést docela snadno,' řekl jsem mu. `Ale někteří tě myslím chovají dost v nenávisti - nebudou ti umět odpovědět jako já.'

Ne že by s ním teď Laito jednal v rukavičkách. Ještě dřív, než plně nabyl vědomí, přestěhoval ho do jiné místnosti, kde mu poskytl čisté lůžko, ale jinak jen holé stěny, a krátce potom mu začal zase pravidelně zpívat, i když Mín občas připadalo, že tolik naděje mu do těch písní dřív asi nemíchal. Samozřejmě ho vydatně napájel entí polívkou, ale protože tu vězeň neznal a po dlouhém hladovění stejně hlad už necítil, poskytl mu tím velmi dobrou iluzi, že se v jeho výživě nic nezměnilo. Jakmile byl z nejhoršího venku, nasadil mu zase okovy, a sotva se úplně uzdravil, odvedl ho s naprostou samozřejmostí zpátky do jeho kobky.

Léčení si ovšem vyžádalo dost času, takže se na hradě zdrželi přes celé léto. Z jihu však už nikdo další nepřijel. Využili té doby ke sklizni části obilí a pečení chleba; Laito se také hodně věnoval ostatním vězňům. Protože už minuli hranici, po kterou jim hladovění nemohlo uškodit, musel teď míchat entí polívku pro všechny. Zpíval jim ještě víc než dřív, zřejmě povzbuzen Teraskonovým případem. Ten se sice neopakoval, přesto však měl Laito dojem, že se několik mladších vojáků opravdu začalo dívat na svět z jiného úhlu. U ostatních mu nezbylo než doufat, že v nich zůstalo aspoň semínko, které snad vzejde časem.

"No... víš... ale nesmíš se zlobit!"

"Máš to dobré, Myšáčku - zlobit se nebudu moci ještě nejmíň měsíc - vyčerpal jsem v tom směru všechny svoje síly. Oč jde?"

Povzdechla si.

Tiše se rozesmál.

"Myslel jsem, že zachráním dítě, které mi sváže ruce, takže nebudu už moci přispět na pomoc nikomu dalšímu - a hle, jak krásně jsem se mýlil! Jsem s tebou šťastný, Myšáčku, dokonale šťastný. Hleď, zdálo by se, že jdeme za nemožným. Jen zachránit těch pár, které jsme měli po ruce, s útočištěm nablízku, nás stálo všechny síly - a ještě jsme se tím málem dostali do neřešitelné situace. A přece nebudu dusit tvou touhu - přidávám se k ní celým srdcem. Jen zvaž, zda nepodceňuješ nebezpečí s tím spojené. Mohu pro tebe udělat ledacos, ani zdaleka však nejsem všemocný. Jsi připravena na dlouhé strádání - na nové otroctví - na nové uvěznění - na smrt?"

"Nevím, zda jsem připravena," vypravila ze sebe. "Jen mám pocit, že by mi to stálo za to."

"Jen plač, Myšáčku, však je proč," povzbuzoval ji a přitáhl si ji do náruče. "Cítíš? Takhle tě objímá... cítí totéž, a dávno před tebou. Myslí na každého z nich."

Toho dne vyvedl Laito Teraskona z kobky a posadil ho mezi ostatní.

"Anebo, jestli ti snad připadá, že bys tak vyvázl moc lacino, můžeš jít se mnou... jako můj otrok. V tom případě ti neslibuju nic než tvrdé podmínky. Každou noc v poutech, jídlo žádné - jak asi už tušíš, dovedu si tě udržet naživu i bez něj. Každý večer aspoň hodina vzpomínání a..." na vteřinku se odmlčel a bylo vidět, jak mu hlavou bleskl další nápad či snad vzpomínka. "...a každé ráno ti trochu nařežu, abys nezapomněl, jak chutná bezmocnost v rukou jiného - mírně, samozřejmě, abychom si nezkomplikovali cestu - skutečnou bolest nepocítíš, ale možná to pro tebe bude znamenat tím větší ponížení."

Hned nazítří uspal Laito posádku týdenním spánkem a odemkl všechny okovy. Veškeré zbraně, které na hradě zbyly, zničil nebo beze stop zakopal. Pak opatřil tři koně - všechny koně z hradních stájí nechal celé léto volně pást na okolních lukách, ale teď mu nedělalo potíže kteréhokoli z nich přivolat a přivést - přesunuli se s celou Teraskonovou rodinou k Iarwainovi a čtyři dny se tam zdrželi. Laito se totiž na Míniny prosby rozhodl zaskočit ještě jednou do Kraje a alespoň v rámci možností ochromit i tamější pevnost, třebaže věděl, že se tím zdrží a cesta k jihu bude o něco riskantnější. Litoval, že se nemůže posádce věnovat důkladněji, ale nezbývalo mu než ji pouze uspat a odzbrojit podobně jako hůreckou. Otroky, kterých bylo jen málo, neboť vojáci se zatím živili spíš drancováním než obděláváním půdy, dopravil za pomoci entů do Iarwainovy péče a většinu zásob s nimi. Také Mairó s Ladallou měly prozatím najít útočiště v Iarwainově domě.

Teraskon zatím dostal za úkol dělat, co může, aby se dostal do dobré kondice na cestu. Nebyl naštěstí zase v tak špatném stavu. Několikatýdenní hladovění v kombinaci s entí polívkou mu zdraví spíš upevnilo než poškodilo a díky tomu, co dobrovolně podstoupil, když hledal smíření se svými bývalými otroky, prožil v podzemní kobce jen asi polovinu svého uvěznění, z toho teď podruhé necelý týden. Mimoto Laito myslel dopředu a už v době jeho uzdravování začal dbát na to, aby se dostatečně pohyboval. Trocha práce, trocha cvičení a pár elfích triků teď stačily, aby byl brzy poměrně dobře připraven na středně namáhavý pochod.

Laito se vrátil, pár hodin spal a večer přisedl k ostatním, aby naplánovali další cestu. Bylo zřejmé, že před sebou nemají lehký úkol. Blížil se už zase konec září a nevypadalo to, že jim zbývá jiná možnost než nové putování Mlžnými horami v podzimním počasí, obry všude kolem. Mín potřebovala všechnu svou statečnost a odhodlání, aby se s tou myšlenkou vyrovnala, a dokonce ani Roiróvi nebylo zrovna lehko u srdce - měl už s obry svou zkušenost.

"Laito," řekl, "vím, že jako otrok si naprosto nemohu dovolit vyslovit návrh, se kterým přicházím, ale odvážím se v naději, že mě alespoň částečně přijímáš také jako svého přítele. Soudím, že kdyby se nám podařilo vzbudit zdání, že jste moji zajatci, mohli bychom se odvážit užívat po většinu doby otevřeně hlavních cest. Uvědomuji si, že bych pak vlastně cestoval pohodlněji než ty, což se nehodí - zároveň by to však značně usnadnilo a urychlilo cestu i vám."

Vyrazili časně ráno, naposledy přenocovali v pevnosti, jejíž posádka dosud tvrdě spala, a druhého dne se pustili po silnici k jihu. Laito koni, jedoucímu klusem, stačil velmi pohodlně. Většinu doby běžel s Mín v náručí mírným, rovnoměrným tempem. Občas pro změnu zavolal na Teraskona, aby pobídl koně do cvalu, takže se mohl rozběhnout naplno, občas ho nechal zpomalit do kroku a dopřál Mín, aby si trochu protáhla nohy. V noci zatábořili u cesty v důstojnickém stanu a mohli si dovolit oheň a teplou večeři. Dokonce i Teraskonovi tu jeho polívku trochu přihřáli.

Podobným způsobem postupovali dál a ten první týden šlo všechno dobře. S ohledem na Teraskonovo dlouhé věznění a Roiróvo mládí se nesnažili ujet za den příliš dlouhé úseky, takže se nikdo necítil unavený. Laito jednal s Teraskonem tvrdě, avšak přátelsky. Ráno ho vždycky na chvilku odvedl z tábora, aby ho neponížil před vlastním synem, a se svou typickou ohleduplností si nacházel způsoby, jak ho drobnostmi potěšit či mu zpříjemnit život a nepřekročit přitom hranice, které si stanovil. Teraskon bral své postavení otroka velmi vážně a sám se ujímal každé namáhavé či nepříjemné práce, kterou bylo potřeba udělat. Laitově zacházení se podroboval bez odporu, někdy dokonce se špetkou humoru, kterou v něm vyvolával Laitův nenapodobitelný přístup k celé věci. Jen ke konci týdne měla Mín občas pocit, že z něj vnímá lehkou nechuť či netrpělivost. Jako by na něj příliš působily ty dlouhé hodiny, které trávil na koni, v uniformě a se zbraní po boku - jako by pro něj bylo stále těžší se pak vracet do pokořujícího postavení zajatce. Nebyla si však jista, zda si do něj nepromítá jen své vlastní dojmy z pohledu na něj.

"Budu se asi muset prohlásit a říci heslo," uvažoval Teraskon. "To samozřejmě znám... jenže možná se budou vyptávat, kam jedu a co se vůbec děje v pevnosti na křižovatce, odkud se jeden posel nevrátil... a asi vzbudíte podezření i vy jako moji zajatci... při náhodném setkání na silnici by bylo všechno v pořádku, ale na tohle jsem nepomyslel... je velmi nezvyklé, že se mnou jdete takto volně - zajatci se obyčejně svazují..."

Náhle to Mín věděla s naprostou jistotou - ten člověk je nebezpečný. Snad to myslí upřímně - snad nepřipouští ani sám sobě, že by se mohl vrátit ke starému způsobu života. Pod tím povrchem v něm však doutná vzdor, nahromaděný za týdny nepříjemností a zejména pokořování. Dostane-li Laita bezmocného do rukou, může ten vzdor náhle propuknout v nenávist. Nebude mu stačit se vrátit - bude chtít Laita zničit, nadobro ho umlčet, tak jako se lidé snaží umlčet vlastní svědomí.

Věděla, že pokud už něco takového cítí ona, Laito tím spíš. Když k němu však obrátila oči, spatřila v jeho tváři hluboký pokoj, jen maličko kořeněný špetkou rozpustilosti a vzrušení. Všechna naděje ji opustila, protože věděla, co to znamená. Laito by dobře mohl rozhodnout jinak. Překročit bažinu by pro něj nebylo naprosto nic obtížného, dokonce ani s Mín v náručí - i s řekou by si jistě poradil spíš než s okovy. Mohl by Teraskona nechat projet samotného a později se s ním setkat. Místo toho si jde už zase zahrávat s nebezpečím, se zřejmým potěšením, ale také žel nepochybně s jistotou, že to tak má být.

"Nalož s námi, jak uznáš za dobré, příteli," řekl. Mín tušila, že ta slova jsou volena záměrně: typicky laitovským způsobem zároveň apelují na přátelství i provokují, jako by se jimi sám vydával druhému do rukou. Nepevné svědomí by se jich mohlo chytit a začít si opakovat, že vlastně dělá jen to, co druhý sám chtěl. Laito sám vyhledal v batohu lano a nastavil Teraskonovi ruce.

Mín chápala, co jí tím chce naznačit, ale i tak se v ní všechno vzpíralo. Ano, Roiró už jednou osvědčil svou věrnost... ale přece jen, co zmůže, jedenáctiletý hoch proti dospělému? Když se k ní však přiblížil, vynaložila všechny síly na to, aby neucukla, dokonce aby se jí nechvěly ruce - uvědomovala si, jak by ho zarmoutila nedůvěrou. A on na ni pohlédl tak ohnivě, že to na ni nemohlo nezapůsobit. Jeho oči přímo křičely: "Nikdy tě nezradím, nikdy! Možná budeme příliš slabí, ale raději zemřu po tvém boku, než bych ti dal ublížit!" Tu se na něj usmála a svěřila se mu jako příteli.

Vydali se na cestu, tentokrát krokem, ona na laně za Roiróvým koněm, Laito za Teraskonovým. Oba jezdci se chovali velmi ohleduplně a dbali na to, aby ji neunavili, ale cítila ve vzduchu jakési napětí. Otec a syn, kteří už se dávno smířili a dokázali spolu přátelsky hovořit, spolu dnes nevyměnili ani slovo. Teraskon se zdál hluboce zamyšlený. Mín přímo cítila, jak se mu s každým krokem koně vpaluje do mysli víc a víc: "Ano, tohle jsi ty - velitel, kníže mezi svými, tohle je místo, které ti náleží, v sedle, oblečený do pěkných šatů, se zbraní po boku. Bílí nejsou dobří na nic jiného, než aby se z nich stali otroci, ať už jsou to lidé nebo něco horšího. Neviděl jsi, jak ochotně se dali spoutat? Otrocká povaha je jim vrozená. Jak jsi mohl tak lehko zahodit své postavení, pevnost, která ti byla svěřena? Snad ne proto, abys sloužil někomu z nich, abys dobrovolně přijímal jeho ústrky, jeho ustavičný výsměch? Dal ses omámit nějakým kouzlem, ale teď se začínáš vzpamatovávat. Pospěš si! Ještě je čas! Až překročíš řeku, až se prohlásíš na strážnici, bude už jen otázkou času, kdy se mezi tvým lidem zjistí, že jsi zrádce. Pak už nebude návratu! Nezbyde ti jiný život než tento - a sám ti přece řekl, co můžeš čekat: v poutech každou noc, jídlo žádné, každý večer písně, které krutě a nespravedlivě obviňují a každé ráno bití, směšně mírné, které nemá jiný cíl než tě ponížit! Jen blázen by se dobrovolně podvoloval něčemu takovému!"

Po chladné noci nastal jasný den a podzimní slunce snaživě osvětlovalo bezútěšnou krajinu kolem. Široko daleko nezpestřil rovinu jediný strom, jen tu a tam lesklé plochy jezírek a ostrůvky rákosí. Silnice teď vedla po vyvýšeném náspu s bažinami po obou stranách. Nic snazšího zde než zajatce prostě důkladně svázat a skopnout dolů. Už by ho nikdo nikdy nenašel.

Po nekonečně dlouhé chvíli začal Teraskon přitahovat lano. Laito chtě nechtě musel blíž a blíž, až stál těsně u jeho třmene. Pohlédli si navzájem zblízka do tváře a Laito upřel na vteřinku oči do Haraďanových a ten pohled byl plný pochopení. Pak však sklouzl do dálky a Laito jako by na toho druhého docela zapomněl. Nepokusil se ho ovlivnit jediným slovem, jediným tónem písně, sebemenším pohybem, jen se trošičku usmíval a v tom úsměvu byla naprostá vyrovnanost i shovívavý výsměch křehkosti a proradnosti smrtelníků.

Stáli tak proti sobě dlouho, velmi dlouho. Mín, ruce ledově chladné hrůzou, už nedokázala ani srdcem volat o pomoc - byla jako mrtvá. Pak ucítila, že i ji Roiró přitahuje k sedlu, a otupěle se podvolila. Pomaličku se k němu blížila, krok za krokem, a nezmohla se ani na výkřik. Náhle zjistila, že jí uvolnil ruce a zvedá ji k sobě do sedla. Vzápětí zlehka sklouzl na zem, uchopil uzdu a začal nesmírně opatrně a potichoučku obracet koně. Pokud se mu to nepodaří, než si otec všimne, co dělá, nemají zřejmě naději - stranou cesta nevede a u Tharbadu je stráž zadrží. Byl však odhodlaný ji zachránit stůj co stůj - nebo se o to alespoň pokusit.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )