XV.

Dárek pro princeznu

Celou tu noc strávila Mín v prosbách společně s Roirem a Teraskonem. Jako by byl Laito s nimi - téměř nepocítila únavu, dokonce i její úzkost jako by se rozplynula v úžasu a bázni, které ji celou prostupovaly. Okamžiky nádherné bdělosti se střídaly se spánkem plným zářivých snů, avšak vždy alespoň jeden z nich zůstával vzhůru a na stráži.

A Mín se třásla jako v horečce, cítila, že musí křičet štěstím, že pukne, jestli ho nevykřičí, ale jak už to ve snách bývá, nevydala ze sebe ani hlásku. "Melwen," vydechla jenom na prahu probuzení a byla si v tu chvíli jista, že opravdu viděla Laitovu maminku - Melwen, jaká je teď.

Všechna ta nádhera byla dosud s ní, když o překot, nesouvisle sdílela svou zkušenost se svými společníky - ale jakmile skončila, jako by se náhle octla zase z nebe na zemi.

"Domníváš se, že jsi přijala rozkaz, má paní?" tázal se Teraskon pokojně a vážně a nikdo, kdo by ho neznal tak dobře jako teď ona, by nepostřehl dychtivost za jeho slovy.

Jenže... jenže co když to přece jen bylo nebeské poselství? Co když neuposlechnutím promarní šanci Laitovi pomoci... anebo... ach, jak bolelo si to připustit... prostě přežít i bez něj a naplnit své poslání, ať už jakékoli?

Teraskon na ni hleděl se stejnou pokojnou vážností - cítila jeho oči na sobě. Úžasné, jak se ten člověk dovede ovládat - pokud to vůbec je sebeovládání! Pokud v skrytu duše není nakonec rád, že se Laita zbavil! Je to muž a voják, nebo ne? Proč nepřevezme velení? Proč stále čeká od ní, že ponese odpovědnost, že se bude trápit pochybnostmi?!

"Přeješ si tedy čekat dál jako dosud?" tázal se a v Mín se v tu chvíli něco zlomilo. Otočila se k němu zády, utekla, zalezla do jakéhosi křoví jako raněné zvíře a dala se do pláče, ochotná volat smrt, ochotná dovolit si ty nejčernější myšlenky.

Pravda, byli tu ještě Roiró i Teraskon, k těm měl přístup volný, ale ti ho nezajímali. Laito, plný starostí o Mín a o to, co teď asi prožívá, nepomyslel na to, aby svého posla naučil i jejich podobě. Znovu a znovu, stále odvážněji, se kos pokoušel proniknout do Mínina zoufalství, ale věnovala mu asi tolik pozornosti, jako by byla mrtvá.

Náhle jí kdosi stiskl ramena a co neohleduplněji, avšak pevně ji otočil k sobě. Spatřila Teraskona, udýchaného, poškrábaného trním. I nyní se zraňoval víc a víc, jak se ji pokoušel nést ven. V prvním momentu překvapení mu to dovolila, ale teď se začala divoce zmítat.

"Pusť mě!" křikla.

"Má paní... musíme odtud... nebezpečí... země se pohybuje..." vysvětloval trhaně, dosud bez dechu.

"Pusť mě, chci umřít!" křikla ještě zuřivěji.

"Co když je živ... co když nás potřebuje?" pokoušel se ji přesvědčit.

Už tomu nedokázala uvěřit.

"Není! Chci umřít taky! Neslyšíš, ty zbabělče? Pusť mě! Uteč si sám!"

"Zůstanu s tebou," pravil velmi odměřeně a sevřel její ruku ve své.

Pak se vše uklidnilo. Posadila se a zmateně se rozhlédla. Kajina kolem ní za těch pár okamžiků docela změnila charakter. Jen matně odhadovala, kterým směrem asi leží cesta k úkrytu. Všude jen zející jámy a polámané skály, které se tvářily, jako by tu tak stály odjakživa. Co se stalo s jejími společníky?

"Roiró! Teraskone!" vyřikla úzkostlivě.

Žádná odpověď.

Vyskočila ve snaze dostat se k nim, ale nebylo to tak jednoduché. Trhlina, která ji prve oddělila od Teraskona, se zařízla do celého hřebene, přes metr široká a hluboká, až se z toho točila hlava. Mín nesebrala odvahu ji přeskočit a obejít ji znamenalo šplhat několik set metrů svahem dolů.

"Roiró! Teraskone!" vykřikla znovu, naléhavěji.

Žádná odpověď.

Z hlubin země se znovu ozvalo to temné dunění. Hora se dosud neupokojila. Mín ucítila, jak se opět zachvěla, nepatrně, avšak pro někoho v jejím postavení to bylo mimořádně nepříjemné. Vzápětí se obrovský kus skály utrhl i s ní a letěl dolů, teď byla přímo pod ním - až dopadne, rozmačká ji na kaši.

Konečně! Konečně je po všem! pomyslela si s úlevou.

Nebylo. V posledním zlomku vteřiny se balvan naklonil, dopadl na hranu, překotil a letěl dál; ji nechal ležet na svahu.

Neměla ani čas zjišťovat, je-li celá či ne, když se svah znovu pohnul a rozšklebil zrovna pod ní! Zaryla prsty do hrstky sporé trávy na okraji, ale tráva se utrhla a ona padala dolů...

Vzhlédla. Vysoko nad hlavou měla škvíru šedého nebe - tam musí vyšplhat, jestli to půjde. Jsou nohy...

Prásk! Poslední z balvanů, utržených nahoře u hřebene, skončil svou cestu přímo nad její hlavou a odřízl jí denní světlo. Pokusila se prolézt jinam, tam, kde o pár metrů dál stužka oblohy pokračovala, ale tam se trhlina zužovala natolik, že to nebylo možné. Snad to půjde o něco výše - pustí se nahoru.

Všechny kosti byly kupodivu stále ještě v pořádku. Začala šplhat z pukliny - šlo to ztuha, výstupků bylo velmi málo a směrem, kterým se potřebovala dostat, už vůbec žádné. A sotva byla v polovině, zem se zachvěla znovu, tak tak, že nesletěla dolů.

Chvíli se zuby nehty držela na místě, pak začala hledat další výstupky. Nemohla najít jediný - cesta nahoru ani stranou nevedla. Bude se muset vrátit a zkusit to úplně jinde. Další otřes. Těsně kolem ní prosvištel balvan. Udržela se a začala sestupovat. Další otřes. Smekla se a sklouzla na dno.

Byl to jen kousek, dopadla bez nehody. Kolem se sypaly větší i menší úlomky skály, ale díky kamenné střeše nad její hlavou ji žádný nezasáhl. Rozhlédla se. Zdálo se, že se trhlina rozšířila. Musí pryč! Jestli tu zůstane a ta škvíra se rozestoupí příliš, balvan shora jí spadne přímo na hlavu.

První myšlenkou bylo ovšem pokusit se znovu o cestu stranou, jenže ta teď byla úplně odříznuta jedním vysokým hladkým balvanem a kupou menších, které se drolily a smekaly, sotva na ně vstoupila. Jinou cestu vzhůru než tu, kterou už zkusila, nikde neviděla a zem se chvěla tak, že ani na tu nemohla pomyslit. S každým otřesem byla trhlina širší.

Touha dostat se z pasti ji docela opustila. Mín se klidně posadila pod skalní stěnu - a čekala.

Pojednou, snad tou vzpomínkou, se jí ten úžasný pocit z jejího snu zlomkem vrátil. Jako by to krásné vidění znovu projelo kolem, ač neviděné, jako by s ním skanula do jejího srdce krůpěj zářivého pokoje - ale zároveň se kdesi na dně její bytosti cosi probudilo k životu a zabolelo.

Nové otřesy vnímala jen velmi nejasně. Pak se kolem ozval hromový rachot a svět zakolísal tak silně, že ji to srazilo k zemi. Podvědomě zvedla ruce, aby si chránila hlavu. Teď, teď to přijde...!

Nebo jako by ji někdo chránil.

Naděje ji zalila jako horká vlna. Už nečekala na nic a otočila se, aby spustila nohy přes okraj - ale jak to udělala, octla se tváří v tvář drobnému zvířátku, které panáčkovalo proti ni a bez bázně na ni hledělo.

Myška! Kde se tu chudinka vzala - jak se jí podařilo přežít tu spoušť? Pomůže jí, když ji vezme do kapsy a pokusí se ji snést dolů? Nechá se chytit? Laito by něco takového dokázal jedna dvě, ale ona?

Jako by ji lákala za sebou... jako tenkrát! Mín se rázem vrátila vzpomínka na myšku z Drúadanského hvozdu. Je ovšem nemožné, aby to bylo totéž zvířátko... ovšem, pokud by tamto setkání člověk vůbec mohl považovat za něco přirozeného. Stačí se podívat, jak se na ni ten tvoreček dívá - takovéhle oči zvíře nemůže mít!

Myška k ní přiběhla, povzbudivě do ní šťouchla čumáčkem, pak znovu, naléhavěji. Mín ji nevnímala. Zem se znovu zachvěla, kolem se kutálelo kamení. Jeden ohromný balvan se uvolnil, sklouzl na menší skalní výčnělek přímo nad nimi a tam se kymácel, jen jen na ně spadnout. Mín o tom vůbec nevěděla. Seděla s hlavou v dlaních, slzy jí tekly po tvářích, ale nebyla ponořena do pláče - zmítala se v palčivém rozporu, který nyní vnímala ostře a jasně.

Teď už nemůže říci, že neví, zda přijala rozkaz. Přišel podruhé, naprosto zřetelně. A vede ji od Laita pryč.

Pokud poslechne, jde vstříc šedivému, pustému životu, v němž už ho nikdy neuvidí. Dokonce se ani nikdy nedozví, co se s ním stalo. A hůř, nikdy ji nikdo nezbaví pochybnosti, že nebyl ještě živ, když odcházela - že nebylo možné ho zachránit.

Pokud neposlechne, pravděpodobně sejde na špatnou cestu - mine se svým cílem, ať už je jakýkoli. Možná se s Laitem shledá, ale bude mu jen ke zlému. Možná vezme rychlý a ošklivý konec. A každopádně bude muset v životě i smrti čelit vědomí, že ublížila Tomu, koho kdysi chtěla milovat - že zradila Toho, komu se zavázala věrností.

Ano, ale cožpak po ní opravdu může chtít něco tak strašného?

Jako by Laito promluvil přímo vedle ní - zvláštní, jakou má ten jeho krásný hlas moc ožít i ve vzpomínce!

"Ne," řekla Mín nevědomky nahlas. "Neublížím ti. Já vím, ublížila jsem ti stejně dost, mnohem víc než on, ale teď už to neudělám. Půjdu, kam chceš."

Balvan, který visel na svahu nad nimi, se hned vzápětí převážil a sletěl dolů.

Nic víc si pomyslet nestačila, neboť klesla na zem a na místě usnula - a spala dlouho a dobře.

Posadila se. V dálce pod sebou spatřila šedé moře mlhy, z něhož tu a tam vystupovaly tušené vrcholky stromů, stejně šedé a matné. Vida - tak Fangorn dosud stojí, navzdory tomu, že se draci stěhovali za hory! Snad tedy nejde marně - snad má to vedení přece nějaký smysl! Možná najde útočiště... ale ach, proč alespoň nemohou utíkat spolu!

S jistými obtížemi se zvedla, došla se k potůčku napít, pak odepjala od pasu láhev a připravila si trochu entí polívky. To jí udělalo dobře - vždyť včera neměla za celý den ani sousto. Pak se rozhlédla. Bude tu myška ještě, nebo už půjde dál sama s tím, že je cesta jasná?

Byla tu. Jakmila ucítila její pohled, obrátila k ní hlavičku a podívala se na ni jiskrnýma očkama. Pak se s naprostou samozřejmostí rozběhla... zpátky toutéž cestou, kterou včera přišly!

Mín za ní hleděla jako omráčená. Nejprve vůbec nemohla pochopit, co se děje. Pak si pomalinku uvědomila alespoň nějaké souvislosti. Je to možné? Je možné, aby byl vůbec na světě takový blázen jako ona? Opravdu tolik vytrpěla... jen proto, že se ji někdo snažil zdržet jediný den, aby ji dostal do bezpečí před zemětřesením?

Myška se ohlédla, dala čumáček do tlapek a Mín měla úplně dojem, že se směje. Pak se ohlédla ještě jednou a znovu se rozběhla vpřed.

Mín vykročila za ní, zprvu jen jako ve snách, ale pak stále rychleji a dychtivěji, jak se v ní opět probudila naděje. Šplhaly výš a výš, zpočátku snadno, pak stále pomaleji, jak se dostávaly do míst víc a víc poznamenaných včerejšími pohyby půdy, až konečně znovu stanuly na jižním hřebeni nad kruhem Železného pasu.

Tu se ve vzduchu cosi zatřepetalo a zapípalo a Mín na rameno se snesl kos, poněkud provinilý, že včera utekl před nebezpečím, ale celý šťastný, že se konečně zbaví svého břemene. Mín k němu natáhla ruku, snesla ho na prstě k sobě a tu si všimla zprávy, připevněné k jeho nožičce.

"Milovaná Myško," psal Laito svým prostým, věcným způsobem, "nemohu šplhat a nemohu otevřít bránu. Nepřijmeš-li jiný rozkaz, pokus se dojít do Fangornu a podívat se, zda tam nezůstal někdo z entů, kdo by nám pomohl s hradbami. Doufej a vytrvej, půjdeme za svým posláním, pokud budeme živi. V každém případě Tvůj Laito."

Teď už se Mín musela posadit, jak na ni tíha její vlastní pošetilosti dolehla naplno. Enti, samozřejmě! Jak to, že jí za celou tu dobu nepřišlo na mysl tohle prosté řešení? Jak vůbec mohla pochybovat, že od počátku jde jen o to Laitovi pomoci - když vidění přišlo v podobě jeho vlastní maminky! Jak vůbec mohla zapomenout na enty, když ji viděla - když zná její příběhy nazpaměť! Musela být úplně bez sebe - ostatně Laito to zřejmě tušil. "V každém případě Tvůj!" Ne že by to bylo tak velkou útěchou, a přece - jak citlivě dovedl odhadnout, co prožívá, jak pěkně dovedl slovem pohladit! Oč krutější odtržení od něho musela vytrpět - jen proto, že se ho za žádnou cenu nechtěla vzdát!

Jenže všechny tyto úvahy jsou už zbytečné. Cesta do pevnosti je otevřena a ach...! Mín se prostě nedokázala cítit tak špatně, jak si myslela, že by měla, ne, ještě ne! Vyskočila a pustila po skalách dolů, jako by jí šlo o život.

"Myšáčku... ach Myšáčku!"

Ovšemže ji viděl dávno předtím, než se dostala dolů - úzkostlivě ji vyhlížel už od časného rána. Přitiskl ji k sobě zdravou rukou, sotva se dotkla nohama země, a ona se cítila, jako by se neviděli už alespoň sto let - a zase jako by spolu takhle byli odjakživa. Dala se do pláče, tak šťastná, jako už dávno ne, a vůbec nebyla k utišení.

"Ach Myšáčku," opakoval. "Čím jsi asi musela projít v době, kdy jsem ležel v bezvědomí a nemohl ti poslat zprávu! Starost o tebe mi ležela na srdci jako kámen ještě předtím, než začalo zemětřesení. Byla jsi ve velkém nebezpečí? Zkusila jsi moc?"

Trochu se od něj odtáhla a svěsila hlavu, náhle sražená ve své radosti.

Znovu ji k sobě přitiskl.

"Ty moje zlatá, zlatá holčičko," řekl účastně. "Já věděl, že to bude pro tebe hrozně těžké. Sám jsem nebyl zrovna dvakrát pevný, když mi hrozilo, že se zabiju a už se nebudu moci o tebe postarat. Ale jeho milosrdenství je nad námi - oba jsme toho byli ušetřeni. Pojď, musíš si trochu odpočinout a dát se dohromady - přitom mi to můžeš všechno vyprávět. Však oni si s tou prací poradí i bez tebe."

"O Roiróvi s Teraskonem přece - přišli asi dvě hodiny před tebou. Roiró nemá ani škrábnutí a Teraskon je na tom velmi slušně, jen byl moc rád, když slyšel, že jsi v pořádku. No ano, potlučený je dost a když dorazil, ještě se mu trochu motala hlava - zřejmě do ní dostal kamenem a nějakou dobu ležel v bezvědomí - ale to víš, voják něco vydrží. Hned se pustili do zajišťování posádky, samozřejmě; však taky nemáme času nazbyt."

"No tak, no tak... pojď si na to aspoň někam sednout! Nehledě k tomu, že bychom měli střežit bránu. Odnést tě tentokrát nemohu, i když přímo hořím touhou to udělat."

Teprve teď si všimla, jak je pochroumaný.

"To všechno počká, povídám. Nesmíme zapomenout na to, že držíme nepřátelskou pevnost. Pojďme na bránu, a hned!"

"Měla jsi kapuci plnou drahého kamení," řekl. "To jsi nevěděla, viď?"

Podívala se na těch pár zaprášených, nevábně vyhlížejících úlomků a byly jí naprosto lhostejné.

Pak jí připravil náhradní oblečení - Roiró prý zachránil její batoh spolu se svým, když se disciplinovaně stáhl do bezpečí, jakmile mu to jeho otec přikázal - a poslal ji vedle umýt a převléknout, že jí zatím připraví něco k jídlu.

"No a to je všechno," oddechla si nakonec. "Hrůza, jak vidíš, ale jsem aspoň ráda, že přesto zřejmě všechno dobře dopadlo. Teď už mi jen pověz, co mi uložíš tentokrát, ať to mám za sebou."

"Ale Myšáčku! Což tu stále budu jen od toho, abych tě trápil?"

Pohlédla na něj.

"Chceš, abych se obešla bez tebe, viď? Jako minule. Jenže tentokrát to bylo o tolik horší... já bych přece jenom radši s tebou... Sama nebudu dost pevná, já to vím!"

"To mám opravdu začít ztrpčovat život někomu, kdo se dopustil chyby jen z lásky ke mně? Dovedeš si vůbec představit, jak se mi do toho nechce?!

"Ach jo, ty budeš nakonec ještě chtít, abych si to vyškemrala - jako v pořádné elfí rodině, viď?"

Něžně se na ni zadíval.

"Ale Myšáčku... A o co bys tedy prosila, kdybych ti dal tu možnost?"

Teď už z něj začínala být opravdu zoufalá. To napětí mezi strachem a zahanbením se skoro nedalo snést. Copak jí opravdu ani trochu nepomůže? No... vlastně má svým způsobem pravdu.

"Přinejmenším bys se mnou mohl začít zacházet jako s Teraskonem, ne?" vyhrkla. "Když nepřijdeš na nic horšího."

Pousmál se a sklouzl citlivými, vědoucími prsty kousek po jejím rameni.

"To nepůjde. Ani dotknout se tě nikdo pomalu nemůže, aby ti nezpůsobil bolest. Nemám ti raději namíchat čaj, po kterém by se ti trochu ulevilo?"

"Víš co? Namíchej ho sobě a spi - už se o mě nestarej, ani mi nic nevyprávěj, beztak sis neodpočinul, co jsi tady. Já bránu ohlídám."

"Ach! To bylo ale příjemné! To bylo opravdu jako v elfí rodině. Potěšilas mě aspoň trojnásob, ale tak zle na tom zase nejsem. Už se cítím nejméně o polovinu líp než té první noci, kdy mě beztak jen tvé prosby udržely na nohou, abych se dokázal dostat z vězení a zneškodnit celou posádku..."

"Prosím tě! Víš, jak mi udělá dobře, když ti budu moci aspoň trošku k něčemu být, po všech těch kopancích?"

"No dobrá, dobrá, neříkám, že odmítnu tvou laskavost. Ale ještě ne. Ne dřív, než se budeš zase cítit smířená a šťastná a volná jako vítr nad lukami..."

"Jak bys prosím tě chtěl dokázat něco takového?!"

"N-ne, to víš, že asi ne. Je to... je to jako bych je doopravdy zabila, není má zásluha, že se zachránili. S tím se nedá dělat už nic... a s tím ostatním je to vlastně stejně..."

"Inu... budu ti vyprávět jeden starý příběh. Možná už ho znáš, ale ty máš příběhy ráda, takže ti to nebude vadit. Mnoha skřetům už jsem ho vyprávěl a pomohl jim, takže tobě, kterou tíží ve svědomí životy pouhých dvou lidí, by snad..."

"Tak se mi směj, no! Mysli si, že bych měla dávno vědět! Jenže skřeti to mají lehčí - změní se v jednom okamžiku a hotovo! Já už nevím, co si se sebou ještě počít!"

"Ne... to jistě ne. Nezlob se. Ale jak to potom dokážeš?"

"Všechno, všechno to dělá on, Myšáčku. Na mně je jenom... jít s ním ruku v ruce?" pokračoval zkoumavě, jak hledal nejvhodnější výraz. "Spolupracovat? Nevzdat v pádech ani utrpení? Vydržet to?"

"Poslyš, tobě ta zkušenost prospěla! Bylas už jednou nohou na druhé straně, viď? Okusila jsi, co a jak."

"Ale když tě nemůže vysvobodit ani smrt, co potom? Co když se to vydržet prostě už nedá?"

"No dobrá," usmála se. "Už to vidím jasně - jsem na tom stejně jako všichni skřeti. Nabídneš mi přímluvu jako Teraskonovi?"

"Tisíckrát ano! Ale ty musíš začít."

O mnoho později, když už dávno zase našla mír a když měla za sebou několik nádherných hodin rozhovoru s Otcem, zatímco Laito využíval její laskavosti a spal, a když se sama ukládala ke spánku, odvážila se zeptat:

"Tak co, už jsi spokojený? Uložíš mi něco?"

"Neboj se," odpověděl. "Vyprosím ti něco, co ti doopravdy pomůže."

Mín, dobře ošetřená, ukolébaná písní a s Melweniným prstýnkem na ruce, spala tu noc velmi dobře a dlouho. Když se probudila, byl už bílý den a snídani měla připravenou - a to tentokrát ne ledajakou. Laito si s vařením pohrál a využil každého drobečku ze zbytků cestovních zásob, aby ji udělal co nejpestřejší a nejkrásnější. Zjevně ještě oslavoval shledání.

"To nemyslíš vážně!" vyhrkla místo pozdravu.

"Proč ne! Žádala jsi, abych ti pomohl, abych ti uložil něco podle svého uvážení, nebo abych se řídil tvými slovy?"

"No... samozřejmě dávám tvé moudrosti přednost."

"Díky. Moc jí nemám, ale věř mi, že jsem o tobě nepřemýšlel málo. A jsem si jist, že jsi od posledně vlastně udělala značný pokrok - přinejmenším už jsi nejednala bez rozkazu."

"Copak není ještě horší rozkaz mít a neřídit se jím?"

"No... možná ano," odtušil zvolna a v očích mu zahrálo. "Ale je to něco jiného. A každopádně ses nedopustila ani toho, naopak, prošla jsi zkouškou a slavně jsi zvítězila."

"Prosím tě, nežertuj aspoň v tomhle!"

"Ale vždyť já mluvím vážně, Myšáčku," odpověděl něžně a pokračoval s velkým soucitem: "Ano, poddala ses zármutku a zoufalství, volala jsi smrt, opustila jsi důvěru a dostala ses do takového stavu, žes nebyla schopna rozkaz rozpoznat - ale jakmile ti byl dán tak, že jsi už nemohla uhnout, jednala jsi podle něj - a to po krutém vnitřím boji a ve veliké bolesti . Nemám pravdu?"

"Tím spíš si nemůžu dovolit zapomenout!"

"Neboj se, chci se podle svých sil přičinit, abys nezapomněla. Dokonce ti způsobím skutečnou bolest, tak daleko jsem ochoten jít! Važ si toho."

"Teď nevíš, jestli se máš divit, tvářit statečně nebo se na mě zlobit, že tě škádlím, co? Tak dobře, trochu vážněji: Nelžu ti, ale svým zásadám se ovšem nezpronevěřím. Zraním tě jen naprosto nepatrně, i když věřím, že přesto účinně. Moc pěkně jsem to vymyslel - nakolik jsem to vymyslel já!"

"A co jsi tedy vlastně vymyslel?"

"Ale proč?"

"Protože mám jednu ruku napůl chromou."

Víc z něj nedostala za žádnou cenu.

Život se rozběhl poklidným tempem. Laito a Mín se střídali ve strážní službě, Roiró a Terskon se starali o obyvatele pevnosti. Posádka byla silná, takže potřebovali téměř celé dva dny, aby všechny vojáky zajistili; zato otroků či vězňů bylo poskrovnu. Většina lidí obojího druhu na sobě nesla známky nedostatečné výživy.

Hned prvního večera poslal Laito ptačí posly do Fangornu, aby zjistili, zda tam dosud někdo bydlí, a navázali spojení.

"Rozkaz je rozkaz a pořádek je pořádek," řekl Mín. "Nakonec jsi až do Fangornu nedošla a bylo to tak správně - nevíme ale, jak tomu mělo být původně. Samotnou tě tam však nepustím, to mi připadá jako zbytečné riziko, a pro černého Haraďana by tam mohlo být nebezpečno zase z jiných důvodů. Ostatně sám jsem už na tohle několikrát pomýšlel."

Prostor uvnitř hradeb byl z větší části holý a spálený, ale místy se nějaký porost zachoval a Mín se okamžitě ujala sbírání bylin, aby se Laito mohl dát rychleji do pořádku. Mnoho toho nenašla, ale něco přece; kombinovali to s entí polívkou a několika prostředky z Laitova batohu a dosahovali slušných úspěchů. Zlomená noha chtěla ovšem svůj čas, ruku však mohl Laito používat den ode dne lépe.

"Už přece dobře víš, jak moc mi na tobě záleží," odpověděl na její protesty. "Už nepotřebuješ, abych tě trápil. Mohu zvolit to, co právě opravdu nejvíc potřebuješ."

Mín rozbalila látku a konečně věděla, jakou bolest bude muset podstoupit: držela v ruce náušnice, prostinké, ale pečlivě pracované - dva hladké kulaté knoflíky z leštěného dřeva, které jí v této podobě ukazovalo nenápadnou krásu své vnitřní struktury v načervenalých a nazlátlých odstínech.

"Ty," pronesl Laito s hranou vážností, "teď budeš nosit až do konce života."

A než se stačila vzpamatovat z překvapení či si srovnat v hlavě jeho slova, párkrát se jí lehce dotkl a měla náušnice připevněné, tak rychle, že by asi ani nemohla s čistým svědomím prohlásit, že to doopravdy bolelo.

"Díky," vypravila ze sebe konečně. "Jsi... jsi strašně hodný, opravdu."

"Počkej, to nebylo všechno," odpověděl. "K dárku se váže vzkaz."

"Ano." Teď ji obešel, posadil se proti ní, aby jí viděl do obličeje, a vzal ji za ruce.

"Jak už jsem říkal prve, prošla jsi zkouškou a máš za sebou těžce vydobyté vítězství. Proto ji už nikdy nebudeš muset podstoupit. Už se nikdy neodloučíme, dokud budeš živa."

Teď teprve zůstala úžasem jako omráčená.

"Jak to? To myslíš vážně? Tedy... vlastně... víš určitě, že to bylo takhle? Vždyť přece..."

Usmál se a maličko si povzdechl.