Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Byla chladná, jasná podzimní noc. Laito, Mín, Roiró a Teraskon se choulili k sobě v jednom z posledních úkrytů na západní straně Mlžných hor. Měli za sebou namáhavé šplhání a byli unaveni, ale nemohli si lehnout a spát, dokud si příbytek, který jim Laito postavil, trochu nezadýchají. Nemluvili, jen vyhlíželi ven do tmy, každý zabraný do vlastních myšlenek. Zejména Mín se nedokázala zbavit starostí. Soucit a vědomí poslání ji dosud plnily odhodláním, ale přece jen byl ohromný rozdíl, podnikat nebezpečnou a obtížnou cestu s vědomím, že se vzdaluje nepřátelům, a s vědomím, že se jim přibližuje - že ji každý den vede blíž a blíž k té příšerné kobce, ze které zázrakem unikla - ba, že se vědomě pouští do podniku, který ji snadno může prozradit. Teď mají zase nadosah Rohanskou bránu a s ní pochod otevřenou krajinou bez možnosti úkrytu, o Železném pasu ani nemluvě. Neslyšela zase tak málo o dokonalém opevnění tohoto strategického místa, vzniklém skloubením přírodních podmínek, lidské práce a dávného kouzla. Jistě tam také bude silná posádka... a co když se Laito k dovršení všeho rozhodne začít s dobýváním nepřátelských hradů právě tam? Jeho pořádkumilovnost ho jistě povede k tomu, aby bral pevnosti pěkně jednu po druhé...

Tu jí Laito, který seděl zleva vedle ní - on i Teraskon vždycky dbali na to, aby chránili děti mezi sebou - zlehka objal a přivinul k sobě. Snad to byla náhoda či prostý pokus ji zahřát, ale měla úplně pocit, jako by vytušil, nač myslí, a chtěl jí dodat odvahy. Ano, ovšem. Jak vlastně mohla zapomenout, co spolu prožili? Laito už přece nebude riskovat jinak než na rozkaz. A pokud na rozkaz, kdo by proti tomu mohl něco namítat? Není pak nebezpečí vlastně něčím nevyhnutelným?

Laitova dlaň na jejích ústech hebce zdusila výkřik v zárodku a jejím užaslým, ještě rozespalým očím se naskytla úchvatná podívaná. Temnotou se bleskurychle mihl zářivý pás, hluboko pod jejich nohama se smrštil v drobnou zlatou tečku a zmizel - bylo to skoro jako padající hvězda, jen o mnoho větší a zářivější. A vzápětí po něm druhý a další a další, jedna oslnivá šmouha za druhou, hotový světelný déšť. Mín trvalo několik vteřin, než se z té zázračné podívané vzpamatovala natolik, aby si uvědomila, že ten hluk, ten děsivý hluk ze svého snu, slyší stále. Mimoděk zatřásla hlavou, aby se ho zbavila, ale nepomohlo to. Navíc jí připadal jaksi povědomý. Maně zavzpomínala, kde už něco takového mohla slyšet. A tu pochopila. Rázem se probrala docela a byla by se rozkřičela čirou hrůzou, kdyby tomu Laito nepředešel. Draci! Draci překročili hory!

Prudce se roztřásla a nic nepomáhalo, že ji Laito vzal do náručí a šeptá jí slova povzbuzení, nic nepomohlo dokonce ani, když za pár okamžiků všechno utichlo a pohaslo a vše nasvědčovalo tomu, že jsou mimo nebezpečí. Hlavou jí letěla jedna zoufalá myšlenka za druhou. Vida, zase už přicházejí pozdě - zase už se zbytečně ženou do nebezpečí! Komu asi mohou pomoci v zemi za horami, když už i nenasytní draci se odtamtud stěhují, protože zřejmě nemají co jíst? A i kdyby se jim nakrásně podařilo někoho osvobodit, kam bude takový člověk moci uprchnout, otevřenou krajinou, s tolika draky v cestě? Dokonce ani sami se nemohou vrátit s nepořízenou - mají odříznutý ústup. Mohli aspoň pomoci hobitům... mohli aspoň zachovat život pro jakoukoli, byť nepatrnou službu lidem v nových sídlištích - a všechno to zahodili pro bláznivou pýchu, pro pošetilý plán na smělou akci v srdci nepřátelského území, navíc zamořeného silami, proti kterým nic nepomáhá!

Náhle ji Laito k sobě přitiskl tak silně, že si to uvědomit musela - vlastně to skoro zabolelo. Jednou rukou jí přejel přes obličej, pak ji políbil na víčka, jako by ji chtěl probudit z těžkého spánku.

Už nazítří se její nejčernější obavy potvrdily. Laito se poprvé otevřeně zmínil o tom, že začnou svou práci dobytím Železného pasu. Nebezpečí s tím spojená sice nebral na lehkou váhu, ale zřejmě je nepovažoval za rozhodující. Tvrdil, že jim to jejich úkol ulehčí v mnoha směrech, bude-li tato silná pevnost v jejich rukou, a navíc cítil, že je tam možná někdo potřebuje. Mín už věděla, že nemá smysl se s ním dohadovat, jakmile se dostane do tohoto stavu. Ze zvláštní něhy v jeho jednání během těch necelých tří dnů, které jim zabrala cesta na dohled hradeb, však brzy nabyla dojmu, že tuší víc, než otevřeně říká. Octne se snad jeho život v nebezpečí? Pak ale nemá sebemneší význam se o Železný pas pokoušet! Jakou naději na úspěch mají - bez něj?!

Ne! křičela Mín v duchu. Ne, ne, ne!

"Ale no tak, Myšáčku, což nevidíš, že je to tak nejrozumnější? Nejsi přece sama - máš dobrou možnost mi pomoci, kdybych se dostal do úzkých, lepší, než kdybys šla se mnou. A každopádně máš průvodce, kteří ti pomohou na ústupu, kdyby to se mnou špatně dopadlo. No, já vím, tohle bych ti neměl říkat, ale raději zvažme všechny možnosti. Pošlu ti ptačího posla, jakmile budete moci bezpečně přijít k bráně. Kdyby se ale dlouho neobjevoval, prosím tě, hlavně nepodnikej nic bez rozkazu."

Zasmál se.

"Víš, Myšáčku," dodal pak tiše, "nesmíme zapomenout, že bychom se dříve či později stejně museli rozloučit. A není v tom vlastně žádný podstatný rozdíl, zda se rozloučíme tady a takto nebo někde jinde v době míru a bezpečí. Celý tento svět je zoufale nejisté místo. A na druhou stranu, nikdo nám přece nemůže rozhodujícím způsobem ublížit, nikdo nás nemůže úplně zničit, tebe ani mne, což už jsi to nezakusila? Zůstaneme přáteli - ať už na blízko nebo na dálku - tak, jak jsi to chtěla. Bolí to jako useknout si vlastní ruku, viď? Ale možná teprve potom doopravdy poznáme, že můj život nejsi ty a tvůj život nejsem já - je to cesta za naším posláním po laskavé dlani Všemohoucího."

Setmělo se rychle; byla podmračená noc. Z údolí táhla slabá vůně tlejícího listí a ve vzduchu bylo cítit déšť, když Laito šplhal po skále dolů. V takové tmě ho zdola z pevnosti nemohl zahlédnout nikdo, ale on přece neponechával nic náhodě a držel se, co nejdéle mohl, ve skalní štěrbině v jednom z bočních svahů masívu. Teprve když se dostal o hodný kus níž a hora změnila charakter, nastoupil poslední úsek po téměř hladké skále přímo nad pevností.

Dosud nikdo nezdolal opevnění Železného pasu touto cestou. Pro člověka by byla naprosto nemožná a elfové zatím nikdy neměli potřebu proniknout dovnitř. Ani mezi nimi by si však na něco takového zřejmě netroufl každý. Dokonce i Laito sám věděl, že je zhruba stejná pravděpodobnost, že sleze úspěšně, jako že se zřítí dolů - a nemohl si dovolit nejen pád, i kdyby ho snad přežil, nýbrž ani prudší sklouznutí, ani udrolený kamínek. Pomaloučku, až napjaté prsty bolely k nesnesení, se spouštěl níž a níž a bosýma nohama pečlivě ohmatával skálu, zda někde není alespoň nepatrný výstupek, kde by se zachytil. Pak kratičký oddech a znovu. Nesčíslněkrát takto šplhal v temných letech, aby se zalíbil svým nadřízeným či naplnil nějaký svůj vlastní, většinou ukrutný záměr. Dosud pociťoval opojnou radost z toho, že se věci změnily - nehledě k tomu, že v této podobě se mu lezlo mnohem snáze.

Už jen asi dvěstě metrů. Skála byla stále hladší - stále častěji se musel vysoukat zpět a zkoušet jiné místo, kde by se spustil dolů. Začínala se ozývat únava. Přetížené prsty jednou nevydržely a tak tak že se nesmekl dolů; zachytil se v posledním okamžiku. Ještě hodinu pršet nezačne, to věděl - do té doby však nutně musí být u cíle.

Nepřálo. "Pohodlná" cesta skončila a jeho postup se opět zpomalil. Než se doplahočil o dalších patnáct metrů níže, lilo už jako z konve. Kdyby si byla skála zachovala svůj původní sklon, mohl by teď začít klouzat po břiše a doufat, že se mu podaří sestup ubrzdit natolik, aby přistál bez nehody. Převis však pokračoval a na skok to bylo přece jen ještě trochu vysoko. Návrat byl ovšem vyloučen zrovna tak.

Ještě padesát metrů. Ten poslední úsek zdolal jen zázrakem a cítil, že pro tu chvíli má dost. Pár minut odpočíval a nemyslel na nic než na hudbu deště kolem sebe. Pak sebral síly k dalšímu postupu. Uvědomil si, že začíná trochu riskovat - když nenalezl záchytný bod, dokud se držel rukama, zhoupl se a kousek skočil. Bylo to mnohem snazší než se neustále vracet a věděl, že už musí šetřit silami. Několikrát mu to vyšlo, i když už měl často pocit, že mu skála vyklouzne jako úhoř.

Pak přišla chvíle, kdy to nevyšlo - okamžik marného zápasu - a pád do prázdna. Hlavou mu stačila ještě proběhnout řada myšlenek. S lítostí si vzpomněl na toho, kdo ho zde zřejmě potřebuje - nezdálo se, že mu bude schopen pomoci. Nebo že by se mýlil úplně? S trochou zvědavosti zauvažoval, zda jde vstříc rychlému konci či utrpení a pokud to druhé, co ho asi čeká tentokrát. Jeho poslední myšlenka patřila Mín. Když se s ní loučil, mluvil, jak mu velelo svědomí, avšak nyní celým srdcem zatoužil zůstat naživu, aby se o ni mohl postarat.

Té první noci, co Laito odešel, Mín dlouho nemohla spát. Ne že by jí byl prstýnek nepomohl, kdyby alespoň chvilku ležela, ale ona nedokázala zůstat v klidu ani okamžik. Dlouho čekala na vrcholu hřebene, uši nastražené na sebemenší náznak zvuku zdola. Roiró za ní dvakrát přišel, aby si šla lehnout; konečně se objevil Teraskon sám a laskavými slovy na ni naléhal, aby nechala marné námahy - odpočatá bude všem v případě potřeby mnohem užitečnější. Uznala jeho důvody a poslechla, ale dobře si všimla, že Teraskon neulehl vůbec. Zůstal sedět u vchodu do úkrytu a ona věděla, že jeho tvář, nehybná jako vždycky, skrývá krajní napětí.

Když nad tím zpětně uvažovala, nacházela v tom náhlém spánku skutečně určitou naději - jak však den ubíhal a stále se nic nedělo, nepokoj se vrátil. Posel nepřilétal a Mín rychle ztratila jistotu, že její včerejší spánek měl s Laitem něco společného. Mohla ji zdolat pouhá únava - bylo přece už hodně pozdě - a ostatně, Melwenin prstýnek měla celou dobu na prstě... Prožila den v úzkostech, odsouzená k nečinnosti, zatímco celá její bytost přímo volala po čemkoli, co by mohla udělat, podniknout, zkusit. Znovu a znovu se pokoušela za Laita prosit, ale její napětí bylo tak veliké, že ji vždy strhlo ke starostem téměř okamžitě. Toužebně čekala na večer.

Přijala to s velikou úlevou a vyplakala se dosyta. Posléze se uklidnila a zůstala tiše sedět ve tmě, zkřehlá, rozbolavělá a utahaná, avšak odhodlaná. Pláčem Laitovi nepomůže, dávno si to měla uvědomit - vždyť možná záleží na každé minutě. Kde bere tu jistotu, že je mrtvý? Co když potřebuje její pomoc, neodkladně, nutně? Pak je přece jasné, co musí udělat. Bez rozkazu nic podnikat nemůže - jediné rozumné řešení je vyprosit si rozkaz, a to hned.

Laito se bolestně probral k vědomí. První, co si uvědomil, bylo, že je celý jako rozbitý. Hlava se mu mohla rozskočit. Pak se mu pozvolna ujasnilo, že ještě hůře je na tom levá ruka a noha. Noha jako by měla místo kosti do běla rozžhavený drát. A všechny údy jsou tak podivně těžké...

Jeho první souvislou myšlenkou byla vděčnost za to, že zůstal naživu. Vzápětí už hodnotil situaci. Ruce i nohy má v okovech, nu ovšem. Všechny jeho věci jsou pochopitelně pryč, zejména pás s nářadím. K jídlu či pití mu tu nenechali nic - snad nepředpokládali, že se probere, snad si přáli, aby byl povolnější při výslechu, který ho určitě v nejbližší době čeká.

Znovu namáhavě pootočil bolavou hlavu a vyhlédl oknem, pak se zhluboka nadechl. Ten kousíček zataženého nebe byl opravdu příliš malý, než aby se z něj dalo zjistit něco určitějšího, a venkovní vzduch se mísil s mnoha pachy vězení - přesto však Laito odhadoval, že noci ještě mnoho neuplynulo. Zda noci první či druhé po té, kdy spadl, také nevěděl, jen věděl, že delší spánek posádky zřejmě z té výšky způsobit nemohl. Každopádně je však spíše pozdní večer než časné ráno a to je dobře. Nejméně ze všeho potřebuje, aby sem někdo přijel dřív, než bude mít pevnost pod kontrolou. Začne hned. Laito se opřel o stěnu, jak nejpohodlněji to šlo, a začal pískat - tiše, uvolněně, jen jakoby sám pro sebe.

Žalářník, stále plně bdělý, ho počastoval ještě několika poznámkami, otočil se a zmizel v chodbě. Laito napjatě naslouchal jeho krokům, dokud neutichly, a věděl, že nejeví žádné známky zpomalování a ochabování. Ve spojení s tím, jak dlouho už byl tento člověk pravděpodobně vystavem Laitově písni předtím, se nabízelo jedno neveselé vysvětlení: kouzlo na něj prostě neúčinkuje. Na své poznámky nečeká reakci - jsou jen samomluvou, obvyklou u starších lidí. Téměř určitě je hluchý jako poleno.

Jak se dalo čekat, přenesl Teraskon Mín opět do úkrytu a dával si velký pozor, aby ji nevyrušili předčasně, takže se probudila až k polednímu. Těžko se na něj proto mohla zlobit - tím větší vztek měla na sebe, když si uvědomila, co se stalo. Celá noc a půl dne ztraceno, po celou tu dobu může být Laito v kritické situaci, může naléhavě potřebovat její pomoc, a ona mu zatím nebyla zhola nic platná, nejprve pro nesmyslné slzy a pak pro ještě hloupější spánek. Královna, to ano! Takové věci by se jí opravdu stávat neměly, zvlášť když ho sama navedla k tomuto šílenému podniku!

Jenže odpověď nepřicházela a Laito tu nebyl, aby jí připomněl, že rostoucí tíha na její duši je vlastně dobré znamení. Jak čas uplýval, začaly se stále silněji ozývat pochybnosti. Co když svým spánkem dala najevo tak velkou lhostejnost, že je vlastně opovážlivost počítat s odpovědí? Co když otálela tak dlouho, že prostě promarnila poslední příležitost, kdy Laitovi ještě bylo pomoci? Co když byla jakákoli pomoc marná od samého začátku?

Ano, ale co když nepřijde? Co když je zbytečný, protože se prostě nedá nic dělat? Co když opravdu svým spánkem včera promarnila příležitost, kdy mohl přijít? Co když ho nedokáže slyšet, ačkoli už dávno přišel? Co když... co když zkrátka nepřijde pokaždé?

Kdyby to řekla Roiróvi a Teraskonovi, šli by do toho s ní, to věděla. Teraskon už se beztak užírá nečinností a netrpělivě čeká na chvíli, kdy bude moci konečně něco podniknout, jen respekt k Laitovým posledním slovům mu brání. Kdyby teď přišla s návrhem na záchrannou akci, ani by se neptal, zda přijala rozkaz. Ani by mu nemusela lhát.

Ale v posledním okamžiku, když už byla téměř rozhodnuta, jí cosi blesklo hlavou - vzpomínka na noc v Iarwainově domě, na následující dny, na Laitovy oči, když říkal: "Chystal jsem se zbytečně riskovat a nevyprosil jsem si rozkaz, Myšáčku. A nejen to. Zapomněl jsem na jeho lásku, jeho věrnost - chtěl jsem vzít spravedlnost do svých rukou - skoro jsem mu vyčítal, že se stalo to, co se stalo. Strašně jsem mu ublížil."

Ano, tak to řekl tehdy v noci a... a neměl koneckonců pravdu? Nedopadlo snad nakonec všechno dobře, proti veškeré naději? A nevedlo snad utrpení jejích kamarádů k záchraně jednoho... skřeta? I kdyby to samo o sobě neznamenalo nic, kolik dalších lidí tím asi bylo utrpení ušetřeno! A je-li to pravda... pokud jeho láska skutečně předchází tu naši... ó jé, jaké nesmysly si to ještě před chvílí pouštěla do hlavy!

"Má paní...,"

Kdosi jí položil ruku na rameno.

Po chvíli snažení se propracoval železem na dvou téměř protilehnlých místech, takže mohl levou ruku vyprostit, když potřeboval, zároveň však mu zůstal náramek pro ozdobu, který při pohledu ze špatně osvětlené chodby mohl stačit. Teď zkusil pevně sevřít nožík oteklými prsty a prodřít si o něj kov na pravé ruce. To už šlo pekně ztuha, ale nakonec uspěl také. Žalářník během té doby ještě jednou prošel chodbou, ale zvuk jeho kroků ho ohlásil včas a nebylo tak těžké se připravit. Laito předstíral nové bezvědomí a kontrola byla jen velmi zběžná.

Vyhlédl mříží na chodbu. Zatáčela v oblouku, takže neviděl daleko, věděl však, odkud žalářník vždycky přichází - tam někde má zřejmě strážnici. Není příliš pravděpodobné, že se tam doštrachá dostatečně včas, ale kdyby se mu to podařilo, mohl by se pokusit mu něco nalít do čaje. V nádobce pod kamenem prstenu bylo mezi lidmi zvykem nosit jed, aby si zajatec v případě potřeby ušetřil mučení či se pojistil, že nepřátelům nic neprozradí. Takových prostředků Laito nepoužíval, ale naplnil si nádobku pro všechny případy silným uspávacím nápojem.

V tu chvíli se znovu v chodbě ozvaly kroky. Laito se po hlavě vrhl na své místo a chvatně navlékal okovy. Stihl to v poslední vteřině a neměl čas se upravit, aby všechno vypadalo naprosto přirozeně a nenápadně. Pravou ruku neměl dokonce v poutech vůbec a jen ji ukryl pod tělem, jak ležel na podlaze tváří k zemi. Nezbývalo mu než doufat, že se sem žalářník opět podívá jen zběžně.

Jednu chvíli se žalářník skláněl nad nehybným tělem zdánlivě bezmocného vězně. V příštím okamžiku se mu kolem hlavy omotalo cosi velikého šedého a stáhlo ho to k zemi. Pak zarachotil řetěz, který se obtáčel kolem jeho hlavy, krku i těla a na dlouho ho zbavil možnosti se z látky vymotat. Bránil se zuřivě, ale naslepo a bezvýsledně. Dlouho trvalo, než se dokázal osvobodit, a když šátral po vězni, jako by se po něm slehla zem. A když konečně zase pohleděl na své okolí, byl zamčený v cele a po vězni nikde ani památky. Padla na něj taková hrůza, že se dlouhou dobu neodvážil ani hlesnout.

Jakmile Laito žalářníka strhl k zemi a pro větší jistotu trochu omotal řetězem, stáhl se z dosahu jeho rukou. Bleskurychle mu odebral zbraně a klíče, víceméně po břiše se odplazil z cely, přirazil dveře a zamkl je. Pak, aby dal jistou šanci jeho případné pověrčivosti, se stejně rychle odplazil za roh, aby byl z dohledu, než se vězeň osvobodí. Časem se vrátí a postará se mu o všechno, co bude k životu potřebovat; teď však musí zajistit případné další nepřátele v okolí.

Hned za strážnicí nalezl podle očekávání schody vzhůru. Vydrápal se po nich, jak nejlépe dovedl, odemkl si horní železné dveře a nalezl u nich zhroucené tělo stráže. Trochu do něj rýpl - zdálo se, že spí docela tvrdě.

Chvilku pískal uvnitř chodby, pak odebral vojákovi i jeho klíče, odemkl si další dveře a vyšel na nádvoří. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a rozhlédl se po obloze. Z větší části byla zatažená, ale přesto poznal, že se nemýlil. Do půlnoci je ještě daleko a to je dobře. Čeká ho namáhavá obchůzka celého opevnění a do rána musí být u hlavní brány, aby ji střežil proti případným nově příchozím.

Hodinu za hodinou se belhal kolem zdí a zpíval posádce. U každých dveří do chodeb uvnitř hradební zdi odebral stráži klíče, postavil se za práh a zazpíval pro spáče ve vnitřních místnostech. Dál však nevcházel, jednak z obavy před poplašnými či lapacími vynálezy, jednak proto, že by tím ztratil víc času, než si mohl dovolit. Prolézání místností a zajišťování spících se budou muset ráno ujmout ostatní.

Se stejným výsledkem.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )( O oddíl vpřed => )