Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Přestože draci řádili na dosah ruky, hobití Kraj zůstal dosud ušetřen, přinejmenším rozsáhlé oblasti na východě a severovýchodě, do nichž se nyní z úkrytů vrátili původní obyvatelé a s příslovečnou pilí dávali do pořádku zpustlé usedlosti. Iarwain měl pro ně slabost a dělal, co mohl, aby nad nimi držel ochrannou ruku; říkal však, že dlouho už ten stav zachovat nemůže a mimoto že už je pevně rozhodnut odejít pracovat v širším měřítku. Hobiti se však podle svého zvyku chovali, jako by měli vystaráno navěky. Usilovně pracovali, těšili se z odchodu nepřátel a z relativního blahobytu, a pokud se k nim z Jižní čtvrtky donesly nějaké pověsti o dracích nebo podobných nesnázích, brali to spíš jako pověsti, které se jich příliš netýkají a kterým vlastně ani tak docela nevěří.

Týden musela Mín zůstat se Zlatěnkou, zatímco Iarwain s Laitem podnikali všemožná opatření pro její co největší bezpečnost; krátila si čas pečením chleba na další cestu. Konečně se pro ni Laito vrátil, aby společně navštívili staré přátele s poslední zoufalou výzvou k odchodu. Shledání se Světluškou bylo oboustranně nadšené, i když na sebe měly vlastně strašně málo času. Sotva si stihly navzájem stručně vylíčit své zážitky - na to, aby společně znovu něco dělaly a zjistily, zda jim to dosud půjde tak pěkně jako dřív, nebylo ani pomyšlení. Mín musela hovořit se spoustou dalších hobitů, neboť k nim měla nejblíž - Iarwain a zejména Laito se drželi opět stranou. Nemohla si stěžovat na nedostatek posluchačů - naopak, zvědavost byla veliká a většina hobitů neměla potíže uvěřit, že skutečně mluví s rodilou princeznou, a pokládat si to za čest. Pokud však šlo o její hlavní cíl, výsledky nestály za řeč. Sotva kdo se aspoň trochu zamyslel nad jejími slovy o naléhavosti situace. Většinou byli naopak toho názoru, že má Mín jisté sklony k přehánění. Draky je přece strašila už loni - a v jejich domovech se zatím žádný ani neukázal.

Když o tom spolu mluvili poprvé, byl k ní velmi laskavý a radoval se z jejího rozhodnutí stejně upřímně jako Mín. Jen ji požádal, aby si všechno ještě vyjednala doma. O týden později se s ní setkali znovu. To už měla sbaleno a ptala se, kdy se vyráží. Pro Mín to bylo jedinou slzou útěchy po tom marném úsilí. Skutečně už se chtěli vydat na cestu co nejdřív a zatím to vypadalo, že půjdou sami. Nemohli otálet donekonečna a nevěděli už, co si počít. Kdyby chtěli hobity přesvědčit o vážnosti situace prostě tím, že je přestanou chránit, hrozilo, že se rozpoutá zkáza, kterou už se pak nikomu nepodaří dostat pod kontrolu - ani oni sami tu už nebudou moci zůstat, aby někoho odvedli s sebou.

"Laito! Vždyť jsme je chtěli odvést všechny! Jak můžeš nebýt rád, že můžeme vzít aspoň někoho? A je to moje kamarádka, teď už zase jediná... tím samozřejmě nechci říct, že bys mi nestačil, ale..."

"Dost, dost, vzdávám se! Je od tebe hezké, že zmiňuješ tohle a ne stav, ve kterém jsem našel haradské děti. Ano, přiznávám, mohl bych pro ni něco udělat; a možná v tom je hezky málo lásky, že se mi nechce. Nu dobrá tedy, nebudu už vzdorovat a přijmu svůj osud pokorně... ale opravdu nevím, čeho jsem se dopustil, že dostávám do opatrování jedno dítě za druhým..."

Smál se s ní.

"Ne, Myšáčku," odpověděl také vážně. "Rozhodně ne. Ale na prvním místě se ovšem budu snažit vyvarovat všech zbytečných chyb v tomto směru. Nebude mi to pro tebe zatěžko, protože tě mám rád, víš? A vždycky budu, i kdybys o tom ještě stokrát začala pochybovat."

"Vydáváme se na cesty, do nouze a nebezpečí," odpověděl Laito co nejpoctivěji, když to vyslechl. "Ale myslím, že pokud nás zlá náhoda nerozdělí, budu se moci vaší dceři postrat o dostatečnou výživu i všechno ostatní, co bude k životu potřebovat. A samozřejmě, budu se jí snažit poskytnout i co nejlepší vychování."

Vyrazili ještě téhož večera, a ve velkém spěchu k tomu. Iarwain jim poslal naléhavý vzkaz. Až doposud vzdoroval náporu draků celkem úspěšně, ale poslední dobou začali přilétat další a jemu rychle ubývalo sil. Cítil, že už si nutně potřebuje odpočinout, ale místo toho se musel nasazovat v boji víc a víc. S vypětím všech sil severní oblasti Kraje uhájil, ale draci mu podpálili jižní konec Starého hvozdu samotného - jen tak tak ho se svými entím přáteli uhasil. Už nevěděl, co dělat - opustit hobity nechtěl, pustit Laita s Mín samotné na nebezpečnou cestu zrovna tak, ale už je také nemohl zdržovat zde, kde to zřejmě začínalo být nejriskantnější ze všeho. Vzkazoval, že se Zlatěnkou podnikne ještě jeden zoufalý pokus ustavit hranici - že Míninu pomoc zatím nepotřebuje, neboť v Kraji už stromky vysadila - že mají spěchat co nejrychleji napřed a počkat na něj v Imladris, kde bude snad zatím bezpečno.

Laito dokázal nést Mín i Světlušku v náručí zároveň a běžel jen s krátkými zastávkami ve dne v noci, takže k Bruinenskému brodu dorazili pátého dne, avšak první potíže se Světluškou se dostavily mnohem dříve. Ne že by nedokázala být potěchou pro oba, když měla dobrou náladu. Její radostná mysl a žertovné poznámky by rozveselily kdekoho a měla spoustu nevšedních nápadů, jak udělat druhým radost. A cestou často vyprávěla příběhy, plné humoru i podivuhodné poezie. Jenže musí se také uznat, že do Laitovy čistotnosti a pořádkumilovnosti měla skutečně daleko. Ve svém batohu měla už druhého rána takový zmatek, že nemohla najít nic z toho, co potřebovala. Laito překonal pochopitelnou nervozitu toho, kdo uniká se dvěma svěřenci smrtelnému nebezpečí, a ukázal jí, jak si může všechno účelně a úhledně srovnat, ale byla zdatnější než on - nazítří zjistil, že je všechno zase při starém. Tentokrát mávl rukou a rozhodl se neztrácet čas a nechat učení na příhodnější dobu, ať ho to hnětlo sebevíc. Horší bylo, že kdykoli půjčili Světlušce cokoli do ruky, mohli se spolehnout, že to budou na počátku další cesty namáhavě hledat. Jednu drobnost dokonce Laito ani se svýma bystrýma očima nenašel a musel ji oželet. Mín to nesla hůř než on - měla pocity člověka, který to všechno spískal. Byl k ní velmi laskavý a bral vše v žertu, ale tak úplně ji jich nezbavil.

Po horkém a úmorně suchém létě přišlo konečně pár chladnějších dní s občasnými dešti. Laito se z toho nespoutaně radoval a také Mín to přijímala spíše s úlevou, avšak Světlušku to úplně připravilo o chuť koupat se ve studené vodě, která jí v létě zase tak cizí nebyla. A pokud jde o mytí, to skutečně šidila, jak se dalo, i doma ve všem pohodlí. Mín se o tom ostýchala Laitovi zmínit, ale nedokázala svou kamarádku přimět, aby udělala něco víc, než že se částečně opatrně namočila a pak všechno utřela do ručníku. Čtvrtého dne zjistili, že ho mokrý a špinavý prostě nacpala do batohu mezi ostatní věci spolu s dalším mokrým šatstvem. Všechno chytlo plíseň a nedalo se už zachránit.

Laito ani nemrkl, vzal lopatku a její zavazadlo zakopal. Pak se Světlušce omluvil, že k ní nebude dosti dvorný, ale že mu nezbývá než ji pořádně umýt, protože ji hodlá zabalit do svého batohu. To, co má na sobě, je mokré, takže ji v tom nemůže nechat, a entí oblečení jí může vyrobit nejdříve v Imladris. Neužil na ni žádných drsnějších prostředků, třebaže ho dost svrběla ruka - pustil však na ni trochu hrůzu, aby se neodvážila křičet. Pak jí upravil v batohu místo a uložil ji tam, pokořenou a trucovitou.

"Copak?" ptala se Mín, také šeptem.

"Nemám Elrondovu moc - jeho dům sám o sobě nás neochrání, když tam budeme přitahovat zlo tímhle způsobem. A já nechci poskvrnit to místo, pokud to nebude nezbytně nutné. Ale jestli chceš, jdi napřed a počkej na nás - budu tak mít o tebe skutečně menší starost."

Řekl to tak, že ji zamrazilo. Poznala, že považuje nebezpečí za opravdu vážné.

Sssss!

Ten zvuk! Dva roky už ho neslyšela, a nebyla by věřila, jak přesně si ho dosud pamatuje. Na vteřinku ji hrůza ochromila tak, že se nedokázala ani pohnout. Pak s námahou pootočila hlavu. Tyčila se tam, jen pár kroků za Laitovými zády, teď, v plném denním světle, možno-li ještě obludnější než tenkrát - příšera z entí zahrádky!

Sssss!

Nezdálo se.

Mín věděla, že je v zoufalém postavení. Neměla dostatečné množství entí polívky a neměla ani nádobu, do které by mohla nabrat dostatečné množství vody. A neměla Laitovu obratnost. Když se znovu pokusila po obludě chrstnout aspoň holýma rukama, ani se nestrefila. Vzápětí po ní hlava sekla a ona nestačila ani včas zareagovat a potopit se.

Její radost brzy vystřídal pocit bezmocnosti. Voda měla teplotu tekutého ledu a protože se nyní Mín nedokázala pohybovat natolik, aby se zahřála, brzy měla údy ztuhlé a necitlivé. Proud si s ní pohrával jako s lodičkou z kůry, zmítal s ní, otloukal ji o balvany. Už byla daleko pod brodem - voda byla hluboká. Mín se nemohla postavit a nebyla schopna doplavat ke břehu. Ještě se jakž takž držela nad hladinou, či spíše těsně pod ní, a sem tam se stačila nedechnout. Příšera ji dosud pronásledovala, což bylo dobré - Mín si však začínala uvědomovat, že už je napůl utopená a že až se utopí docela, ty dva už nic nezachrání.

Nu dobrá, tak tohle aspoň asi sen nebyl. Ale...

V příštím okamžiku si uvědomila, že opravdu spočívá v čísi náruči. Navzdory mokrému oblečení jí bylo teplo - jako by ležela v říční tůni, prohřáté sluncem. Ten pocit byl tak přirozený, tak důvěrně blízký, že se jí ani nechtělo uvažovat, co se to vlastně stalo a kdo ji to objímá. Zároveň se však do něj mísil druhý, svým způsobem přesně opačný: pocit, že ji drží kdosi hluboce jiný než ona, tak jiný, až jí z toho naskakovala husí kůže. Na Laitovy doteky už si svým způsobem zvykla, i když ji nepřestávaly znovu a znovu rozechvívat - tohle bylo o poznání silnější. Pak si cosi vybavila. Ano, takhle nějak se cítila, když je Iarwain nedávno nesl ze Železného pasu domů!

Otočila hlavu, naplněna hlubokou bázní. Nad ní se skláněla tvář půvabné dívky zdánlivě jen o pár let starší než ona. Měla velmi světlou, téměř bílou pleť, záplavu dlouhých kučeravých vlasů zvláštního odstínu šedé s nádechem do modra a podivuhodné oči, veliké, zářivé, modro-šedo-zelené jako vody, tekoucí z ledovců. Hleděly na Mín se směsí údivu a lehkého pohrdání. Byly to svým způsobem nesmírně divoké oči. Bytost, která se jimi dívala, zřejmě nikdy neprožila soucit či něhu.

"Řeka pohltí toho, kdo si počíná neopatrně, řekla a její hlas, ač sladký jako cinkání horského pramínku, byl naprosto chladný. "A je to tak dobře. A přece jsem ti pomohla." Její pohled sklouzl k Laitovi a pohrdání citelně zesílilo. "A zlo rozdrtí toho, kdo se chová, jako by ho nebylo, a je to tak dobře. A přece jsem zničila vašeho nepřítele, aby nemohl zničit vás. Na celé té věci je něco, čemu nerozumím. Pověz mi o vás víc!"

Dívka se zvonivě zasmála a neodpověděla, jen na ni upřela velitelský pohled. A Mín začala poslušně vyprávět. Během té hodiny, kdy se Laito ještě zabýval Světluškou, jí vypověděla ve stručnosti ty nejdůležitější události svého a Laitova putování. Vnějšně nejdůležitější, ovšem. Nějak si nedovedla vůbec představit, že by tohle stvoření dokázalo pochopit, kdyby mu začala líčit své pocity.

"Zvláštní," vydechla. "Jsem mocnější než ty, a přece se ti musím poddat. Poroučej, můj pane, poslechnu tě."

Usmál se.

"Pokud to cítíš takto, má paní, nepochybně už sama víš, co je tvým úkolem," odvětil pak velmi jemně.

Znovu se smál.

Do Elrondova domu dorazili bez dalších nepříjemností a první večer, který tam prožili, byl pohádkově krásný. Mín byla ovšem hrdinkou dne a Laito jí snesl mnohem víc, než jí na očích viděl. Nejméně hodinu soustředěné péče věnoval tomu, aby ji pokud možno zbavil následků pobytu v dravé řece. Světluška, cestou ještě malinko skleslá po ranních zážitcích, si prohlížela své okolí jako u vytržení a na všechno zlé nadobro zapomněla. Laito jí nachystal vyloženě královskou lázeň s tím, že jí sežene roucho podle toho, nakolik jí dokáže využít. Vymydlila se dokonale a dostala slavnostní šatečky po nějaké elfí princezně, měňavě zlaté jako slunce na koňské srsti, zdobené jemňounkým vzorem listí, květin a motýlů. Připravili si skvělou hostinu a večer u krbu uvedl Laito obě děvčata svou písní tam, kde byli ráno. Tentokrát si to mohli vychutnat bez rušivých dojmů.

Také následující dny s sebou přinášely mnoho dobrého. Laito zatím dopřával Světlušce stále stejně přepychové koupele, aby si zvykla na pocit čistoty, a byl dokonce ochoten v zájmu spravedlnosti přimhouřit oko nad tím, že se Mín sveze s ní. Vycítila jeho přání a otužovala se mimoto podle vlastního uvážení dál. Za pěkných dní se chodila koupat do Bouřné, což Laita zpočátku mírně znepokojovalo, ale časem se uklidnil a už ji při tom nesledoval tak úzkostlivě. Byl rád, že se k ní Světluška při této zábavě většinou přidává, třebaže už se rok skláněl k podzimu a horkým dnům nenávratně odzvonilo. Ve stravě se neomezoval nikdo - dobře věděli, že se musí posilnit na dny nouze. Zahrada za domem byla ovšem už několik let neudržovaná, a přece na ní dosud spočívalo citelné požehnání, takže je nasytila spoustou výborného ovoce a dokonce i zeleniny. A dům sám, jeho poklady moudrosti a krásy, jeho tajemství a kouzlo, jež bylo cítit i z těch nejobyčejnějších předmětů, poskytovaly oběma děvčatům nekonečné možnosti průzkumů, her a tvoření.

Smutné na tom bylo, že zjistily, že už si spolu nehrají v tak naprostém souladu jako dřív. Mín vyzrála prodělanými boji - byla nyní mnohem ráznější a rozhodnější. A pokud se se Světluškou stal za poslední rok v tomto směru nějaký posun, pak rozhodně ne k větší poddajnosti a přizpůsobivosti. Když se její maminka zbavila nejhorší nouze, snažila se věnovat víc pozornosti výchově svých dětí, což Světluška nesla s krajní nelibostí a byla stále vzdorovitější a trucovitější. A tak si nyní sice mnoho hodin spolu pěkně vyhrály, avšak zároveň se snad tisíckrát za den poškorpily a rozcházely se každá jinam. Někdy došlo i na pohlavky a to, žel, dokonce i z Míniny strany. Měla elfí výchovu, ale nedokázala se smířit s nespravedlností. Kdyby šlo Světlušce o život jako haradskému veliteli, byla by pro ni bez váhání nasadila vlastní, bez ohledu na utrpěná příkoří - ale nechat se od ní beztrestně otloukat? Proč? A většinou měla pěkně pádnou ruku, takže Světluška spustila příšerný křik. Laito tomu nevěnoval pozornost, aspoň ne v tom smyslu, že by se snažil zjistit příčinu. Světluška si cestou ještě jakž takž dávala pozor, ale tady vřeštěla často a kvůli každé maličkosti.

Jinak ovšem vzal nyní její výchovu do rukou s péčí sobě vlastní, což bylo dalším zdrojem nepříjemností. Učil ji pořádkumilovnosti a měl o pořádku své představy, desetkrát náročnější než její maminka - bylo jen chabou náplastí, že uklízeli čarokrásné pokoje Elrondova domu. Učil ji sebeovládání a pracoval na její kondici a otužilosti, což sice většinou dokázal spojit s nějakou zábavou, zážitkem či dobrodružstvím, ale přece jen to znamenalo nové a nové zásahy do jejího životního ideálu svobody a pohodlí. Ovšem, svobody a volného času jí poskytoval hojnost, ale to mu zároveň dávalo jednoduchou možnost, jak zkoušet její pravdomluvnost: stačilo, aby se jí pak vždycky zeptal, zda po sobě všechno uklidila. Pokud odpověděla po pravdě, znamenalo to konec svobody a nekonečné hodiny nudné práce, při které se jí zmocňovalo zoufalství, že snad nikdy v životě nevyhoví jeho požadavkům. V prvních dnech ještě většinou zalhala, úplně automaticky.

Co se Mín týče, bránila se těm pocitům, co jen mohla, ale nemohla si pomoci: občas měla Světlušky prostě plné zuby. Tohle uřvané, vzteklé dítě že je její nejlepší kamarádka, po které se jí rok stýskalo? Co se jen pro ni natrápila, kolik strachu o ni prodělala, jak byla šťastná, že se Laito konečně nechal přemluvit, aby ji vzal s sebou - a tohle je výsledek? Znamenalo to obrovské zklamání, tím horší, že si ho tak nerada připouštěla. A Laito k dovršení všeho teď věnoval Světlušce dlouhé hodiny, s čímž samozřejmě počítala a plně to chápala, ale přesto ji to úplně nezbavilo pocitů osamělosti a dokonce i žárlivosti: kolik krásného si mohli užít, kdyby tu byli spolu sami dva! Tak vzácné chvíle odpočinku v tomhle pohádkovém prostředí - a Laito nemá na ni čas, protože se věnuje nějakému uječenému, trucovitému, prolhanému hobiťátku! K tomu se ovšem hned družilo špatné svědomí, protože si celou dobu uvědomovala, že to byla ona, kdo si to od něj vyprosil.

A večerní chvíle u krbu? Zkažené zrovna tak. Od druhého večera neminulo téměř dne, aby se Světluška hned v úvodu nerozplakala nad nějakou lží, ke které během dne došlo. Než to s Laitem dali do pořádku, což většinou znamenalo předlouhé uklízení nejméně jedné místnosti, bylo tak pozdě, že obě děti pak rychle usnuly a většinu písně zaspaly. A to, co zbývalo, měla Mín otrávené stínem, který mezi ní a Laitem ležel. Nepřiznávala mu své pocity, částečně z ohleduplnosti, ale především proto, že se za ně styděla... a ty nepřiznané pocity vedly k výčitce či mírné zahořklosti vůči němu, které se nemohla ubránit. A hůř, nepřiznávala mu, že se neostýchá Světlušku uhodit. Byla si jista, že má na to právo - ale zrovna tak i tím, že by to nikdy nepochopil. Někdy si proto připadala horší než Světluška - ale nedokázala přijít na to, co si počít.

"Přemýšlel jsem nad tím," nadhodil Laito jednoho večera během druhého týdne. "Víte, trochu mě mrzí, že nám potřeba k něčemu se přiznat většinou naruší píseň. Tak by se nemělo s písněmi zacházet. A pak, Světluška už si mezi námi možná připadá jako černá ovce, protože si nedokáže představit, že ve skutečnosti jsem to já. Co kdybychom se dnes na píseň připravili tím, že zkusíme něco jako sedmý den hry, jen tak, sám o sobě?"

Usmál se.

Plně to respektoval - účast ve hře byla samozřejmě přísně dobrovolná. Horší bylo, že i přes to pokračoval v původním plánu, jako by se nechumelilo. Mín zprvu nevěděla, zda utéct nebo zůstat - ten pocit vyřazenosti byl strašný v každém případě. Pak, když Laito krátce a bez děsivých podrobností, ale také bez jakýchkoli ohledů k sobě samému, vyprávěl o své minulosti, dostala téměř neodolatelnou chuť skočit mu kolem krku a otevřít se mu také. Jak si mohla myslet, že by ji nepochopil? Vždyť není skoro nic, co by si sám neprodělal!

Vydržela s nimi až do konce. Až ve svém pokoji si poplakala, a ne zrovna krátce. Cítila se opuštěnější než kdy dřív.

"Laito?"

"Přemýšlel jsem, víš, co tě asi trápí, žes to nechtěla přiznat před ní. A uvědomil jsem si, že jsem se zase už choval jako blázen. Věnoval jsem se jí sám a tebe jsem nechával opuštěnou - a to jsi mi mohla tolik pomoci!"

Zamrkala, aby rozehnala slzy. Tohle vyznání znamenalo jediné: teď se to změní! Zase budou spolu! Na ničem jiném nezáleželo.

"Odpustíš mi?"

Vzpamatovala se a chytila ho kolem krku.

"Ale Laito!"

Povzdychla si.

Jeho prsty se zarazily.

Zasmál se.

Přitiskla se k němu a nepřála si už víc.

"Ale varuju tě předem, raději si to ještě rozmysli. Dala ses na cestu násilí - nebudu tě šetřit!"

To bolelo asi desetkrát tolik!

Ne, netýrá ji. Ne tak docela. Teď už se doopravdy ptá.

Nechal ta slova padnout do dlouhého ticha.

Entí polívka, teplo a zejména sladké vědomí smíření ji utišily. Musela mu usnout v náručí, neboť se probudila až dávno za bílého dne znovu pečlivě přikrytá na lůžku. Vzpomínala si na všechno - hned v prvním okamžiku si trpce zavyčítala, že usnula a připravila se o to nejlepší. Vzápětí však si uvědomila, že nemusí litovat. Ta ranní chvíle nesla své ovoce: Mín cítila, jak je jí dobře, nesmírně dobře, a nejenom proto, že už není sama. Vleklý stín byl pryč - cítila se čistá, báječně čistá, naplněná chutí do nového dne, ano, a láskou k těm dvěma. Už se nemohla dočkat, až je uvidí.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Vešel pojízdný stolek, docela sám - aspoň tak to vypadalo, neboť Světlušce za ním koukal jen vršek kudrnaté hlavy. Snídaně na něm byla mistrovským dílem jejích dovedných prstíků, upravená a ozdobená s největší péčí. Na kytici uprostřed stolku seděli tři nádherně vybarvení motýli a pokojně jí předváděli svá křídla - ty nepochybně přidal Laito v něžných vzpomínkách na Katonku. Světluška přirazila stolek k posteli a vzala Mín kolem krku.

Od toho dne trávili většinu času všichni tři spolu a skutečně to bylo k prospěchu věci. Laito pouhou svou blízkostí, o jeho nápadech ani nemluvě, zkrášloval děvčatům všechny jejich hry; a v jeho společnosti bylo mnohem těžší se hádat, přinejmenším kvůli úplným hloupostem. Na druhou stranu, všechny nepříjemnosti spojené s Laitovou výchovou se Světlušce snáze nesly, když viděla, že se jim Mín s radostnou myslí podrobuje také. A třebaže Mín skutečně znala lepší zábavy než uklízení, s radostí platila tuto daň za společně prožité chvíle, které se ostatně ve třech snadno měnily z práce ve veselou hru.

Ne že by Laito nedbal na to, aby se jeho děti občas také učily pracovat či spolu vycházet samostatně. Ne že by to mezi děvčaty už nikdy nezaskřípalo. Mín nyní sice byla plná dobré vůle, ale nemohla zase Světlušce trpět úplně všechno. Hned prvního dne už vlastně měla příležitost snést její pohlavek s úsměvem. Nestálo ji to vlastně vůbec žádnou námahu. Měla ji prostě ráda.

V té době už také večery probíhaly většinou hladce. Vzájemná otevřenost se stala samozřejmostí a už i Světluška si na ni začínala zvykat natolik, že většinou nedocházelo k zapírání, které by se muselo řešit místo písně. A Laito tak jako tak dbal na to, aby se večery začínaly s dostatečnou rezervou, takže na písně každopádně vždycky zbylo času dost, v ideálním případě dokonce víc než dost. To mělo ovšem velmi povzbudivý a občerstvující účinek samo o sobě. Všechno se zdálo na té nejlepší cestě.

"Ty jsi tak hodný!"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )