Všední
život
Obsah:
Způsoby
obživy
Domácnost
Při úvahách nad všedním životem elfů se tentokrát soustředíme zřejmě jen na běžnou elfí rodinu ve Středozemi. Životní podmínky skřetů jsou dostatečně představitelné, dostatečně odporné a dostatečně nezajímavé (protože nesvobodné) na to, abychom je mohli vynechat. Naproti tomu existence v Zemích neumírajících se odehrávala v natolik rajském prostředí, že například otázka způsobu obživy ani nepřichází v úvahu - zatímco v drsnější Středozemi je v několika směrech dosti zajímavým oříškem. Neboť informace na toto téma máme převážně nepřímé, kusé, a zdánlivě protikladné.
Způsoby obživy
Když rohanští jezdci přivedli Legolasovi koně, nechal mu sundat sedlo i uzdu a kůň ho poslouchal na slovo, neboť takovou moc mají elfové nad všemi "dobrými" tvory. Náklonnost zvířete vydržela i zatěžkávací zkoušku u vchodu na Stezky mrtvých (LotR). A přece Legolas patřil ke kmeni, který se lovem nejenom z větší části živil (protože se "příliš neobtěžoval" ani zemědělstvím, ani obchodem), ale pravděpodobně dokonce i bavil (H). To je kontrast, na který narážíme více než jednou. Na jednu stranu jsou elfové "jako stvořeni" k tomu, aby se živili lovem: tak rychlých pohybů, že to smrtelníkovi není možno sledovat (LotR), tak bystrých smyslů, že jsou "schopni potmě trefit ptačí oko" (H), a samozřejmě vynikající zálesáci, neboť je přirozenost táhne k tomu, aby žili spíš v přírodě než pod střechou, i k tomu, aby se snažili porozumět všemu živému. Na druhou stranu právě to, že se snaží živým tvorům porozumět, a že ti jim přirozeně oplácejí náklonností, s lovem nejde dost dobře dohromady. Dovedete si představit rozumnou, dobrou (a velmi vnímavou) bytost, ke které se živí tvorové sbíhají a slétají, přitahováni její láskou a porozuměním, načež ona napne luk a upeče si je k večeři? Jak tuto otázku vyřešit - jak nejlépe porozumět jejich způsobu života?
Pravděpodobně nám nezbyde, než si - v rámci loveckého kmene, jakým byli obyvatelé Temného hvozdu - představit určitou diferenciaci. Na mnoha místech je zdůrazněno, že elfové obecně přáli individuálním sklonům (až do té míry, že manželé nebydleli vždy spolu - Laws and Customs of Eldar, MR, dále LaC). Pak bychom měli na jedné straně méně vnímavé, drsnější typy, pro které byl lov zábavou (ale kteří se s největší pravděpodobností "bavili" především pronásledováním živočichů, kteří nebyli "dobří" - a v hvozdu, zamořeném obludnými pavouky, navíc při sem tam nějakém tom nájezdu neméně obludných vlků, by se jistě našel dostatek příležitosti). Uprostřed stupnice by stály typy, podobné Setonovu "ideálními indiánovi" - ale koneckonců svým způsobem i každému rozumnému hospodáři: takoví, kteří zabíjejí, aby se uživili, ale šetrně a jen v nejnutnější míře - a na druhé straně to zvěři vynahrazují láskou a případnou pomocí v nouzi. A na opačném konci by se nacházeli ti, kteří by abstinovali jak od lovu, tak od boje (třebaže možná nikoli od společných hostin!), aby tím neumenšovali své ranhojičské schopnosti (LaC); a pravděpodobně by se k takovým řadili i ti, jejichž zvláštním zájmem bylo hledat porozumění s divoce žijícími tvory (taktéž LaC: jsou tam zmíněni ti, kteří se tím zabývali, i když není specifikováno, zda lovili nebo ne).
O Zelených elfech čteme, že byli zneklidněni příchodem lidí a nebyli jim přátelsky nakloněni, neboť ti "poráželi stromy a lovili zvěř" (S). Tady jsou možné dva výklady. Jeden je ten, že lidé lovili méně citlivě a moudře, než byli elfové zvyklí, a je to výklad plně ospravdlnitelný, třebaže musíme vzít v úvahu, že šlo o relativně velmi slušné lidi, později nazvané "Atani". Je však možné i to, že Nandor nelovili vůbec a pravděpodobně byli živi jen z toho, "co příroda dala" - neboť se zdá, že neměli pevná sídliště ani takový vztah k přírodě, že by se dalo uvažovat o zeměldělství.
Takové živobytí je ovšem dost bídné, třebaže možné (z jejich současníků dokonce i Beren, tedy člověk, prošel všechny strázně a nebezpečí, ačkoli byl přítelem všech lesních tvorů a nelovil, S!). Existuje však několik prvků, které jejich úděl poněkud zpříjemňují. Za prvé ovšem v bytosti elfa převažovala fëa nad tělem, takže pokud se mu po duševní stránce dobře dařilo, jeho tělo si také zachovávalo svěžest a sílu a nebylo tak závislé na přísunu potravy nebo jejím složení, jak jsme tomu zvyklí my. Za druhé se zdá, že v době a v oblasti, v níž žili, byly obvyklé spíš mírné zimy a nebylo tudíž hladových období, kdy všechno uzamkne sníh a mráz. A za třetí jistě při své bystrosti, vnímavosti a zaměření na studium přírody byli tak dokonalými odborníky, že jim nezůstala skryta žádná možnost, jak si obohatit jídelníček. Dá se také předpokládat, že jim spřátelení - i když neochočení - živočichové někdy poskytovali mléko.
Nicméně je naprosto jisté, že některé civilizovanější kmeny dokonce i ve Středozemi se zabývaly zemědělstvím - neboť bez pěstování obilí by samozřejmě nebylo lembasu!
Pekl se pro ty, kdo se vydávali na dlouhé cesty divočinou, nebo pro
ty, kteří byli raněni a v ohrožení života, píše Pengolodh Elendilovi
ve stati Of Lembas (PM). Jen těm bylo dovoleno ho užívat. Eldar ho nedávali
lidem, jen několika málo, které milovali, a to jen v případech krajní
nouze. (Ne snad že by jim ho nepřáli, i když ho nikdy nemívali velké zásoby,
ale proto, že byli pod příkazem neposkytovat ho obyvatelům zemí smrtelníků.
Kdyby ho totiž smrtelníci jedli příliš často, začali by být unaveni svou
smrtelností a toužit po životě s elfy v Amanu, kam přijít nemohou.)
Pekl se z obilí, které vypěstovala Yavanna v Amanu a poslala ho poprvé
elfům na posilněnou za dnů Velkého pochodu. Na počest Yavanninu také vždy
jen královna, nebo nejvýše postavená žena toho kterého kmene či národa,
ho měla v opatrování a rozdělovala.
To obilí v sobě mělo životní sílu Amanu, kterou mohlo předat tomu,
kdo to opravdu potřeboval a měl právo tento chléb jíst. Dalo se rozsévat v
kterémkoli ročním období kromě mrazu a rychle se ujalo i rostlo, i když se
mu nedařilo dobře ve stínu rostlin Středozemě a nesneslo větry, vanoucí
od severu v době, kdy tam přebýval Morgoth. Jinak mu k dozrání stačila jen
trocha slunce - neboť rychle přijímalo i znásobovalo požehnání všeho světla,
které na něj dopadlo.
Eldar ho pěstovali na chráněných územích a slunečných paloucích.
Jeho veliké zlaté klasy trhali jeden po druhém ručně, neužívali ke
sklizni žádnou čepel ani kov. Bílá sláma se vytahovala ze země podobným
způsobem a pletly se z ní košíky, v nichž se zrno skladovalo. Té zářivé
slámy se nedotkl žádný hlodavec ani červ, ani hniloba či plíseň či jiné
zlo Středozemě.
Klasem počínaje a oplatkou konče na toto obilí nesměl sáhnout nikdo
jiný než ty elfky, kterým se říkalo "Yavanniny panny" - a umění
pečení lembasu, které se naučily od Valar, zachovávaly mezi sebou v
tajnosti, jak je tomu až podnes.
Tento článek neposkytuje zrovna přemíru informací, ale některé přece. Pokud jde o lembas samotný, zdá se, že jeho hlavní síla nepramenila ze správného receptu, i když na něm ovšem také záleželo, nýbrž z obilí samotného. Zda později zplanělo a lidé převzali jeho pěstování, byť v méně ušlechtilé podobě, či zda bylo pro smrtelníky ztraceno zároveň s kontaktem se "staršími bratry", těžko soudit. Zdá se však, že s jedním známým druhem obilí bylo "Yavannino zrno" přinejmenším příbuzné. V Tolkienově korespondenci (tam, kde kritizuje proměnu lembasu v "potravinový koncentrát" ve scénáři první, naštěstí nerealizované verze Filmu) je zmínka o tom, že "žádná laboratorní analýza by neodhalila chemické vlastnosti lembasu, které by jej činily něčím víc než pečivem z pšeničné mouky".
Zdůrazňování uctivé, téměř obřadné sklizně by se také zdálo
naznačovat, že autor v duchu srovnává s běžnou sklizní obilí. Avšak u
elfů nebo u lidí? Jinými slovy, omezovalo se u elfů obdělávání půdy jen
na práce, související s lembasem? Občas má člověk skutečně dojem, že
na víc by při svých mnohých zájmech neměli ani čas, ani trpělivost. Avšak
zase musíme vzít v úvahu pestrost individuálních sklonů. U některých
kmenů tomu tak skutečně mohlo být. Ale stejně dobře - nebo přinejmenším
u jiných kmenů - mohla existovat "zájmová skupina" (podle LaC zřejmě
převážně ženská), která měla zemědělství jako hlavní obor a vynikala
v něm díky přirozené šikovnosti a vztahu k přírodě naprosto stejně jako
jiní elfové v umění či v řemeslech. Obyvatelé Gondolinu, království po
dlouhá léta naprosto izolovaného od okolí - v oblasti, o níž je výslovně
řečeno, že zde nežila žádná zvířata - museli být na zemědělství závislí
téměř výlučně. A v Lays of
Beleriand (LB) se k mé velké radosti výslovně mluví o tom, že
Nargothrond nebyl jen jeskynní komplex plus Střežená pláň. Za hradbou lesů,
zamořených skrytými lučištníky, existovalo pásmo polí, sadů, a také -
jak jinak - okrasných zahrad!
Hovoří o tom i některé jazykové prvky. Máme například výrazy pro oves, ovesnou mouku a ovesnou kaši (polë a příbuzná), které naznačují poměrně běžné, možná - pro profánní účely - nejčastější užívání této obilniny. Dále existuje slovo porë pro drcené obilí a nápadně podobné poroccë pro drůbež. A protože se "Yavannino zrno" jen těžko sypalo slepicím, zřejmě se pěstovaly i jiné druhy obilí.
A obdělávání půdy se netýkalo jen obilí. Sadařství bylo pro elfy při jejich vztahu ke stromům ještě přirozenější... a samozřejmě nesmíme zapomínat na vinnou révu. Některé jižní kmeny byly kvalitním vínem proslulé (H). Sam po pohoštění Gildorovou skupinou chválí jmenovitě jablka. A z výrazu aipio, což je ve velmi střízlivém překladu "plod, vzbuzující úctu", se dá soudit, že také třešeň se těšila mimořádné pozornosti.
Pokud jde o pěstování zeleniny, nedochovaly se informace téměř žádné, dokonce ani v podobě slovní zásoby. Známe pouze slova pro hrách a okurku. Ale zeleninové zahrady existovaly, protože pro ty výraz máme (laucien). A podle slova pelë, "hrazené pole", a mnoha příbuzných, se dá soudit, že elfí zahrady byly skutečně zahrady - tedy že elfové, na rozdíl od toho, co by si člověk spontánně představoval, používali ploty!
*
Na rozdíl od obdělávání půdy (a vlastně i lovu) bylo pastevectví zřejmě něčím, co bylo elfům naprosto vlastní. Typická je poznámka v GL o tom, že prvními bojovníky byli vlastně pastýři: první, co elfové pocítili potřebu bránit, nebyli tedy oni sami, ale zvířata, která pravděpodobně zcela spontánně u nich hledala ochranu a péči. A protože oni sami se octli v nebezpečí velmi časně ve své historii, zdá se, že se pastýři stali vlastně bezprostředně po svém procitnutí. Podle toho, že je užito slova specializovaného pro "pastýře ovcí", se dá soudit, že ovce byly zřejmě tím prvním a hlavním, o co v nejstarších dobách první pastýři pečovali - tehdy téměř jistě především pro vlnu a mléko, nikoli pro maso.
Vedle toho máme obecné slovo pro pastýře, příbuzné se slovem laman, tedy "zvíře, savec". Zdá se tedy, že vedle ovcí se v elfí péči mohlo octnout v podstatě kterékoli zvíře - vedle hovězího dobytka mohla existovat stádečka např. vysoké. A jak z jejich zálib, tak z množství dochovaných "koňáckých" výrazů se dá odhadnout, že druhým nejrozšířenějším zvířetem byl kůň, i když nevíme přesně odkdy - Velký pochod byl podle všeho ještě vykonán pěšky. V době Beleriandských válek se však už naopak koně pěstovali velmi hojně a noldorská jízda byla významnou silou. Jedno místo v LB se zdá dokonce naznačovat, že nezanedbatelné množství noldorských koní pocházelo z Valinoru - a tedy (protože se mluví o vojsku Fingolfinově) také přetrpělo Helcaraxë, odolnější a věrnější než psi, z nichž se svým pánem do vyhnanství šel Huan jediný (tamtéž).
Už jsme na ten aspekt elfího života narazili několikrát, ale vyslovme ho jasně: elfové s největší pravděpodobností nikdy nepracovali! Ani neznali ten pojem. Měli slovo móta pro otrockou dřinu, vnucenou nějakým nepřítelem - všechno, co dělali sami a dobrovolně, pro ně bylo carmë, tedy umění. V jejich slovníku se nedochovaly žádné výrazy pro píli či lenost - to jistě samo o sobě není důkazem, ztraceno bylo množství slov, ale v daných souvislostech to může něco naznačovat. Díky své šikovnosti a bystrosti na jedné straně a značné nenáročnosti na straně druhé se zkrátka dokázali uživit, aniž se na to nadřeli. Zároveň pak přáli druhým i sobě svobodu zabývat se tím, na co právě měli chuť. Nebylo vnuceného vyučování, jen uspokojování přirozené žízně po vědění. Každý člen pospolitosti obohacoval druhé tím, co dělat chtěl. I ti nejvýše postavení (například Galadriel se svou družinou) tvořili se stejnou radostí jako ostatní.
Když se k tomu připočítá značná míra šikovnosti i poznání přírody (potenciálního materiálu) plus nějaké ty schopnosti, které by smrtelník považoval za nadpřirozené, třebaže pro elfa byly zcela normální, je jasné, že slovo carmë je plně na místě - i ten nejběžnější předmět denní potřeby byl uměleckým dílem. Podrobný popis lórienských lan či plášťů v LotR je toho názorným příkladem. Nemuselo se nutně zdobit - i když nějakou tu drobnůstku si tvůrce zpravidla neodpustil - ale každý výrobek byl maximálně funkční, dokonale propracovaný a přirozeně krásný.
Z řemesel jsou explicitně zmíněny (v LaC a příbězích): kovářství, kovotepectví, šperkařství, těžba drahokamů a rud (vykonávaná některými typy se stejným nadšením jako ostatní "umění"!), kamenictví, výroba hudebních nástrojů, stavba lodí a vůbec tesařské práce, řezbářství, košíkářství, práce s textilem všeho druhu (zmíněno je předení, tkaní, šití a vyšívání, existují však i výrazy pro pletení, pletací vlnu a pletací jehlice) a ovšem i ona výroba lan. Samozřejmostí je výroba zbraní, přinejmenším luků, zpracování kůží a kožešin všeho druhu (užívání kožešin je doloženo jak v Imladris, tak v Lórien) a jistě i nějaké to truhlářství (i když to se možná bralo jako přípravná práce řezbářova). Ze slovní zásoby vyplývá hrnčířství a dokonce i znalost skla - přinejmenším ve Valinoru, ale Noldor ji mohli přenést zpátky do Středozemě a rozšířit.
Nejzajímavější otázkou nicméně zůstává, kde se vlastně řemesla provozovala. Kde měli například v takovém Lórien zařízení, nutné dejme tomu k metalurgii železa a následně k výrobě alespoň těch nejnutnějších kovových předmětů? Zdá se neuvěřitelné, že by jim něco takového nenarušovalo jejich životní prostředí, ale zároveň tento státeček, v době příběhu prakticky odříznutý od okolního světa, musel být ve všem podstatném soběstačný. Jsem ochotna připustit, že se železo v době děje LotR nevyrábělo, nýbrž jen překovávalo (i když i to by znamenalo velké těžkosti v souvislosti s připravovaným tažením, a sbírky přinejmenším na špice k šípům podobné sbírkám na Národní divadlo!) - těžba by beztak asi vyžadovala výpravy do Mlžných hor, které byly čím dál riskantnější. Nemůžeme si však už představovat, že i veškeré kovářské práce se mohly odbývat u příbuzných v Imladris, desítky mil nebezpečné cesty odtud! Pokud skutečně měli nějaké elegantní řešení tohoto problému (a jinak to snad opravdu ani není možné), svědčí to o elfí nadpřirozené dovednosti zřejmě víc než co jiného.
Dovedeme si doopravdy představit, jak výrobky elfích řemeslníků vypadaly?
Při sledování všelijakých dodatků k Filmu vzbudilo můj nejhlubší obdiv, s jakou precizností a důkladností jeho tvůrci promýšleli a zpracovávali architekturu i všední předměty jednotlivých kultur - jak pracovali na každém detailu, ale i na celkové koncepci. Vůdčí myšlenkou pro zobrazení elfí kultury se zřejmě stala myšlenka Johna Howa, že za ní byl nepřerušený tisíciletý vývoj, nesený úsilím o dokonalost. Výsledkem tedy muselo být něco hluboce jednoduchého a přitom krásného, "dokonalá linie" - na které bylo postaveno všechno ostatní. Jakkoli si však vážím péče tématu věnované, nemyslím, že tohle byla jediná možnost, a dokonce mám dojem, že by mohlo jít o promítání lidského způsobu myšlení do elfí kultury.
Lidé byli stvořeni k tomu, aby vnášeli do světa změnu - elfové k
tomu, aby krásu vnímali a uchovávali ji neporušenou. Výšivky Miríel,
matky Fëanorovy, byly obdivovány proto, že působily živým dojmem, k
nerozeznání od reality. Nejlepší elfí zpěváci měli dar vyvolat v myslích
posluchačů skutečný prožitek toho, o čem se zpívalo. Podobné motto mohlo
být za veškerou prací veškerých řemeslníků: ne se inspirovat
přírodou, ale zachytit její skutečnou
krásu. Není naprosto žádný důvod si myslet, že používali symetrické
vzory či že jim něco takového vůbec přišlo na mysl. Ne "květinový
motiv", ale krása živé květiny, stromu, ptáka atd. byla možná cílem.
Ta krása mohla být pak jakoby prohlubována (tak jako třeba umělé drahokamy
Noldor byly krásnější než přírodní), ale aby se tak řeklo přirozeným
směrem, při zachování všech přírodních prvků, kterých už umělec -
samozřejmě - dosáhl...
Jako bylo pro elfy radostí věci vytvářet, bylo pro ně i radostí obdarovávat výsledky své práce ty, koho měli rádi. Noldor ve Valinoru vytěžili mnoho drahokamů, ale nenechávali si je jen pro sebe, nýbrž "štědře je rozdávali" (S). Elfové v Temném hvozdu dostávali od svých jižnějších příbuzných slušné zásoby vína (H), ale těžko říci, zda to vnímali jako obchod. Stejně dobře je možné, že je oplátkou zásobili tím, čeho sami měli hojnost (k otázce, co to vlastně mohlo být, se ještě dostaneme) a brali to jako výměnu darů, mezi přáteli běžnou. Nebýt interakce s jinými plemeny, trpaslíky a lidmi, možná by je nikdy ani nenapadlo zamýšlet se nad hodnotou zboží, jež si vyměňovali, či jejím porovnáváním. Je pravda, že v jednom případě je trpasličí lakotnost pobouřila natolik, že došlo ke sporu, který se táhl léta a řešil se i násilím, ale to je v podstatě případ izolovaný (a ještě v něm byla zapletena jistá nešťastná přísaha a kletba). Je pravda, že elfové z Temného hvozdu měli drobné spory s lidmi z Esgarotu ohledně udržování vodních cest (asi se cítili nuceni k nějaké práci, což jim bylo hluboce cizí a nemohli to pochopit), ale zároveň je pravda, že jakmile se dozvěděli, že jsou tito lidé v nouzi, naložili všechno potřebné a spěchali jim na pomoc. Je nejvýše pravděpodobné, že ještě dnes sami mezi sebou provozují láskyplnou směnu, ale nikoli obchod - a že byste od nich mohli dostat dary nevyčíslitelné ceny, které by vám skutečně také jinak neprodali za žádné peníze.
Pokud jde o zboží samotné, u některých kmenů (podle jejich založení) byste zřejmě uspěli s potravinami. Elfové vystačí s málem, ale na druhou stranu si dobré jídlo nijak neodříkají a dovedou ho ocenit, takže není divu, že jim zachutnalo například máslo, třebaže neměli podmínky a možná ani chuť na chov hovězího dobytka (H). Také trpasličí výrobky (zbraně a šperky) měly vysoký kurs - i když kmeny, které je zvlášť dovedly ocenit, kupovaly spíš know-how, to jest zaplatily si za vyučení (S a jinde).
Co naopak mohlo být předmětem "vývozu"? Obecně lze soudit, že především jejich vlastní umění. To platí jak o víně a možná i dalším ovoci (pokud ho nespotřebovali všechno na dary v rámci vlastního plemene), tak o řemeslných výrobcích. Nezdá se pravděpodobné, že by např. lovili nad svou potřebu, aby mohli zvěřinu vyměnit za máslo a jiné lahůdky (i když "zbožím", které putovalo k hladovějícím a mrznoucím obyvatelům Esgarotu byla naopak téměř jistě objemná zásilka masa a kožešin). Avšak u nejrůznějších výrobků od šperků po oblečení takové zábrany neexistovaly a minimálně elfí nože (viz Túrinovo dětství v UT) musely jít vyloženě na dračku. Po "umělých drahokamech" Noldor se mohli utlouct i trpaslíci. Tím by se také vysvětlilo, že soudky z Temného hvozdu do Esgarotu putovaly prázdné a celkově vzato není v textu nikde zmínka o nějakém viditelném zboží. Šperk, nůž či hračka, za které se dá pořídit hezkých pár soudků, se vejdou do kapsy (nebo do váčku u pasu) - a z bezpečnostních důvodů ani jinam nepatří.
Velmi zajímavou zmínku, související s obchodem, najdeme v Lay
of the Children of Húrin (LB). Týká se tajemné země Dor-Winionu, ze
které se (v H) dováželo víno na Thranduilův dvůr do Temného Hvozdu. Zde tímto
vínem disponuje Beleg od dvora Thingolova. Zatímco ovšem spojení mezi Temným
hvozdem a Dor-Winionem lze považovat za zcela reálné a víno za předmět běžné
přátelské směny, tento případ je hodně odlišný. Když uvážíme, že všechny
západní kraje byly ve Třetím věku důkladně zmapovány, takže Dor-Winion
musela ležet někde směrem na jihovýchod, plus to, že Doriath se nacházel v
později zaplaveném Beleriandu ještě o hodný kus západněji než zmapovaná
území, vychází nám, že ta cesta musela být vyloženě šílená a každá
kapka toho vína musela mít cenu ne zlata, ale krve. Nikdo jiný než trpaslík
by ji asi nezvládl a skutečně je tu (v jedné z verzí) výslovně řečeno,
že obchod s vínem mezi Doriathem a Dor-Winionem obstarávali trpaslíci. To nám
dává představu jak o jejich houževnatosti, tak o jejich obchodnickém duchu,
a v neposlední řadě i o tom, jak obrovskou cenu pro ně elfí zboží muselo
mít, přes všechnu jejich zázračnou šikovnost.
Domácnost
Ve elme marir cöalmasse, fëa marë hroassë. Ve calma silë cöallo, fëa faina hroallo, tak zní pravděpodobně originál oblíbené elfí poučky ohledně přirozenosti "vtělených" bytostí: "Jako my bydlíme v domě, duše bydlí v těle. Jako lampa svítí z domu, vyzařuje duše z těla." (LaC a zejména volně navazující text o diskuzi Valar nad případem Finwëho a Miríel) Přirovnávat duši ke světlu bylo ovšem pro elfy tou nejpřirozenější věcí na světě, světlo je vždy přitahovalo jako magnet, nehledě k tomu, že silná a dobrá fëa se projevovala i skutečným světlem, u nekterých viditelným pouze v očích, u některých zachytitelným kolem celé postavy. Proč ale zrovna dům? Byl pro elfa opravdu tak důležitý? A jaký typ stavby je vlastně slovem cöa míněný?
Pravda, elfové pravděpodobně nelpěli na stěnách, které by jim zajišťovaly soukromí. Možná by je vnímali spíš jako vězení. A zcela jistě byli odolnější vůči počasí a trávili pod širým nebem mnohem více času, než je to běžné u smrtelníka (dnešní doby). Nesmíme také zapomínat na funkčnost jejich výrobků: obyčejný plášť možná stačil, kde bychom my potřebovali minimálně stan, spacák a karimatku. Avšak cöa, příbytek, pro ně byl zřejmě nesmírně důležitý z jiného důvodu: byl místem, kam dotyčný patřil, kde hořel oheň ("srdce domova" - UT) a kolem něho se shromažďovala rodina - přinejmenším z LaC víme, jak velmi jim záleželo na rodinných svazcích.
Možnosti typu bydlení byly přitom velmi pestré. Vznešení si stavěli skutečné domy. Někteří také bydleli v jeskyních, vyzdobených a propracovaných se stejnou péčí (král Finrod si vlastní rukou tesal ozdoby svého podzemního bydliště a byl svou zručností v tomto oboru proslavený i mezi trpaslíky - PM). Avšak do jeskyň se uchylovali i méně vznešení, zejména když se cítili obtěžováni rozmáhajícím se lidstvem (S). Na druhou stranu bylo mnoho těch, kterým podzemní život neseděl a do jeskyň se stahovali jen v případě ohrožení (H).
Nejčastější příbytky byly možná ze dřeva. Samo slovo pro místnost,
komnatu sambë je příbuzné se slovem samno, tesař - a také samna,
dřevěný sloup, takže dostáváme i jakýsi náznak architektonické
podoby příbytku (sloupy měli ostatně v oblibě i obyvatelé jeskyň). Mimoto
máme ještě výraz ampano pro větší dřevěnou stavbu či síň -
zatímco sarnë, tedy stavba z kamene, už znamená hrad, pevnost. Znovu
se nám tedy potvrzuje, že přinejmenším pro běžného, méně vznešeného
elfa (možná by bylo přesnější napsat "pro kteréhokoli elfa mimo
Noldor") jak podzemní, tak kamenný příbytek znamenal především útočiště
před nepřítelem. Raději se obklopoval dřevem, tak se cítil lépe - a když
už to nešlo jinak, vyložil si aspoň vnitřek kamenné stavby dřevěným táflováním
(pano).
Tyto dřevěné stavby přitom mohly stát jak na zemi (H), tak ve větvích. Bydlení na stromech ovšem původně možná vzniklo také jako způsob ochrany před nepřáteli (UT), ale později se zřejmě ujalo a bylo oblíbeno i mimo případy nouze, pro dobrý přehled a příjemný pocit z úzkého soužití se stromem sám o sobě. Ve větvích se stavěly komnaty - i když v našem cítění nejdůležitější část příbytku, totiž střecha, se někdy zřejmě alespoň částečně vynechávala a byla nahrazena "živými větvemi" (LotR) - ale často stačil(a) jen talan, kteréžto slovo neznamená nic méně a nic více než prostě podlahu.
Z popisu Lórien také víme, že se užívaly i stany - a stan, vyrobený
elfy, možná chránil před počasím stejně dobře jako v našich podmínkách
pevná stavba... a přitom byl ještě daleko vzdušnější než naše stany. Můžeme
předpokládat, že stany, ať už jakékoli podoby, byly také dosti oblíbené
- měly totiž tu výhodu, že si je rodina mohla postavit na místě, které
zrovna nejvíce odpovídalo momentálnímu rozpoložení jejích členů. A je
dost dobře možné, že právě stan byl základním typem příbytku - tím,
co je původně mylšeno slovem cöa.
Lampa z něj rozhodně vyzařuje velmi krásným způsobem.
Individuálním potřebám jednotlivých čelnů rodiny byl ovšem rozhodně přizpůsoben jakýkoli domov. Pro ilustraci uvádím jednu vizi jisté výtvarně zaměřené bytosti, která je díky jejímu nadání velmi živá a kterou zároveň považuji za velmi pravděpodobnou:
Po tom, co se Tuilindo a
Aldariel rozhodli odejít z Lórien a usídlit se někde poblíž
Faramirovi a Éowyn, chodili často do lesa nedaleko jejich hradu a vybírali
ten pravý strom. Nakonec se rozhodli pro jeden nádherný, prastarý platan (ovšem,
který z prastarých platanů není nádherný?), jehož mohutné větve
sice začínaly až asi dva metry nad zemí, ale dál se klenuly do veliké výšky
a tvořily tak rozložitou, zlatozelenou korunu. Tuilindo tu vystavěl mnoho menších
i větších plošin a vytvořil tak překrásný dům, kde nejen vyrostla
spousta šťastných dětí, ale kde byla taká nabídnuta i poskytnuta pomoc
nejednomu člověku či elfovi.
Přicházelo-li se loukami směrem od hradu, všimli jste si tohoto stromu
jistě jako prvního. Byl nejvyšší ze všech a měl krásnou, jemně stříbřitou
kůru, která se postupně měnila ve veselou, zlatozelenou barvu listí. Strom
přitáhl každého kolemjdoucího a každému návštěvníkovi se vždy zdálo,
že se první dojem jaksi hodí k jeho momentální náladě. Byl-li spíše
smutný, vnímal především jemnou, stříbřitou kůru a uklidňující,
tmavozelené šero lesa. A byl-li naopak spíše veselý, všiml si ihned
zlatozelené koruny, veselého smíchu dětských hlásků a skotačení veverek
či lesních ptáků, kterých bylo v okolí stromu vždycky dost. Přicházel-li
však člověk beze spěchu, v náladě rozjímavé a vnímavé, udělal na
něj platan vždy velkolepý dojem. Mohutný strom se spletí obrovských větví,
klidně se tyčící nad celým lesem, působil majestátně, a vítající šero
lesa okolo přímo zvalo ke klidné procházce.
Když se pocestný dostal až přímo pod strom, všiml si nejprve vysoké
hnědé pece ve tvaru jakési kopule, kde se pekl chleba, cukroví a kde se dalo
i rychle dosušit pozdní ovoce. Vedle stály velké nádoby na entí nápoj a u
každé malá nádobka jako pohár pro každého kolemjdoucího. Kmen stromu
nebyl dokonale kulatý – na jednom místě směrem do lesa byl mírně zvlněný,
tak, že rýhy tvořily (pro elfy) snadnou cestu ze země až k první
rozsoše. Snad to kdysi byly dva stromy, které vyrostly příliš blízko sebe,
až se z nich nakonec stal jeden. Pro méně obratné byl na tomto místě
i provazový žebřík z měkkého šedého lana s do jemna ohlazenými
stupátky. Platan měl tři hlavní, lidem snadno přístupné velké plošiny a
mnoho menších, často tak vysoko ve větvích, že člověk musel být abnormálně
lehký a zároveň obratný, aby se tam dostal. Některé z těch nejmenších
sloužily už jen jako krmítko pro ptáky, jiné byly vlastnoručním dílem některých
z větších dětí a sloužily jako jejich soukromé koutky, když potřebovaly
klid, nebo místa, kam si vodily kamarády na návštěvu. Většina z těchto
plošinek byla krásně vyřezávaná i vyzdobená, opravdová umělecká díla,
a děti na ně byly právem hrdé.
Jakmile se návštěvník dostal na první plošinu, obklopila ho příjemná
vůně sušeného ovoce a bylinek. Stály tu koše, velké i docela malé,
vrchovatě plné (zvláště na podzim) sušených lesních plodů, šípků,
hub, bylin a úrody z Aldarieliných "entích" zahrádek, roztroušených
po lese. Z těchto zahrádek také pocházely všemožné druhy zeleniny,
které se zde během roku objevovaly. Ovšem, jen dle úrody, většina se totiž
téměř okamžitě snědla. Stály tu i koše s mnohými druhy obilí a pár
středně velkých džbánů na vodu, aby byla po ruce, bude-li nějaká potřeba
přímo na stromě - většina nádobí (a nebylo ho, až na zvláštní příležitosti,
mnoho) se však (mimo velké mrazy) myla v potoce a vařilo se také pod
stromem.
Po třech širokých větvích,
které plošinu obepínaly, se dalo snadno vyjít až na druhou plošinu. To
bylo hlavní a největší místo z celého stromu. Zde se přijímali hosté,
jedlo se tu, konaly se tu všechny slavnosti (až na slavnost zimního
slunovratu, kdy byli všichni ‚o patro výš‘) a zde také připravovala
Aldariel ovoce k sušení a děti ho pak věšely na šňůrkách mezi větve,
až to tu vypadalo jako ověnčené korálky. Uprostřed stál nízký stolek a
okolo spousta polštářů ve tvaru naducaných listů. Stůl byl kulatý a jeho
vzhled se často měnil, ale nejčastěji vypadal jako velký květ. Polštáře
nebyly jen okolo stolu – sloužily jako sedátka na celé plošině a zůstávaly
tam, kde na nich někdo seděl naposled. Nesmíte si však představit nějakou
hrbolatou plošinu uprostřed větví, kde se všude povalují polštáře po
zemi – podlahy byly dokonale hladké a pokud jde o polštáře, nic by
nevypadalo přirozeněji; a pokud by je snad někdo urovnal okolo stolu, působilo
by to nanejvýš prázdně, chladně a nedomácky. Na jednom konci plošiny
visela dolů kolébka pro nejmenší (i když jako houpačka sloužila také často).
Vypadala jako obrovský květ vlnící se ve vzduchu, na jehož okraji seděl
velký žlutý motýl. Šedé lano bylo připevněno až na větvi nad třetí
plošinou a dalo se snadno zkrátit, tak aby člověk mohl mít kolébku po ruce
tam, kde zrovna pracoval. Jedna z větví na druhém konci se kousek nad
plošinou rozdělovala ve dví a tvořila tak malý koutek, ve kterém bylo několik
velkých polštářů a pár menších, naplněných různými příjemně vonícími
druhy koření a bylinek. Byl to koutek, kde si mohl každý nerušeně odpočinout
– pokud se mu zrovna nechtělo vylézt si někam do koruny. Po obou stranách
velké plošiny stály dvě křišťálové nádoby, Tuilindem nádherně vyřezané
do podoby květu růže a narcisky. Do nich se lila voda, kterou pak Aldariel
rozsvítila (tak jak to ve svých domech dělají enti, u kterých vyrůstala) a
naplnila tak celé okolí duhovou září, protože křišťál světlo lámal.
Na třetí plošině nebylo nic a zároveň všechno. Bylo to asi nejpříjemnější
a nejzvláštnější místo na celém platanu. Sem si brali místní obyvatelé
většinou své hosty, kteří přišli prosit o radu nebo pomoc. To zpravidla
probíhalo tak, že už když si Aldariel nebo Tuilindo vedli své hosty nahoru,
někdo starší z rodiny sem předem vyběhl a připravil to, co předpokládal,
že bude nejspíš potřeba. Někdy to byla sedátka, jindy mísa s ovocem
nebo zase entí nápoj. Někdy to bylo něco speciálního, jako ochočené
veverky, ptáci nebo dokonce kuny, či miska se svítící vodou. Jinak se zde
slavila slavnost zimního slunovratu, protože lampióny, které se při této příležitosti
rozsvěcely, byly přímo v koruně stromu nejkrásnější. Na žádnou
plošinu ani při velkých deštích nepršelo, protože se nejenom chránily
navzájem, ale Tuilindo kolem každé velké plošiny udělal lidskému oku
nepostřehnutelnou síť, která chránila před jakoukoli nepřízní počasí,
ale výhledu nebránila ani v nejmenším. Naučil se to ještě za dob
putování od pralesního lidu. Platan Tuilinda a Aldariel byl vítajícím a vítaným
útočištěm všech unavených pocestných a místem pohody pro všechny
sousedy.
Mnohé prvky výše uvedeného článku se týkají i tohoto tématu. Tak například otázka nábytku. Elfové používali stoly (H. Jsou také doložena dokonce dvě slova pro stůl, pro menší, rodinný a pro veliký, například královskou tabuli) a na velkých hostinách možná někdy i židle, avšak výraz pro židli už se nedochoval - nebyla možná příliš obvyklá. Máme výraz pro trůn, výše postaveným osobnostem se tedy (bohatě vyřezávaná, jak jinak!) sedadla zhotovovala - plebejci se na hostinách jak v H, tak v LotR rozesadili prostě na špalky. A ty mohly být v rodinném kruhu, zejména v příbytcích stanového typu, pro větší pohodlí snadno nahrazeny "tvrdými" polštáři (nirwa). Ostatně samo toto slovo, odvozené od výrazu "opírat se o" naznačuje, že nějaké to zpříjemnění chvil odpočinku elfům rozhodně nebylo cizí.
Lůžko naproti tomu bylo vybaveno měkkým péřovým polštářem (quesset) a přikrývkou, jejíž název töalle, odvozený od výrazu pro ovčí vlnu (töa), prozrazuje, že tento materiál byl pro ni docela pochopitelně nejobvyklejší. Jak vypadalo samo lůžko, se nicméně lišilo dům od domu. V Elrondově domě se zřejmě používaly klasické postele. V Lórien dali hostům do stanu něco, co se dá stejně dobře přeložit "lehátko" i "kanape". Rozhodně je výslovně zmíněno, že to bylo měkké, a já osobně soudím, že nejspíše šlo o nějaký druh kvalitní matrace (tedy rozhodně ne něco skládacího vojenského, co se nám vybaví pod slovem "lehátko", ale ani bytelný a těžký gauč: zkrátka věc pevná, pohodlná a zároveň lehká a přenosná). Ve větvích stromů by se ovšem s výhodou dala používat i lůžka visutá, ač nejsou nikde explicitně zmíněna. Prostý voják na střážní plošině si zřejmě docela klidně lehl rovnou na holá prkna, případně pokrytá nějakou tou kožešinou.
Pokud si ovšem vůbec lehl. Potřeba spánku byla ovšem menší než u lidí a navíc spíš záležitostí duše než těla - dala se uspokojit i v běhu. Možná jediný, kdo u elfů doopravdy spal, byla nemluvňata a malé děti, jejichž fëa si teprve pozvolna osvojovala vládu nad tělem (LaC). Pro starší by pak byla lůžka spíš záležitostí pohodlí (k meditaci a snění) než nezbytností.
Majetku možná nebylo zrovna mnoho a nijak úzkostlivě se nestřežil, ale přesto je pravděpodobná sem tam nějaká ta truhla, jednak proto, aby se věci neupraveně nepovalovaly, jednak proto, aby bylo co vyřezávat. A samozřejmě nesmíme zapomenout na sochy (z kamene, dřeva i kovu) a obrazy (především tkané nebo vyšívané).
Rodina v článku si svítila netypicky, entím světlem. Kdo neměl tuto
možnost, ani některou z proslavených noldorských lampiček, svítil pravděpodobně
obyčejnou lampou, snad olejovou. Známy byly také voskové svíčky (lícuma).
Je pravděpodobné, že přinejmenším každá širší rodina měla
svou lázeň (saunë). Tam se však na rozdíl od toho, co by se slovo zdálo
naznačovat, odbývaly především koupele v horké vodě (i když občasné
zpestření či vylepšení není vůbec vyloučeno. Voda se beztak asi brala z
potoka a ohřívala venku na ohništi - nebylo by nic jednoduššího než pro
změnu rozpálit pár kamenů k vytopení lázně a do potoka se skočit pak
ochladit). Koupel v horké vodě však každopádně nebyla jedinou možností.
Existuje i slovo pro koupel ve vlažné vodě (přesněji řečeno pro koupání
někoho jiného ve vlažné vodě - zřejmě se jí dostávalo především
nemluvňatům), v přeneseném významu vůbec pro zahřívání, opatrování,
hýčkání někoho - a odvozený výraz, znamenající vlídnost, laskavost,
srdečnost. A dosti pravděpodobně existoval i zvláštní termín pro přírodní
koupel ve studené tůni či jezeře. Kromě toho máme ještě slova pro mytí
a čištění, takže je opravdu znát, že v oblasti čistotnosti byli elfové
podle očekávání pravým protikladem skřetů, "nepořádných špindírů".
Bylo známo mýdlo (lipsa) i různé masti k potírání těla (laivë).
Asi by bylo vhodné (a v této době aktuální) zmínit na tomto místě i otázku vlasů a jejich úpravy. Nuže, mnoho těch informací asi nebude. Všichni Eldar měli krásné vlasy (píše se ve stati The Shibboleth of Fëanor, PM), a velmi je přitahovaly vlasy výjmečně půvabné, avšak není zmínky o tom, že by měl Finwë vlasy delší, bohatší či krásnější než většina jeho lidu. Muži zřejmě tedy skutečně nosili vlasy přirozeně dlouhé, a dokonce i ozdobné účesy - např. Fingon nosíval své dlouhé temné vlasy ve velikých pletencích proplétaných zlatem (tamtéž). Text se nicméně zdá naznačovat, že vlasy bývaly spíš hojné než řídké - a že tedy účesy, působící ucouraným dojmem, vytvářet ani nebylo možné!
Mimo ohniště, srdce domova, existovala i urna, pec. Zdá se
pravděpodobné, že opět přinejmenším každá širší rodina jednu měla.
V té se pekl běžný chléb (to bylo podle LaC ženskou prací) a jistě i jiné
pečivo (slovo pro chléb, masta, znamená prostě něco pečeného, a
protože lembas byl sladký, srovnatelný s "medovými koláči Meddědovců",
dá se předpokládat, že existovaly nejméně dvě varianty
"chleba", sladká, ale i slaná, na zakousnutí dejme tomu k masu).
Vedle hrubé mouky, porë, existovala na pečení i mouka jemná, mulma.
Příprava ostatního jídla byla naproti tomu "úkolem a potěšením mužů" (taktéž LaC). Tímto "ostatním jídlem" je zřejmě míněna v první řadě apsa, "teplé jídlo, vařené maso". Významová šíře tohoto slova se zdá naznačovat, že vedle pečeně, která je explicitně zmíněna v H, existovalo bezpočet tvůrčích variací na "stew", cosi dušeného, složeného často z masa, ale také i, nebo někdy dokonce pouze, ze zeleniny (a u některých kmenů pochopitelně výhradně z ní). Vedle pěstované zeleniny se zřejmě hojně užívaly houby. Z pěstované zeleniny možná často přicházely ke slovu luštěniny (jedno z mála zachovaných "zeleninových" slov - a samozřejmě také vydatně zasytí). Užívání vonných bylin a koření je samozřejmostí.
Jinou možností bylo sníst vařené maso (případně zeleninu) zvlášť a podávat vývar jako polévku (sulpa).
Vedle toho se vařily kaše, přinejmenším ovesná - ovšem pokud z mléka, tedy nejčastěji z ovčího! (Možná bychom ji nicméně byli schopni jíst, kdyby ji připravil elf, kdo ví...) Vyráběl se sýr (a zase: nejčastěji "brynza"). Máme výraz i pro vejce, ale z toho se nedá odhadnout, zda a nakolik se alespoň někde užívala k jídlu - mám však za to, že je to přinejmenším dost dobře možné. Potraviny se i konzervovaly, a to zejména sušením. Sladilo se medem.
Z nápojů byly asi nejčastější voda, víno a čaj. Pro ten existoval výraz, odvozený od slova "chuť", a lze si zase představit, jak elfí kuchaři míchali a kombinovali tisíce tvůrčích vonných variací. Vedle toho se zřejmě přinejmenším u některých kmenů pila i medovina, možná takového složení, aby byla spíš posilujícím a léčebným prostředkem než prostě nápojem.
Pokud jde o stolování, základní nádobou byla mísa a číše (tedy miska na pití). Z příborů nůž. Polévka se, přinejmenším v nejstarších dobách, docela přirozeně upíjela. Máme také výraz pro džbán, karafu či baňatou láhev a pro malou skleničku (na silné víno či medovinu?). Přirozené tvůrčí nadšení pochopitelně brzy vedlo k bohatství tvarů a zdobení mezi nádobím - pro lžíci nicméně výraz nemáme, takže nemůžeme soudit s jistotou, že existovala... a bez vidličky se i lidstvo obešlo dlouhá staletí.
Z toho mála, co víme o elfím oblečení (a výrobě lan) se zdá být téměř jisté, že buď zpracovávali rostliny, nebo užívali postupy mezi lidmi neznámé (nejspíš obojí). Ze známých materiálů je nicméně jisté hojné užívání ovčí vlny (možná se dokonce slavila střiž, töalúme).
Elfí "kroj" zkouším opět odhadovat především podle slovní zásoby. Máme dvě neutrální slova: colla, "něco, co se nosí," - možná prostě "kus oblečení" a vaima, "něco, do čeho se halím" - tedy roucho? Zdá se, že přinejmenším ženy něco podobného nosily. Pak máme výrazy pro dva nejzákladnější kusy oblečení: laupë, košile, resp. tunika (u některých osob nahrazena "rouchem"), a collo, plášť (s kapucí - telme). Spodní oděv se zřejmě nejčastěji nosil přepásaný. Používal se závoj (vasar), ale nevíme přesně u koho a při jakých příležitostech. Osobně si přinejmenším mužský kroj nedovedu představit bez legín a zdá se, že zeměpisná poloha i časté ježdění na koni mluví ve prospěch této představy, ale slovo tohoto významu se nedochovalo, takže není jisté, zda se opravdu používaly. Zato máme hned tři slova pro obutí, takže bosé elfí panny tančící na paloučcích asi nebyly jedinou (a možná ani nejobvyklejší) možností. Nosila se jednak lehčí obuv, pravděpodobně téměř vždy, poněvadž horší podmínky než při výstupu na Caradhras si už snad ani nelze představit, ale existovalo i obutí těžší (do boje?) a dokonce klapající střevíček či pantoflíček: slovo je odvozeno specielně od výrazu pro klapot, takže se v něm tiše našlapovat ani nemělo - že by zároveň něco jako hudební nástroj?
O ozdoby samozřejmě nebyla nouze: umělecky se zpracovával každý pásek, každá spona a zřejmě také ty klapající střevíčky. Existuje celý článeček o krajkářské práci a používání sítěk do vlasů. Na slavnosti se nosily věnce (přinejmenším dívky a králové jsou s nimi zmíněni výslovně). Pro vyšívání je tentýž výraz jako pro barvení, takže je možné, že zpočátku se vyšívalo barvenou nití na přírodní látku. (A protože výraz quillë, "barvička" znamená modrý zvonek či ladoňku, je možné, že jednou z prvních užívaných barev byla modrá - další doklad elfí šikovnosti!) Později se látky samozřejmě barvily celé, ale styl se mohl udržet: barevná výšivka na dejme tomu bílý, šedý či zelený podklad. Ale nepochybně existovala nekonečná nabídka tvůrčích variant. Oblečení, zvláště cestovní, mohlo být velmi střízlivé, ale na druhou stranu se elfové nijak nebáli pestrosti (i když možná neměli zálibu ve vyloženě "ohnivých" odstínech") a (jak naznačuje Píseň o Nimrodel) dokonce ani kombinace stříbrné a zlaté.
Je naprosto neoddiskutovatelné, že elfové slavnosti milovali. Skýtaly jim výběr všeho, co měli nejraději: setkání draze milovaných členů rodiny, písně a tanec, dobré jídlo, nějaké to víno, příležitost k projevům tvůrčího ducha v nejrůznějších podobách.
Jak a co se slavilo? V Gondolinu je zmíněn svátek "zrození květů" a "bran léta" (o jarní rovnodennosti a letním slunovratu? To druhé považuji za velmi pravděpodobné) (LT2). Ve Valinoru vrcholil rok (tentokrát ovšem vegetační, nikoli "dlouhý"!) slavností Díkůvzdání za prvotiny úrody a možná se tam vpodstatě, jen pod trochu jinými názvy, držely všechny tři svátky, popisované později na Númenoru: Modlitba k Jedinému na počátku jara, Chvála Jediného vprostřed léta a Díkůvzdání na sklonku podzimu (UT). Také v Temném hvozdu se odbývala na podzim jakási veliké hostina (H). Oslavy zimního slunovratu, běžné u hobitů (a Meddědovců) jsou spíše jen naznačeny v PM (přinejmenším se toto období slavilo na přelomu století!). V LT1 je však tato slavnost popsána dosti podrobně a její jádro, obnovení ohně, se udrželo v názvu následujícího měsíce, Narvinyë. Je docela dobře možné, že víceméně všichni elfové měli do roka tři až čtyři velké slavnosti, jednu v každém ročním období (včetně nebo kromě zimy), i když přesné datum, detailní způsob oslav (a "kultická" čistota) se mohly lišit od kmene ke kmeni. Jen Teleri, plně zaujati mořem a nikoli zemí (a ve Valinoru chráněni před méně příjemnými obdobími roku), se v tomto ohledu lišili od ostatních.
K tomu přistupují slavnosti rodinné, popisované v LaC - poměrně vzácné, ale tím cennější: zásnuby, svatba, narození (a pojmenování) dítěte, u Noldor také chvíle, kdy dítě dozrálo natolik, že si samo vyvolilo své další, osobní jméno. Slavily se i narozeniny.
K velkým slavnostem mimo běžných prvků jako jídlo a pití, tanec a
zpěv (a nějaká forma modlitby) patřily také kontrasty hudby a ticha, světla
a tmy. Na Númenoru se během výstupu na Meneltarmu zachovávalo přísné mlčení.
V Gondolinu začínala slavnost "bran léta" důstojným obřadem o
půlnoci, který pokračoval až do úsvitu. Od půlnoci až do jitra se ve městě
neozval jediný hlas, ale rozbřesk uvítaly starobylé písně. Po celá léta
tak byl příchod léta zdraven zpěvem sborů, stojících na zářící východní
hradbě. V tu noc bdění bylo město plné stříbrných lamp a v hájích čerstvě
olistěných stromů se pohupovala různobarevná světla; a v ulicích zněla
tichá hudba, ale nikdo nezpíval až do jitra. (LT2)
Každá slavnost také upevňovala pouta v rodině či pospolitosti - a pokud snad mezi blízkými ležel nějaký stín, bylo jen přirozené na počátku slavnosti hledat smíření.
Tolik tedy k "méně všednímu" životu u elfů - i když ovšem musíme vzít v úvahu, že i v rámci běžného dne měly pohodové chvíle u jídla, neuspěchané vychutnávání vztahů a samozřejmě písně určitě své pevné místo.
( Zpět na výchozí stránku elfích reálií )
