Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Koncem října měli už mnoho kilometrů této nové cesty za sebou a Laito začínal uvažovat o tom, že brzy sestoupí do nížiny. Nic si Mín nepřála vroucněji. Vyrobili si sice oblečení z lišejníku po entím způsobu, takže neměli potíže se sušením mokrých věcí, a pláště z Lórien, přes den uchované suché v batohu, dokázaly v noci krásně hřát, většinu dní však trávila protivně prokřehlá a krosna s pouhými dvěma stromečky dovedla po celodenním šplhání po mokrých skalách tížit víc než dost. A třebaže se s každým krokem k severu vzdalovali poušti a jejím poslům, zdaleka to neznamenalo bezpečí, neboť Mlžné hory byly od pradávna zamořené skalními obry a čím dál k severu, tím to bylo horší. Velmi často vídali tyto obludy krátce po setmění vchodem úkrytu, kam se uchýlili na noc; mnohokrát se stali svědky jejich tupých, obhroublých her a zápasů. Zem se chvěla a duněla, když po sobě pro zábavu metali obrovskými balvany či se zmítali s propletenými údy na nějaké náhorní plošině, až okolní skály pukaly a s rachotem se řítily do hlubin, kam je často po několika hodinách následoval s příšerným řevem jeden ze zápasníků, případně oba. Když se nepodařilo do setmění dosáhnout úkrytu, stávala se situace krajně povážlivou.

Laito měl, jak se zdálo, s přibývajícími potížemi jen stále lepší náladu. Za celodenních lijáků jí zpíval Tuilindovy písně o dešti, před spaním ji zahříval v náručí a když ani to úplně nepomohlo, dovoloval jí, aby si strčila zmrzlé ruce a nohy k němu za košili. Sám podobnou službu přijímal jen výjimečně - většinou tvrdil, že to nepotřebuje. Hleděl na to, aby měla dostatek příležitosti obracet své srdce mimo svět, ačkoli ji k tomu nikdy vyloženě nepobízel; zato se nijak neostýchal ji občas přátelsky přistrčit, aby se podívala do Melwenina kamene. Když bylo nejhůř, povzbuzoval ji tím, že její prosba o smíření, vyjádřená námahou a strádáním, má mnohem větší hodnotu než pouhé slovo.

Jednou nevydržela a dosti zprudka namítla, že nějak úplně přehlíží možnost, že brzy zahynou.

Snažila se ze všech sil chovat co nejstatečněji, zvlášť nyní, když šli vlastně za jejím nápadem, z jejího podnětu - a jeho hravost právě v těch nejtrpčích chvilích ji dovedla vždycky znovu zahřát u srdce, neboť čím víc šlo do tuhého, tím víc si tropil žerty pouze sám ze sebe, zatímco pro ni měl jen laskavost a ohleduplnost; přesto však se cítila čím dál zbědovanější a pomyšlení na nížinu, třeba i pustou a nehostinnou, bylo stále lákavější. Konečně i Laito uznal, že už má dost.

Příštího dne opravdu sestoupili kus cesty po západním srázu, s večerem však nastaly potíže. Úkryt, k němuž měl Laito původně namířeno, zmizel beze stopy zřejmě během nějakého řádění skalních obrů, což se jim nestalo poprvé. Bylo to mimořádně nepříjemné, protože se tím na konci úmorného dne na neurčito odsunula vidina tepla a odpočinku. Od rána lilo jako z konve a Mín byla tak zkřehlá, že ruce a nohy vůbec necítila; navíc s přibývajícím šerem stále hůř viděla na cestu. Šli teď naštěstí po jakési staré silnici od průsmyku, místy udrolené, rozpukané, zanesené sutí či balvany, ale přece jen mnohem schůdnější než běžný horský terén. Přesto brzy viděla tak špatně, že začala klouzat a klopýtat.

Laito okamžitě zpomalil a podepřel ji. Byl by ji vzal do náruče, ale to nechtěla dovolit.

Řev za jejich zády se ozýval znovu a znovu; jen Laito, který běžel po zemi, však cítil, jak se pod netvorovými kroky chvěje skála, a věděl s jistotou, že řev i kroky se blíží. Neplýtval silami na mluvení, jen uháněl, co mohl; obrovy kroky, třebaže těžkopádnější, byly však mnohem delší. Už by je nezachránil ani šplh po skalní stěně - Laito věděl, že tím směrem není žádný úkryt, a obr byl beztak tak blízko, že by je nade všechnu pochybnost zpozoroval a mohl by je uloupnout i s kamenem a slupnout jako malinu nebo jen tak pro zábavu mrštit do propasti.

Skok za skokem, skok za skokem... kolikrát už takto běžel o život, a nesčíslněkrát unikl a mnohokrát byl chycen a prošel utrpením, aby se vždycky znovu tak či onak vrátil ke své službě! Díky tomu se Laito nyní na věc díval s nadhledem a téměř nepocítil strach. Tohle byl jeho život, život, pro který byl jakoby stvořen a který ho do značné míry těšil a uspokojoval. Navzdory těžké námaze ho běh plnil opojnou radostí, jen poněkud mírněnou soucitem s dítětem, které nesl v náručí. Do úkrytu už není daleko - ještě to zvládnou.

V tom okamžiku však Laito nečekaně uskočil stranou a Mín velmi matně rozeznávala, že jsou pod jakýmsi skalním převisem. Na dvakrát dobrý úkryt to nevypadalo: jeskyně byla poměrně mělká a její ústí příliš široké. Laito ji postavil na zem a táhl co nejhlouběji ke skalní stěně. Tam se otočila a ohlédla.

Znovu ji popadl do náruče a dal se do běhu. Skála za nimi se ihned otřásla dunivým nárazem a vzápětí znovu a znovu. Snad si obr jen vyléval vztek, snad doufal, že se na ně ještě dostane. Zezadu bylo slyšet rachot padajícího kamení.

Laito se však jen znovu tiše zasmál a pádil dál, lehce a nehlučně, pustou tmou. Z celého svého okolí viděla jen jeho oči - uprostřed té černoty vlastně nijak uklidňující pohled. Se svou zelenou barvou teď působily přece jen trošku strašidelně a jeho slova u vchodu do podzemí Mín stále zněla v uších a mísila se s s vyčerpáním, hrůzou, prožitou během útěku, i hrůzou, kterou v ní budilo obrovo řádění. Náhle si uvědomila, že ten, kdo ji unáší, je vlastně skřet... ovšem, dávno proměněný, ale přece jen naprosto skutečný. Stovky let takto nosil zajatce tmou vstříc něčemu příšernému... a hle, jak snadno dokázal užít jejich řeč, jejich kouzlo! Co když nyní temnota okolo mění stejně snadno jeho hlas, jeho tvář a co horšího, jeho povahu?! Mohla si stokrát opakovat, že to jsou nesmyslné myšlenky, zbavit se jich nedokázala a zdály se tak hrozivě pravděpodobné... Postupem času zvuky zezadu utichly, ale to ji teď už neuklidnilo. Celý ten úprk do tmy se začal podobat ošklivému snu - jak dlouho trval, nevěděla.

"Princezničko moje milovaná, co si to pouštíš do hlavy?" zeptal se vlídně a v ní zatrnulo při pomyšlení, jak moc mu musela ublížit, pokud skutečně vytušil její myšlenky. "Cítíš mou ruku? Slyšíš můj hlas? Temnota už nade mnou nemá žádnou moc, a nikdy nebude mít. Což nevěříš v moc Nejvyššího? A netušíš, že ten, kdo jednou tím peklem prošel, by raději podstoupil cokoli, než se znovu podvolil Nepříteli? Ten, kdo tu je s tebou, je jen tvůj starý kamarád, jehož otcem je Tuilindo, mistr písně, a matkou Aldaríel, jeho milovaná."

"To jen ta tma, Myšáčku, vždyť já vím," řekl chlácholivě a zároveň se kolem rozlilo zlatavé světlo. Laito pozvedl svou polní láhev, kterou odepjal od pasu, a ta láhev měkce zářila jako stromy v zahradě, kterou navštívil Stromovous, a odhalila hrubě tesanou chodbu, v níž stáli, pustou a nevlídnou, ale co na tom, když vedle ní stál její společník, sličný a svěží jako samo jaro, a díval se na ni tak laskavě!

"Nedá se nic dělat," řekl, když viděl její obličej. "Nesl jsem tě půl noci a teď jsme docela blízko východu - ne toho, kterým jsme přišli, samozřejmě. Tohle je stará brána v hlavním průsmyku a máme to odtud vlastně nejblíž, ale přesto bych chtěl vyrazit raději ještě za tmy, protože nastala jedna komplikace: V jeskyni u vchodu má zřejmě někdo z obrů brloh."

"No já vím, nic příjemného to není, ale zase žádná tragédie. Jen se teď musíme správně rozhodnout. Když vyrazíme až za světla, nebude nás moci venku pronásledovat, ale budeme se muset proplížit kolem něj. Když vyrazíme za tmy, můžeme na něj venku kdykoli narazit. Nejvýhodnější mi tedy připadá vydat se na cestu těsně před rozbřeskem: tím nám odpadne plížení kolem spícího obra, budeme mít celý den na útěk a i když ho náhodou venku potkáme, nebude nás moci pronásledovat, protože do rozednění musí být tady."

"Já to zvládnu, neboj se."

"Co to bylo?" špitla zděšeně.

"Copak my je nevezmeme s sebou?"

Stále se nedokázala odlepit z místa.

Teď se zastavil i on. Stáli na prahu únikové cesty, drahocenné vteřiny utíkaly do nenávratna, ale v tu chvíli na to ani jeden z nich nemyslel.

Ucítil, jak se otřásla, a pohladil ji po rameni.

"Vím, Myšáčku, vím - byla by to krušná doba. A zřejmě to není jediná nepříjemnost, která tě v takovém případě čeká. Ani když se mi podaří dát jim nohy do pořádku, nebudeme s nimi tak rychlí jako teď, kdy tě mohu kdykoli vzít do náruče a běžet. Sama si po tom včerejšku dovedeš představit, co to může znamenat. Vlastně je pak jen mizivá naděje, že se nám podaří vyváznout. Pálí to jako sůl v ráně, ale já opravdu nejsem všemocný. Pokud ty sama se nerozhodneš pro ně riskovat život, nezbývá mi než je tu nechat."

"Dceruško!" řekl jen, ale řekl to tak, že jí projel mráz od hlavy k patě. Vzápětí jeho láhev zazářila a odhalila nevábnou jeskyni plnou špinavých hadrů, poházených kostí a jiného nepořádku, mezi kterým se bez ladu a skladu povalovaly nejrůznější cennosti. Spěšně ji vedl k hromadě odpadků v jednom koutě a vyzdvihl odtamtud snědou dívenku snad pětiletou, vyhublou na kost a příšerně špinavou. Zdálo se, že je v bezvědomí a nic nevnímá.

"Zpátky do chodby! Honem!" šeptl jenom.

"Kazí mi všechny plány, hrubián!" huboval Laito, jako by se nestalo nic horšího. "Jestli příliš poškodil vchod, už tě do Imladris určitě nezavedu!"

Běželi ještě hodný kus, až se dostali do míst, kde byli před obry v bezpečí: chodba, která sem vedla, byla tak úzká a nyní už tak hluboko, že se sem žádný z nich nemohl ani protáhnout, ani prolámat skálou. Obr ostatně pravděpodobně ani nevěděl, kam zajatci zmizeli, a i kdyby věděl, nedokázal by si to pamatovat dost dlouho, aby je nějakým složitějším způsobem pronásledoval. Jako většina obrů inteligencí zrovna nesršel.

Zatábořili až v hlavním sále. Vzduch tam byl bídný a prostředí nehostinné, i když Laito rozsvítil všechnu vodu, kterou měl k dispozici, aby to tam trochu zpříjemnil. Po skřetech se tu dosud zachovalo plno špíny, rozličných předmětů v různých stupních rozkladu a žel i kostí. Nalezli tu však studnu s dobrou vodou, plnou po okraj, a na tom v tu chvíli nejvíc záleželo.

Dali chlapci napít vína, umyli ho, jak nejlépe dovedli, a Laito mu za pomoci několika trosek po skřetech srovnal a upevnil nohy. Pak mu ošetřil drobnější zranění. Byla to přes všechnu jeho snahu pro pacienta dost bolestivá procedura, ale hoch snášel všechno bez jediného slova. Byla na něm znát jakási hrdost, která mu nedovolovala snížit se k nářku, ale zároveň i strach, kterého si Mín všimla už dřív - jako by si nebyl jist, komu vlastně upadl do rukou, a netroufal si protestovat. Laito na něj celou dobu konejšivě mluvil v haradštině, kterou zřejmě velmi slušně ovládal, ale dostávalo se mu jen stísněných, jednoslabičných odpovědí.

Když s ním byli hotovi, půjčili mu Laitovu rezervní košili a teple ho zabalili do jednoho z plášťů, začali se podobným způsobem věnovat holčičce. Ta zůstala ještě dlouho v bezvědomí - teprve když jí Laito začal rovnat kosti, otevřela naráz oči a začala křičet hrůzou. Tu chlapec sykl pár slov, Mín nevěděla, jakých, neboť haradštině rozuměla jen nepatrně, ale znělo to velmi ostře a naléhavě. Holčička okamžitě zmlkla a pak už jen potichu plakala. Laitova útěšná slova podle všeho vůbec nebrala na vědomí. Přerušil tedy práci a dal jí svého chleba a vína; ani tím ji úplně neuklidnil, ale rozhodně to mělo mnohem větší úspěch. Když měla ošetření za sebou, oblékli ji do Míniny košile. Oběma dětem bylo jejich oblečení hodně velké, ale rukávy se daly založit a délka byla jen výhodou, protože s nohama v dlahách si nic dalšího obléknout nemohly.

Tato část dne byla pro Mín snad ještě nepříjemější než předchozí námaha a nebezpečí. Ti tři si povídali v jazyce, kterému nerozuměla, na práci neměla nic a cítila se velmi odstrčená a ze všeho vynechaná. Až o hodnou dobu později jí Laito pověděl, co zjistil.

Trpké myšlenky uplynulých dvou hodin byly zapomenuty - Mín v tu chvíli neznala nic než soucit.

"Ne všichni lidé jsou přáteli elfů jako ty," řekl jen.

Čekal je tedy další úklid, ztížený tím, že neměli vodu po ruce. Naštěstí objevili potok nepříliš daleko od vchodu, takže nemuseli pro každou kapku běhat den cesty dovnitř hory. Zařídit se však mohli už daleko příjemněji. Laito vyrobil pro všechny pohodlná lůžka z proutí a kapradí a nanosil spoustu mechu, z něhož pak všechny učil tkát teplé oblečení a přikrývky po entím způsobu. Oba vchody zahradil proti vlhku a průvanu tak, jak to kdysi pochytil od pralesního lidu, takže mohli přes den nechávat venkovní dveře otevřené a pouštět si dovnitř světlo, a zároveň si prostor trochu zadýchat.

I tak bylo s pokračujícím podzimem chladno tím největším problémem, ne ani tak pro Mín, která už byla značně otužilá, ale pro pacienty, kteří se nemohli pohybovat. Na oheň samozřejmě nebylo ani pomyšlení, ale Laito si i tak věděl rady. Jednoho rána se vydal do hor a vrátil se se stádečkem horských ovcí, které za ním šly, jako by ho znaly od narození. Od té doby v noci děti zahřívaly svým dechem a huňatými kožíšky a jistě byly rády, že jsou v bezpečném úkrytu před obry. Přes den se pásly na okolních stráních. Mín tam ráda trávila čas s nimi a díky Laitově přítomnosti se jí podařilo s nimi navázat téměř tak úzký vztah jako on.

Také haradské děti vynášel Laito z jeskyně ven, kdykoli to počasí jen trochu dovolovalo. Vždycky je co nejtepleji zabalil a přenášel je z místa na místo, podle toho, kam svítilo sluníčko. Vymýšlel pro ně všelijaké hry, aby se pohybovaly alespoň tak, jak mohly; pomocí hry je také naučil co nejdříve hopsat o berlích jen s nepatrnými odrazy nohama. Lákal jim k ruce sviště, veverky i ptáky, nosil z lesa spousty oříšků a pozdního ovoce a vůbec dělal všechno pro to, aby jim dobu léčení trochu zpříjemnil. Výživa jeho chlebem a entími polívkami jim prospěla - zotavovaly se před očima. Teď už z něj neměly takovou hrůzu jako na počátku, i když se k němu stále ještě chovaly s otrockou úctou, která se Mín až ošklivila. Cítila, že její otec, ani nikdo jiný ze šlechetných králů Gondoru, by si nikdy nepřál, aby s ním lidé takto jednali.

Vůbec jí ty děti byly s postupem času stále protivnější. Hoch, jmenoval se Roiró, byl pyšný až běda, s hluboce vštípeným přesvědčením, že je něco nekonečně lepšího než obyčejní lidé, to jest obyčejní haradští - bílí lidé pro něj znamenali méně než zvířata a byli zřejmě podle jeho názoru dobří tak leda k tomu, aby se z nich stali otroci. Pro Mín neměl než pohrdání a nacházel si tisíc způsobů, jak jí ho dát najevo, třebaže nerozuměla jeho jazyku; ba někdy k tomu právě tohoto jejího omezení zneužíval. Pravda, byl velmi statečný a tvrdý sám k sobě, ale také naprosto necitelný ke všemu živému okolo, dokonce i k Mairó, vlastní sestře. Ta mu zcela podléhala - ze strachu i podlézavé touhy se mu zalíbit ho ve všem napodobovala. Pokud je Laito napomenul, reagovali velmi poníženě, ale za jeho zády si dělali, co je napadlo, a on musel často chodit na dlouhé výpravy do okolí. Stěžovat si mu na jejich chování v době jeho nepřítomnosti se Mín neodhodlala a beztak je napomínal, alespoň dle jejího soudu, až příliš laskavě.

Z jeho snahy jim dělat radost měla ovšem svůj spravedlivý díl, ale jinak se nyní její život skládal převážně z období, kdy byl Laito pryč a kdy by jí haradské děti rychle udělaly život nesnesitelným, nebýt toho, že byla pohyblivější než ony a mohla jim uniknout, a z období, kdy byl Laito s nimi... a věnoval se převážně haradským dětem. Pravda, nikdy ji z ničeho nevylučoval, ale na ně mluvil mnohem častěji, neboť byly dvě a mimoto potřebovaly mnohem více výchovy, vysvětlování i povzbuzování. Pro svou neznalost jejich jazyka stála tak téměř stále jaksi stranou. Dělala, co mohla, aby se ho naučila, ale dosud nedokázala sledovat jejich rozhovory; její snaha jí byla dobrá leda k tomu, aby zřetelněji vnímala jejich nepřátelství a pohrdání.

Chvilky, které trávili spolu sami dva jako za starých časů, byly teď velmi vzácné a Mín ani zdaleka nestačily, zvlášť když ještě většinu té doby trávila studiem jazyka svých nepřátel; navíc měl Laito sklon se s ní bavit o tom, co mu nejvíc leželo na srdci, to jest o haradských dětech. Cítila, že od ní očekává porozumění a podporu i radost nad tím, co se mu daří, a protože ho měla ráda, celkem úspěšně se přetvařovala, aby ho nezarmoutila. Nepřišel jí na to - jeho navenek obrácenému srdci bylo natolik vlastní úplně zapomenout na sebe a vnímat jen potřeby malých pacientů, že se vůbec nedivil, když to vypadalo, že Mín, jeho dceruška a vlastně aspoň kapkou krve elfí dítě, prožívá totéž. V Mín zatím narůstala trpká závist a krutý hlad po lásce, o kterou, jak se zdálo, úplně přišla. Jediný, komu se mohla upřímně svěřovat, byly ovečky. Když Laito nebyl doma, často za nimi chodívala, i za deště a nepohody, a sdílela s nimi svůj smutek. Neplakala. Nesnesla by to ponížení, kdyby to na ní haradské děti poznaly. Pak se vracela natolik včas, aby jim mohla posloužit; věděla, že to od ní Laito očekává. Také v noci teď špatně spala - dávno už ji poprosil, aby půjčila svůj prstýnek Mairó, která se často budila a křičela strachy.

Čtvrtého týdne se nahromaděné napětí konečně provalilo. Bylo nevlídné, šedivé počasí, lezavá zima, do deště se už tu a tam mísil sníh. Laito byl jako obyčejně pryč a Mín sama s haradskými dětmi. Ven se jí tentokrát zrovna nechtělo, ale dělala, co mohla, aby se držela stranou a nevšímala si jich. Bavily se spolu, zpočátku tak rychle a tiše, že je nestačila sledovat. Pak však zesílily hlasy a začaly mluvit mnohem zřetelněji.

Mín sebou cukla. Tohle se dotýká jejího otce... na to nemají právo! Vzápětí se ovládla. Vždyť jsou to nevědomé děti - co na tom záleží, co říkají! Mluví jen to, co slyšely od dospělých - a na vlastní kůži už přece poznala, jací jsou dospělí haradští.

"A dost!"

Ta slova, pronesená sice rázně, ale klidně a dosti tiše, se přesto rozlehla celou jeskyní. Mín zděšeně vydechla a okamžitě odskočila. Stál teď mezi nimi, vysoká, štíhlá, přísná postava v šedém - stín špatného svědomí. Násilí se sice odřekl, ale hněvat se dokázal; jeho oči metaly blesky. Doslova.

"Ne! Jen jsem se bránila!"

"Má pravdu, pane," řekl chlapec okamžitě.

"Tak!" pronesl pak zvolna a s odporem. "Nejenom násilí tedy - ještě záměrné týrání! Jste lidi nebo skřeti? Za to vám bude prodloužen čas pokoření. Ale ty, Alcarlin," obrátil se opět k ní, "tys měla pamatovat, jak zlé je ublížit raněnému, a umět se bránit lépe, statečností a láskou, vždyť jsem tě učil tak dlouho, mnohem déle než je. Ty se pokoříš první."

"Ne... ne!"

"Odpusť, Mín," prosily.

Neodpovídala.

"Nikdy vám neodpustím, když o něm dokážete takhle mluvit!" vykřikla.

Přesto jim Laito nedovolil vstát; splnil své slovo a nechal je ležet u jejích nohou dlouhé, únavné minuty. Jak to působilo na jejich pýchu dobyvatelů, těžko říct, pro Mín to však byl snad ještě horší trest než pro ně. Na jednu stranu jí byla ta situace nepříjemná, rozčilovala ji a kupodivu pokořovala; na druhou stranu teď vlastně dosáhla svého, dostalo se jí spravedlnosti, a ponížení jejích trýznitelů na ni působilo i proti její vůli, cítila, jak dostává chuť se obměkčit, a to ji dopalovalo tím víc, protože to za žádnou cenu nechtěla dopustit. Byla v silném pokušení dát se do pláče a prostě utéct, ale tak shodit se nemohla. Nakonec nevydržela a neochotně vyslovila odpuštění v naději, že se vysvobodí, ale Laito byl nemilosrdný a nechal je všechny dusit ve vlastní šťávě dál, po dobu, kterou si předem určil, téměř celou hodinu.

Jen vlásek chyběl a byla by mu vyhověla. Touha mít už všechno za sebou, nedobrovolné zadostiučinění, které prožila během uplynulé hodiny, mírnost a něha, s jakou s ní hovořil, všechna láska, kterou mu kdy věnovala, stály teď na jeho straně. Avšak zároveň s láskou k němu se v ní znovu ozvala bolest, kterou zakusila, když měla dojem, že ho ztrácí, a znásobila bolest, způsobenou těmi, kterým ani zdaleka neodpustila ze srdce. Chvíli zápasila sama se sebou, pak ale cítila, že déle už se slzám neubrání, a za žádnou cenu nemohla připustit, aby je ti dva viděli. Otočila se a s hlavou vysoko beze slova vyšla s jeskyně; do pláče se dala až v bezpečné vzdálenosti.

Šla, kam ji nohy nesly, vzhůru svahem a pak cestičkou náhodně objevenou mezi balvany. Bylo jí jedno, kam jde. Nedbala, že není oblečena do nepohody. Chvílemi kráčela rychle, jako by ze sebe chůzí chtěla svou bolest dostat, chvílemi padla na zem a bezmocně plakala. Déšť ji promáčel, konečky prstů jí promrzly, valem se stmívalo, ale ona šla dál a dál. Už nikdy se do té jeskyně nevrátí, nikdy! Už nikdy nechce nikoho z nich ani vidět. Co na tom, jestli tu zmrzne, spadne ze skály nebo se stane kořistí obra! Aspoň už to bude mít za sebou!

"Myšáčku! To jsem rád, že jsem tě našel! Tvá stopa se mizerně hledala v tom dešti - umíral jsem strachy o tebe!"

"Pojď," vyzval ji po chvíli měkce. "Vrátíme se."

Chápala, co říká, téměř proti své vůli. Trpěla však už příliš dlouho - nevzdala se tak lehce.

Usmál se.

Naklonila tvář k jeho a protože ze sebe nedokázala vypravit ani slovo a ruce použít nemohla, odvážila se dotknout rty jeho čela v polibku na usmířenou. V tu chvíli pro ni přestal existovat čas a Laito jako by také zapomněl na svůj spěch. Byl na nebezpečí příliš zvyklý a navíc docela přemožen něhou. Nedokázal odolat pokušení ji potěšit, ba, víc než to: pocítit svou moc nad ní a vést ji na práh krajního štěstí, alespoň na okamžik. Přitiskl ji pevně k sobě a zahleděl se jí do očí, obnažená duše, která pro nic jiného než pro lásku nežije. Nějakou dobu se vznášela na výšinách blaženosti. Pak se dala do pláče.

"Ty odpusť," šeptala v slzách. "Měla jsem ti rozumět, měla jsem ti věřit... jistě tě bolelo, když ses teď dozvěděl, jak málo jsem pro tebe měla pochopení... a neměla jsem ti tak odporně vzdorovat... a už vůbec ne utéct a přivést tě do nebezpečí... a ještě k tomu volat po smrti, už zase! Udělám, co budeš chtít, abych ti to trochu nahradila, ale teď se pojď vrátit, dokud je čas!"

"Je to strašně těžké, Myšáčku, já vím. Ale máš dobrou naději, že se ráno vrátím a všechno bude zase v pořádku. A i kdyby ne... nezapomeň, že nežiješ jen sama pro sebe. Jsou tu ti, které jsi vzala pod ochranu... jsou tu tvoje stromky... entí semínko, které máš dopravit do bezpečí... máš několik měsíců mého vedení, už si budeš s lecčím vědět rady... hlavně to nesmíš nikdy vzdát. Snad ti bude přidán někdo místo mě." Na okamžik se odmlčel, jako by si na něco vzpomněl. "Tohle ode mě odevzdej Tuilindovi, kdybych se nevrátil."

Cosi jí zavěsil na krk. Ach ovšem... Melwenin kamínek! Nemohl si vybrat vhodnější příležitost, kdy jí ho předat - to znamení hanby.

Trpce se zasmál.

"Protože jsem ti moc špatným rodičem, Myšáčku, víš? Chvíli příliš tvrdý a chvíli příliš měkký. Ale odpusť mi, prosím, odpusť mi ještě i to a nikdy nezapomeň, že jsem já odpustil tobě. Pokud oba zahyneme, neviň mě ze své smrti - a netrap se pro tu mou, ani tehdy ne, kdyby tě začaly napadat další věci, které jsi mohla udělat jinak. A pamatuj na svůj oblíbený příběh - nepoddej se zoufalství. Už musím jít."

Pak se vzduchem rozezněl hromový ryk, odporný a děsivý jako té první noci. Laito se ukázal protivníkovi.

Ledový vítr sílil a noc byla stále chladnější. Prsty, kterými se musela přidržovat, jí promrzaly, slzy ji studily na tvářích. Řev a dusot z temnoty ji plnil čirou hrůzou. Občas se jí zdálo, že sílí, občas, že slábne. Laito zřejmě vodil obra za nos sem a tam. Jednu chvíli jí dokonce připadalo, že neslyší jednoho obra, nýbrž dva. Pak už byla tak unavená a otupělá zármutkem, že to přestala rozlišovat.

Teď už to bylo trochu lepší. Pomalinku cítila, jak se zahřívá. Laitova láhev dosud zalévala jeskyni zlatavým světlem. Jestli se Laito nevrátí, bude tak svítit už napořád - nebude nikoho, kdo by jí dal pokyn zhasnout. Kdyby tu vodu vypila, kolovalo by světlo jejími žilami - na jeho památku.

Už dávno nebyla nováčkem - prožila bezpočet takových setkání v uplynulých týdnech, třebaže, pravda, v těch posledních stále méně a méně. Přesto nebylo snadné se k tomu odhodlat, po tom dnešním pádu. Chvíli měla pocit, že to nedokáže - věděla však, že musí. Nemůže si dovolit zoufalství - Laito ji potřebuje, nutně, právě teď!

Přidala velkou láhev entího nápoje a chtěla batoh hodit na záda, ale byl na ni pořádně těžký. Takhle by šla příliš pomalu. V horečném spěchu ho zase rozbalila a vytřídila těžší věci, o kterých nebylo pravděpodobné, že by je dnes potřebovali: lopatku, sekerku, mýdlo a podobně. Jejich místo vyplnila co největším množstvím výrobků z mechu. Pak zkusila batoh znovu zvednout - ano, takhle už to zvládne.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )