XXI.

Věrnost

V nejtemnější hodině noci se Teraskon probudil. Snad ho vyrušil nějaký nepatrný šramot, snad to byl pouze instinkt, jakýsi šestý smysl vojáka, zvyklého vycítit nebezpečí. Ihned byl jako obyčejně zcela bdělý a bezprostředně nato si také uvědomil, kde to leží a proč. Vzpomínka na včerejší večer, na chvíle, kdy daroval Katonce svou lásku naplno, s takovou něhou, pozorností a ohleduplností, jaké se asi ještě nikdy žádné haradské ženě nedostalo, ho zalila blahem od hlavy až k patě.

Jenže Katonka vedle něj nyní neležela.

V první chvíli zůstal bez hnutí, jen zbystřenými smysly sledoval okolí. Pokud ho probudil nějaký zvuk, nyní bylo rozhodně úplné ticho. Oknem svítil do komnaty měsíc a naplňoval ji stříbřitým šerosvitem. Po Katonce ani památky!

Nehlučně se zvedl a došel ke dveřím. Opatrně je zkusil. Daly se otevřít! Je možné, že by byl včera tak očarovaný, že by zapomněl zamknout? To by byla trestuhodná nedbalost! Ale... skoro by přísahal, že si vzpomíná, jak zamykal!

Mrštil jí na lůžko, mlčky, neboť ulevit si slovem dosud nedokázal. Rychle a tvrdě ji spoutal jejím vlastním šálem a páskem. Ani ona už nevydala ani hlásku - těžko říct, zda se tak ovládala či naopak oněměla hrůzou. Její oči byly rozhodně vyděšené až dost.

Bič tu pochopitelně neměl žádný, ale k velitelské uniformě patřil bytelný, železem pobitý opasek. Hmátl tam, už ho měl v ruce... a najednou se zarazil.

Došel na chodbu pro klíče, vrátil se do komnaty a zamkl. Pak přistoupil k zajatkyni a uvolnil její pouta.

"Vstaň, paní, a pokud možno teple se oblékni," pronesl nepřirozeně klidným hlasem. "Rád bych tě ponechal v pohodlí této místnosti, ale po tom, co jsi udělala, to už není možné. Budu tě muset dát do želez dole v žaláři."

Beze slova poslechla. Nepokusila se o výmluvy a vytáčky. V tu chvíli byl jen rád, že mlčí, ale později k ní proto pocítil jistý obdiv. Chovala se víc jako voják než jako žena. Ano, bojovala ženskými zbraněmi, ale bojovala statečně a pak dokázala disciplinovaně přijmout porážku. Přelstila ho, ale nikdy nevyslovila jedinou přímou lež, ani před dopadením, ani po něm.

"Laito... Laito... Laito...!" šeptal znovu a znovu, aniž pořádně věděl, co vlastně říká.

Když za pár dní dorazili na místo, byla Mín tak unavená, že se sotva udržela koni na hřbetě. Laitova pozornost však se dosud ani v nejmenším neotupila a hned věděl, že se do radosti, s jakou je Teraskon vítá, mísí notný díl smutku.

"Vydávám se ti na soud," odpověděl Teraskon. "Podle práva bys mě měl bez okolků popravit, ale asi se spokojíš jen s tím, že mě znovu přijmeš za otroka. Rozhodni se podle svého srdce - já o milost nežádám."

"Málem, říkáš. Podařilo se ti tomu tedy na poslední chvíli zabránit?"

"To rád slyším. Hned mi povíš víc - jen se postaráme o ni, aby si mohla odpočinout."

"Zapomínáš, že nejsem tvůj nadřízený velitel, pouze tvůj přítel. Rád bych tě potěšil, pokud to dokážu, ale soudit tě mi nepřísluší."

"A když tě tedy jako přítele požádám, abys mě znovu přijal za otroka?"

Laito zavrtěl hlavou.

"To už nejde. Máš v životě důležitější úkoly než mi pomáhat."

Laito na něj upřel zkoumavý pohled.

"Doufám, že jsi nezapomněl, k čemu jsem tě kdysi vedl?"

"Proč se ptáš? Ovšemže ne! Právě proto je ta hanba tak nesnesitelná!"

"To ano," odvětil Laito měkce. "Já vím. Ale právě proto z ní také můžeš povstat a začít znovu."

"Mluvíš skoro, jako by něco takového bylo možno žádat dvakrát za život!"

Za pár okamžiků se vrátil s lahvičkou parfému, která, přesně podle jeho předpokladu, zůstala spolu s veškerým pěkným vybavením v komnatě v hlavní věži.

"Proč se znovu ptáš?" odvětil Teraskon velmi zaraženě. "Slyšel jsi všechno. Selhal jsem na celé čáře - jako velitel pevnosti i v plnění tvého poslání."

"Pokud nám na něco nestačí síly, je to jistě dobrý důvod k bolesti, ale nikoli k takovémuhle zahanbení. Ale proč ne? Jen si přiznej, že si vůbec nezasloužíš být někomu užitečný! Pokud se to někdy podaří, bude to jen dar, či ne?"

"Nu... dobrá, to snad platí v té druhé věci. Ale pokud mám svěřenu pevnost, je mou povinností zůstat na stráži, nenechat se vlákat do žádné léčky!"

"Nevím... právě to vůbec nevím, po celý čas. Měl jsem se po celou dobu držet přísného života, k němuž jsi mě vedl? Měl jsem právo naložit s uvězněnými tak, jak jsem naložil, nebo jsem měl být mírnější? Měl jsem přijmout tu ženu za svou, nebo jsem měl jednat tak, jako jsi mi o tom vyprávěl - jen jedna láska za život... Chtěl jsem jí dát to, co jsem ještě nikomu nedal, alespoň jednou v této věci být tím, kým jsem zřejmě po celou dobu měl být, ale..."

"Srdce! Srdce s námi zřejmě mluví jen proto, aby nás týralo! K čemu je pak svoboda, když tě to táhne žít dál jako otrok? Jak vůbec žít, když mi srdce zakazuje jediný způsob, o kterém vím, že bych se tak mohl hnout z místa a být k něčemu dobrý? A což nechápeš, že Ladalla mě už nikdy nemůže přijmout, po tom všem? I kdybychom se k sobě vůbec mohli dostat! Už nikdy nemám mít možnost zkusit to znova, jinak... jen proto, že mi srdce něco říká?"

"Poslyš, Laito... já tím tvým způsobem života asi žít prostě nedokážu."

"Nu, na tom zase tolik nesejde. Jde jen o to, zda jsi ochoten... i za cenu utrpení. Ale nenakládej na sebe přespříliš. Tvé srdce není ta poslední autorita. Někdy zaspí, jindy skutečně žádá víc, než je třeba. Proč se nesvěříš tomu, kdo jediný je může upokojit?"

Teraskon hodil rameny, dosud maličko vzdorovitě.

Laito se nesnažil ho usměrnit ani něco namítat, jen se na něj dlouze, účastně zahleděl. Teraskon nevěděl, co cítí víc - zda vzdor, který pod těma očima výrazně zesílil, či dojetí člověka, s nímž druhý doopravdy cítí... či snad jedno kvůli druhému. Musel se ze všech sil soustředit na to, aby udržel nehybnou tvář.

"Smím ti nabídnout, že se k tobě v prosbě připojím, jako jsme to dělávali dřív?"

Teraskon velmi silně cítil, že je to kdovíproč to poslední, o co stojí, ale ovládl se. Tohle nemůže Laitovi odmítnout - ví, jak by ho to mrzelo.

Jeho přítel se zasmál.

"Ne ne, díky! Je to od tebe moc hezké, já vím, ale asi chápeš, že tak by to nemělo smysl."

Napřímil se a zvedl hlavu. Laitovy oči se leskly slzami, ale přitom měl Teraskon dojem, že se zároveň potutelně usmívá - proč, to nechápal, a přes tu uhelnou kaši na obličeji se to ostatně těžko dalo říct s určitostí.

To byl toho dne poslední okamžik, kdy se dokonale ovládal, neboť všechna nahromaděná bolest, úzkost i zahanbení si našly cestu ven před tváří toho, kdo vždycky naslouchá - a nebylo třeba jim tak tvrdě bránit, teď, když Laito opět přebral hlavní velení. Vlastně to v jeho společnosti ani dost dobře nešlo. Časem to ostatně Teraskonovi úplně přestalo vadit a než Laito milostivě svolil, že ho namaže svým výtvorem, cítil se ten tvrdý voják líp než kdy předtím - jako pole, zbavené všeho plevele i všeho tvrdého, ostrého kamení, připravené s jarem k nové setbě - měkčí, otevřenější, svobodnější, než vůbec kdy pamatoval.

Teraskon velmi doufal, že službu ve vězení teď převezme opět Laito - koneckonců mu přítel jasně řekl, že kvůli tomu přijel a že během čtyř týdnů musí zajatce propustit. Ale Laito nyní změnil rozhodnutí a trval na tom, že bude lepší, když si Teraskon dokončí, co začal.

"Příteli, měj rozum," prosil ho Teraskon téměř zoufale. "Vždyť jde o tolik lidí!"

Laito na něj po očku mrkl a usmál se.

"Srdce mi říká, že o ně nemusím mít strach," řekl jen.

"Můj pane..."

"Co si přeješ?"

"Tvoje... odpuštění můj pane."

Pomalu, užasle se k ní otočil. Zároveň pocítil, jak jím projel osten nedůvěry - div se mu neudělalo špatně. Silou vůle ji potlačil.

"To ti řekl Laito?" tázal se zkusmo.

"Ne..." odvětila tichounce. "Ty sám... kdysi, když jsi mi vyprávěl..."

Chvíli stáli proti sobě mlčky.

"Rozumím," odpověděl stručně, avšak vlídně. "Neboj se, nemám ti to za zlé."

Znovu chtěl odejít, ale znovu ho zavolala zpátky.

"Můj pane..."

"Byl... byl bys ještě ochoten mě přijmout za svou ženu?"

"Jak tě vůbec může napadnout něco takového?"

"Můj pane... jestli jsi mě pochopil... jestli mi to nemáš za zlé..."

"To je něco jiného. Nemohu si dovolit ženu, vedle které se musím bát zavřít oči."

"Můžeš mě přece spoutat, můj pane," odtušila téměř chlácholivě a tváří jí prokmitl úsměv. "Každou noc v poutech... všechno tak, jak jsi měl ty... cokoli, jen mě přijmi k sobě."

"Já netoužím po otrokyni, vzácná paní."

"Nebo ti budu přísahat - tak jak jsi žádal - vyslovím nad sebou jakoukoli kletbu pro případ, že bych ti ublížila!"

"Ty nerozumíš? Nechápeš, že jsem nemohla? Nemohla jsem s tebou chtít žít... nemohla jsem jednat jinak, než jak jsem jednala, protože jsem si ani nemohla být jista, že skutečně šetříte zajatce, že je propouštíte! Ne dokud jsi mě neušetřil, ačkoli jsem ti provedla, co jsem nejhoršího mohla."

"Jen jsi mi dal čas k přemýšlení," pokračovala už zase s úsměvem. "Tak tomu Laito říká, ne? Nu, tak jsem přemýšlela."

"Chceš říct..."

"Můj pane, a proč myslíš, že bych tě žádala o odpuštění?"

Zůstal na ní mlčky hledět a měl pocit, že se celý svět obrátil vzhůru nohama. Že by přece... že by teď, najednou, po tom všem... že by mu nakonec byla darována? Zároveň jím znovu projel osten nedůvěry a znovu se mu ubránil. Koneckonců, je-li ochotna přísahat... to jistě nebude brát na lehkou váhu.

"Miluješ mě tedy?" tázal se tiše.

Pohlédla mu do očí a v její tváři se objevilo něco z někdejší pravověrné Haraďanky.

"Chci se stát tvou ženou," pronesla pevně.

Namísto zklamání, o němž si vlastně myslel, že by ho cítit měl, si uvědomil obdiv. Vida, tak snadno mohla získat, oč zřejmě velmi usiluje, a přece... ani teď se nesnížila ke lži. Náhle ho zalila vlna něhy - ne už zamilovanosti či touhy, ale prosté sympatie, kamarádství. Posadil se vedle ní a položil jí ruku kolem ramen jako druhovi ve zbrani.

"Poslyš, o co ti vlastně jde? Nechceš zůstat sama na nové cestě? Chceš přítele, učitele, jako jsem měl já?"

Vděčně se poddala jeho objetí.

"Ano," kývla. "Ale hlavně... můj pane, vždyť víš, jak je u nás pro ženu těžké být v čemkoli jiná..."

"Vím," přisvědčil s porozuměním.

"Víš... ale zrovna tobě bych věřil, že to dokážeš," vypravil ze sebe s jistou námahou.

"Dokážu to, můj pane," odpověděla pevně, s bývalou hrdostí.

Zvláštní, jak mu najednou byla blízká! A víc... měl teď dojem, že jí rozumí. To srdce, které se kdysi zdálo tak uzavřené, tak neprobádatelné, jakoby před ním najednou leželo jako na dlani.

"Je tu ještě ten, koho miluješ - pro koho jsi riskovala a trpěla - nevzdávej se naděje! Možná ještě nebudeš sama."

"Ale kdepak!" zvolala téměř v slzách. "Až se to dozví... propustí mě, nebo rovnou zabije. Nesnese, že jsem patřila jinému!"

Konejšivě ji stiskl.

"A kdyby ti přece odpustil?" tázal se měkce.

Zhluboka se nadechla a chvíli mlčela.

"I pak bych dala přednost životu s někým, s kým budu moci jít tou cestou naplno," řekla pak s pevností, na níž bylo jasně znát, kolik sil jí stojí.

Usmál se pro sebe. Připadala mu teď jako dcera.

"Víš, co si myslím? Asi ti to bude připadat tvrdé, ale jestli to s tou novou cestou chceš brát vážně, měla byses smířit i s ním. Pojď."

"Můj pane...!"

"Stála jsi o učitele? Pro co jiného než pro nesnadné úkoly?"

Zvedl se, pomohl jí na nohy a začal odemykat její pouta.

"Neboj se. Připoutám tě tak, aby ti nemohl ublížit - a za dvě hodiny tě vrátím zase sem."

Odhodlaně mlčela po celou dobu, kdy ji vedl do velitelovy cely a poutal ke stěně. Druhý z vězňů je sledoval, ale jako obyčejně nepromluvil ani slovo. Teraskona po chvíli napadlo, že by jí mohl ušetřit přiznání.

"Tato žena," poznamenal suše, "se mi vetřela do ložnice, aby se mi pokusila ukrást klíče a osvobodit vás; bude tedy sdílet váš osud."

Pak je nechal o samotě.

Výsledek byl ovšem víc než nejistý, ale jakmile vešel do sklepení, viděl, že neriskoval nadarmo. Katonka jen zářila - vypadala tak šťastně, jako by nehostinné prostředí kobky ani nevnímala. Velmi pokorně prosila, zda by jim nemohl trochu prodloužit řetězy, aby se mohli aspoň vzít za ruku.

"Přišel jsem tě odvést zpátky do tvé cely, jak dobře víš,"odvětil krátce, ale dovolil jim objetí na rozloučenou.

"Nu," řekl jí, když opět mlčky došli zpět, "jsem rád, že ti to tak dobře dopadlo. A teď, jestli dosud myslíš vážně, co jsi prve řekla, jsem ochoten dát ti příležitost."

Pohlédla na něj zděšeně, ale opanovala se.

Když v určený čas vstoupil Laito do cely a zachytil jeí pocity, srdce se mu sevřelo. Ne že by si je nedovedl představit už předem, ale doopravdy je vnímat byl přece jenom rozdíl. Zahlédl také děs v jejích očích. Dovedla ocenit jeho jednání, dovedla o něm už i zažertovat, když nebyl nablízku, ale ještě zdaleka se necítila v jeho přítomnosti příjemně. Ne, nepřipravili jí snadnou situaci, ani trochu.

Půvabně se jí uklonil, jako vždy, a pak se posadil na zem proti ní.

Na okamžik k němu zvedla oči, vzápětí je zas sklopila.

"No, já vím," broukl s úsměvem. "Nebyl jsem to já, koho jsi žádala. Ale je to jediná možnost, jak ti vyhovět. Samozřejmě, pokud budeš i nadále chtít. Byl to koneckonců jen tvůj nápad."

Znovu ten kratičký stísněný pohled.

"Zvykneš si," utěšoval ji. "Všichni z tvého lidu, kdo chodí se mnou, si zvykli... mohou ti dosvědčit, že nejsem zase až tak špatný otrokář... A nebudu tě nutit, abyses stala mou ženou. Budeš skutečně jen v mých službách, nic víc. Pro mě zůstáváš už navždycky ženou jiného."

Skryla obličej v dlaních.

Zvedl se, došel k ní, poklekl vedle ní a položil jí ruku na rameno. Zachvěla se, ale zdálo se, že přesto je schopná vnímat jeho přátelství.

"Nebo to tak pro tebe bude jen horší?" tázal se účastně. "Kdyby tě Teraskon přijal za svou, dokázala bys zapomenout?"

Zavrtěla prudce hlavou, obličej stále v dlaních.

"Holčičko!" zašeptal. "Pak nemohu udělat nic, abych tě toho ušetřil."

Zvedla k němu zbědovaný obličej.

"Poraď mi!" prosila. "Mám s ním zůstat nebo ne?"

"Radit ti nemohu. Přišel jsem jen splnit tvé přání, ne je ovlivňovat."

Hleděla na něj zničeně, ale mlčky.

"Ale jedno pro tebe přece udělám," pokračoval veseleji. "Vymyslím pro tebe úplně nový druh otroctví, víš? Něco dosud neslýchaného. Budeš propuštěna na svobodu, kdykoli o to požádáš. Nezůstaneš bez naděje pro případ, že by se tvůj muž rozhodl jako ty."

"Nepřestoupím tvoje slovo, pane. Teraskon ti potvrdí, že jsem mu nikdy přímo nelhala, ale pokud si to přeješ, jsem ochotna ti to stvrdit přísahou... stejně jako to, že se nepokusím vám škodit."

"Nu, to ovšem očekávám. A chceš tím říct, že už ses rozhodla?"

"Samozřejmě pane! A děkuji ti!"

"Pomohl jsem ti méně, než ti teď asi připadá. Za dva-tři týdny budete muset odejít - to je velmi krátká lhůta. Samozřejmě, budeš svobodná jít s ním, ať se rozhodne nebo ne. Ale tobě bude každý den do konečného rozhodnutí možná ležet na srdci jako kámen."

"Děláš pro mě mnoho, pane. Mnohem víc, než bych byla doufala."

"Se zajištěním na noc počítám, můj pane."

"To je dobře. A s tím, že ti budu denně zpívat o tom, čeho ses dopustila?"

"Toho si vážím. Možná zjistíš, že je to těžší, než jsi čekala, ale vytrvej. Teď ještě k práci. Ani té mnoho nemáme. Příprava jídla odpadla úplně, dřevo není také žádné. Zbývá sem tam něco vyprat a úklid, především dole v celách. Pokud vůbec máš odvést nějakou práci, která by stála za řeč, asi se mu nevyhneš.

To ovšem znamená, že se všichni vaši dozví, ke komu ses přidala."

"Nezapomínej, že za tři týdny s nimi možná budeš na svobodě."

"Možná, pane. Ale i v tom případě jim nehodlám nic skrývat."

"Hmmmmm. No, asi bude nejlepší, když jim o sobě všechno vysvětlíš pokud možno co nejdříve."

"Jak poroučíš, pane."

Její smutek byl ten tam. Její poslední slova dokonce prosvětlil slabounký náznak úsměvu.

"Nu, tak to je všechno. Nic horšího už si na tebe asi vymyslet nedokážu."

"Bít mě nechceš, můj pane?"

"No, to tedy opravdu nechci," opáčil bez špetky ironie, jen s odzbrojující upřímností, která vyvolala už skutečný úsměv. "Myslíš, že je to nutné? Dopustila ses vůbec někdy násilí na bezmocném?"

Otočila k němu pozorné oči.

"Vlastníma rukama ne, pane. Ale... otroky jsme vždycky doma měli... a nikdy pro mě neznamenali nic víc než otroci."

"Hmmmm. Nu, když to bereš od počátku takhle, můžeme rovnou nechat hry a začít spolupracovat. Pojď, posaď se tu vedle mě a budeš mi vyprávět o svém životě. Pak na tebe už něco vymyslíme. Spolu."

Přikývla, ale zůstala na kolenou, ačkoli jí rozprostřel na slámu svůj plášť, aby se jí sedělo pohodlněji.

Usedl sám a vážně na ni pohlédl.

"Ještě ses nerozhodla vstoupit do mých služeb?"

"Pak od tebe očekávám poslušnost."

"V tom jsi svobodná. Nakolik se mi svěříš, natolik se budu snažit tě vést tak, aby ti to bylo k co největšímu užitku. Ale děláš to pro sebe, ne pro mě. Pokud mi zalžeš nebo něco zatajíš, pravděpodobně to poznám, ale budu respektovat tvé slovo, jako by to byla naprostá pravda. V tom jsi svobodná. Příkaz zněl, posaď se vedle mě."

Vrhla po něm pohled zvířete, zahnaného do kouta, ale zdráhavě poslechla.

"Správně," pochválil ji. "Příště čekám, že poslechneš hned. Nebo mi aspoň poctivě řekneš, proč je to pro tebe těžké. Žádnou chytristiku ti trpět nehodlám. Tak povídej."

Když delší chvíli mlčela, přívětivě na ni pohlédl.

Poddala se jeho kouzlu a rozpovídala se docela snadno. Než skončila, pruh světla z úzkého okna se o hodně posunul.

"Díky, holčičko," řekl jí Laito vřele; a opatrně, aby ji nevyplašil, se dotkl jejích vlasů. "Byla jsi opravdu poctivá. A... vážím si tvého srdce."

"Byla jsem z něj opravdu nešťastná, pane, když jsem prosila..."

"Já vím. I to jsem slyšel. Až mě k tomu něco napadne, proberu to s tebou. Budeš brát jako křivdu, když ti něco z toho občas v písni připomenu?"

"Jedno mě napadá hned. Už mi nebudeš říkat pane, mně ani nikomu jinému z mých přátel... snad kromě královny. Je už královnou, mimochodem, v Minas Tirith byla slavnostně uvedena na trůn. Tam je trocha úcty přirozená, ale s mírou. A nebudeš před námi klekat - budeš s námi žít jako rovný s rovným."

"Ale vždyť..."

"Právě proto. Podstata postavení otroka je v tom, že se musí vzdát svých zvyků a přijmout způsob života svých pánů. Anebo, abychom nemluvili ve hře, nýbrž přímo, jsi hodně zvyklá si prosadit svou, i když nenápadně a mile. Teď dostáváš příležitost se naplno soustředit na druhé a na to, co je příjemné jim. Jsi k tomu ochotná?"

Upřela na něj své velké černé oči a vážně přikývla.

"Jak poroučíš, můj pane."

"To bylo naposled, cos to řekla."

"Ano... příteli."

Věnoval jí zářivý úsměv, už přes rameno.

"Dávej si na to pozor, ať vidím, že to myslíš vážně!"

Asi tak týden poté bývalý velitel prolomil své mlčení a požádal Teraskona o rozhovor. Přiznal, že jeho vyprávění naslouchá už delší čas s rostoucím zájmem a že na něj silně zapůsobil také Katončin příběh - způsob, jakým se Teraskon dokázal opanovat a ušetřit zrádkyni za takových okolností. Rád by slyšel víc.

Teraskon potřetí pocítil bodnutí nedůvěry a potřetí se rozhodl, že na ni nebude dbát. Koneckonců, vězně už brzy tak jako tak musejí propustit - a Katonka, která ví, že to tak Laito dělává, mu to nepochybně už prozradila, jakož i to, že do té doby zůstane v poutech, ať už se vnitřně promění nebo ne. Nemá tedy vlastně důvod lhát. Co mohou za těchto okolností ztratit? Tahle věc se týká v podstatě jen a jen zajatce samotného.

Katonka byla bez sebe radostí a pochopitelně velice zatoužila se s manželem setkat, dokonce se odhodlala o to požádat, ačkoli jen výjmečně vůbec žádala o něco pro sebe - ale Laito zůstal neoblomný.

"Smím vědět jaký k tomu máš důvod?" tázala se tiše.

"Především ten, abysis určila, zač ti moje společnost stojí. Koneckonců pomýšlela jsi na odloučení na celý život - dva týdny proti tomu nejsou tak mnoho. Půjdu tak daleko, že tě nechám s ním přikovat do jedné cely, pokud se rozhodneš mě už opustit. Jinak bych to nedělal, ale... nu, ber to tak, že jsem z tebe měl radost a chtěl bych tě nějak odměnit za dobré služby."

Večer před odchodem zajatců propustil Laito Katonku ze svých služeb. Neobešel se přitom bez slavnosti, na kterou nechal svou svěřenku vykoupat v lázni, již ji sám připravil, a obléknout do jejích nejlepších šatů. Nechyběly plody Fangornu a dostatek zpěvu a dokonce tance.

"Teď, když jsi svobodná, musím tě na noc zavřít zase do vězení," sdělil jí konečně pozdě večer. "Čistě ze solidarity k ostatním, pochopitelně, ne proto, že bych ti nevěřil. Ale nedám tě do želez."

Katonka se zastavila na prahu. Nikdo jí nemusel vysvětlovat, co to znamená.

"Jsi ke mně laskavý, příteli," zašeptala a usilovně mrkala, aby rozehnala slzy. "Ale možná... možná bych raději tu poslední noc strávila rozhovorem s tebou. Tolik bych toho ještě chtěla slyšet... Nebylo... nebylo by to vlastně i rozumnější?"

"To jistě bylo," odvětil stejně tiše. "Stejně jako se před cestou pořádně vyspat. Ale jdete do tak velkého nebezpečí, že jsem chtěl mít jistotu, že vám zbyde aspoň tato vzpomínka... po tom všem, co jsem vám odepřel a způsobil."

"Já ti to nemám za zlé! Jsem ti vděčná!"

"Budeš mi chybět."

"Ty mně zrovna tak."

"Myslíš... myslíš, že bys byl ochoten mě přijmout, kdybych se přece jen rozhodla zůstat v tvých službách?"

Přitiskl ji ze strany k sobě.

"Asi bych neměl to srdce tě vyloženě vyhnat... kdyby došlo k nejhoršímu," odpověděl s náznakem úsměvu. "Ale pamatuj, že s ním jdeš pomoci druhým - už ne pro své vlastní štěstí, pro svou vlastní lásku, ale pro lásku k lidem, kteří vás zoufale potřebují."

"Já vím. Ale ten úkol je tak nesmírně těžký a nebezpečný... nejen v tom, co by nám kdo mohl udělat, ale i v tom, že by se všechno to nové mohlo časem někam nepozorovaně vytratit a my bychom zůstali s holýma rukama... a byli jsme s tebou tak krátce!"

"Přesto nezapomeneš, dítě. A nebudete na to sami."

"Já vím. A přece..."

"Potěší tě trochu, když ti řeknu, že i tam u vás na jihu žijí takoví, jako jsem já?"

Vyděšeně sebou trhla.

"Nejsou tak ukrutní, jak se zdá. Snad jen o něco tvrdší a statečnější, než bylo zvykem tady na severu, ale to vám nebude zase tak cizí. Když budou mít jistotu, že přicházíte v dobrém, že nechcete zabírat jejich území, neublíží vám."

Zavěsil jí na krk lehounké dřevěné pouzdro na řemínku.

"Příteli... já vůbec nevím, jak ti poděkovat, za to všechno..."

"Tak to bude asi nejlepší, když už půjdu. Bude tu za chvíli."

Když se Laito vrátil nahoru, našel tam poněkud zamlklou společnost. Teraskon stál u okna, jako poslední dny tak často, a mlčky upíral oči do houstnoucího šera. Roiró po něm občas mrkl, ale neodvážil se ho oslovit. Mín seděla v koutku pohovky, očividně skleslá. Usmál se na ni.

"Bude ti chybět, viď?"

Přikývla.

"Mně taky... všichni mi budou chybět. Ale odcházejí líp, než jsme kdy doufali."

Přikývla.

"Narodila ses do těžké doby, královno. Služba tvému lidu tě vede jen do nových a nových bolestných situací."

Teď se maličko napřímila.

"Hm... Ono to tak asi dost často bylo i v jiných dobách. A jsem ráda, že jsem mohla být aspoň trochu užitečná."

"To jsem rád, že to tak vidíš."

"No ano, ale co budeme dělat teď?"

"To se ptáš ty mě, má paní?"

"Když to říkáš takhle, asi nám nezbývá než se zkusit vrátit k hobitům."

"Nu, je to možné."

"Předpokládám, že to bude naše poslední cesta."

"Vypadá to tak."

Chvíli bylo ticho.

"Myslíš..." ozvala se Mín za chvíli nesměle, "...myslíš, že bychom nemohli třeba odejít s nimi?"

"Nikdy je silné slovo, Myšáčku. Kdo ví, co se stane za pár set let? S něčím takovým si nedělej starosti."

"Možná... možná byses ještě docela dobře mohl připojit k Mirionovi a jeho skupině."

"Myšáčku... Moc si toho vážím, ale to nejde. Jednou jsi mi svěřena... nedokážu tě opustit."

"Jenže, víš... já to mám s těmi hobity asi podobně."

"Ano. Já jen... opravdu si nemyslíš, že by bylo lepší se pustit do něčeho, při čem by byla větší naděje, že tu zůstaneme a budeme moci být užiteční?"

Tu se Teraskon otočil od okna.

"Příteli... vždyť je to pravda! Pojď k nám... pomoz nám... tolik jich tam na tebe čeká!"

Laito se po něm krátce podíval.

"Opravdu myslíš, že na mne?"

"Ano, máš pravdu... je mi to čím dál jasnější. Přiznávám, že to je jeden z důvodů, proč tě žádám... moje cesta vede domů, ať mě tam budou považovat za zrádce nebo ne. Je mě tam potřeba."

Laito vážně přikývl.

"A ty? Nepůjdeš jim pomoci místo mě? Aspoň mému synu bys tak mohl ušetřit nebezpečnou cestu!"

"Já vím. Jen také nevím, co si počít. Ne, nenaléhej, příteli, takovým způsobem se nedělají dobrá rozhodnutí."

Přerušilo je nesmělé zaklepání na dveře ze dvora do chodby. Všichni do jednoho ztuhli překvapením. Široko daleko přece nebylo a nemohlo být živé duše... a uvnitř hradeb už vůbec ne. Laito vyklouzl z místnosti a vzápětí ho bylo slyšet, jak obezřetně otevírá.

"Náš hostitel nás sem donesl, můj pane," odvětila tiše.

"Ale... ale jak je to možné?"

"To ti nemohu dost dobře povědět, můj pane. Šlo to tak strašně rychle... Sama vlastně nevím, jak to dokázal."

"Nu ano," broukl spíš už pro sebe. "To mě tak nepřekvapuje jako to, že překročil hranice."

"Přišel si pro tebe, můj pane."

"Cože?"

"Říkal, že tě potřebuje. Říkal, že s tebou musí mluvit."

"No... no dobře, a kde tedy je?"

"Nevím, můj pane. Směly bychom vstoupit?"

"Ale... ale samozřejmě, promiň. Pojďte dál a odpočiňte si po cestě... jestli to vůbec potřebujete."

Zašli dovnitř, Mairó stále v Laitově náručí, a zamířili zpátky do strážnice. Na prahu Laito strnul. Všichni jeho společníci stáli poblíž dveří a napjatě čekali, s jakou se vrátí, to bylo přirozené. Avšak za jejich zády, v jeho oblíbeném křesle, se spokojeně rozvaloval Iarwain, klobouk na koleně, a culil se na něj. Laito se rozesmál.

"Nu dobrá, dobrá! Tak pěkně vítám. Kdybychom věděli, jakou dostaneme návštěvu, byli bychom něco schovali od večeře... takhle se obávám, že nemohu poskytnout víc než entí polívku... ale snad přijde k chuti?"

"Díky, díky, jako by se stalo. Mám tady ještě naštěstí slušnou zásobu dobrého domácího chleba a sýra... nenabídnete si se mnou? Hádám, že toho jste poslední dobou mnoho neužili."

"Laskavá nabídka, děkujeme. A smím se už zeptat, co tě sem přivádí?"

Iarwain zakrojil do bochníku voňavého chleba.

"Pomalu, pomalu... všechno má svůj čas. Řeči až po jídle."

"Prosím vstaň, má paní! Já bych měl klečet před tebou!"

Poslušně se zvedla.

"Pojď prosím dál a posaď se přece! Nebo bys raději někam, kde budeš sama?"

Vděčně na něj pohlédla.

"Jsi ke mně velmi laskavý, můj pane."

"Mohu ti ještě něčím posloužit?"

Nejprve tvrdila, že nic nepotřebuje, ale na jeho naléhání si nechala přinést také kousek chleba se sýrem. Když jí ho podal, zaváhal. Vlastně už by ji měl nechat o samotě, ale přece jen...

"Směl bych tu s tebou ještě chvilku zůstat, má paní?"

Už už jí chtěl pokleknout k nohám, jako by čekal na její další rozkazy, ale když si všiml jejího obličeje, posadil se na druhý konec pohovky. Chvíli bylo ticho.

"Vedu tvou dceru k tvému lidu, můj pane," odpověděla. Pak, po další chvíli mlčení, ještě dodala: "Když už byla ta možnost dostat se na jih... říkala jsem si, že to pro ni snad bude přece jen lepší, než zůstat celý život o samotě uprostřed lesa."

"Postarat se o ni, dokud bude potřebovat matku, můj pane. Co jiného?"

Okamžik zaváhal, pak se odhodlal k další otázce.

"Ale... co si počnete, samy dvě? Nemohl bych vás vzít pod ochranu... alespoň dokud nenajdeš jiné útočiště?"

"Je to tvá dcera, můj pane."

"Tím chceš říct, že bys byla ochotná se mnou zůstat?"

"Budeš-li o to stát, můj pane?" "Ale nebude ti vadit... nebudeš trpět hrůzou či ošklivostí... Dokážeš mi odpustit, po tom všem?"

"Budu s tebou jednat s největší úctou, spolehni se! Vynasnažím se splnit každé tvé přání... ani se tě nedotknu, nebudeš-li chtít!"

"Jak si přeješ, můj pane."

"Ladallo!" To už byl téměř výkřik člověka v bolestech. "Skutečně mi nemůžeš povědět, co si přeješ ty?"

Teď k němu poprvé pozvedla oči a on měl pocit, že v nich zahlédl záblesk jakéhosi zvláštního světla.

"Nemohu, můj pane... ledaže bys mi nejprve sám řekl, po čem toužíš."

Konečně Iarwain dojedl a otřel si vousy.

"Nu, věc se má tak," začal. "Jdu za tebou s prosbou, hochu."

Laito mlčky přikývl, oči pozorně upřené na něj - nyní už spíš s porozuměním než překvapeně.

"No, asi ti nemusím dlouze nic vykládat. Ze začátku jsem to vlastně chápal, jenže ta obluda je prostě nenasytná! Neví, kdy přestat!"

Soucit v Laitových očích o stupeň zesílil.

"Ále..." připustil Iarwain neochotně. "Nu... zatím jsem je ubránil, jenže... zkrátka a dobře, co je moc, to je moc - takhle už to nemůžeme nechat dál pokračovat. Musí se něco udělat! Že jsem dlouhá léta pěstoval jen vlastní zahrádku ještě neznamená, že nemůžu zastat kus větší práce!"

"A to mi říkáš teď," ozval se Laito potichoučku. "Teď, když je máme všechny do jednoho odstěhované?"

"Dobře tak! Jen by tady překáželi! Ostatně..." Iarwain se na okamžik odmlčel a pokračoval pomaleji, trochu jako ze sna. "Přijdou jiní - vrátí se ti z jihu - a dobře se vrátí. A myslím, že za to budeme mít co děkovat právě tobě!"

"Inu... tak díky za dobrou zprávu... ale přece jen... tahle země patřila vždycky jiným..."

Iarwainova tvář potemněla.

"I ti se vrátí," pronesl po chvilce z ještě hlubšího zamyšlení. "Ale to už tu naštěstí nebudu, abych se na to díval."

Konečně sebou Iarwain trhl, jako by se probíral ze spánku.

"Nu, co se dá dělat," řekl věcně. "To je ještě daleko a tak jako tak stojí za to zkusit něco dobrého právě teď. Ale bez tebe se přitom neobejdu, hochu."

"Promiň... strašně nerad ti říkám něco takového... ale mám strach, že se mýlíš. Samozřejmě, mám zemi rád... hluboce a navždycky, ve všech jejích podobách... ale přece jen... je tady i silnější láska, naléhavější zodpovědnost. Moje místo je u lidí."

"Pomalu, pomalu, hochu! Já přece neříkám, že ne. Naopak, právě proto tě potřebuju - nebo vlastně především tvou schovanku."

"Nenašli se, dokud byl čas!" odtušil Iarwain dosti přísně.

"Ano... promiň. Koneckonců, mohl bys taky docela klidně odcestovat a ne nasazovat krk - vážím si toho, co děláš."

"Takže - půjdeš?"

"Předkládáš mi velmi laskavou nabídku a dobře to víš," řekl. "Rozumím tomu dobře, že máme jít s tebou zpátky na sever?"

"Tisíceré díky! Jistě je ti jasné, že jsme se toužili tam vrátit - ale bez tebe by to byl úkol nad naše síly!"

"Potřebuju vás přinejmenším tolik jako vy mě. Spíš víc - ten zázrak, že byste přežili i beze mě, by se mohl stát vždycky - ale já bez vás nepořídím nic."

"Co nejdřív. Nerad to tam nechávám moc dlouho bez kontroly. Jak dlouho vám potrvá, než se připravíte?"

"To málo, co máme, je vždycky v pohotovosti. Když oželíme rozloučení s některými přáteli, předám pevnost Teraskonovi a do půl hodiny můžeme vyrazit."