XXIII.

Bitva o Kraj

Po většinu cesty se nedostali do žádného nebezpečí, a přece neměli pokoj - ten zdánlivě všední a ničím nerušený kraj kolem prožíval klid před bouří, nic víc. Jednou Laito, ostražitý jako vždy, zahlédl na obzoru draka a odnesl je do skalního úkrytu. Ani to neznamenalo vlastně žádné nebezpečí, drak se jim ani nepřiblížil a zamířil jiným směrem, a přece i to patřilo k celkovému napětí: z temného nebe se jednou varovně zablesklo.

Laito se okamžitě pustil do práce a Mín se Světluškou mu horlivě pomáhaly, třebaže se jim na konci cesty už klížily oči spánkem. Zlatěnka na ně hleděla s teskným úsměvem a nebránila jim. Brzy však začalo být jasné, že Laitovo ranhojičské umění může pomoci elfům či lidem, ale zde je třeba něčeho zcela jiného.

Před půlnocí Laito nechal všeho a vyšel ven. Mechanicky vystoupil na hřeben, aby se rozhlédl, ale potřeboval víc, než přehled o situaci - hledal jakékoli vodítko, jakýkoli nápad, co dál.

Zachmuřeně scházel dolů. U vodopádu nad domem se zastavil. Měl rád zvuk tekoucí vody a pohled do ní - podvědomě v něm teď hledal útěchu, aby se mohl doopravdy zamyslet a zvážit, co dál.

Náhle sebou trhla a promnula si oči. Usíná už vestoje a něco se jí zdálo? Ještě před vteřinkou hleděla na vodopád. Teď jako by na jeho místě stála jakási panna v bílém, vodopádu podobná, a přece zřetelná - něžná krasavice, která skutečně stéká ze skály do tůně pod ní!

Teď pokročila k Laitovi a pokud to nebyla jejich známá od břehů Bouřné, byla jí aspoň podobná jako vejce vejci.

"Opět jsi přecenil své síly?" tázala se s pohrdavou shovívavostí.

"Ne, má paní," odvětil. "To je trošku jinak. Je to jako když řeka vlije své vody do moře - ví, jak jsou její síly ve srovnání nepatrné, ale dá je prostě k dispozici, všechny."

"Proč mi nepřikážeš, abych ten kraj zachránila, když ti na něm podle všeho tak záleží?" tázala se nedbale, dosud maličko povýšeným tónem.

"Požehnáno buď tvé srdce, má paní! Učiň, jak si přeješ!" odpověděl vroucně.

V jejích očích přeskočila hněvivá jiskra.

"Nikdy ti nebudu sloužit dobrovolně!"

"Ne mně, má paní! A jinou službu než dobrovolnou nepřijme."

Prudce se odvrátila, ale bylo znát, že víc nedokáže. Zůstala stát na krok od něj, udýchaná, neklidná. Hleděl na ni s pobaveným porozuměním, ale nevydal ani hlásku, téměř se nepohnul. Konečně se otočila.

"Dobrá," řekla úsečně. "Jdeme."

Teď už Mín nevydržela a rozběhla se k nim.

"Laito... vezmeš mě s sebou, viď?"

"Myšáčku, pamatuj, že panna, zejména princezna, je pro draka..." začal Laito, ale dívka v bílém ho přerušila.

"To je výborné, jen ji s sebou vezmi," řekla beze stopy jakéhokoli citu. "Nebudeme je muset honit z místa na místo."

Mín zaraženě vzhlédla k Laitovi. Ještě před chvílí byla připravena škemrat, aby ji tu nenechával, a v podstatě byla dosud ochotna položit za Kraj třeba i život. Takovýto přístup však její nadšení značně ochladil a vyvolal v ní touhu spíše vzdorovat násilí než se dobrovolně postavit do první řady.

Nezůstala bez zastánce. Laitova tvář ztvrdla hněvem.

"Dovol, má paní, abych tě upozornil, že toto dítě není mým nástrojem," odvětil velmi zdvořilým tónem. "Nestojí dokonce ani v mých službách. Ale i kdyby tomu tak bylo, považoval bych v tomto případě za nutné se přinejmenším tázat na její vůli."

Dívka netrpělivě hodila rameny, jako by nechápala ty zbytečné průtahy.

"Oba jdeme riskovat - doufám, že si aspoň tohle uvědomuješ," opáčila.

"Ona je smrtelná - je to pro ni mnohem závažnější rozhodnutí."

"Kdo ji postavil do situace, v níž musela skočit do mých vod? Kdybych ji nevynesla na břeh, už tu nebyla! Její život patří mně!"

"Máš pravdu, má paní. A přece ne! Nebylo to tvoje rozhodnutí, nebyla to přirozenost vody, co ji zachránilo."

"Kam ji odtud povedeš, pošetilče? Beze mne je znovu ztracená!"

"To vím, má paní. Ale ty jí můžeš pomoci i přes to, že ona nepomůže tobě, pokud se tak rozhodneš."

"Nu, jak chceš. Ale bez ní to možná všechno bude nadarmo."

"Dost!" zvolala Mín. To, že se Laito postavil na její stranu, rozhodlo. "Samozřejmě že jdu s vámi."

"Myšáčku..."

"Řekla ti svou vůli, ne?" podivila se jejich krásná známá. "Nač ještě čekáš?"

Laito na ni dlouze pohlédl. Už se zase nepatrně usmíval.

"Má paní," odtušil, "tvá nabídka pomoci je pro mě nesmírně cenným darem, který naprosto nepovažuji za samozřejmý. Pokud nejsi spokojena s mou spoluprací, budu plně respektovat, když mě necháš, abych si nějak poradil bez tebe. Avšak mám své zásady, ze kterých nemohu slevit ani kvůli tobě."

Ty nádherné oči zešedly v kámen. Dívka pohodila hlavou, až její vlasy zapěnily jako rozbouřené vlny. Mín připadalo, že roste před očima, zvedá se do výše jako hradba vod, která je v příštím okamžiku pohltí...

"Pojďme dovnitř, Myšáčku," vybídl ji Laito pokojně.

Laito se posadil s Mín v náručí a čekal, až se trochu vzpamatuje.

Zvedla hlavu téměř ihned.

"Pojď!" řekla mu. "To jsi už nemusel. Všechno to hoří... měla vlastně pravdu. Nemůžeme otálet!"

Zlehka jí dýchl do vlasů nad čelem.

"Nebudeš zbytečně riskovat, Myšáčku? Máš rozkaz?"

"Ale Laito, i teď, v takové nouzi...! Ona ho má!"

"To vím! Cítí to, ať chce nebo ne! Ale tady jde o tebe, ne o ni. Nerad jí to dělám těžší, ale... buď k ní milosrdná, Myšáčku. Pros o rychlou odpověď."

"Vůbec nedokážu prosit o odpověď! Jsem moc rozrušená... vím, že je zle a že se čeká jen na mě..."

"Pomůžu ti."

Jak to pro něj bylo přirozené! Oči mu zářily, když poklekl vedle ní - cítila hluboký pokoj, vyzařující z celé jeho bytosti - vědomí, že na ničem jiném tolik nezáleží. Vždyť má pravdu, uvědomila si slastně, jak se jí skrze něj dotklo vědomí velikosti a krásy toho, k němuž se srdcem blížili.

Vzápětí jí jako blesk nakratičko proletěla vzpomínka na zápas, který s ním kdysi prodělala právě na tomto místě. Cože? Snad... snad nesklízí v podstatě ovoce vlastní práce?

A stal se zázrak. Jako by Laitova moc nad zvířaty náhle působila na tvora, kterého měl před sebou, protože přijal zvířecí podobu, kůň se proměnil před očima. Nebezpečný oheň v jeho očích pohasl, dokonce ze zdálo, že se zamžily štěstím. Dosud překypoval energií a nedočkavostí, ale osten hněvu byl pryč, docela zřetelně - jako by slunce vyšlo zpoza mraků a celý svět před očima zkrásněl.

Laito se rozjařeně ohlédl. Cítil ji, tu sílu, která jím tucetkrát mrštila o kameny, než se konečně uvolila, že ho sveze kousek po proudu kolem Elrondova domu. Oči mu plály jarem - byl teď stejně dychtivý jako zvíře samo. Mžikem se mu vyšvihl na hřbet.

"Honem, Myšáčku!" volal na ni.

Teprve teď se dokázala pohnout, až dosud přikována k zemi tím, co viděla. Omámeně udělala těch pár kroků, které je dělily, a on se sklonil a vyzdvihl ji k sobě.

Na tu jízdu přes nižší kopce a pak po silnici si později vzpomínala jen matně. Dala se stejně obtížně sledovat jako jarní sjíždění Bouřné, možná hůř, neboť kolem byla pustá tma bez hvězd a bez měsíce, jen v dálce nebe rudě žhnulo odleskem požárů. Přesto Mín vnímala šílenou rychlost, kterou se řítí. Kůň jakoby vyrostl, takže jediným skokem zdolával obrovské plochy, ale zároveň se hnal vpřed jako povodeň. Nebýt Laita, který ji pevně držel v náručí, bylo by to celé tím nejhorším snem, který se jí kdy zdál.

To už byl kůň pryč. Do hluku, způsobeného požárem, se začal mísit jiný - burácení rozvodněné řeky. Vyvalila se z břehů závratnou rychlostí, zpěněné vlny v barvě krve. Byli lapeni mezi ohněm a vodou, ale stejně by nestačili utéci. Voda je pohltila.

Než Mín stačil dojít dech, bylo po všem. Řeka ustoupila stejně rychle, jako se rozvodnila, a nechala je ležet na břehu v blátě. Plameny pohasly.

Nastalo ticho, avšak jen na okamžik. Vzápětí se vzduch rozechvěl hřměním a sykotem, který Mín už tak dobře znala. Na inkoustově černé obloze vzplálo cosi oslnivě zlatého. Mín se instinktivně přitiskla k Laitovi.

Pozvedla ruku a z její dlaně vytryskl mocný gejzír vody. Na okamžik zlatě zaplál, pak všechno pohltila tma. Ohlušující zasyčení bylo vystřídáno tichem.

Nelle na ně pohlédla. Zářila matně ve tmě vlastním tichým světlem, šedomodrým a bílým. Uličnicky se usmála. Měla tvář Laita, opojeného divokou jízdou po jejích vodách - boj jí udělal dobře.

Všichni však věděli, že šlo jen o první bitvu, zrádně snadnou, ne o konečné vítězství.

Oslepující světlo se jim přehnalo nízko nad hlavami, tak nízko, že slabě pocítili jeho žár. Vzápětí se v letu otočilo a vrhlo se proti nim. Kůň se zarazil na místě a Laito sesedl jako obvykle, jen pak okamžitě padl k zemi a odkulil se s Mín prachem a bodláčím za mírnou terénní vlnu. Nelle se vztyčila proti drakovi a zničila ho.

V příští vteřině se přihnal jiný, vzápětí dva ze dvou různých stran. V příštím zlomku vteřiny další. Zda je opravdu přitahovala Mín či Nellin útok sám o sobě, težko soudit - jedno však začínalo být jisté: mířili sem.

Nelle se úspěšně postavila všem čtyřem, ale její výraz se změnil. Teď už se neusmívala. Rty měla pevně sevřené, v očích se zračilo napětí - vynakládala všechno úsilí, co měla. Sotva byla s draky hotova, sklonila se a zatápala rukou po zemi, horečně, téměř zoufale. Mín si uvědomila, oč jí jde. Hledá pod zemí pramen - potřebuje jeho sílu.

A během toho krátkého okamžiku oddechu, který nastal, si Mín také všimla, že celé nebe vzplálo děsivým ohňostrojem, všude kolem nich. Hnali se sem ze všech stran!

"To nezvládne, určitě nezvládne!" uklouzlo jí mimoděk nahlas.

"Ne, Myšáčku."

"Co budeme dělat?" Kolikrát už mu tuhle otázku položila v nebezpečích a zvratech společného putování!

"Mohu se pokusit tě z toho vynést, Myšáčku. Nebo se mohu pokusit jí pomoci. Ale tak jako tak zmohu směšně málo."

"Jak bys jí chtěl pomoci? Vždyť proti nim nemáš zbraň - dokonce ani kapku obyčejné vody."

"Ne, Myšáčku. Ale..." odmlčel se a dodal ztěžka, očividně velmi nerad, "...ale mám tebe. Dračí návnadu."

"Nedělej si s tím hlavu!" utěšovala ho. "Však jinak stejně nevyvázneme, či ano? A rozkaz máme - všechno je, jak má být!"

Stiskl jí ruku, potěšen jejími slovy, ať už s nimi naplno souhlasil nebo ne.

Dračí hřmot se přiblížil. Přihnali se tři, rychle za sebou. Nelle se musela zvednout, dřív než se jí podařilo pramen objevit. Dva zničila, jednoho ve spěchu nezasáhla naplno. Byl sražen kus zpět a zčásti uhašen, ale vzápětí se otřepal, roznítil a vrhl se na ni znovu, do běla rozžhavený zuřivostí. Nejméně půl tuctu dalších už bylo také v nejtěsnější blízkosti.

Laito už neváhal. Vyskočil na nohy.

Unavená, zprudka oddechující Nelle byla na okamžik zcela zapomenuta. Princezna! Kde je princezna? Draci se vznesli výš, pokusili se kroužit, sledovat Laitův pohyb, ale Laito tančil dobře a jich bylo příliš mnoho příliš blízko u sebe. Došlo k několika tvrdým srážkám. Ty, kteří padli omráčeni k zemi, Nelle dorazila. Tolik síly ještě měla.

Zatím se sem přihnal chumel dalších a než se stačili zorientovat, zvýšili všeobecný zmatek k neúnosnosti. Část jich pochopila, co se děje, a vrhli se za kličkující kořistí, část jich letěla tak prudce, že kosila starou i novou várku kroužících či bezhlavě poletujících druhů. Nelle už se trochu vzpamatovala. Konečně se jí podařilo vyhledat podzemní vodu a u nohou jí zabublala studánka. V mžiku jí udělala řekou a přehnala se jedním rázem po všech, kdo padli k zemi. Pak se s novou silou pustila do zbývajících. Mín ve všeobecné vřavě dokonce občas zaslechla její hlas, jak křičí - radostně, neartikulovaně, čirým nadšením.

Mín se vyprostila z Laitova objetí. Musí se o nej postarat, nesmí ho nechat takhle ležet v tom bahně. Přinutila své unavené tělo k pohybu a došla si pro batoh, který zůstal na místě, kde prve leželi. Už bylo dosti dobře vidět - blížilo se ráno.

V tu chvíli zapomněla, koho má před sebou. Rozběhla se k ní.

Dívka zavrtěla hlavou, ale nezvedla ji. Byla nyní malá jako obyčejný člověk, útlá a křehká. Mín ji vzala do náruče.

"Už je dobře," těšila ji. "Už to máme za sebou."

Zdálo se jí to jenom, nebo se dívka zachvěla, když ucítila její ruce? Plakala dál, ale její pláč jako by se změnil; napětí, bolest a bezútěšnost vystřídala úleva. Mín napůl podvědomě cítila, že jí dělá dobře, a objímala ji dál. Ano, měla by se vrátit k Laitovi, měla by se o něj postarat, ale...

"Děkuji vám, dámy," řekl tiše a pak: "Má paní - jestli promineš... asi bychom se měli převléknout..."

Zavrtěla hlavou nad jeho pošetilostí, zřetelně pobavená zase tím starým způsobem, než se změnila v studánku u jeho nohou. Laito si však všiml, že její oči zůstaly nevýslovně smutné.

Avšak Laito se po několika hodinách odpočinku zvedl, vyklouzl oknem a zašel k řece.

"Pověz, bojíš se mě?" ptala se bez úvodu a bez pozdravu.

Mín vzhlédla do jejích ledovcových očí a hlavou jí proběhla řada vzpomínek: vlídná náruč na břehu Bruinen i chladný, pohrdavý hlas, vinící Laita z nezodpovědnosti; tvrdá, necitelná bytost, která si činila právo na její život, i bytost čistá a vznešená, která tak obětavě bojovala za Kraj a pak plakala v blátě, náhle křehká a bezmocná. Pokusila se odpovědět "ano" i "ne" zároveň a rozpačitě zmlkla.

"To nevadí," řekla. "Ale pověz mi aspoň, byla bys ochotná mi důvěřovat?"

Zaznělo v tom cosi z dnešního rána - cosi z dychtivosti, s jakou Nelle přijala její útěchu. Tentokrát neměla problém rychle přisvědčit.

Radostně, překotně ji Nelle chytila za ruku a vedla ji. Náhle měly u nohou jezírko, malé a průzračné, spíš pramen než co jiného, a sestupovaly po strmém břehu. Voda už sahala Mín po krk, ale věděla, že nemůže couvnout, musí držet důvěru, k níž se hlásila, aby Nelle nezranila. Voda se nad ní zavřela.

Hra průzračných křišťálů. Jako tehdy... a přece ne tak docela. Mín nyní byla při plném vědomí a věděla jistě, že dýchá. Kráčela tím kouzelným světem, zářivě modrým a démantově bílým, rozezvoněným hrou vodních kapek na hladině, očarovaná a přece bdělá, jistá si tím, že Nelle je tím pramenem, který ji obklopuje. Přijala ji do sebe, do svého srdce. Chce jí dát pocítit, že jí neublíží.

Dívka v bílém však šla dosud s ní, držela ji za ruku. Pak usedly proti sobě.

"Líbí se ti tu? Už se nebojíš?"

Mín mlčky kývla, dosud omámená tou nádherou.

"A... myslíš, že bys mi mohla odpustit?"

Mín se rázem probrala. Cítila, jak v ní až zatrnulo hrůzou.

"Každý tvor má právo tu prosbu přijmout, pokud je to na místě. A já s tebou jednala, jako bys ani živá nebyla. V tu chvíli jsem to nechápala, ale pak... když už jsem myslela, že tě neubráním..."

"Netrap se! Zapomeň na to, slyšíš?"

"Ach, kdybys věděla, jak strašně jsem si začala přát, abych tě byla s sebou nebrala. Byla to pošetilost, pošetilost ode mne, víš? Byli by šli po mně i tak, jen kdybych zaútočila..."

"Nebýt mě, nemohl by ti Laito pomoci!"

"Ale dítě! Nebýt tebe, nebyli by útočili tak rychle!"

"Víš to jistě?"

"Stejně jsem se nabídla dobrovolně!"

"Díky jemu, ne díky mně! A když jsem tě pak viděla v ohrožení, tak křehkou a přitom tak... tak vzácnou... Já nevím, co se to se mnou děje... ještě nikdy jsem žádného tvora nevnímala tak jako tebe..."

"Já... já tě mám taky ráda."

Zelenomodrošedé oči se napjatě upřely do jejích.

"Mám tě ráda," opakovala Mín a měla pocit, že to říká malému dítěti, které ještě nechápe význam toho slova. Naklonila se k dívce proti sobě a vzala ji do náruče, stejně jako ráno. V tu chvíli ji zaplavil pocit nevýslovného štěstí a věděla, že přesně to její protějšek cítí. Zůstaly tak - zůstaly tak tentokrát nerušeně delší dobu.

Pak však do Mínina vědomí prolnul onen pocit jinakosti, nepatřičnosti a nehodnosti, který zakusila už tehdy, když spočívala ona v náručí té druhé. Dosud se neodtáhla, aby jí nezkazila radost, ale znovu velmi zrozpačitěla.

Dívka se vyprostila z jejího objetí a s úsměvem jí pohlédla do tváře. Znovu se bavila pošetilostí druhého, ale nyní to bylo zjemněno čímsi, co dříve nepoznala.

"Nepřijmeš mě raději za přítelkyni? Budeme teď dlouho cestovat spolu."

"Nevíš? Voda pronikne všude, prohlodá se každým kamenem a nic se nemůže postavít do cesty její rozpoutané síle. Ale slunce má nad ní moc - neodolatelně ji přitahuje k sobě. Nemohu mu vzdorovat, třebaže se nikdy ani nepokusil mi poručit. Musím za ním."

Mín na ni hleděla, neschopna slova.

"Byla bys s ním raději zůstala sama?" tázala se dívka nevzrušeně.

Skutečně na okamžik pocítila něco takového?

"Ne," zavrtěla hlavou a věděla, že poctivě říká to, co cítí. "On je mi otcem, buď mi... totiž... budu jen ráda, když..."

Dívka se zasmála, až se všechny krystaly kolem rozezvučely líbeznou melodií.

"Na to je ve mně moc málo člověka, viď? Ale budu se učit - budu se snažit ti přiblížit aspoň tak, jak dokážu. A myslím, že vám každopádně budu moci být aspoň trochu užitečná."

Už si Mín začínala na tu myšlenku zvykat. Upřímně jí stiskla ruku.

"Těším se na to! Ale... jak ti mám tedy, prosím tě, říkat? Bruinen?"

"Ne, to ne... opustila jsem své břehy... už nikdy se do nich nevrátím."

"Co je špatného na tom legračním jménu v elfí řeči, které mi dal? Což i ty si nenecháš říkat přezdívkou naprosto neodpovídající tvému urozenému původu?"

Smíření s Mín jakoby naplnilo Nelle energií a neodolatelnou chutí do práce. Zašly spolu k Iarwainovi. Celodenní Zlatěnčina péče na něm byla znát, ale pod Nellinýma rukama se jeho rány hojily jako kouzlem a síly se mu vracely před očima. Vstal ještě téhož večera.

Nelle vyprávěla hostitelům o situaci v Kraji. Shodli se v tom, že nebezpečí je pro tu chvíli zažehnáno, ale nedá se do budoucnosti počítat s tím, že nedojde k novému útoku.

"Chystal jsem se jít s Laitem," uvažoval Iarwain. "Ale teď nevím, zda raději nezůstat tady. Možná mě tu bude ještě potřeba. Na druhou stranu, těžko říct, zda něco zachráním, i pokud tu zůstanu."

"Ty ne," odpověděla Nelle nečekaně a přímočaře. "Ona by mohla."

Mrkla kolem sebe v poněkud rozpačitém tichu, které následovalo, a pokračovala:

"Nechci tě urazit. Vážím si tvého umění a vím, že vkládáš do zápasu všechno, co můžeš. Ale tvé srdce je rozdělené. Patříš zemi a v hloubi duše sám toužíš pomstít křivdy na ní spáchané, i když zároveň prahneš po jejím uzdravení a bráníš ji, aby nebyla zraněna přespříliš. Poušť je tvou sestrou, i když divokou, vzdálenou a někdy nepřátelskou. Můžeš se jí účinně stavět na odpor, protože jí rozumíš, ale totéž platí i o ní. Může tě zasáhnout tam, kde to nejvíc bolí, může tě zasáhnout i tak, že už se z toho nevzpamatuješ."

Nelle pokývla hlavou směrem ke Zlatěnce.

"Chceš říct, že zůstaneš se mnou, abys mi pomohla?"

"Ne, to ne," odpověděla Nelle po nepatrném zaváhání. "Jdu s ním... jdu s nimi. Místo vás."

Na chvilku se odmlčela.

Zlatěnka sklopila hlavu a dlouho mlčela. Pak zvedla své něžné oči k Iarwainovi. Jeho tvář, zvečera vrácená své staré kráse, náhle vypadala, jako by rázem zestárl o mnoho let.

"Neopustím tě, ať se rozhodneš jakkoli," řekl však pevně. "A nesmíme zapomínat, že všechny řeky tečou do moře. Na konci té cesty tě znovu vezmu do náručí."

Nazítří je Nelle zavezla zpět do Kraje. Škody byly značné, ale většině hobitů se podařilo přežít v úkrytech a práce na obnově už byla v plném proudu. Do vypálené země, zbavené všeho plevele a zúrodněné popelem, putovalo na zimu každé zrno, které se dalo sehnat. S nadějí se mluvilo i o tom, že bude zřejmě málo myší.

Laito vyhledal Světluščinu rodinu a zavedl ji k nim. Několik dní ji pak neviděli a pomáhali každý podle svých sil, kde bylo potřeba, oni dva především raněným.

"Přiznala mi všechno, co kdy tajně provedla, pane," svěřila mu. "A je teď tak milá a ochotná... pracuje s námi do úpadu. Vážím si vlivu, který jsi na ni měl, a ráda bych mu vystavila i ostatní děti... chybí jim otec, a teď bude dvojnásob."