Charakteristické rysy elfů ve Středozemi
Základním rozdílem mezi nimi přitom není míra krásy, odolnosti či schopností - ba ani "nesmrtelnost", jak se tomu alespoň poněkud nepřesně říkává.
Také elfové jsou smrtelní (podrobněji o tom v kapitole "Život a smrt") a dokonce i stárnou, ač pravda mnohem pomaleji než lidé. Jejich delší život
je přímým důsledkem jejich poslání - z něhož plynou i další důsledky.
Lidé byli stvořeni, aby vnášeli do světa změnu - aby pomáhali dotvářet jeho historii. S tím je spojeno velmi ostré vědomí sebe sama a svobodná,
velmi nezávislá vůle. Jen málokdy jsou si vůbec schopni uvědomovat, nakolik je tomu u elfů jinak, a při vyprávění jejich příběhů (ať už skutečných
nebo smyšlených) mívají sklony v tomto ohledu sklouznout k falešným interpretacím. Posláním elfů však je vnímat, krášlit, léčit, uchovávat. Změny
těžko snášejí, i když je jejich původcem někdo jiný - natožpak aby si je vynucovali sami. Tedy: průměrný elf je mnohem méně vyladěn sám na sebe a
mnohem ochotnější i schopnější se vcítit do druhého, příslušníkem vlastního rodu počínaje a stéblem trávy, ba i zemí samotnou konče. Je velmi těžké
se s ním dostat do sporu ve věci nějakého střetu zájmů (půjde-li o "vyšší princip", bude situace samozřejmě jiná). Vyslechne, oč vám jde, a než
skončíte, ztotožní se s vámi natolik, že o nějakém střetu zájmů nebude vůbec vědět. Bude doopravdy naslouchat, kde člověk už dávno přemýšlí, co by
odpověděl. Možná neodpoví vůbec - jen mlčky dá najevo pochopení. Bude se zdráhat ovlivnit druhého byť i jen radou (tam, kde by jich člověk už
považoval za nutných hezkých pár) - a když už ji bude považovat za nezbytnou, omezí se spíš na výčet všech pro a proti, než aby přímo doporučil tu
či onu alternativu.
S tím přirozeně souvisí mnohem užší vzájemné vztahy, zejména v rodinách, ale i v celých komunitách. Vnímá-li někdo druhého zřetelněji než sám sebe,
pouto lásky mezi nimi bude velmi silné. K tomu přistupuje pochopitelně i respekt k osobnosti druhého, absence snahy ho k čemukoli nutit, což má
dalekosáhlé společenské důsledky. Každému členu komunity je přirozeně přáno a v nejvyšší možné míře umožňováno přispívat tím, co dělá rád - nikdo to
neodměřuje, neorganizuje, nekritizuje. Jedinec není nucen se přizpůsobovat potřebám komunity - vývoj celé komunity vyplývá z přirozených přání
jejích členů. To jest, pokud se například nenajde nikdo se sklony k lovu, bude celá komunita vegetariánská, aniž by to komukoli vadilo. Není
povinného vzdělávání - jen uspokojování přirozené žízně po vědění. V takovéto úžasné živné půdě ovšem individualismus jen bují: osobní zájmy se
rozvíjejí naplno, dochází jak ke spoustě zkoušení a nových objevů, tak ke hlubokému zaujetí nejrůznějšími obory. I pro mnohé z toho, o čem by se
mohlo zdát, že o to nikdo zájem mít nebude (těžba rud, spojená s podzemním životem) se najdou nadšenci. Pokud je nutně třeba něčeho, co nedělá rád
nikdo (boje), vede vzájemná láska vždy k dostatku dobrovolníků. Panovníci jsou ctěni a obsluhováni pro svou osobnost, z lásky a díky své přirozené
autoritě (později také díky lpění na tradicích). Nátlak v jakékoli podobě je jim cizí - místo toho pravidelně sáhnou k přesvědčování.
Z tohoto povahového vybavení - ne tedy především z delšího života - pramení také absence lidského neklidu, ustavičné touhy po
změně, po tom mít víc, něčeho dosáhnout. Elf, ač velmi tvůrčí, nemívá vždy jen chvíle, kdy ho touha po poznání či tvoření žene vpřed. Typické
jsou i chvíle zklidněného vnímání a "zpomaleného tepu", zejména v kombinaci s požitkem z přírody (chvíle, kdy se brouzdá trávou, dívá na
jeden strom či naslouchá šumění vody a nic mu nechybí a touží jedině po tom, aby to tak už zůstalo). Taková chvíle se bez problémů může
protáhnout i na pár desítek let a skoro se zdá, že se někdy blíží jakémusi "zimnímu spánku": tělesné potřeby jdou stranou, aniž by to
nějak zvlášť vadilo.
Na tomto příkladu je už dobře vidět i další odlišnost elfa od smrtelníka: značná dominance vnitřní složky (fëa)nad tělem. Nebývá
u každého stejná - ti, u nichž je pociťována jako silná, jsou ctěni a zváni faila, což znamená v podstatě "duševní", ale významově se dá
velmi dobře přeložit jako "ušlechtilý" - avšak v průměru bývá mnohem silnější než u lidí. To má své výhody: tělo nepotřebuje tolik a tak
stálé péče, pokud se duši dobře daří, také schopnost regenerace je mnohem vyšší, a pravda je dokonce taková, že zde leží kořen i těch
vlastností, které lidé elfům často záviděli jako další jejich nezasloužený dar: totiž až zázračné šikovnosti, vysoké obratnosti i vnější
vzhlednosti. Má ovšem i své nevýhody. Zemřít žalem je pro elfa mnohem přirozenější než pro člověka, a bráno z trochu jiného úhlu... mnohem
víc toho vydrží, má mnohem vyšší sebekázeň. Je schopen - a ochoten - snést mnohem víc nepříjemností, těžkostí i utrpení. Dalším přímým
důsledkem tohoto stavu věcí je vnitřní opravdovost. Některá slova, jejichž význam se lidem rozmělnil díky zvyku, zůstala elfům tím, čím byla
na počátku. Láska, poctivost, život v souladu s vlastním svědomím, to vše se dotahuje až do konce (samozřejmě, vyskytly se během historie
výjimky, ale opravdu hodně výjimečné). Elf by asi nikdy nepochopil, jak nám může být usmrcení někoho vlastního rodu všední denní zprávou či
předmětem žertování: on by vnímal všechnu jeho zvrácenost i hrůzu i po tisíciletích historie. Zrovna tak by žasl nad tím, jak se dovedeme
stydět za své city či lásku k dobrému. Pro něj je běžné smát se i plakat naplno - a pokud jde o ušlechtilost, miluje ji spontánně celým
srdcem a považuje to za tu nejpřirozenější věc na světě.
Dobrým příkladem dotahování významu věcí do konce je třeba láska mezi mužem a ženou: elfové jsou totiž naprosto přirozeně
monogamní. Jak už bylo zmíněno, vyskytly se během historie některé nečetné případy charakterových vad: pýcha, touha po moci, lpění na
majetku. Elfí historikové však uvádějí, že k přečinům v oblasti erotické nedocházelo nikdy. (Resp. jeden pokus zmocnit se manželky jiného
doložen máme - Maeglin/Idril - ale i ten plynul ponejvíce z přehnané ctižádosti a následně touhy po pomstě, o silném ovlivnění Morgothem ani
nemluvě.) Je spíše obvyklé, že pokud je něčí láska nevyslyšena, znamená to pro dotyčného celoživotní osamělý úděl: jinou už nehledá. A dokud
má naději, dovede čekat na rozhodnutí vyvolené bytosti třeba stovky let (jako Amroth v případě Nimrodel).
Dominance duše však naprosto neznamená samé vážné až tragické vnitřní pochody. Právě naopak: vedle hluboké vážnosti se projevuje
stejně výrazný smysl pro humor. Někteří lidé si nedovedou představit skloubení obojího a netuší, že vnitřní opravdovost je završena teprve v
tom, kdo se umí zasmát sám sobě, samozřejmě především proto, že je sám od sebe svobodný, soustředěný především na druhé. Proto také v elfím
humoru chybí prvek výsměchu: často je naopak organickou součástí soucitu a má vyloženě léčivé účinky. Laskavý elfí humor, podobný hře světla
na zvlněné hladině hluboké tůně, tak zůstává zlatou nitkou, vinoucí se staletími historie: a jen ti nejuzavřenější nechápou, jak se může
radost a bolest, veselí a soucit projevit zároveň, aniž by cokoli z toho bylo oslabeno: jen ti nejuzavřenější pak pociťují nedůvěru v
upřímnost těch citů anebo dokonce označují elfy za potrhlá, mírně vyšinutá individua.
Přes nesmírnou pestrost individuálních sklonů zůstávají díky jejich základnímu povahovému vybavení některé výraznější sklony
společné víceméně všem elfům. Ke kráse a čistotě vnitřní se docela přirozeně váže záliba v kráse a čistotě vnější. Pro elfy je vyhledávání a
vytváření krásy nejenom potěšením, ale opravdovou potřebou (více o tom v kapitolách o všedním životě a umění). Přitom na jednom z prvních
míst mezi druhy umění se jednoznačně drží umění jazyka: vynalézání slov, práce s nimi, požitek z jejich zvuku i z vědomí, jak se jimi daří
vyjádřit myšlenky i pocity či skutečnost samu. Elfové byli první quendi, mluvící bytosti - jim patří autorství řeči jako takové a umění
jazyka je nazváno jejich specifickým darem: něčím, čím především obohatili i Valinor.
A jak už bylo zmíněno, s velkou vnímavostí i hlubokou láskou ke kráse se pojí ještě jedná z elfích vlastností, ta, která se možná
nebude každému jevit jako vyloženě dobrá: nemají zrovna v lásce změny. Až příliš často už viděli krásu mizet, dobré se kazit a to, co
milovali, končit v utrpení. Z toho plyne sklon hledět na jakoukoli změnu s nedůvěrou a usilovat spíše o zachování současného (resp. minulého)
stavu. To se pak odráží i dejme tomu v lpění na zvycích v rodině a v komunitě. Když se k tomu přičtou intenzivní vzájemná pouta, výsledkem
je zdvořilost, hraničící s obřadností (viz o tom v samostatné kapitole). Jistě dokážou být k nově příchozímu tolerantní, než jejich zvyky
pochopí, ale čím bude od počátku zdvořilejší, tím lépe pro něho - a ten, kdo by dal při pozorování jejich zvyků najevo přezíravost či
výsměch, by mohl docela tvrdě narazit!
Přesto by však zřejmě stálo za to podstoupit toto velmi mírné omezení! Po tolikerém zdůrazňování do hloubky jdoucí odlišnosti
by se mohlo zdát, že opravdové sblížení obou rodů je v podstatě nemožné - navíc dokonce i nežádoucí, neboť odlišné zaměření a povahové
vybavení lidí pramení z jejich odlišného poslání, které by ovšem mělo být naplněno: snažit se povahově přizpůsobit jinému rodu by tedy mohlo
být na škodu. Ve skutečnosti je tomu však naopak! Kdykoli totiž v historii došlo ke sblížení obou kultur, vycházeli z toho lidé významně
obohaceni a připraveni své poslání naplňovat ne hůře, ale mnohem lépe - především proto, že byli osvobozeni od extrémů, ke kterým jejich
specifické povahové vybavení vedlo. A zdá se, že sami byli také obohacením, i když zase jinak a na jiných rovinách. Jsme prostě sourozenci,
děti jednoho Otce - a je to znát. Studovat elfí kulturu, nechat se jí oslovovat, může tedy dodnes být každému otevřenému srdci jedině ku
prospěchu.
Elfové a smrtelní lidé k sobě mají nejblíže ze všech mluvících bytostí ve Středozemi. Jedni i druzí jsou nazváni Dětmi Jediného: spojuje je už to,
že vznikli z jeho suverénního tvůrčího záměru, nikoli prostřednictvím Valar; těší se jeho zvláštní náklonnosti a mají své velmi důležité poslání v
rámci dějin Ardy. V nejstarších dobách žili v úzkém přátelství, jež vzalo za své pouze díky zrádnosti některých smrtelníků - tedy kvůli
charakterovému nedostatku části lidstva, nikoli díky nějakému významnému povahovému rozdílu, který by znemožňoval porozumění. Jejich těla jsou si
podobná natolik, že to umožňuje vzájemné sňatky.
