XIII.

Rozhodnutí

Teprve teď pohlédl Laito Teraskonovi znovu do tváře. Natáhl ruku a zlehka se dotkl jeho.

"Je ti těžko, příteli?" zeptal se také tak tiše.

"Připadáš si jako zrádce svého lidu?" tázal se Laito účastně. Úmyslně se dotýkal jeho problému z té nejlepší stránky.

Laito se nadechl a vědomě se pustil na nebezpečnou půdu.

Až nyní nalezl Teraskon slova.

"Je-li tomu tak," odpověděl Laito mírně, "mám k tobě jednu prosbu."

"Rozdělme se na několik dní."

Jen s velkým úsilím dokázal Teraskon zadržet slova a ovládnout svou tvář.

"Beze mě se pro tebe tato cesta stane příliš nebezpečnou a k horám je daleko!"

"S tím si nedělej starosti. Už jsem vyvázl z horších nebezpečí." Sundal batoh a vyhledal balíček cestovního chleba. "Beze mě budeš samozřejmě potřebovat něco k jídlu... neměj strach, máš moje slovo, že ti neuškodí. Kdybychom se už nesetkali, chci, abys věděl, že mi bylo radostí být ti přítelem. Hvězdy ať svítí na cíl tvého putování."

Nečekal na odpověď a obrátil se k Roiróvi, který stál u hlavy svého koně jako omámený, neschopný se vyrovnat s tolika novými událostmi najednou.

"Ty," řekl mu, "si zvol sám, s kým půjdeš."

"Necítíš už sám, že nás dva nikdo nerozdělí, ať se ještě někdy uvidíme nebo ne?"

"Tak vidíš, Myšáčku - zase sami."

Smutně k němu vzhlédla.

"Opravdu jsi to musel udělat? Vždyť už se rozhodl - měl to nejhorší za sebou!"

"Víš, co je na tobě legrační, Myšáčku? Jak vždycky tolik toužíš slyšet to, co už sama dobře víš."

"Dokázal se násilím zlomit... ale ještě zdaleka nemá vnitřní jistotu? Potřebuje si v sobě udělat pořádek, zjistit si, co doopravdy chce?"

"Přesně tak. A navíc není třeba brát věc nějak tragicky. Může selhat teď a přece uzrát ke správnému rozhodnutí za rok, za dva, za deset."

"Ale co Roiró? Ne, neboj se, nevyčítám ti to... ale stejně je mi ho líto. A co když se Teraskon rozhodne vrátit? Opravdu ho chceš jen tak opustit?"

"Vidíš i je? Co dělají?"

"Vrátili se před bažiny, pochopitelně. Tady by se jim asi špatně tábořilo. Tam se zřejmě hodlají zdržet. Teraskon dal na mou radu - zvažuje, co dál."

"Jak vůbec ještě může takhle váhat, po tom všem, čím prošel!"

"Na tom není nic zlého, Myšáčku - tak se to smrtelníkům většinou stává. Však i ty sama jsi prošla trpkou zkouškou, než sis ujasnila, co vlastně chceš. A možná to není naposled, u tebe zrovna tak jako u něj. Uvědomujete si sami sebe mnohem ostřeji než my - to proto, že naším posláním je především vnímat, tvořit a sloužit, ale vaším dělat vlastní rozhodnutí a formovat běh dějin."

"To rozhodnutí jsi přece už dávno udělala. A pokud se opravdu hodně nemýlím, pořádně jsi jím zasáhla do dějin světa."

Zasmála se té myšlence a už se neptala na nic.

Mín měla sklon k rozmrzelosti a reptání, nepatrný, ale hned na něj doplatila.

A už s ní dováděl, docela zábavně, ale také docela namáhavě, až jí začalo být opravdu horko. Nepopřál jí oddechu dobrou hodinu. To už žadonila, ať ji jen nechá chvilku odpočinout, že už si slůvkem nepostěžuje.

"No dobrá, zkusím to s tebou... ale příště si dej pozor, bylo by to horší. Postav se za mě a převlékni se na spaní do ebtího, zkusím ti zatím vymyslet něco, na co bysis mohla lehnout."

Vyprázdnil celý svůj batoh, pak do něj vrátil měkčí věci a použité oblečení. Vytvořil jí tak docela slušnou matraci, na kterou se vešla, když se schoulila do klubíčka. Zrovna nejpohodlnější to nebylo, ale teď už nic nenamítala, zvlášť když viděla, že sám se chystá strávit celou noc na nohou. Ještě ji zabalil do všeho teplého, co měli, a vzal do dlaní špičky jejích nohou, aby se ujistil, že nejsou studené; když na ni však nakonec hodil i svůj plášť, už protestovala.

Laito se jí ovšem postaral o koupel, studenou jako led, v jednom z hlubších kanálů. Když se rychle osušila a převlékla, ani nestačila prochladnout. Pak ji uložil jako včera. Dnes byla celý den statečná a v dobré náladě - vysloužila si vyprávění na dobrou noc.

Když se nazítří probudila, stál už Laito zase na stráži. Náhle se k ní prudce otočil.

"Hnuli se, Myšáčku!"

Vmžiku byla na nohou a vedle něj, ačkoli věděla, že stejně nic neuvidí.

Místo odpovědi ji chytil za ruce a zatočil s ní dokola. Pak bleskově složil věci do batohu a vyběhl.

Laito uháněl dlouhými skoky bažinou, plně soustředěný na cestu. Čas od času se však na vteřinku zastavil a přehlédl okolí a jistě také sledoval postup těch dvou. Pozdě odpoledne zůstal bez hnutí delší dobu a napjatě upíral oči do dálky.

"Už jsou u mostu," sdělil jí tiše.

Věděla, že to je rozhodující okamžik, předěl v Teraskonově životě. Když překročí řeku, více méně si odřízne cestu k návratu. Nebude tím zaručena jeho proměna, ale přece jen už bude víc než zpoloviny jejich. Zůstala tiše stát, třebaže neviděla nic, a čekala, až jí Laito řekne, že jsou na druhém břehu.

Dlouho však neříkal nic. Nejdřív si myslela, že jí netrpělivost nedovoluje správně odhadnout čas, ale pak nevydržela a zeptala se:

"Ještě se neobjevili?"

"Ne, Myšáčku. A máš pravdu, že si začínáš dělat starosti."

Čekali ještě hodnou chvíli, nyní už se stoupající úzkostí. Konečně už nemohlo být pochyb: Teraskon a Roiró zůstali v pevnosti.

"Snad... snad se jen rozhodli tam přespat," špitla Mín.

"Snad," odpověděl Laito.

"Ty myslíš, že mu nestačilo se vrátit? Že nás zradil?"

"I to je možné... anebo sám upadl do zajetí."

"Lehko, Myšáčku. Koneckonců jeho povinností je velet pevnosti na křižovatce, tady nemá co dělat... někomu to mohlo začít být podezřelé. Docela by stačilo, aby se za tu dobu, co jsem ho věznil, změnila hesla... možná mu to měl oznámit ten posel, co jsme ho uspali..."

"Co si počneme?"

"Do setmění asi počkáme tady."

"A pak?" ptala se už hlasem člověka, který se pomalu vzdává naděje.

"Ale... ale on o tobě ví všechno! Jestli tě zradil, budou vědět, že vidíš potmě a dovedeš chodit bažinou... budou vědět, jak ses zmocnil hradu! Budou držet stráž tak, že neprojdeš... můžou tě obklíčit... můžou si ucpat uši, aby tě neslyšeli zpívat!"

"Ach Myšáčku! Takže mi radíš, abych zkrátka vzal do zaječích a zapomněl na možnost, že možná upadl do zajetí? A s ním Roiró, který se mi stal bratrem v utrpení?"

"Tak... tak mě aspoň vezmi s sebou!"

"To víš, že tě vezmu. Nemá smysl nechat tě tu utonout v bahně. A jakmile se mi podaří uniknout z bezprostředního okolí pevnosti, mohu i s tebou v náručí v bažinách snadno setřást pronásledovatele."

Mín, stulená v Laitově náruči a chráněná před vlhkem entím oblečením, zimu příliš necítila. Přesto se trochu chvěla. Myšlenky na to, co bude dál, však usilovně odháněla a soustředila se na to, aby si co nejvíc vychutnala Laitovu blizkost, možná naposled. Pár slov na rozloučenou už si řekli, než vyběhli - věděla, že nyní musí být zticha.

Teď Laito zpomalil. Mín zvedla hlavu, až ji na obličeji zastudil noční vzduch, a uvědomila si, že slyší slabé šumění řeky. Vidět nebylo nic - mlha je obklopovala úplně.

Laito se sunul dál, nyní velmi zvolna, krok za krokem. Co chvíli zůstal stát úplně a naslouchal. Řeka se ozývala stále blíž a blíž. Konečně se z mlhy vynořilo cosi temného - nějaká stěna, která jim odřízla měsíční světlo a vrhla na ně hluboký stín.

Tu postavil Mín opatrně na zem a naznačil jí, aby se nehýbala. Pak sundal batoh a začal jí stlát lůžko podobně jako předchozí dvě noci. Dobře věděl, že by se ráda ozvala, zaprotestovala, žádala vysvětlení, ale nesmí; jednou po ní hodil přes rameno uličnickým pohledem.

Když byl hotov, přitáhl ji k sobě a začal tichounce pískat. Teď už věděla, co se chystá udělat, a pomyšlení, že zůstane tady jako odložené zavazadlo, úplně sama a ještě k tomu spící, se jí ani trochu nezamlouvalo. Bránit se však nemohla - jeho objetí a jeho píseň byly příliš krásné. Netrvalo dlouho a tvrdě spala.

Už se octl přímo před hradbou. Přitiskl se k ní a znehybněl; stál teď v hlubokém stínu a tma ho úplně pohltila. Čekal.

Mimo jeho píseň se však neozvalo nic. Laito po chvíli proklouzl k bráně a začal pískat dalšímu strážnému. Ani ten se nepokusil způsobit poplach či vyjít ven a zdálo se, že krásně usnul.

Stále ještě to mohla být past, ale nezbývalo než to zkusit. Během pár vteřin byl Laito na hradbách. Objevil strážnici a zazpíval zbývajícím vojákům ve službě. Pak obešel všechny strážné ještě jednou, neboť nyní, když už spali, si mohl dovolit jim zazpívat něco trošku silnějšího. Půjčil si klíče. Přešel nádvoří - poslední místo, odkud mohl ještě bez větších potíží uniknout - a zmizel v pevnosti.

Postupoval teď temnou chodbou a zkoušel jedny dveře za druhými. Za každými chvilku zpíval, než je odemkl. Některé dost skřípaly - to bylo krajně nebezpečné, neboť to mohlo zrušit účinky jeho písně, a navíc ho takový nepořádek rozčiloval sám o sobě. Nakonec si došel do kuchyně pro olej a vždycky nejprve trochu kápl na panty.

Až na dva vojáky, kteří se zřejmě dopustili nějakého kázeňského přestupku, byly cely prázdné. Laito otevíral jedny dveře po druhých. Přitom byl stále ve střehu a napjatě sledoval, neuslyší-li shora nějaký zvuk.

Konečně! Tady leželi, oba dva, každý na holém prkně po jedné straně místnosti, a sladce spali pod jeho kouzlem. Spoutaní nebyli - vypadalo to, že jsou drženi v lehčí vazbě.

Pokud to přece jenom není past, samozřejmě.

Laito věděl, že může celý hrad uspat týdenním spánkem a oba vězně si odnést někam, kde mu nebudou moci ublížit, ani kdyby měli sebenepřátelštější úmysly. Pokud však Teraskon nezradil, mohou odsud odjet všichni v bdělém stavu a vzít si koně a pokračovat v cestě tak jako dosud, což má mnoho výhod. Lépe bude je vzbudit.

Roiró otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Zřejmě si v první chvíli neuvědomoval, kde je. Vzápětí spatřil Laita a celý se rozzářil.

Roiró přikývl.

"Dobrá. Tak pojď úplně tiše k otci a důkladně mu ucpi uši. Za žádnou cenu je nepouštěj, dokud ti neřeknu, ano?"

To už dostal strach. Vytáhl ji z postele a donesl k oknu, aby jí do tváře vanul čerstvý vzduch zvenku. Znovu nabral vody a omyl jí celý obličej.

"Myšáčku, probuď se!" prosil naléhavě.

Usmála se a otevřela oči.

"Raduj se, Myšáčku! Další nepřátelská pevnost nám padla do rukou, další zajatci jsou osvobozeni. Ale pro tebe bude asi nejlepší zprávou, že to skutečně byli zajatci."

"Tak jsi to přece dokázal," řekl jen, ale v jeho hlase zazněl upřímný obdiv i láska. Vzápětí už byl na nohou a přehlédl svou výstroj. Laitovi podal zpět jeho balíček cestovního chleba, nedotčený. Nijak to nevysvětloval, ale pohled, který si přitom vyměnili, Laita bezpečně ujistil o tom, že důvodem naprosto nebyly obavy z elfí stravy. Hned se obrátil ke svému batohu, také mlčky, a podal příteli láhev s entí polívkou - věděl, že dnes cítí největší hlad.

"To má čas," řekl. "Pojďme nejprve zahájit den, jako to vždycky děláváme."

V těch slovech byl velký kus sebevědomí a vojenské statečnosti, střípek Laitova humoru, ale ještě něco víc, jakási uvolněnost a pokoj, plynoucí z hluboké vnitřní jistoty. Ten den na rozmyšlenou nebyl promarněný.

"Nu dobrá," souhlasil Laito shovívavě. "Pojď tedy na chvilku vedle."

"Nejprve mi něco pověz. Je tomu opravdu tak, že veškeré tvé zacházení se mnou nemá jiný cíl než mě sblížit s těmi, kterým jdeme pomoci?"

"Pak není proč odcházet. Přijmu tvé rány s hrdostí a rád."

Mín pocítila, jak ji zaplavuje vlna štěstí.

Na další cestu se vydali krátce po poledni. Do té doby Laito většinu času pečlivě držel stráž a uspal jednoho jezdce, který se přiblížil od jihu. Dřív však od něj s Teraskonovou pomocí vyzvěděl správné heslo - soudili, že se jim ještě může dobře hodit. Pak ho zanechali s ostatní posádkou pohříženého do týdenního spánku - za tu dobu, jak předpokládali, by se mohli dostat téměř až k Rohanské bráně.

"Vnímej to srdcem," vysvětloval Laito, když se Teraskon pokusil něco namítat. "Jakmile už víš, oč jde, stačí jen náznak, jen nepatrná připomínka. Hleď, ode dneška budeš s námi jíst jako jeden z nás - jen když toho bude víc na výběr, jedno vynecháš. A první sousto si vždycky vyměníme, na připomínku všech, kteří se teď dělí o to poslední."

"Laito," vyhrkla, sotva se z prvního z těch snů probudila, "Laito, mně se zdálo o moři!"

"O moři, Myšáčku?"

Tenhle tón v jeho hlase ještě neslyšela. Je vůbec možné po něčem tolik toužit a přitom být tak dokonale spokojený v přítomné chvíli?

Vzápětí už ji zase škádlil.

"Jak vlastně vůbec můžeš vědět, že to bylo moře? Cožpak je znáš?"

"Ty! Tak dobrá, ať to bylo co to bylo, zkrátka jsem se octla uprostřed samé vody a nikde žádný břeh. A nahánělo to strach a zároveň... já nevím."

"Líbilo se ti?" Teď už byl zase něžný.

"Moc." Vlastně ani nezpozorovala, že se na dlouhou chvíli zasnila a že ji neruší. "Ale co myslíš, že to může znamenat?" zeptala se konečně.

"Nevím, Myšáčku. Musíme se ptát."

"Myslíš... myslíš, že se mohli někde obrátit a pustit se přece jen..."

"Co budeme dělat?"

"Vždyť máme práce nad hlavu, ne?"

"Tak proč se mi to tedy vůbec zdá?"

"Kdo ví... možná ten, kdo nad tebou tak dlouhou dobu držel stráž, sám potřebuje tvou pomoc... potřebuje, abys mu tu službu oplatila."

"Ale vždyť říkáš, že tam jet nemohli!"

"Ach Myšáčku, jak ti mám vysvětlovat něco, čemu sám nerozumím! Viděla jsi ještě něco? Stála jsi na lodi? Byl tam někdo s tebou?"