Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Starý hvozd poskytl Mín novou zásobu semen i semenáčků. Na Nellino přání se už neomezovala jen na stromy, ale sbírala i semena všech jen trochu slušnějších bylin, která byla ještě k dispozici. Zlatěnka přidala další ze své zahrádky. Kromě toho je přes jejich protesty štědře obdarovala moukou, aby nemuseli trpět kvůli jisté humorné historce z předchozí cesty.

Zpočátku šlo všechno až příliš hladce. Nelle, posilněná čerstvým vítězstvím, se dovedla udělat koněm natolik velkým, že bez potíží uvezl kromě Laita a Mín celou Světluščinu rodinu; a byla natolik naplněna ochotou posloužit, že dokonce věnovala velké úsilí tomu, aby běžela velmi jemně, ač rychle, a zastavovala pozvolna. Ani tak se věc neoběšla bez značného strachu a pořádné dávky únavy a roztřesenosti, a to nejen na straně hobitů. Nelle však dělala často zastávky - vždycky, když usoudila, že je možno či nutno podniknout další krok k zabezpečení hranice. Vyhledávala prameny a vytvářela síť potoků a říček, tekoucích vposledu k jihu, ale svými horními toky šikmo sledujících cestu, nejprve z jedné a pak z druhé strany. Do země v něžném náručí jejich nejužších stužek nechávala Mín sázet její semínka a rostlinky, spojena s ní v prosbě o milosrdenství. Byly si přitom nepopsatelně blízko.

Jak se však přibližovali horám, začala se Mín zmocňovat větší a větší stísněnost. Navenek k tomu nebyl žádný důvod, viditelné nebezpečí nehrozilo, dokonce i počasí se drželo mimořádně příznivé, ale Mín se cítila, jako by měli v patách pronásledovatele, neviditelného, ale tím zlověstnějšího. Přičítala to svým neblahým zkušenostem s obry a marně se snažila bránit myšlenkou, že ti dva, co bydlívali na jejich cestě, se už dávno proměnili v kámen. Jednou se s tím svěřila Nelle.

Rychle se ukázalo, že o obry v horách skutečně asi nouze nebude. Sotva nechali předhůří za sebou, slýchali jejich řvaní noc co noc, zpravidla časté a z několika směrů. Netřeba dodávat, že dělali co mohli, aby byli do setmění v úkrytu. Jenže díky obřímu řádění či jiným otřesům půdy se terén proti dřívějším dobám značně změnil - po někdejších úkrytech a stezkách často nezůstalo ani památky. Nelle dokázala skákat ze skály na skálu jako kamzík a v případě nouze překonávat značné vzdálenosti neuvěřitelnou rychlostí, avšak nové úkryty se při tomto způsobu cestování hledaly mimořádně těžko, nehledě ani k nepříjemnostem a nebezpečím, kterým byli cestující vystaveni. Bylo jen otázkou času, kdy se ani při nejlepší vůli hledání nezdaří.

Ten večer nastal ještě dřív, než dorazili k prvnímu z nižších průsmyků. Začalo to tím, že jim obrovská padlá skála zabránila postupovat směrem, kterého se drželi. Laito na ni vylezl, aby zjistil, zda cesta za ní pokračuje, ale zdálo se, že tu došlo k tak mohutným otřesům, že dál by jim nezbývalo než šplhat, a to velice obtížně. Nelle jistě nebyla nucena cestovat zrovna v koňské podobě, znamenalo by to však zdlouhavé přenášení celé hobití rodiny, na několik etap a na předem neznámou vzdálenost. Jenže za cestu kterýmkoli jiným směrem než zpátky by zaplatili tutéž cenu - a odpoledne už se sklánělo k večeru. Nakonec se s těžkým srdcem rozhodli vracet se ve vlastních stopách, přičemž na to, aby se vrátili k předchozímu úkrytu, už bylo příliš pozdě, i kdyby to udělat chtěli. Zoufale vyhlíželi jakoukoli jinou cestu, ale dlouhou dobu neměli na vybranou nic než sráz a kolmou skalní stěnu. Konečně jim svitla naděje - zdálo se, že budou moci odbočit šikmo svahem víceméně správným směrem, i když ovšem dolů, nikoli nahoru, jak by si přáli. Ve své tísni se té cesty drželi příliš dlouho, než konečně uznali, že nikam nevede.

Slunce už kleslo za nižší hřbety na západě, když se pustili zpátky. Jízda byla stejně krkolomná jako ta, kterou se sem dostali, ale bez vzpruhy, kterou dává naděje na brzké nalezení úkrytu a odpočinek. Nejmenší hobiťátko plakalo a paní Hrášková, která se bála asi tak ze všech nejvíc, třebaže to nedávala najevo, se ho snažila utěšit. Dalším dvěma bylo natolik špatně, že si je Laito strčil za košili, seskočil a následoval Nelle pěšky. Přitom usilovně pátral očima po jakékoli známce toho, že by se mohli dostat pod zem, využívaje svých tisíciletých skřetích zkušeností. Marně.

Než se dostali zpět na původní cestu, už se valem stmívalo. Nelle se poprvé ohlédla a chvíli netrpělivě tančila na místě, než ji Laito doběhl. Jakmile naskočil, pustila se nejvyšší možnou rychlostí zpět. Proti elfímu běhu byl její šílený let ovšem rychlejší, ale ne tak tichý: hřměla po skalách jako rozvodněná řeka. Přesto však Laito zaslechl, když se do rachotu jejích kopyt začal mísit jiný hluk. Položil jí ruku na hlavu s naléhavostí, které okamžitě porozuměla - vlastně měla co dělat, aby se zase nezarazila na místě.

"Jdu zjistit situaci," prohlásil Laito.

Mín cítila, jak v ní všechno tuhne.

Má se jim ukázat? Jakou naději asi má, že zabaví tři až do rána, neřkuli přečká to se zdravou kůží? Ale snad kdyby je zabavil aspoň nějakou dobu, podaří se ostatním najít aspoň nouzový úkryt - Nelle něco vymyslí - Nelle! Slíbil jí, že se vrátí se zprávou. Nu, to by bylo opravdu na místě, a ještě to stihne.

Ostatní tam nebyli.

Vzápětí zmizela, jako by se po ní slehla zem.

Stát zády ke skále a téměř ani nedýchat se zdá být snadné a vyděšená hobiťátka poslechla velmi ochotně - to nejmenší vzala maminka do náručí. S každou vteřinou čekání to však bylo těžší. Všichni cítili únavu dlouhého dne - sednout si nebo lehnout by pro ně bylo rozhodně přirozenější. Především však bylo slyšet, jak se obři blíží, a oni tu stáli tak nechránění! Kam vlastně Nelle zmizela? Kdy jim už konečně pomůže? Všichni víceméně věděli, že se nezachrání, pokud začnou křičet nebo utíkat - všichni však měli stále větší nutkání přesně to udělat.

Pokynula mu, aby šel blíž, a on už rozuměl a hbitě poslechl. Lem jejího rukávu se na okamžik dotkl jeho tváře a bylo to stejně příjemné jako otřít se obličejem o orosenou větvičku, jen zároveň nepopsatelně krásnější. Vzápětí spatřil ostatní a Nelle se ztratila jeho očím, i když ji nyní stále slabounce tušil, vlídnou stěnu, která se postavila mezi ně a nebezpečí.

Viděl na nich, jak jsou zmatení a vyplašení, a v duchu se usmál, neboť si dovedl představit, že jim Nelle také nic nevysvětlila. Je ještě ukvapenější než on a občas pěkně přezíravá.

Pak prohlédl reliéf skály a začal organizovat tábořiště tak, aby neztížil Nelle její úkol, ale zárověň všem zajistil maximální pohodlí. Pomohl hobitkům vybalit přikrývky a zachumlat se do nich, pak je poskládal do řádky podél skály. Protože uhýbala těsně u země nejvíc a oni byli tak malí, nezabírali teď o nic víc místa, ale mohli napůl sedět a napůl ležet, opřeni jeden o druhého. Pak začal vybalovat a rozdělovat zásoby a sáhl přitom i do toho nejlepšího, co měli, i když se tvářil jakoby nic. Počínal si tak obratně, že nikdy nevybočil z hranice, kterou jim Nelle určila, i když občas cítil její netrpělivost jako hněvivou vlnku, která mu pleskla o ruku či tvář.

Jakmile se pustil do této práce, ostatní se upokojili. Všední přípravy k přenocování je uklidňovaly a když měli čím se zabývat, dalo se obří řvaní snáze snést. Jídlo hobitky rozhodně zabavilo na hezky dlouhou dobu. Teď už se ani Laito skoro nehýbal a cítil, že ani Nelle se už nezlobí. Mín, která si sednout nemohla, jen se opírala o skálu a přešlapovala z nohy na nohu, se na něj statečně usmála.

Laito však sledoval obří rozhovor s živým zájmem, neboť se jich bezprostředně týkal. Obři totiž pochopitelně zachytili jejich pach mimo úkryt a snažili se teď zjistit, kde vlastně kořist je. Skála na místě, kde je Nelle kryla, sice vypadala nevinně hladká, jako by se tam ani myš neměla kde schovat, ale bylo nápadné tím, že se tam měnila pachová stopa. Laito věděl, že ještě zdaleka nemají vyhráno. Co když některého z obrů napadne skálu prohmatat, čistě jen proto, aby se přesvědčil, že tam není žádný uvolněný balvan?

Náhle se s trhnutím probrala. Nocí se rozlehl takový ryk, že jí div nepraskly bubínky, a to přímo nad její hlavou. Měla co dělat, aby nevykřikla také, a to ještě neviděla, co ho způsobilo. Jen Laito, který zůstal bdělý a na stráži, mohl s hrůzou sledovat, jak se obři vracejí a že skutečně prohmatávají skálu po celé délce. Trochu se přitom hádali, čímž se vždycky zdrželi, a noc už se nachýlila, ale moc nadějně to nevypadalo. Konečně jeden opravdu sáhl do prostoru, kde se skrývali. Díky Laitově ohleduplnosti nikoho z nich nenahmatal, jeho ruka totiž zůstala kousíček nad zemí, těsně nad hlavami spících hobiťátek. Ucítil však, že ji má z ničeho nic celou mokrou, a čirým úžasem zařval z plných plic.

Těžko říct, zda ho obři slyšeli a pokud ano, zda ho byli schopni rozlišit od obyčejného ptačího zpěvu. Chvíli spolu mluvili, pak začal další z nich znovu osahávat skálu, zdálo se, že pomalu a opatrně. Nikdo už nekřičel. I ti z ukrytých, kdo ještě nespali, vnímali tu hrůzu už jen za příkrovem sladké otupělosti a nedokázali se vyburcovat k jakémukoli jednání. Jen Laito, vlastním kouzlem nedotčený, horečně uvažoval, co dál. Přikrýt hobiťátka svým tělem, nebo pokračovat v písni? Cožpak může obětovat jednoho, aby ostatní zachránil? Ale pokud on bude chycen jako první, jakou má kdo z nich naději?

Naštěstí se i tato tlapa zastavila včas, vlastně ještě dřív než ta první. Je jenom tak opatrná, nebo její pohyby skutečně pomalu vláčnějí, zvolňují se, ustávají? Ach, kéž by! Hle, teď se zastavila úplně. Laito vzhlédl. Ohyzdná obrova tvář se poskládala v cosi, co docela dobře mohlo být slastným úsměvem. Víčka se mu napůl přivřela. Laito zpíval dál.

Pokud jde o Nelle, byl ten zážitek pro ni spíš pokořující. Viděla teď, že nepomyslela na všechno a že její umění není pro ostatní tak jistou ochranou, jak si původně představovala. Laito ji však utěšoval, sám v té nejlepší náladě. Dosud se neodvažoval doufat, že by takoví netvorové jako obři, při své zlovůli, tuposti a zejména rozměrech, mohli na jeho písně reagovat. Nyní však zjistil, že má proti nim účinnou zbraň, a právě ve spolupráci s Nelle měl naději ji uplatnit. Byl si jist, že příští setkání s obry bude mít mnohem hladší a snazší průběh, a brzy se nejednou přesvědčil, že se nemýlil.

Přechod hor se totiž táhl a byl stále obtížnější. Cestu, po které putovali, když se s obry setkali poprvé, museli nakonec úplně vzdát a několik dní se vracet zpět, ale ani tím si příliš nepomohli. Ať Nelle cestovala v koňské podobě, kdy je mohla všechny přenášet rychle i velmi obtížnou cestou, či v podobě lidské, kdy se dostala už úplně všude a pomáhala Laitovi přenášet hobity jednoho po druhém, terén byl nyní tak neschůdný, skoro až zlovolný, že postupovali vpřed šnečím tempem, pokud vůbec. Ptáků tu žilo málo a většinou byli nepřátelsky naladěni, ale Laitovi se přece podařilo umluvit jednoho či dva, aby pro něj prozkoumali široké okolí. Marně. Schůdnější cesta už neexistovala ani jedna.

A teď už se zhoršilo i počasí a stále častěji bylo nutno snášet studené deště a štiplavý vítr. Stateční se snažili být všichni, ale Nelle byla jediná, komu to skutečně ani trochu nevadilo. Většinou putovali mlhou a jen Laito, nadaný mimořádným orientačním talentem, byl zárukou, že jdou alespoň přibližně nějakým směrem. Dalo se čekat, že až se konečně dostanou do vyšších průsmyků, najdou tam sníh, neprůchodný i zrádný.

Také obrů jakoby přibývalo. Nejednoho už uspali za bezútěšných nocí mimo úkryt, pravda tak snadno a bezpečně, že už si z nich pomalu nic nedělali. Stále víc jich však přesto slýchali kolem sebe. Dokonce i za dne, v čas poměrného klidu, se jim občas země pod nohama zachvěla, jakoby ty nestvůry pod zemí pracovaly či se převracely v neklidném spánku. Terén, který si dnes Laito obhlédl z vyvýšeného stanoviště, vypadal nazítří docela jinak. A co bylo nejhorší, stále častěji museli uhýbat náhlým padajícím balvanům či kamenným lavinám. V létě by to bývalo bylo přirozené, avšak teď, kdy se ochlazovalo a slunce se téměř neukázalo, to působilo až strašidelně, nehledě ke skutečnému nebezpečí.

Jen Mín, zvyklá už skoro všemu a důvěřivě oddaná Laitovi, a Nelle, až nepatřičně velkorysá, zůstávaly nezatížené většími starostmi. Na Laitovi ležela tíha odpovědnosti za celou skupinu. Věděl, že jejich situace je téměř zoufalá vlastně ustavičně, ale přece jen... kolik ještě smí riskovat? Jeho myšlenky se stále častěji obracely k návratu do Imladris, i když nahlas zatím něříkal nic.

Pokud jde o paní Hráškovou, ráda uznávala, že její přání se vrchovatě naplnilo. Laitova takřka neuvědomělá statečnost, obětavost a ohleduplnost, umocněné jeho osobním kouzlem, zanechávaly v jejích dětech bezesporu silný dojem. Věděla také, že pod jeho a Nellinou ochranou žijí navzdory všemu pravděpodobně ve větším dostatku a bezpečí než ve vydrancovaném Kraji. Jenomže to byl život také velmi náročný a únavný, tělesně i duševně. Její rodina snesla hodně díky přirozené hobití odolnosti i tvrdým podmínkám v posledních letech, ale nedalo se to protahovat donekonečna. Nechtěla Laita urazit ani zatížit dalším břemenem, ale její myšlenky se stále častěji obracely k návratu do Kraje, i když nahlas neříkala nic.

Laito nemohl než s ní souhlasit, třebaže si nebyl jist, nakolik si uvědomuje, co znamená mokré a studené počasí pro ostatní, a mimoto věděl, že důvody, o nichž nemluví, jsou pro ni asi nejdůležitější. Celý nešťastný se tedy další den pokoušel pokračovat v cestě dál. Bylo to tak jako tak marné. Plahočili se vpřed, jak se dalo, místy pěšky, místy krkolomnou jízdou na Nellině hřbetě, prokřehlí, unavení a rozbolavělí, vždy jen proto, aby zjistili, že dál už neprojdou a musí se vrátit hledat jinou cestu. Mlha se za celý den neprotrhla ani na okamžik. Zrovna tak ani na okamžik vlastně nepřestalo padat kamení, i když chvílemi to bylo lepší a chvílemi horší. Skála pod jejich nohama se ustavičně zlověstně chvěla. Sotva narazili na trochu schůdnější úsek, zřítil se jim před očima do propasti.

Drobné šrámy, boule a modřiny už ani nepočítali, ale před večerem došlo k prvnímu vážnějšímu zranění: Mín zasáhl větší kámen přímo do hlavy. Kost naštěstí vydržela, ale princezna byla v hlubokém bezvědomí a nedokázali ji vzkřísit. Vlastně ani neměli čas. Jak se odpoledne chýlilo k večeru, padalo kamení stále více a otázka přenocování se stávala stále naléhavější. I kdyby se smířili s myšlenkou dalšího noclehu pod širým nebem (už by byl čtvrtý bez přerušení a dobře věděli, že i když se jim podaří přečkat noc živi, zpravidla si mnoho neodpočinou), Nelle potřebovala alespoň kousek vhodné skály za zády, aby je mohla krýt. A jak se mohou krčit za jejími zády, bude-li zároveň třeba uhýbat padajícímu kamení?

Pustili se tedy na strastiplnou další cestu, Laito s Mín v náručí. Okamžitě bylo znát, jak moc jim chybí jeho, ale také její ruce. Teprve teď si vlastně naplno uvědomili všechny ty drobné, nenápadné službičky, které jim bez ustání prokazovala. Brzy bylo jasné, že vézt bez ní celou hobití rodinu na Nellině hřbetě je téměř nemožné; a počet těch, které mohl Laito vzít do batohu, byl také omezený. Jenže jakmile šli někteří pěšky, jejich postup se zpomalil natolik, že mohli rovnou zůstat na místě. Začínalo se stmívat a s houstnoucím šerem byly hory stále neklidnější.

Zbývající hobiti se octli na zemi, ani nevěděli jak.

Ale Laito už byl zase o kus vpředu. Když k němu doběhla, spatřila už, že měl úspěch. Skála se pod jeho prsty rozzívla temným otvorem.

Tentokrát se nerozhněvala. Vypadala spíš na pokraji zoufalství. Chvíli na něj tak hleděla, pak si unaveně přejela rukou přes obličej a vklopýtala dovnitř, slepě a ztrnule, jakoby víc mrtvá než živá. Když se ji však pokusil zachytit, uhnula mu - třebaže přitom ztěžka padla na stěnu. S povzdechem se po ní ohlédl, pak zavřel vchod, vrátil se k Mín, zvedl ji a vedl je dál, bez jediného slova.

Zpočátku se zdálo, že udělali dobře. Vzduch v chodbě byl dusný a zatuchlý, ale teplý a suchý; a navzdory Nelliným i Laitovým obavám na ně nespadl ani kamínek. Sestoupili pár set metrů a zatábořili na noc - ten nocleh na holém kameni jim připadal báječně pohodlný. Laito konečně mohl Mín důkladně ošetřit. Když se jakž takž probrala, co nejrychleji ji zase uspal. Hobiti spali už dřív, než začal zpívat, tak utahaní, že se ani pořádně nenajedli. Nelle seděla opodál, hlavu sklopenou, jakoby zhroucená sama v sobě. Nemluvila.

Nazítří vyrazili dál víceméně v dobré náladě. Při všech těch bouřlivých změnách na povrchu Laito čekal, že chodby budou zavalené, neschůdné a nebezpečné, ale ke svému překvapení zjistil, že důvěrně známá místa se téměř vůbec nezměnila. Hobiti si konečně pořádně odpočinuli, v klidu se najedli, bylo jim teplo a cítili se v bezpečí. Mín se k velké Laitově radosti také udělalo lépe, i když prudkým bolestem hlavy a nevolnosti samozřejmě neušla a nohy měla jako z papíru. Ale teď, když šli stejně všichni pěšky, nebyl problém ji nést. Vlastně i tak museli dost často čekat na Nelle. Ploužila se za nimi celá zbědovaná a zdálo se, že se jí špatně dýchá. Laito se snažil o přestávkách ošetřovat i ji, jak dovedl. Těžko říct, nakolik jí to mohlo pomoci, ale teď už se tomu aspoň nebránila.

Nazítří vyrazili zvesela. Nic jim teď nechybělo, všechny láhve na vodu byly doplněné, a navíc Laito se nijak netajil tím, že do večera by se měli dostat k východu - k východu, kterým se dostanou ven na správné straně hor, za všemi nebezpečnými průsmyky. Ten pocit, že se konečně hnuli z místa, byl penězi k nezaplacení.

Jak se však odpoledne nachýlilo, padla na všechny tíseň, která se nedala vysvětlit únavou. Nebezpečím už teprve ne - všude bylo ticho, klid, za celou dobu se na ně neskutálel ani kamínek velikosti hrachu. Přesto se paní Hrášková najednou začala znepokojeně rozhlížet, dvě tři nejmenší hobiťátka pofňukávat, dvě starší se pohádala, Světluška šla s hlavou sklopenou a zamračeně koukala do země. Mín, která až dosud spala klidně pod Laitovým kouzlem, začala sténat ze spaní. Nelle se belhala rukou opřená o stěnu a lapala po dechu.

Tak blízko, aby se tam dalo prostě doběhnout, k východu však zase neměli. Brzy byla většina výpravy nucena zvolnit tempo. Laito využil příležitosti, složil Mín na zem a vrátil se pro Nelle. Dobře udělal: daleko se za tu dobu skutečně nedoploužila a teď už se o to ani nesnažila, opírala se o stěnu, napůl v mdlobách. Chytil ji do náručí a mluvil k ní laskavými slovy. Neodpovídala, ale měl pocit, že ho vnímá - že se její utrpení ponekud zmírnilo. Zvedl ji a dal se do běhu zpátky. Byla těžší, než čekal - málem se mu podlomila kolena. Měl však dojem, že jakmile ji odtrhl od skalní stěny, ulevilo se jí citelně. Dokonce na okamžik otevřela oči a pohlédla na něj s velikou láskou a vděčností. To mu dalo sílu ji nést. Nesoustředil se na nic jiného než na to, aby pod svým břemenem neklesl. Naděje ani obavy si nepřipouštěl - nebyl na ně čas.

Když se konečně vrátil ke zbytku výpravy, zjistil, že morálka v jeho nepřítomnosti citelně poklesla. Některá hobiťátka fňukala, že dál už nemohlou, Světluška urputně odmítala opustit Mín. Paní Hrášková, která nyní byla na všechny své děti sama, s nimi mnoho nepořídila a nést Mín nemohla, vždyť byla menší než ona. Laito jim neřekl ani slovo - nedostávalo se mu dechu. Složil Nelle na zem, zvedl Mín a svá dvě hobiťátka a čirou silou vůle se přinutil k daší cestě.

Sotva svou přítelkyni zvedl, zdálo se mu, že k němu zepředu dolehl výkřik. Vyrazil co nejrychleji. Znovu! Tentokrát to zaslechla i Nelle. Otevřela oči, upřela na něj pološílený pohled a začala se bezhlesně, nepříčetně smát. Položil ji znovu na zem, co nejšetrněji, ale přece jen v hrůze, která nebyla jen obavou o Mín. Okamžitě zmrtvěla.

Pádil vpřed, nyní rychleji, zbaven svého břemene. Znovu minul klopýtající hobity a hnal se dál. Konečně spatřil Mín, stála zhroucená u stěny a zvracela. Poznal, že se pokusila vstát a utíkat, a viděl také, proč. Skála se znovu pohnula. Tam, kde předtím pokračovala chodba, těsná, ale přece jen průchodná, nebylo nic než hladký kámen - jako by se před nimi náhle zavřely trpasličí dveře. Východní bok hory už byl blízko - avšak dělilo je od něj několik set metrů solidního kamene.

Když se dostal na místo, kde nechal Nelle, na zlomek vteřiny zaváhal. Srdce mu sevřela předtucha, že jestli ji tu teď nechá, už ji nikdy neuvidí. Avšak Nelle byla z maiar, nesmrtelná a mocná, třebaže dočasně ochromená. Mín byla dítě, odkázané na jeho péči, jeho adoptivní dcera a pak... příliš mu přirostla k srdci za ta léta společného putování. Nedokázal ji podruhé pustit z očí a nechat napospas zlovůli hory, ať už jdou společně vstříc jakémukoli konci. Spěchal dál.

Ne dlouho. Chodba se začala zužovat i zde, stále rychleji. Brzy nemohl dál jinak než v předklonu a jen okamžik nato by se byl musel spustit na všechny čtyři. Už nemělo smysl pospíchat. Hodil sebou na zem a čekal na ostatní. Chodba už se zúžila natolik, že by musel lézt po břiše a strkat Mín před sebou. K jakému cíli asi? Náhle se mu živě vybavilo, jak kdysi... ta vzpomínka byla stovky let stará a dávno překrytá vzpomínkami na léta láskyplného vztahu s bývalou obětí, a přece - cítil, jak ho zalévá hořká lítost a celý se roztřásl pláčem, kterému naprosto neměl chuť se bránit. Což byla jen ona? Hle, kolik zničených životů, kolik přervaných vztahů, kolik bolesti a žalu v chodbách, jak je tato! Mohl by protestovat, kdyby mu teď hora pohltila bytost, která se stala součástí jeho srdce?

Jen na vteřinku. Vzápětí se napřímil a netrpělivě střel slzy rukávem. Ano, stalo by se mu jen po právu - ano, a je to víc než pravděpodobné. Ale na žal je dost času potom. Teď je potřeba bojovat s osudem, dokud to půjde. Ostatní jsou tady každou chvíli - nesmí jim dát důvod, aby ztratili kuráž.

Mnoho se toho dělat nedalo, ale Laito se s láskou a pečlivostí sobě vlastní okamžitě pustil aspoň do toho mála. Nejprve se ovšem věnoval Mín ve snaze co nejvíc zmírnit její potíže. Hobitům připravil zvlášť dobrou večeři - však bylo pravděpodobné, že to bude jejich poslední. Vodou plýtvat nemohli, ale napili se aspoň tak, aby nikdo netrpěl žízní. Pak se uložili, jak dovedli - stále ještě to byl mnohem pohodlnější nocleh než venku. Většina hobiťátek okamžitě usnula únavou. Ostatním začal Laito zpívat - ale trochu jinak než dřív. Nechtěl, aby zaspali vlastní smrt - chtěl, aby jí čelili, naplněni úžasem nad krásou Jediného. Nikdo mu to neměl za zlé - nemohl. Probouzeli se a zase usínali uprostřed čehosi nepopsatelně úchvatného a v nejednom z dětí té noci dozrálo, co bylo zaseto Laitovým vedením a příkladem.

Avšak hora nebyla tak milosrdná, aby je zabila rychle. Teď, když je měla bezpečně ve své moci, přestala pospíchat. Skála neklesla tak hluboko, aby je rozdrtila, úzká chodbička zůstala otevřená, takže do jejich pasti proudil dostatečně čerstvý vzduch. Noc míjela, hodinu za hodinou, ale kolem nich se už nic neměnilo. Konečně i Laita přemohla únava a usnul jako zabitý.

Tu se Mín probudila - snad že tím nečekaným tichem či prázdnotou, která vystřídala píseň tak krásnou. Nebylo jí zle - spíš se cítila omámená a otupělá, napůl prostředkem proti bolesti, který jí Laito večer dal, napůl po úrazu samém. Přesto nemohla znovu usnout. Ležela bez hnutí a upírala oči do tmy, v tichu rušeném jen oddechováním ostatních. Nedokázala se bát ani si dělat starosti. Jediné, na co se její mysl v tu chvíli zmohla, bylo pohrávat si se zvuky, snažit se rozlišit dech Laitův a Světluščin mezi ostatními. Pak na chvíli zdřímla, upadla do zmatených snů a znovu se probudila, a ještě a ještě. A pak, ale to už vůbec nevěděla, zda právě sní či bdí, zaslechla hlasy.

Vnímala tmu, kamenné stěny a ostatní kolem sebe, ale to nic nedokazovalo, neboť zážitky posledních hodin se promítly do většiny jejích snů. A ty hlasy rozhodně nebyly ničím, co by čekala. Jedním z nich byl hlas Nellin, ale podivně vzdálený, jakoby nesený z hlubin nějakou hrou ozvěny. Mín nevěděla, že Nelle není s nimi, a tohle jí připadalo velice divné. Ten druhý hlas, neznámý, však byl ještě podivnější a děsivější. Jako by to mluvil skalní obr, avšak nekonečně větší, mocnější i chytřejší než oni - naplněný moudrostí hlubokou a nebezpečnou jako sama tma kolem ní.

"Ne, ne, nerozumíš!" odporovala Nelle. Vyrážela ze sebe jedno slovo po druhém, udýchaně, s námahou. "Tihle jsou jiní. Nejsi první a nejstarší, nestvořil jsi sám sebe, jen si vzpomeň! Probuď se! Nemůžeš se prostě mstít a neohlížet se na nic jiného - jsi tu, abys plnil jeho plán podle hudby Ainur! Oni jsou v jeho službách - to proto vám přinášejí uzdravení!"

"Ne! Jdu s nimi!"

"Jdu s nimi. Musím!"

"Jak s nimi chceš jít, když sami neodejdou?" opáčil druhý hlas s ohavnou škodolibostí. "Co zbyde z jejich úkolu, když jim nedovolím už ani krok? Počkám si, až budou křičet a sténat po kapce vody a nechám tě, abys to poslouchala, ale nepustím tě k nim - dobře vím, že se k nim nedostaneš, tak rychle ne, abys jim byla něco platná. Pak je rozdrtím a nasytím se jejich krví."

"Snad..." broukl druhý hlas jemněji. "Možná máš pravdu. Možná bych měl i chuť zase jen tak podřimovat na sluníčku a trpět shovívavě všechny ty hemžící se drobné tvory. Možná bych si i rád zase vzpomínal na Hudbu a dokonce jim ji občas tak trochu zpíval, schválně, jestli ji někdo z nich aspoň sem tam zaslechne. Ale potřeboval bych někoho něžnějšího než já, aby mi v tom pomáhal. Vždycky jsi byla se mnou - neopouštěj mě!"

Tu se stalo něco děsivého - hora se začala smát. Smála se úplně nehlučně, ale dlouho, až se celá rozechvěla. Bylo to jako zemětřesení, avšak přízračnější - žádné padající kamení, žádný zvuk, jen se celý svět rozhoupal a rozkymácel. Pro Mín, ještě otřesenou po úraze, to bylo něco příšerného. Měla chuť vykřiknout, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Udělalo se jí špatně a do hlavy se jí zabodla prudká bolest. Teď už sotva vnímala, co kdo říká, ale velmi matně, clonou vlastního utrpení, slyšela ještě druhý hlas.

"Ty miluješ jiného?" vysmíval se. "Opravdu? Ale to snad ne!"

"Po tom ti nic není!"

A náhle bylo ticho.

Všechno bylo náhle zase při starém. Docela obyčejný kámen kolem, docela obyčejné oddechování spáčů. Mín nevěděla, jestli se jen hora přestala smát nebo jestli se právě probudila ze zlého snu. Jediné, čím, si byla jista, bylo, že teď už nespí. Byla bdělá až příliš - Laitův tišící prostředek už neúčinkoval a hlava jí třeštila jen což. Věděla však, že jí Laito pro tento případ připravil malou lahvičku s další dávkou. Měla ji v pásku - stačilo jen vyhledat ji prsty a zvednout ke rtům, hlavou pohnout nemusela, za což byla opravdu vděčná. Pak už zbývalo jen půlhodinku vydržet a těšit se myšlenkou, že lék brzy zabere. Konečně znovu usnula jako zabitá.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )